Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dar porozumění

17. 6. 2011

 Dar porozumění

 

Webber si ještě jednou překontroloval adresu, než zazvonil. Nejistě přešlápl z nohy na nohu a čekal na otevření.

Přejete si?“ zeptal se rázně muž ve dveřích. Vůbec neodpovídal Webberově představě o vzhledu umělce, na to byl moc upravený. Dokonce měl na sobě čistou nažehlenou košili a puky na kalhotách, nevrlý pohled a hlasy krátce střižené.

Pan Berkings?“ otázal se nejistě.

Co mu chcete?“

Jaydene, to je v pořádku, řekli mi, že přijde,“ ozvalo se z bytu. Zpoza muže vykoukl další člověk, o něco mladší a více artističtější.

Promiň, nestihl jsem ti to říct,“ omluvil se a protáhl se mezi oba muže. „Já jsem Cian Berkings,“ podal ruku.

Webber,“ odpověděl prostě a potřásli si pažemi. O chvíli později už všichni seděli v kuchyni u stolu. Muž, představený Webberovi jako Jayden Stevens, si nově příchozího měřil pohledem a mlčky ho varoval, aby nepůsobil potíže. Webber si vzpomněl, že Stevens je Berkingsův agent a zároveň patron. A milenec, což Webbera trochu znervózňovalo, ale ne tolik, aby ho to odradilo.

Pane Webber, pokud se to ke mně doneslo správně, chtěl byste po mně obraz,“ začal Cian. Vycítil rozpačitou atmosféru, natolik se už vyznal ve čtení lidí. Webber se na něj otočil a přikývl. Podle něj Berkings vypadal skoro přesně, jak si představoval. Rozcuchané pískové vlasy, na spánku slepené barvou, a zastřené světlé oči. Lidi o něm říkali, že mu v očích plují oblaka, když se zamyslí a Webber teď už chápal, co tím mysleli.

Slyšel jsem, že dokážete kreslit i nitro jiných lidí.“ Jayden sebou podrážděně trhl, ale Cian po něm střelil pohledem a vrátil se zpátky k Webberovi.

Ano, to je pravda,“ odpověděl opatrně.

Prosím Vás, nakreslete mého syna!“

 

Cian prožíval klidné a šťastné období, proto mu časem docházely inspirace a kritika nebyla spokojená s jednotvárností jeho děl. Musel tedy vyrážet do plenéru pro nové motivy. Při jedné takové cestě narazil na muže truchlícího nad hrobem své ženy. Mluvili spolu, poseděli společně a po návratu domů byl Cian schopný vytvořit obraz jeho smutku.

Tehdy si poprvé uvědomil, že má i empatické schopnosti, které může pak využít a skrz sebe jejich pomocí zobrazit cizí pocity. Dělal to nerad, protože se pak dlouho vlivu pocitů ostatních nemohl zbavit a Jayden byl kvůli tomu proti této technice. Nerad viděl svého milence trápit se cizím neštěstím.

Proto také Jayden Cianovi nechtěl povolit práci na Webberově přání a po zákazníkově odchodu ho musel Cian hodně přemlouvat, aby ho nechal.

Webber patřil k těm tvrdě pracujícím otcům, kteří jsou málokdy doma pro svojí rodinu. Před dvěma roky mu zemřela manželka a on zůstal se svým synem sám. Najednou se musel naučit být otcem svému čtrnáctiletému synovi. Jenže ať se snažil sebevíc, nedokázal se k němu dostat blíž. Zprvu si myslel, že je jeho syn jen zarmoucený ztrátou matky, ale jeho učitelé to vyvrátili. Podle nich byl Samuel vždycky jiný, než byli ostatní.

Po dvou letech snahy se už Webber málem smířil, že bude jen otcem podle jména, když se doslechl o umělci, který prý dokáže zobrazit něčí nitro. Okamžitě ho napadlo, že kdyby dokázal přenést Samuelovu duši na plátno, třeba by mu potom lépe porozuměl.

Když poprvé Webber spatřil Ciana, připomněl mu trochu svého syna. Stejný hlas bez emocí, stejný pohled plující do dálky. I když Berkings přece jen upíral svůj pohled na lidi, se kterými mluvil. Pokud mu někdo dokázal pomoct pochopit svého syna, byl by to právě Cian Berkings, tím si byl jistý.

Když ho majitelé domu vyprovázeli, neměl od nich jasnou odpověď. Cian zachytil Jaydenův nesouhlasný pohled a rozhodl se to s ním probrat v soukromí. Proto jen slíbil, že se mu ozve, až to pořádně proberou. Jen co za ním zaklaply dveře, ozval se Jayden.

Neplánuješ mu na to kývnout, že ne?“ Cian si povzdechl.

Jaydene, vím, že to nenávidíš ještě víc než já, ale tentokrát, tentokrát opravdu chci pomoct,“ podíval se svému příteli do očí.

Proč?“ Jeho oči byly modřejší teď bez přítomnosti mraků a to jasně signalizovalo Cianovu rozhodnost.

Ten jeho syn mi připomíná mé mladší já,“ přiznal tiše. „Alespoň se chci pokusit, i když namaluji obraz, neznamená to, že ho dokáže pochopit. Pak už to bude jen na nich. Navíc teď stejně nemám žádné jiné závazky, nebude vadit, když strávím pár dní s tím klukem,“ zavěsil se Jaydenovi kolem krku s prosebným pohledem.

Jayden nevěděl, kdy se naučil Cian takhle přesvědčovat. Vůbec se mu nelíbilo, že by měl jeho Cian trávit celé dny někde jinde, než s ním, i když to mělo být jen dočasně, bez něj se Jayden nedokázal soustředit a myšlenkami byl stejně stále s ním. Byl jeho prostředník v obchodních záležitostech, ale stále pracoval v realitní kanceláři. Zařizoval obojí, balancoval svůj rozvrh, aby stíhal obojí a navíc ještě svého milence, až si občas nadával, že by se mu měl víc věnovat. Tímhle způsobem se snažil se na něj neupnout příliš.

Nakonec Jayden svolil a Cian zavoval druhý den Webberovi, že jeho práci bere. Varoval ho, že to může trvat dlouho, pokud má zcela pochopit člověka a bude s ním muset trávit hodně času, Webber byl však šťastný a děkoval mu za jeho rozhodnutí.

 

Podle plánu měl Cian vždycky přijít odpoledne a počkat, než se Samuel vrátí ze školy. Pak s ním být až do večera, kdy může odejít, případně přespat, pokud by chtěl. Na první schůzku si přinesl skicák a pastel na poznámky.

Webber si na chvíli odskočil z práce, aby je seznámil. Samuel se vrátil ze školy poměrně brzy a okamžitě se zarazil, když si všiml neznámého v obývacím pokoji.

Samueli, to je pan Berkings, jak jsem ti o něm povídal,“ představil ho a pak tak učinil i obráceně. Pozdravili se kývnutím hlavy a hned na to se otec omluvil, že musí běžet. Ciana překvapila jeho důvěra, dokonce i dostal vlastní klíče od domu.

Mezi nimi se rozprostřelo nervózní ticho.

Prostě dělej, co obvykle děláš, když přijdeš domů. Nechci tě zdržovat od povinností,“ řekl mu Cian a kluk přikývl. Oba šli do jeho pokoje, kdy si Samuel vytáhl úkol a začal ho vypracovávat. Cian si mezitím prohlížel pokoj a příležitostně se zeptal na nějaký předmět. Postupně se snažil si vytvořit určitý dojem o chlapci, ale nechtěl dělat žádné závěry. Když Samuel dokončil úkoly, podíval se na Ciana, co od něj ještě očekává.

Co obvykle děláš, když přijdeš domů?“ Když kluk pokrčil rameny, dodal ještě: „Co bys dělal, kdybych dneska nepřišel?“ Na to Samuel vytáhl krabici.

Chtěl jsem začít skládat,“ ukázal mu puzzle. Dva tisíce kousků. Cian ho pobídl a tak otevřel krabici a začal se přehrabovat v malinkých dílcích.

Rád skládáš puzzle?“ zeptal se Cian. Při prohlídce pokoje si všiml krabic vyrovnaných v jednom koutě.

Ano.“

Dva tisíce?“

Už jsem jednou skládal stejně velké. Déle to vydrží. Táta říkal, že je to škoda pak složit do krabice, ale puzzle nalepené na papíře ztrácí svůj význam. Kdyby byly k tomu, aby si je člověk vystavil, mohl by si je koupit rovnou hotové!“ vysvětlil. Cian to nekomentoval.

Odkud je všechny máš?“ ptal se dál.

Ty menší od mámy, pak nějaké od táty a tyhle od Ryana.“

Kdo je Ryan?“

Můj kamarád.“ Všechny odpovědi zněly jednotvárně a apaticky.

Jak dlouho se znáte?“

Od základní školy. Je můj nejlepší kamarád.“

Trávíte spolu hodně času?“

Chodíme ven, občas se projít, do kina, podívat se na zápas, nebo k sobě na návštěvu. Pokud nemáme hodně úkolů, jsme spolu skoro každý den.“

Kdy pak máš čas na puzzle?“

Někdy skládáme spolu. Ale Ryanovi to moc nejde a tak se jen dívá,“ vysvětloval a Cian měl pocit, že chytil záchvěv pocitu. Možná pobavení?“

Vždycky říká, že na to nemá trpělivost a nechápe můj systém.“

Proč máš tak rád puzzle?“

Existuje jen jedna správná verze. A když se zkusí všechny možné varianty, nezbývá nic než ta správná. Kromě toho puzzle mají tvary a barvy, snadno se dají přetřídit na oblasti.“ Pod jeho rukama skutečně vznikaly hromádky barev a jedna s okrajovými díly.

Ryan mi slíbil, že mi koupí bílé puzzle, když složím tyhle.“

Bílé?“ nechápal Cian jeho nadšení.

Ano, čistě bílé bez obrázku. Skládají se podle tvarů jednotlivých dílků. Vy jste je nikdy neviděl, pane...“ zarazil se.

Cian, prostě Cian, nejsem zase o tolik starší,“ nabídl mu tykání. „Ne, nikdy jsem je neviděl. Ani jsem se nikdy nezajímal o puzzle, abych pravdu přiznal.“

A co děláš, když přijdeš domů?“ zeptal se Samuel.

Já pracuji doma, takže nevidím rozdíl mezi časem na práci a pro sebe. Ale kdybych měl jinou práci, nejspíš bych maloval.“

Já kreslím nerad, nikdy nevím, co mám nakreslit. Puzzle mají návod.“

Chápu,“ přikývl Cian a zamyslel se. „Víš, když má člověk inspiraci, je to, jako by přímo před sebou viděl obraz díla, které chce být vytvořeno a pak se jen snaží dostat ho na papír. Jako když máš před sebou předlohu a jen skládáš dohromady její kopii.“

Opravdu?“ nevěřil Samuel.

Jistě. Ale stává se to jen určitým lidem. Kdyby to dokázali všichni, nikdo by už nekupoval obrazy, protože by si každý dokázal nakreslit vlastní.“

Aha,“ zamumlal kluk a vrátil se ke skládání.

Co si myslíš o svém tátovi?“ změnil Cian téma. Samuel vypadal překvapeně.

Co bych si o něm měl myslet? Je to můj táta, pracuje, abychom měli peníze.“

Například jestli ho máš rád, jestli se o tebe stará dobře a tak,“ napověděl mu.

On... dělá co může, abych se měl dobře. I když je ze mě nervózní. Myslí si, že to nevidím, ale já to vím.“

Vyčítáš mu, že nebyl doma, když jsi byl mladší?“

Nedalo se nic dělat, musel pracovat. Měl jsem mámu, to mi stačilo. Ona byla občas smutná, ale říkala, že táta tvrdě pracuje kvůli nám.“

Měj jsi maminku hodně rád?“

Měl. Neustále se usmívala a v její blízkosti jsem byl klidný. Bylo mi dobře.“

Jsi smutný, že odešla?“

Smutný? Byl jsem smutný, ale jsou to už dva roky. Ona by nechtěla, abych byl smutný. Ryan říkal, že lidé prostě odcházejí a protože s tím nic neuděláme, neměli bychom být zbytečně smutní.“ Cian mezitím otevřel skicák a začal črtat pocity.

To je dobře.“

Ty máš oba rodiče?“ zajímal se Samuel.

Ne, nemám žádné rodiče. Matka umřela, když jsem byl ještě hodně malý, takže kam moje paměť sahá, vychovávali mě v dětském domově a později v pěstounské rodině. Pak se mě ujal jeden profesor a pomohl mi dostat se na uměleckou školu. Ale měl jsem svůj vlastní styl, že nakonec škola uznala, že mě nemůže nic naučit. Nikdy jsem neuměl akademickou malbu,“ přiznal Cian.

Jsi sám?“

Ne, už ne. Vždycky mě brali různí lidé pod ochranná křídla a já také pořád lítal někde v oblacích, takže jsem ani nevěděl, co to znamená být sám. Až když jsem potkal Jaydena, došlo mi, jak moc jsem byl osamělý.“ Cian se zarazil. Proč to všechno vykládá neznámému klukovi?

Jayden je tvůj kamarád?“

Tak něco... Jaký je Ryan?“ změnil rychle směr hovoru, protože nechtěl zacházet do podrobností.

Často na něco ve škole zapomíná a učitelé jsou na něj naštvaní, ale nikdy nezapomněl na nic mimo školu. Má rád baseball, ale sám nehraje, protože nedokáže rychle běhat. Měl natržené vazy v noze a špatně mu to srostlo, takže ho to občas bolí, ale tváří se, že je v pořádku. Nemá rád, když ho někdo lituje. Snadno se nadchne, ale vždycky se ptá na můj názor. Nejí rybí maso a dělá se mu špatně z výšek.“

Víš toho o něm docela hodně,“ poznamenal Cian.

Je to můj nejlepší kamarád!“ odpověděl, jako by to vysvětlovalo všechno.

 

Cian se domů vracel s několika barevnými náčrty.

Jaký byl první den?“ uvítal ho polibkem Jayden.

Zvláštní. Bude mi trvat hodně dlouho, než Samuela pochopím. Nemám zatím nic, čeho bych se mohl chytit. Ale nevzdám se.“

Jaden ho objal. Cianova tvrdohlavost mu přišla roztomilá, ale konec konců, umělci měli vždycky vlastní hlavu. Další den Cian opět na Samuela čekal a pak se díval, jak skládá puzzle. Trochu si povídali a Cian postupně shromažďoval informace. Zajímal se o jeho názory na cokoliv. Ptal se, jakou barvu má nejradši a proč, jaké má rád zvíře, co si myslí o škole, jaký je jeho postoj ke sportu, co spolužáci, jestli by někdy chtěl cestovat a dokonce i jaké má rád počasí.

Z toho všeho se snažil zjistit co nejvíc o jeho osobnosti. Když vyčerpal všechna témata, zkoušel hru „co by kdyby“ a narazil na problém chlapcovy představivosti. Samuel neviděl důvod, proč by si měl představovat něco, co se nestalo. Když skončilo i jejich páteční sezení, Samuel se Cianovi svěřil, že Ryan je naštvaný, protože tráví málo času spolu, a taky že by Ryan s ním rád chtěl jít na zápas.

Klidně běžte, já půjdu s vámi. Vůbec si mě nemusíte všímat, budu se držet opodál a nebudu vás rušit,“ řekl Cian. Samuel se usmál a poděkoval mu.

Pane Berkingsi,“ zarazil ho ještě otec mezi dveřmi. „Jak to jde?“

Postupuji pomalu, ale zítra uvidím i Ryana. Myslím, že on je Samuelovou důležitou součástí, když je uvidím komunikovat, možná mi to pomůže.“

Hodně štěstí,“ popřál pan Webber a vyprovodil ho ven, kde už na něj čekal odvoz. Samuelův otec totiž přišel z práce dřív, aby viděl, jak si spolu rozumí, a překvapilo ho, že Samuel sedí na zemi a celou dobu skládá puzzle. Berkings oproti tomu seděl na posteli a maloval. Pak se ozval tichý a klidný hlas, na to mu velice podobný tón odpověděl. Oba mladí lidé neuměli používat tón hlasu. Bylo zvláštní je poslouchat.

Jeho syn byl pořád stejný, na otázky odpovídal stroze a bez zájmu. Jediná Webberova útěcha byla, že se možná brzy dočká obrazu, který bude pak snazší si vyložit. Tedy alespoň to si myslel.

V sobotu se sešli před areálem. Oba kluci měli na hlavách baseballové čepice, i když se jednalo jen o zápas místního týmu. Ryan se tvářil už od začátku nepřátelsky, Cianovi sotva kývl na pozdrav a občas po něm vrhal naštvané pohledy. Usadili se na poloprázdné tribuně, Cian v opačném záhybu, aby jim viděl do tváří.

Ryan nechápal, jak může být Samuel tak v klidu, když se za nimi pořád táhne ten člověk. Když se ho ptal, co celá odpoledně dělají, Samuel mu odpověděl, že skládá puzzle a on kreslí. Ze začátku mu to přišlo jako hloupost, ale Samuel nikdy nelhal, takže nenacházel důvod, proč mu to nevěřit. Až když viděl, jak přirozeně snáší jeho přítomnost, pochopil, že už ho bere jako součást prostředí. Přímo viděl před očima, jak si každý dělá to své, jeden kreslí a druhý skládá. Tahle představa ho uklidnila. Nebýval tak žárlivý, pokud nešlo o Samuela, on byl pro něj výjimečný.

Brzy si uvědomil, proč tomu tak bylo. Cian mluvil klidným a vyváženým tónem, nedělal žádné prudké pohyby a měl podobně nepřítomný pohled. Pro Samuela prostě nebyl nebezpečný. Naopak Ryan si na něj dával ještě větší pozor, protože se mu nelíbilo, kdyby si začali najednou až moc rozumět.

Cian seděl na tribuně a místo zápasu pozoroval dvojici kluků. Bylo hezky, na obloze bez jediného mráčku svítilo slunce a údery pálky do míčku a následné plesknutí do rukavice vytvářely příjemnou atmosféru. Napadlo ho, že by to nemuselo být špatné místo na trávení víkendu. Vzal blok a chvíli se snažil zachytit všechno kolem, než si uvědomil, že se má věnovat klukům.

Ryan se očividně bavil, smál se, cosi vyprávěl, fandil a vůbec z něj radost přímo vyzařovala. Jak snadné by bylo nakreslit jeho. Samuel se také usmíval, jedl popkorn a sledoval zápas, ačkoliv Cian měl podezření, že se o zápas vůbec nezajímá. Spíš to vypadalo, jako by vypnul a nad něčím si uvnitř přemýšlel.

Navíc si Cian všímal drobných dotyků. Nebyl si jistý, jestli na sebe dva chlapci mimovolně během řeči sahají, sám takové přátelství nezažil. Měli k sobě hodně blízko, až se mu sevřel žaludek a cítil se osaměle. Radši opět vzal do ruky pastel a tvořil. Po zápase se s nimi rozloučil, že viděl, co potřeboval, a oni si mohou dělat, co chtějí. Doma rozložil po bytě skicy a třídil ty, které si myslel, že by dokázal použít. Stále však nedokázal vystihnout Samuela uspokojivě.

Další den si zavolal Webbera k sobě do ateliéru, asi blok od jejich bytu.

Pokud nedokážete číst v obrazech, nebude mít má práce smysl,“ řekl mu Cian a muž se trochu zarazil.

Nebo jste si snad plánoval zaplatit odborníka, aby rozebral obraz za Vás?“ ušklíbl se Jayden.

Samozřejmě, že ne,“ bránil se Webber, i když o něčem takovém uvažoval. Cian ho zavedl k obrazům. Několik jich měl tou dobou u sebe a než si přijedou jejich majitelé, mínil na nich zkoušet.

Co si myslíte, že znamená tenhle?“ ukázal na krajní a byl rád, že název už sundali.

To je...“ dlouhá pauza, „osamění?“

Pche, osamění,“ odfrkl si Jayden polohlasem.

Jaydene,“ okřikl ho Cian. „Proč si to myslíte?“ zeptal se znovu.

Ty barvy...“

Ano, máte pravdu, barvy zcela jistě říkají, že jde o negativní pocit. Ale musíte si všímat i jejich kombinací a hlavně skrytých linií. Například takovýto tvar znamená rozhořčení. Jaydene, můžu tě poprosit?“ Jayden předstoupil.

Jde o akumulaci pocitů, směsici problémů, vzteku z nich a bezmoci při řešení...“ pokračoval ještě chvíli, popsal snad každou oblast a zakončil to slovy: „A tady ta skvrna připomíná, že autorovi spadlo na nohu vajíčko, když toho rána dělal snídani.“ Cian z něj měl takovou radost, že se na něj málem vrhl. Potlačil své pocity.

Přesné. Samozřejmě Jayden mě zná už hodně dlouho, takže dokáže číst mé obrazy bezchybně. A každý používá různé barvy na stejné pocity, takže čím lépe znáte osobu, tím lépe můžete číst v obraze,“ vysvětlil skleslému Webberovi. Dál se rozhodl vybírat obrazy jiných lidí, protože ty ani Jayden nedokázal vysvětlit perfektně.

Jak den pokračoval, Cian vštípil do Webbera alespoň základy a doufal, že to bude stačit. Kdyby mu sám obraz i přeložil do slov, ztratilo by to celé svůj účel. Webber musel poznat svého syna sám.

 

Co to čteš?“ zeptal se Jayden u večeře Ciana. Nápis na knize říkal: Nonverbální komunikace.

Tohle? Mluvil jsem dneska s jedním známým, když jsem se šel podívat do galerie, a on mi doporučil tuhle knihu. Tvrdil, že bych ji mohl pochopit i já.“

Jayden nelibě mlaskl nad poslední větou. Nesnášel, když se někdo takhle vysmíval jeho příteli do očí jen proto, že to Cian nepoznal.

Řekl jsem mu, že momentálně se snažím zachytit vztah dvou mladých lidí, ale něco mi stále uniká. Nikdy by mě nenapadlo, kolik se toho dá vyčíst z několika málo gest a pohledů,“ vysvětloval fascinovaně. Jayden si povzdechl.

Mladý Webber ti dává zabrat, že?“

Pořád na to nemůžu přijít, něco mi schází, ale ani nevím co mám hledat,“ pokrčil zklamaně rameny. Jayden se k němu naklonil a políbil ho na čelo.

Ty na to určitě přijdeš, uvidíš,“ usmál se. Nerad si to přiznával, ale Cian k tomu měl největší předpoklady. Když ne on, pak už Jayden nevěřil, že by to někdo dokázal.

 

Co to je?“ zeptal se nechápavě Samuel, když k němu Cian přinesl plátno.

Vzorník,“ postavil před něj obraz hrající všemi barvami. Nenesl sdělení a ačkoliv možná měl estetickou hodnotu, Cian ho používal jen na zkoušení odstínů barev.

Vzpomněl si na něj v noci, když se snažil usnout, a usoudil, že by nebylo špatné nechat Samuela určit si barvy osobně. Každý má své vlastní barvy, ve kterých vidí svět kolem sebe a i když je lze přeložit do všeobecně platných norem barev, překlad často ztrácí na významovosti. Jako málokdy dokážete přeložit celou knihu do jiného jazyku, aniž by vám sem tam nevypadl dvojsmysl a neoddaloval se význam některých výrazů od původního pocitu z originálních slov. Špatně se mu to vysvětlovalo. Nerad překládal, u svých děl to nikdy nedělal a teď si byl jistý, že musí odvést stoprocentní práci.

Trvalo pro Ciana nekonečně dlouhou dobu, než Samuel pochopil, co se po něm chce. Pro malíře bylo naprosto přirozené vyjadřovat pocity v barvách, takže ve střetu s čistě logickou myslí narážel na komunikační bariéru. Nakonec přece jen Samuel přistoupil na jeho pravidla a nejistě odpovídal na otázky.

Podívej se na plátno, prohlédni si všechny barvy a jejich odstíny. Najdi mezi nimi takový odstín, který nejlépe vystihuje vztek. Představ si, že se ti stane něco nemilého, třeba kolemjedoucí auto tě od hlavy až k patám pocáká vodou z kaluže na silnici. Jsi celý mokrý a špinavý, domů je to ještě daleko a ty se nemůžeš převléci. Ukaž mi barvu, která to nejlépe vystihuje.“ Když mu nastínil situaci, protože Samuel měl problém s pojmenováváním pocitů, dostalo se mu odpovědí.

Postupně si zapisoval jeho barvy, protože nebyly zas o tolik odlišné od svých vlastních. Tedy alespoň většinou ne. Nepovedlo se mu charakterizovat žádný pocit související s přátelstvím nebo láskou. Ani obyčejná náklonnost, linka spojující dvě osoby, nic podobného. Přišel na to hned po první nezvyklé barvě.

Když jsi sám doma, několik dní, otec je pryč na služební cestě a ty nikam nechodíš...“

Proč bych nikam nechodil?“ nechápal kluk.

Třeba máš problém s chůzí, dejme tomu, že máš poraněný kotník a i pohyb v rámci domu ti dělá problém. Ale máš dům zásobený a ve škole jsi omluvený.“

To je hloupost, Ryan by za mnou přišel,“ zavrtěl hlavou. „Vždycky za mnou chodí, když jsem třeba nemocný. Nikdy nejsem sám.“ Cian si povzdechl.

Ryan musí chodit do školy. Prostě se něco stalo a on několik dní nemohl přijít, jak by ses cítil?“ Samuel se zarazil. S nepřítomným pohledem na tváři usilovně přemýšlel a Cian si byl jistý, že si právě chlapcova představivost sáhla až na samé dno svých sil. Nakonec po dlouhých vteřinách ticha zvedl třesoucí se ruku a ukázal na plátno.

Tady.“ I když jeho odpověď byla jednoslovná, stihl ho během druhé slabiky zradit hlas. Cian sledoval linii jeho paže až po konec prstu. V místech, kde si trénoval barvy na kvetoucí třešně, bylo malé místečko studené růžové.

Tady ta?“ ujistil se. Růžová, jak je známo, patří mezi teplé barvy, ale na skoro nepatrném úseku z ní šel ledový chlad. Až se divil, že si byl Samuel schopný všimnout té drobné odchylky. Jenže i když byla růžová chladná, nebyla bez citu, nešel z ní strach. Spíše vyjadřovala slabou ale neodbytnou touhu po společnosti. Vzdálený dotyk tepla udusaný chladem.

Jakou máš barvu pro lidi, které máš rád?“ tázal se Cian, bohužel mu Samuel nedokázal odpovědět. Po mnoha dohadech to nakonec zkusil Cian jinak – ptal se na barvy jeho známých. Použil rodiče, sousedy i spolužáky. Nakonec i Ryana.

Zelená, Ryan je sytá zelená. Jako tráva v televizi, čerstvá, že by ji člověk snědl. Tahle to je,“ ukázal. V té chvíli Cian pochopil tu barevnou inverzi. Chladná růžová, zelená plná energie a radosti, to všechno dávalo smysl.

Okamžitě vypnul myšlení a vzal do rukou barvy, které si u něj nechával připravené pro všechny případy, kdyby ho náhodou přepadla inspirace. Během chvíle křídami načrtl rozložení barev. Zkusil svojí vizi předat na papír, ale z neznámého důvodu se mu to nedařilo. Podíval se na křídu ve své pravé ruce. Měla správný odstín, tvar byl taky v pořádku, tak co dělal špatně?

A potom ho to napadlo. Opatrně pohlédl na levačku. Od Srdce ji nepoužil, přestože už byla v pořádku. Možná tím přišel o část talentu, ale rozhodně byl spokojenější, když dokázal u malování i myslet, než pohnul rukou. Levá se pohybovala sama od sebe. Jakoby obraz vycházel ze srdce a mozek byl v tu chvíli zbytečný. Ne z mysli a představ, ze srdce. A právě to teď potřeboval.

Třásla se mu paže, ale když nejistě uchopil křídu a udělal první tah, okamžitě se ponořil do díla. Mraky v jeho očích mu zastřely vidění a znovu začal vnímat až o chvíli později, když mu došlo místo na papíře. Věděl, že nenamaloval všechno, ale už byl zatraceně blízko. Bude to muset namalovat znovu a ve větším, ale to už byla jen otázka času, když věděl jak na to. Už konečně chápal.

Tohle všechno... je Ryan?“ hlesl tiše. Samuel stál vedle něj a fascinovaně si obraz prohlížel.

Ano,“ přikývl a v hlase mu zněla posvátná úcta. Zelená pokrývala opravdu hodně velký kus obrazu, jenže Cian už věděl, proč to tak je. Mezi chlapci bylo pouto takové síly, jaké nemohl nikdo zničit.

Musím... musím to vzít domů. Znovu, udělat to znovu a větší,“ ohlédl se na Sama a zachytil jeho zbožný výraz. „Díky za tvůj čas, teď mě omluv a řekni otci, že se mi povedlo zachytit tvé barvy,“ rozloučil se, překotně sbalil všechny věci a utíkal domů. Zastavil si taxi a v hlavě už plánoval malování.

 

Když se pozdě večer vrátil Jayden z práce, našel svého milence u stojanu. Trochu si oddechl, nechal mu sice zprávu, že se zpozdí, přesto se cítil provinile. Tiše sáhl do kapsy Cianova kabátu a vytáhl mobil. Ani si zprávy nevšiml, to znamenalo, že takhle pracoval už kolik hodin. Opřel se bokem o rám dveří a sledoval ho při práci.

Už to bylo docela dlouho, co během malování nevnímal okolí. Většinou si všiml, když se Jayden vrátil. Mrazilo ho z toho, byl rád, že konečně chytil inspiraci, ale děsil ho známý nepřítomný pohled. Až o chvíli později si uvědomil, že Cian maluje levou rukou. Okamžitě se k němu přisunul a chytil ho za zápěstí. Cian se mu chtěl vyškubnout, o vteřinu později se oblaka v jeho očích rozplynula a on zase nabyl kontrolu.

Jaydene, co to děláš?“ zeptal se ho překvapeně.

Používáš levou!“

Co-“ nechápal, ale pak se ohradil. „To je snad zakázáno? Píše se někde, že smím malovat jenom pravou?“

Ne, to ne...“ pustil ho.

Tak co se děje?“ žádal vysvětlení. Jayden zrozpačitěl.

Když tvoříš levou rukou, jsi vždycky jako v transu. Nevnímáš svět kolem. Děsí mě to. Je to jako bys odletěl někam vysoko, kam za tebou nemůžu. Nechci, aby se to zase opakovalo,“ přiznal. Cian se na něj chvíli díval. Chápal jeho úzkost, ale něco mu musel vysvětlit.

Po rozhovoru se Samuelem jsem pochopil, že musím použít levou. Bál jsem se stejně jako ty, ale našel jsem kompromis, podívej.“ Potom vzal do obou rukou po jednom štětci a zatímco levá nabrala barvu a začala tvořit, pravá byla připravená a chopila se i té nejmenší šance upravovat dílo levé. Vrhala se na plátno rychlostí dravce a stejně rychle zase mizela, jakmile se levá zase vracela do práce. Po celou dobu měl Cian na tváři výraz usilovného soustředění. Po chvíli se zarazil.

Nedokážu ovládat obě najednou, ale levačka maluje sama od sebe, takže se vlastně starám jen o pravou, která dodělává detaily. Jenže jak jsi asi viděl, občas se zapomenu,“ začal se červenat. Stávalo se mu, že se do práce ponořil příliš, pak jeho soustředění odplulo do dáli. Přesně to nejspíš viděl Jayden, když přišel domů.

Tak já tě budu držet při zemi,“ nabídl se Jayden. „Vždycky tě stáhnu zpátky, kdyby ses začal vzdalovat, co ty na to?“ Cian se usmál. Létání bylo momentálně nežádoucí, ale musel to risknout, protože neměl jinou možnost. Jenže pokud by Jayden udržoval jeho pozornost, nemuselo by k tomu dojít. Ze štětce mu odkapávala barva na zem, celé paže měl barevné a po obličeji šmouhy, přesto se Jayden nebránil jeho objetí.

Ale teď se navečeříme!“ zvolal a poslal ho do koupelny, zatímco sám začal připravovat večeři. S trochou štěstí bude za chvíli po zakázce a on bude mít zase Ciana jen pro sebe. Nevědomky si začal pohvizdovat.

 

Uplynul týden a Cian měl dílo hotové. Zavolal Webberovi, aby za ním napřed poslal Samuela, protože si potřeboval ověřit, že práci odvedl přijatelně, než ji mohl prezentovat před zadavatelem. Samuel ale nedorazil sám, za ním hned stál Ryan a tvářil se krajně naštvaně.

Cian je klidně pozval dál a trošku si přál, aby měl u sebe Jaydena. Nikdy nechápal, proč ho Ryan tolik nenáviděl. Samuel se omluvil, že si potřebuje odskočit a Cian ho odnavigoval ke koupelně. Ryana chtěl zavést k obrazu, jenže kluk ho akorát probodl pohledem.

Celý týden o Vás mluví jako o bohu,“ zasyčel. „Co jste mu udělal? Sam se nestará o ostatní lidi, jen na mně mu záleží. Proč neustále mluví o někom jako jste vy?“ Cianovi to konečně došlo. Obyčejná žárlivost. Tajuplně se pousmál, původně chtěl, aby Samuel viděl obraz první, ale pro Ryana byl ochotný udělat výjimku. Vykročil k malé místnosti, kde měl obraz, a Ryan ho naštvaně následoval. Když se zastavili před zakrytým plátnem, Cian se otočil.

Víš, jakou barvu má pro Samuela osamělost?“ zeptal se ho.

Ne-“

Já ano. Znám všechny jeho barvy. Dokonce i vím, že ty jsi zelená. Jediný člověk, který pro něj barvu,“ obrátil se znovu k plátnu a stáhl z něj látku. Ať chtěl Ryan říct cokoliv, ústa se zasekla dokořán otevřená.

T-to všechno...“ nedokončil, ale pohledem se ptal Ciana na odpověď.

Ano. Poznáš barvu osamělosti?“ Ryan se díval na obraz přejel po něm zlehka rukou a zastavil se na chladné růžové.

Tahle.“ Ani nečekal na souhlas, byl si tím jistý. A Cian byl spokojený. Pokud alespoň jeden člověk chápal, jeho práce nebyla marná.

Ryane? Ciane?“ volal zmateně Samuel, který už se vrátil z koupelny.

Tady vzadu!“ zavolal na něj zpátky majitel domu a chlapec se k nim připojil. Spadla mu brada a mlčky obraz pozoroval. Cian se tiše vytratil a nechal je tam. Z vedlejší místnosti slyšel, jak si spolu povídají. Šťastně se usmál.

Na obraze byla obrovská plocha zelené. A co bylo důležité, obklopovala přesný střed malby, kde plála klidná hvězda červenorůžové barvy v černé. Mnoho krátkých paprsků zasahovalo do tmy, ale hvězda nebyla sama. Ze sedmi osmin byla obklopená zelenou kometou oblétající kolem dokola. Paprsky hvězdy se dotýkaly komety, skoro jako by se na ní hvězda vezla. A okolo komety, byl strakatý svět všech barev, ve kterém v náhodných intervalech vykvétala studená růžová. Na první pohled bylo jasné, že kometa chrání malou hvězdu před okolím, před samotou. A hvězdička plála štěstím.

Když po více jak hodině kluci odcházeli od Ciana, Ryan požádal Samuela, jestli by mohl počkat dole. Ten naposledy nadšeně poděkoval a odešel. Ryan rozpačitě přešlapoval a díval se do země.

Omlouvám se. Žárlil jsem, ale neměl jsem důvod,“ řekl a červenaly se mu u toho uši. „Teď už to chápu! Chápu co pro něj znamenám,“ prudce zvedl hlavu. „Budu ho dál chránit, neopustím ho, nikdy!“ slíbil. Potom rychle bez rozloučení běžel za Samuelem. Cian zakroutil hlavou. Měl pocit, že mezi nimi je víc než přátelství. Že to Samuel neuměl sám říct a proto byl rád, když konečně někdo pochopil, co k Ryanovi cítí.

Zavřel za nimi dveře a zavolal Webberovi, že je obraz připravený k převzetí. Všechno už bylo jen na něm. Cian namaloval obraz, jenže záleželo jen na Webberovi, jestli svého syna pochopí. Dokáže využít šanci? Ciana to zajímalo, ale uvědomoval si, že to není jeho věc, sám byl spokojený už jen z toho, co pro ty dva chlapce udělal.

Byl rád, že tu zakázku vzal. Sám z toho měl prospěch, vždyť se naučil novou techniku! Skoro měl chuť se hned vrhnout do kreslení, ale věděl, že Jayden brzy přijde a nic nechtěl víc než strávit zbytek dne v jeho náruči. Naposledy se šel podívat na obraz, pak přes něj přehodil látku a nechal ho stát v temné místnosti, než si pro něj přišli a zůstala po něm jen vzpomínka na převratné dílo Ciana Berkingse.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Mail list


Archiv

Kalendář
<< únor / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 43130
Měsíc: 1121
Den: 42