Dar umění
Dar umění
Potkali se na vernisáži umělecké školy. Jayden nebyl ani studentem, byl se tam podívat jen kvůli svému nejlepšímu kamarádovi, který jím byl. Ačkoliv jeho zájem o umění byl jen zběžný, některé obrazy svým neobvyklým pohledem na svět upoutaly jeho pozornost. A shodou okolností si všiml, že u všech je ovedeno jedno jméno. Když našel dokonce i plastiku od stejného autora, byl pevně rozhodnutý se na něj kamaráda zeptat.
„V pravém horním rohu něco chybí, že jo?“ ozval se vedle něj nápadně zvonivý hlas. Jayden se otočil a tehdy poprvé spatřil Ciana. Vypadal spíše jako školák než student vysoké školy, byl drobný a měl stále ještě dětsky nevinný výraz ve tváři.
„Ano, máš pravdu,“ přiznal Jayden modrošedým očím a už tenkrát měl pocit, že v nich vidí plout mraky dálek.
„To protože to vyjadřuje pocit neúplnosti,“ vysvětlil chlapec, ale než se ho Jayden stihl na cokoliv zeptat, vyrušil je hlas jednoho z profesorů:
„Ciane, někdo by s tebou rád mluvil!“ Už tehdy si mohl Jayden všimnout, že umělecká mysl je značně roztěkaná a během vteřiny její majitel zapomněl, že s někým mluvil a ihned se rozeběhl za hlasem, jenže v tu chvíli byl zrovna přimrazený šokujícím odhalením chlapcovy totožnosti. Znovu pohlédl na jmenovku: Cian Berkings.
„Tak co, jak se líbilo?“ ptal se ho vesele kamarád o polední pauze. Jayden po chvíli přiznal, že ho uchvátily Cianovy obrazy. Kamarád se na něj zkoumavě podíval a zeptal se:
„Jenom obrazy?“ Jayden zrudl a nemusel dál odpovídat.
„Chápu tě, na Cianovi je doopravdy něco fascinujícího. Je tak trochu z jiného světa. Je v pořádku, jestli tě fascinuje jeho tvorba, to nás všechny, ale dej pozor, aby to nepřerostlo v něco víc.“
Jenže Jayden nedbal jeho varování, byl jako posedlý touhou dostat se Cianovi blíž. Podařilo se mu to poměrně lehce, protože Cian byl důvěřivý a nevyznal se v lidech. Zájem okolí mu nepřipadal otravný, ani mimořádně dobrý, prostě ho nevnímal. A tak se podařilo Jaydenovi dostat se tak blízko, že ho dokonce směl navštěvovat. Následující dva měsíce strávil v čiré fascinaci a celé hodiny mohl jen sedět a pozorovat Ciana, jak propojuje oba světy a maličkou sondou v podobě štětce přenáší na plátno něco, viditelné jen pro něj.
Nezáleželo na tom, že všichni Jaydenovi házeli klacky pod nohy, kvůli Cianovi skončil se školou a začal pracovat. Pronajal si byt blízko jeho ateliéru, i když prakticky oba žili tam. Při společných jídlech pak Cian mluvil o svých dílech, vysvětloval, co tím chtěl vyjádřit a nechal tak Jaydena, aby ho poznával blíž, ačkoliv nikdy nemluvil o svých pocitech jinak než skrz umění.
Nakonec Jayden musel přiznat, že se zamiloval, tou dobou to věděli všichni kromě Ciana. Ten jediný si sotva dokázal všimnout, že se k němu Jayden nastěhoval.
„Jsi tu poslední dobou nějak často,“ konstatoval jeden večer. Jayden nikdy nedokázal odhadnout pokračování, už jen protože Cianův hlas málokdy měl jiný než obvykle osamocený nebo obviňující tón, který používal, když mluvil o okolním světě. Tenkrát tam nebylo ani to.
„Jestli ti to vadí...“ nadhodil opatrně Jayden.
„Ne,“ odpověděl jednoduše Cian a usrkl si kakaa, jako by to tím skončilo. „Nevadí.“ Ticho. Ticho, které dohánělo Jaydena k šílenství. Jeho vlastní nevědomost, neschopnost dostat se Cianovi blíž, to ten pocit bezmoci v něm vyvolával dojem, že je to jeho chyba. Cianova osamělost byla Jaydenova chyba.
„Poslední dobou... dokončuji obrazy. Nikdy předtím jsem nebyl schopný je dokončit, ale lidem se líbily i tak. Teď když odložím štětec, mám konečně pocit, že je obraz hotový.“ Jayden přišel k chlapci blíž, těžko uvěřit, že byli skoro stejně staří.
„Co tím myslíš?“
„Klid. Ale zároveň to nedokážu vyjádřit a to mě znervózňuje ještě víc. Nikdy se mi nic podobného nestalo.“ Cian pohlédl na poslední obraz schnoucí v rohu místnosti a Jayden sledoval jeho pohled. Naučil se docela dobře číst v obrazech a z nějakého důvodu při pohledu na tenhle měl pocit, že by mohl jít dál, že by mohl Cianovi říct, co cítí.
„Vzdálenost,“ vytrhl ho z myšlenek Cian, „pojmenuji ho Vzdálenost.“
„Proč?“
„Protože...“ zamyslel se nebo spíš hledal správná slova, s těmi mu to nikdy nešlo. „Protože to mě štve, jak něco může být blízko a zároveň daleko.“
„Například?“ Cian se mu záměrně nedíval do obličeje a Jayden to věděl. Poznal na něm, že teď už z něj víc slov nedostane. Odhodlal se, přišel blíž a položil dlaň na jeho ruku.
„Jsem já vzdálený?“ zeptal se tiše. Cian otočil hlavu a upřel oči na místo doteku, pak pohnul rukou a propletli prsty. Trvalo to jen vteřinu, než Cianův stisk zesílil a náhle ho pustil. S pohledem zaměřeným do nekonečna se rychle přesunul k prázdnému plátnu, které měl vždycky připravené, a začal tvořit. Jedno mu brzy nestačilo a tak pokračoval na další, plynule napojil tři obrazy za sebe do jediného díla.
Když skončil, upustil štětec a klesl na kolena, Jayden nemohl vidět jeho výraz v tu chvíli, ale už ze zkušenosti věděl, že se pomalu Cian vrací do reality a uvědomuje si, co vytvořil. Musel tím být stejně fascinovaný, jako byli ostatní, protože i on v tu chvíli viděl svůj obraz poprvé.
Jayden pomalu přišel k němu, víc než kdy předtím si všímal detailů na Cianovi. Cítil vůni olejových barev, které měl Cian vždycky nejen po oblečení a obličeji, ale i ve vlasech. Dřepl si vedle něj a podíval se nahoru na obrazy. Jako dvě sochy s pohledy upřenými vzhůru se ani nepohnuli. Potom Cian vyhledal Jaydenovu ruku.
Od toho dne se jejich vztah změnil a Jayden uvízl v nové fascinaci, tentokrát nedokázal pochopit, proč zrovna on má takové štěstí. Během následujících měsíců začal dělat Cianovi manažera a dával pozor na to, aby nikdo nezneužíval jeho talentu ve svůj prospěch. Ale manažerská pozice byla to vedlejší. Ačkoliv se to všem zdálo neuvěřitelné, ti dva byli pár.
Nikoho nezarážel ani tak fakt, že Cian je s mužem, jako spíš skutečnost, že vůbec dokázal sletět z oblak na zem natolik, aby byl schopný vztahu. Pravdou bylo, že Jayden byl vždycky ten iniciativní a ve svém růžovém oparu to ani nevnímal. Až když to bylo půl roku, co se poznali, začal mít pochybnosti. Miloval Ciana, ale ten byl někde jinde. Proč si neuvědomoval dřív, že Cian s ním spí jen, protože to on po něm chce? Pro Jaydena bylo to zjištění velká rána, protože považoval sex za vrchol vztahu. Pokud k někomu něco cítím, měl bych s ním taky toužit spát, tak tenkrát uvažoval.
Jenže Cianův nezájem o sex byl jen jedním z kamínků padajících z jeho skály iluzí. Brzy se přidaly další a další pochybnosti, až se strhla skála celá. Jayden se obklopoval jen Cianem a náhle si uvědomil, že už si nemá s kým promluvit. Nedokázal přijít na jediného člověka, komu by se mohl se svým trápením svěřit. Dusil to v sobě, nedával to znát, ale večer pod rouškou tmy, když vedle něj oddechoval spící Cian, tehdy se na něj všechno svalilo a zžíralo ho to zevnitř.
Bolest uvnitř zabíjela každým dne vše, co cítil. Cian si ničeho nevšiml, jak by mohl, když neustále někde poletoval a Jayden neměl sílu ho stáhnout na zem. Jednou se pokusil ho odtrhnout od obrazu, když už měl pocit, že už to dál neunese. Jedinkrát se odvážil Ciana zavolat dolů. Tak tak uhnul rozmáchlému štětci a měl štěstí, že se mu barva nedostala do očí. Cian si ničeho nevšiml, jen se ohnal rukou a dál horečnatě maloval.
A pak už ani obrazy Jayden neviděl, přestal z nich číst. Zapomněl na to, že nemůže nic soudit podle Cianova chování, zapomněl na rozhodnutí, že po něm nikdy nebude chtít, aby vyjadřoval své pocity slovy. Začal ho do toho nutit. Už s ním nejednal jako s umělcem, přestože už od začátku věděl, že on je prostě jiný a nemůže se k němu chovat jako k ostatním lidem. Že po něm nemůže chtít to samé. A Cian vždycky jeho snahy smetl. Nebo úplně ignoroval, což bylo ještě horší. To ticho, které připomínalo Jaydenovi vlastní neschopnost, se přeměnilo na nesnesitelné zoufalství a bezmoc. Roztěkanost chlapce jen zhoršovala Jaydenův pocit nedůležitosti.
Takhle vydržel ještě pár týdnů, když si uvědomil, že to už dál nesnese. Náhlý záblesk světla, hlas, který mu řekl, že musí utéct, musí na zem, ne se snažit skákat po obláčcích v místech, která nejsou pro něj určená. A on ten hlas poslechl, jako by to byla jeho poslední naděje, jak si alespoň zachránit vlastní život. Musel od Ciana pryč.
„Odcházím,“ oznámil mu jednou po další z hádek, ve kterých poslední dobou Jayden čím dál častěji křičel. Cian zůstal stát naproti němu bez jediného pohybu. I on se naučil zvýšit hlas, když se na něj křičelo, protože nechápal důvod všeho povyku.
„Odcházím, protože tady už není moje místo,“ zazněla další věta ošklivě se zakusující do lidského nitra. Oblaka v modrošedých očích na chvíli zmizela, na tu děsivou vteřinu se jeho pohled vyjasnil, jenže pak se vrátila a znovu zahalila průhled do duše.
„Stejně to bylo vždycky jen z jedné strany, vždycky jsem to byl jen já, kdo něco cítil!“ vmetl mu do tváře Jayden hořce. „Copak, ty to ani nepopřeš? Nemáš na to co říct?“ Ani hořká ironie nedokázala Cianovi pomoct reagovat, Jayden mu dal ještě chvíli času, než naposledy promluvil.
„V tom případě sbohem, doufám, že najdeš někoho dalšího, z koho budeš moct dělat vola!“ zasyčel nenávistně, protože v tu chvíli Ciana nenáviděl za to, že ani teď nic neřekne. Nenáviděl ho, že mu způsobil všechnu tu bolest a ani mu to není líto. Nenáviděl ho za to, že ho miloval. A nenáviděl ze stejného důvodu i sám sebe, protože se nedokázal těch pocitů zbavit, ne pokud byl stále s ním.
Sebral své věci a když se vrátil do hlavní místnosti ateliéru, Cian tam stále stál. Věnoval mu poslední naštvaný pohled a vyrazil ke dveřím.
„Jaydene!“ zavolal za ním zvonivý hlas a kdesi pod tím vším vztekem si Jayden uvědomil, že si ani nepamatuje, kdy mu Cian řekl jménem, jestli vůbec někdy. Jenže už bylo pozdě. Sáhl po klice, otevřel a za sebou slyšel pohyb. Čekal, že ho zastaví, vážně se v duchu bál, že se to stane a stejně tak po tom toužil. Byl připravený dát mu šanci. Cian místo toho utekl k plátnu. Když to Jayden uviděl, málem propadl nutkání všechny ty obrazy zničit, rozlámat stojany a nožem rozpárat obrazy, jako by to byla břicha vrahů jeho lásky. Se cvaknutím zavřených dveří v něm žár vyhasl. Už nechtěl ničit, nechtěl křičet. V tu chvíli si přál jen si lehnout a spát, konečně byl konec. Byl volný.
Jayden prospal skoro celý první týden po rozchodu. Pak se sebral a vyházel všechny věci ve svém nepoužívaném bytě. Provedl generální úklid, díky čemuž se hned cítil líp, a šel do realitní kanceláře byt prodat, aby si mohl koupit jiný dál od všech povědomých míst. V realitce potkal bývalého spolužáka ze střední a ten se mu svěřil, že shánějí zaměstnance. Sepsal tedy životopis a motivační dopis, protože s přítelem přišel i o práci, a během pár dní měl nejen nový byt, ale i nové zaměstnání.
A tak dal dohromady staronový život. Dodělal si při práci dálkově školu a s titulem se dostal i na lépe placené místo. Obvolal staré známé, obnovil mnohá přátelství a společnost lidí mu pomohla se lépe dostat z krize. Na Ciana však zapomenout nedokázal. Věděl, že i kdyby měl ještě stovku životů, stejně by to nešlo. Cian byl jedinečný, nevěřil, že někde existuje někdo stejný, jako byl on, protože Cian byl jedinečný pro každého, kdo ho kdy potkal. Každý profesor, každý student z jeho školy ho měl stále v paměti.
Ti z Jaydenových přátel, kteří znali Ciana, věděli, co se stalo, zbytku jen bylo řečeno, že má za sebou ošklivý rozchod. Nikdo se před ním neodvážil vyslovit jméno jeho bývalého. Jaydenův znovu nejlepší kamarád zařídil, aby se tomu všichni vyhýbali. I když někteří z nich dále pokradmu sledovali oba mladé muže na cestě životem, neodvažovali se před Jaydenem cokoliv zmínit.
A tak plynuly roky v životě úspěšného podnikatele Jaydena, než mu cestu znovu zkřížil Cian.
„Podívej, Jaydene, další z těch zakázek, díky kterým se mnou manželka ještě vydrží,“ mával mu před obličejem kolega. Zachytil papír a zatímco četl, dostalo se mu pokračování nadšené řeči.
„Prý tam bydlel nějaký umělec. Obrazy se musí ještě odnést, ale jinak je celý bývalý atelirér volný. A podívej na ty rozměry a vybavení! To jméno mi nic neříká, ale určitě se najde dost lidí, kteří by o to stáli a navíc je to krásně na okraji města, ložnice s okny na západ, kompletně vybavený, prostě úžasná práce!“ Jayden pomalu v nejhorší předtuše odkryl druhý papír s fotkou interiéru. Vypadalo to tam přesně, jako když odešel.
„Tohle si beru já,“ oznámil.
„Cože? To teda ne! Já to dostal, tohle mi nevezmeš!“ rozčiloval se kolega.
„Znám to tam líp než kdokoliv jiný,“ řekl tvrdě, až se kolega zarazil. Pracovali spolu už roky, takže nebylo těžké odhadnout, proč najednou mladšímu z nich ztvrdly rysy obvykle veselé tváře.
„Nějaký známý? Nebo snad milenka?“ nadhodil podezřívavě.
„Tak něco.“
„Osobní zájmy musí jít stranou!“
„Nejsme policisté, moc koukáš na Kriminálku,“ zakroutil hlavou Jayden. „Poslyš, klidně si z toho nech provize, ale nech mě to zařídit.“
„Tak dobrá, stejně nechápu, co z toho budeš mít,“ povzdychl si kolega. Jayden to popravdě taky nechápal. Proč se do toho znovu motal? Proč dloubal do rány, která se sotva stihla uzavřít?
„Ano, nic se nezměnilo,“ přiznal šeptem, když vstoupil do ateliéru. Měl se tam sejít domluvit prodej, už dokonce našel pár zájemců a obchod by mohl být rychle uzavřen. Přišel dřív ne zcela úmyslně, shodou okolností se mu podařilo zázračně uniknout odpolední špičce a tak byl rád, že má náhradní klíč.
V ateliéru bylo až nezvykle čisto a kromě obrazů byly všechny osobní věci pryč. Ne že by jich tam bylo někdy hodně, ale sem tam něco zmizelo. Vprostřed volného prostoru byl předmět, který se odvážil z nedostatku vědomostí nazvat sochou a pokud to dokázal ještě odhadnout, víc než cokoliv jiného vyjadřovala chaos.
Při zkoumání obrazů se jen těžce bránil automatickému rozebírání. Pár jich poznal, byly namalovány, ještě když byli spolu, ale čtyři z nich v životě neviděl. Pamatoval by si je, byly naprosto odlišné od těch, které obvykle Cian maloval. Byly... bouřlivé. Nedokázal z nich cokoliv určit, neuvěřitelná změť pocitů nejen z obrazu, ale i svých vlastních mu v tom bránila. Prohlédl si datum tvorby, které Cian vždycky psal k podpisu, a potvrdila se mu teorie o nových obrazech. Jen první z nich, ten byl někde na půl cesty mezi novou a starou tvorbou, ten byl malovaný ještě před rozchodem. Že by něco tušil?
„Vidím, že jste dorazil již před námi, vítáme Vás,“ zaslechl seriozní hlas za svými zády a otočil se. Pozdravil, představil se a podal ruku staršímu muži, nejspíše právníkovi, a srdce mu tlouklo, když po letech spatřil Ciana. Vypadal starší, ale o to hubenější. Jen ten neurčitý pohled se nezměnil. Cian se tvářil, jako by si Jaydena vůbec nevšiml, nostalgicky se rozhlížel po svém již bývalém ateliéru.
„Thorne, nechám to na Vás,“ řekl pak a zamířil zpátky ke dveřím.
„Spolehněte se,“ odpověděl právník a najednou byl Cian pryč. Nečekaně se objevil a stejně záhy zmizel. Jayden už zapomněl, jak zní jeho hlas, jak krásně se rozezvučí a nese atelirérem. Znovu ho přirovnal k andělskému hlasu, než ho jiný hlas vrátil zpátky na zem. Ano, na zem, tam bylo jeho místo, málem opět odletěl.
„Takže kdybychom se mohli posadit...“ Probírali smlouvu a když se jim konečně podařilo dohodnout podmínky, oba se uvolnili.
„Mohu se Vás zeptat, majitel domu znal mé jméno?“ položil dotaz, který ho uvnitř hlodal celou dobu.
„Ano, původně se chtěl jít rozloučit s apartmánem jindy, ale když zaslechl vaše celé jméno, vyžádal si, že chce být také přítomen. Stručně mě obeznámil s faktem, že jste jeden čas tato místa obývali společně.“ Jayden maličko zrudl, dokonce málokterý z jeho přátel si o něm myslel, že je gay, tenhle muž si tím byl jistý, ale nijak se nad tím nepozastavoval.
„Vy... Ciana znáte?“
„Jsem jeho právník a on je můj klient. Jsem rodinný právník, abych byl přesný, takže si troufám tvrdit, že mladého pana Berkingse znám, přestože je tak trochu hlavou v oblacích,“ přiznal nakonec.
Ne, nemá hlavu v oblacích, on tvoří oblaka, chtělo se Jaydenovi křičet, místo toho se podíval na obrazy.
„Budou odneseny koncem týdne, už jsou na ně zájemci,“ vysvětlil právník. Jayden vstal a přešel k nim, právník ho následoval.
„Co je tohle za obraz?“ zeptal se a ukázal na dílo, které ho předtím zaujalo.
„Tento? Ach ano, pokud si dobře pamatuji, jeho budoucí majitel na něj měl zálusk roky. Autor ho pojmenoval jednoduše: Já.“
Jayden byl už moc zmatený, aby mu docházelo, co to znamená. Poklidné pastelové barvy, kterými se Cian vyjadřoval během trvání jejich vztahu, se najednou zleva trhaly jakousi směsicí tmavých barev protkaných jedovatě žlutozelenou jako blesk. Smetl z hlavy všechny představy o hroutícím se světu a otočil se na společníka.
„Co s ním teď bude, s Cianem? Kde bude bydlet?“
„Momentálně žije se svým současným milencem, který mu pronajímá menší ateliér, pokud by byl schopný znovu tvořit.“
„Znovu tvořit?“ hlesl Jayden.
„Ano, pan Berkings má poraněnou levou ruku.“
„Co se stalo?“
„Lituji, ale takové informace Vám nejsem oprávněn poskytnout.“
„Děkuji Vám, později dodám i zbytek papírů k předání bytu do našeho vlastnictví, přeji Vám hezky zbytek dne,“ rozloučil se Jayden a až do nasednutí do auta zachoval kamennou tvář. Posadil se na místo, opřel čelo o volant a povolil pocitům, aby převzaly kontrolu nad jeho obličejem. Cian byl levák.
„Víš, možná bych to neměl říkat, ale bude lepší, když ti to někdo řekne předem. Cian tam bude taky.“ Ta slova zněla Jaydenovi v hlavě, zatímco seděl na večírku v rohu místnosti se skleničkou v ruce. Když mu to jeho nejlepší kamarád říkal, byl skoro přesvědčený, že radši zůstane doma, ale nemohl si pomoct. Potřeboval ho znovu vidět, jen se ujistit, že je v pořádku.
Zpráva o jeho poraněné ruce mu nedala spát, ptal se přátel, co o tom vědí, a neochotně z nich vypadlo, že mu zranění způsobily střepy. Nikdo ale pořádně nevěděl, co se tu noc stalo, někteří říkali, že pěstí prorazil sklo, jiní že se pořezal při tvoření ze skla, další zase že je to výsledek hádky s milencem, tak či tak, Cian se k tomu odmítal vyjádřit.
„To jen bolest uvnitř pronikla na povrch,“ údajně prý řekl, ale Jayden o tom pochyboval. Ten večer si dokola opakoval, že se přišel jen podívat, jestli je v pořádku a zkusit zjistit víc o jeho zranění. Stejně z něj nemohl spustit oči. Napřed s tím bojoval, ale nakonec si dovolil jeden večer nechat oči, ať si samy vyberou cíl.
Ruku měl stále zavázanou a jeho patron tvrdil, že se rány hojí velmi pomalu. Ostatně ten patron ho nenechal chvíli o samotě, všude chodil s Cianem, jako by byl drobný mladík jeho majetkem.
„Starej páprda,“ odfrkl si muž vedle Jaydena.
„Prosím?“ Muž byl surového vzhledu, nebyl oholený a dredy měl svázané černou látkou. Nejspíš další z absolventů školy, jinak by ho nejspíš sem nepustili, usoudil Jayden.
„Ten týpek, co mu nedá pokoj. Dal klukovi něco, co já nemohl, dal mu možnost tvořit. Škoda, že toho ten malej teď nevyužije.“
„Myslíš Ciana?“
„A koho jinýho? Vydíš tu snad někoho jinýho na vodítku?“ Zvědavost přemohla Jaydenův vztek a odpor vůči neznámému.
„Ty ho znáš?“
„Táhli jsme to spolu jeden čas, teda ne s tím dědkem, to je beztak pedofil, myslím s tím malým. Byl v posteli docela dobrej, neznat ho myslel bych si, že se tím živil. Jenže teď ho má von. Šukaj spolu a všichni to ví. Akorát si myslej, že ho von zneužívá, ale to nevěděj, jak nadrženej je prcek, dokáže jet docela neúnavně několik hodin, než padne vyčerpáním.“ Jayden to nevydržel, vstal a chytil ho pod krkem. Zábava kolem nich probíhala dál, jen oni dva na sebe vrhali nenávistně pohledy.
„Hele, vo co ti de? Neříkej, že ty taky... No to je gól, je tu někdo, s kým ten kluk ještě nespal?“ otočil se muž na okolí a Jayden si ho přitáhl ještě blíž.
„Není to kluk, je to Cian!“ zavrčel a šel si pro dalšího panáka. Odkdy? Odkdy začal Cian vyžadovat sex? Zuřil. Co dělal špatně, co sakra dělal špatně?!
Koutkem oka si všiml, že se Cian omluvil a zamířil na záchod, vydal se za ním. Opřel se o stěnu u umyvadel a čekal na něj. Stále ještě to v něm vřelo, jako by to nebyly roky ale jen sotva týdny.
„Slyšel jsem, že se z tebe za tu dobu stala pěkná děvka,“ zasyčel na něj, sotva se objevil. Cian zvedl hlavu a zarazil se. Oblaka v očích už neměl, na chvíli stál nohama na zemi, nejspíš protože hledal únikový východ. Jediná cesta ven naneštěstí vedla kolem Jaydena.
„Odešel jsi, už to není tvoje věc!“ odsekl a v té chvíli Jayden nic neviděl, poháněný vztekem ho přirazil ke stěně. Sprostě na něj křičel, zatímco ho pěstmi, kterými ho držel za košili, tlačil bolestivě ke zdi. Pak krvavá mlha zmizela a najednou zase viděl. A povolil sevření.
Cianovy tekly z očí slzy. Nikdy ho neviděl brečet, největší záblesk emocí, který v jeho tváři kdy dokázal najít, se objevil ten den při poslední hádce. Sjel pohledem na jeho zraněnou levou ruku a na děsivý moment měl chuť mu ji rozdrtit, než si z hrůzou uvědomil, co se s ním děje.
Pak už do místnosti vpadli lidi, odtrhli ho a Ciana vzal do náruče jeho patron. Během chvíle byl Jayden venku a s ním i jeho nejlepší kamarád.
„Co to do tebe vjelo? To ho nedokážeš nechat být? Vždyť jsou to tři roky!“
„Já nevím,“ odpověděl prázdně Jayden, „Já vážně nevím...“
„Cian se chce se mnou sejít.“
„Cože, to nemyslíš vážně!“ vykřikl Jaydenův nejlepší přítel.
„Dneska mi přišel vzkaz, chce se se mnou vidět,“ zopakoval mu.
„A ty očekáváš, že tě nechám? Cian je na tom teď hodně špatně a -“
„To, co se stalo, se nebude opakovat. Ten večer jsem už měl v sobě pár panáků.“
„Stejně si nemyslím, že bys tam měl chodit.“
„Proč ne?“
„Ty a Cian? To nemůže dopadnout dobře, věř mi,“ zkoušel to vlídně.
„Já vím. Ale to je poprvé, co se mnou chce mluvit. Musím jít!“ Nezmínil se o tom obrazu, který mu přišel, ani o plném znění vzkazu. Obraz se zdánlivě jednoduchým jménem „Já“ dorazil den předtím s obálkou, ve které pochroumaným písmem, jako by pisatel držel pero v druhé ruce, než na kterou byl zvyklý, bylo napsáno:
„Tento obraz patří tobě. Cokoliv jsem chtěl říct, ale nedokázal, je v něm. Rád bych ti ještě předal poslední dárek, přijď v úterý v deset hodin dopoledne na tuto adresu, Cian.“
Na konci zprávy byla přiložena adresa Cianova ateliéru. Celý večer strávil Jayden před obrazem, celé hodiny na něj koukal a hledal všechna možná vysvětlení. Cian věděl, že se všechno bortí, ale nedokázal s tím nic dělat, protože nechápal, proč tomu tak je. Nebyla pravda, že to necítil, nebyla pravda, že mu na svém životě na zemi nezáleželo. Ale víc o něm říct nedokázal, potřeboval se Cianem mluvit. A tak se i přes varování kamaráda vydal na smluvenou schůzku.
Po zazvonění mu otevřel Cian a s tichým: „Pojď dál,“ ho pustil dovnitř. I ten jeden krátký pohled stačil Jaydenovi na to, aby poznal, že se jeho zprávy nemýlily. Cian vypadal jako chodící mrtvola.
„Jestli hledáš jeho, není tady,“ řekl Jaydenovi, když se rozhlížel kolem. „Neví ani o tom, že tu jsme, je teď v práci. Nikdo tě nezastaví, můžeš udělat, co budeš chtít.“
„Ciane, ten večer, omlouvám se, já jsem vážně nechtěl -“
„Poznáváš tenhle obraz?“ přerušil ho Cian jako by ho neslyšel. Jayden chtě nechtě musel pohlédnout na plátna, u kterých se Cian zastavil.
„Ano,“ připustil. Jak by si mohl nepamatovat dílo, které nejvíc miloval? Ten večer ty tři vytvořil a pak tam spolu seděli, drželi se za ruce, než byl Cian až příliš ospalý a stulil se mu do náruče. Poprvé si byli opravdu blízko.
„Je ironií, že obraz, který nejvíc nesnáším, on miluje a odmítá se ho vzdát,“ řekl trpce a vedl hosta dál. Trpkost, ironie, to všechno bylo u Ciana tak nezvyklé, stejně jako absence mraků v jeho očích. Viděl zcela střízlivě, Cian se díval očima na svět tak, jaký opravdu byl.
„Tohle jsem ti chtěl ukázat.“ V další místnosti kromě uměleckého nepořádku – barev, štětců, krabic, starých palet, stojanů a také hromady dalších nástrojů, u kterých nikdy Jayden nepochopil, k čemu jsou; byl uprostřed na podstavci vystavený předmět. Jayden přešel blíž a poznal tvar objektu.
„Srdce,“ hlesl. Srdce z šedé hmoty protkané stovkou střípků. Nebylo jimi probodané, střepy vyrůstaly přímo z něj. Pichlavé srdce.
„Ano, srdce, které s každým nádechem probodává hruď. S každým nádechem doufá, že už je to naposledy, přesto se musí znovu a znovu nadechnout. Každý zrychlený tep bolí víc, než je tvor schopný snést a přesto neumře. To je tvůj dar.“ Jaydenovi přeběhl mráz po zádech. Nový Cian ho děsil.
„Já... nemyslím si, že bych chtěl takový dar,“ otočil se na něj.
„Já se tě neptám.“ Vtom se vrátila do jeho očí oblaka a zase pohasla jeho jedovatost.
„Ciane?“
„V tomhle domě není jediné zrcadlo, víš proč? Protože střepy všech jsou v tom srdci. Rozbil jsem je, vlastní rukou,“ ukázal zavázanou levačku. „Rozbil jsem je, protože jsem je nesnášel skoro stejně, jako ten obraz vedle. A pak je tiskl v dlani a bodal do srdce. Umění, které mi dávalo vše, je to samé umění, které mě zničilo. Nechci dál tvořit, proto jsem si zničil ruku.“
„Proč nechceš?“ odvážil se zeptat. Cian neodpověděl.
„Protože jsi nechtěl být od všech daleko? Protože tě to táhlo jinam, pryč od lidí?“ zkusil to místo něj Jayden. Podle Cianova mlčení poznal, že se trefil. Ve zkratu si musel uvědomit, že kvůli tomu ztrácí přátele. Muselo mu na nich záležet.
„Jaydene, zabij mě,“ řekl najednou tiše Cian. „Nechci tenhle život, chtěl jsem ho vrátit, ale nemám komu. Nemám rodiče, nikdy jsem nevěřil v žádného boha, který by ho chtěl zpátky. Říkali mi, že je to dar, že moje schopnosti jsou dar, ale copak je tohle dar?“ S mrknutím slzy opustily oči. Jayden byl zmatený, vyděšený a měl strach o Ciana, nikdy si neuvědomoval, že není jediný, kdo trpěl.
„Nikdy jsem neměl domov, když matka umřela, starali se o mě pěstouni, později i jeden profesor, který poznal Dar. Všichni mě podporovali, ale nikam jsem nepatřil. A pak... pak jsem to pochopil... když jsi odešel... pochopil jsem, že tu pro mě není místo...“
„To není pravda, máš tu svoje místo, žiješ tu se svým milencem, který tě zaopatří -“
„Milencem?“ vyprskl pohrdavě Cian. „Prodával mé obrazy, spal se mnou, k tomu jsem mu dobrý.“ Sklonil hlavu a nechal slzy stékat. Nejspíš v tom viděl nějakou skrytou krásu, Jayden byl naneštěstí natolik rozrušený, že ho nenechal stát dlouho.
„Ciane...“ přistoupil k němu blíž, ale mladík uskočil.
„Nesahej na mě!“ zaječel vyděšeně. Chvíli zhluboka oddechoval a pomalu nechal hrůzu zmizet: „Nechci, aby ses mě znovu dotýkal. Od toho večera... to bylo utrpení... Už ani nepomáhalo... sex nepomáhal... Ani na tu chvilku... Odnes si to...“ vycouval dveřmi pryč. Jayden se podíval na srdce. Takhle se Cian cítí? Vyšel z místnosti a našel ho stát před prázdným plátnem.
„Ciane, slibuji, že pak odejdu, jen mi to musíš říct. Musíš mi říct, co ke mně cítíš, co jsi cítil. Pak tě nechám být.“ Bez hnutí čekal na odpověď.
„Nechci o tom přemýšlet,“ zamumlal Cian stále s pohledem upřeným na plátno.
„Proč?“
„Protože to bolí!“ odsekl nervózně.
„Stejně to musíš říct, jinak nikdy nebudeš volný. Stejně jako já se budeš v kruzích vracet. Já tě mi-“ Náhle Cian vystřelil levou pěstí proti plátnu. Neprotrhl ho, jen povalil stojan a to způsobilo rámus. Ovšem i bez něj by sebou Jayden trhl. Cian se okamžitě chytil za ruku. Přes bolest znovu otevřené rány si neuvědomil Jaydenovu blízkost, dokud nebylo pozdě. Nevěděl, kdy se mu podlomila kolena, najednou mu seděl v náruči a díval se do očí. Přál si, aby mu dokázal říct nahlas, co cítí, ale slova ven nevyšla.
„Odstrč mě teď, nebo to pak nepřežiji,“ řekl, jenže Jayden sám zrovna v tu chvíli potřeboval odstrčit. A tak se políbili. Lehce, jen se sotva rty dotkli, ale o to víc to v nich vyburcovalo vášeň. Cian se přitáhl, objal ho kolem krku a líbal ho s veškerou touhou, kterou se snažil dostat ze sebe pomocí různých milenců, nikdo ale nedokázal utišit jeho hlad po Jaydenovi.
Tiše se položili na zem, zbavili se oblečení a pak si dvě duše opět našly k sobě cestu. Když mu Cian usnul v náruči, Jayden přemýšlel, jak hloupý byl. Zašeptaná slova nedokázala říct všechno, ani nemusela. Už pochopil. Cian nepotřeboval k životu sex, stačilo mu jen mít někoho, vědět, že tu je pro něj. A kvůli tomu se přemáhal, učil se, co dělat v posteli, aby ho mohl uspokojit a neopustil ho. Jeho obrazy mohly být kompletní jen, když se on tak cítil.
Jayden si nevzal zpátky jen to, čím vyplnil Cinanovu prázdnotu, jak mladý umělec čekal, ke své hrůze věděl, že to z něj rve mnohem větší kus, když poznal, že ho ztrácí. Nevěděl proč, zkoušel se ptát pomocí obrazů, ale tou dobou už byl Jayden slepý. Čím víc mu štěstí proklouzávalo pod rukama, tím častěji potřeboval odlétat pryč. Nedokázal ho ani poslouchat mluvit, protože už jen to ho bodalo u srdce, utekl. Utíkal neustále, jinak by se z toho zbláznil. Nevěděl, co jiného má dělat, vždycky, když byl zoufalý, začal kreslit, najednou ani to nepomáhalo.
Tenkrát ho nedokázal zastavit, nedokázal cokoliv říct, protože by si musel přiznat, že je zase sám. Když poznal, že prohrál, zase utekl. Maloval jako o život, maloval prázdnotu v sobě a doufal, že když ji převede na plátno zmizí z něj. Marně, marně kreslil celé dny, dokud nezkolaboval. Chybělo mu absolutně všechno. Když zavřel oči a nechával jiné muže se ho dotýkat, jedině tehdy dokázal zachytit moment, jaké to bylo s Jaydenem. Jedině tehdy se jeho bolest utišila.
Cian byl jiný, Jayden si to teď opět uvědomoval. Nikdy se od něj nedočká vřelých projevů, nikdy neuslyší vyznání. Bude si muset vystačit s jeho šťastným výrazem, když se k němu občas přitulí. Bude muset snášet jeho roztěkanost i to že občas lítá. Toho si byl dobře vědom, jenže pro něj to nebylo nic, co by neskousl. Co to byl za milence, když nechápal, že ho musí milovat jaký je?
Zabalil Ciana do deky, oblékl se a vzal ho do náruče. Cestou potkal majitele atelieru, který nejspíš už Ciana hledal.
„Beru si ho zpátky,“ řekl tvrdě a nekompromisně. Berkingsův patron byl natolik moudrý, že se s ním nehádal. Stejně věděl, že mu nepatří a právě proto si ho do toho dne hlídal, jak nejlépe mohl. Ale teď to končilo.
„Jaydene,“ zamumlal ze spaní Cian. Když ho uložil na sklopené sedadlo auta a zajistil pásy.
„Promiň, Ciane, nemůžu tě nechat skončit, nemůžu tě nechat vyhodit svůj Dar. Nedokážu tě nechat jít,“ políbil ho na čelo, obešel auto a nastartoval.
„Tohle je další Berkingsovo dílo? Myslel jsem, že přestal tvořit,“ divil se starší pán.
„My všichni mysleli, že po tom úrazu už nebude schopný, ale jak se zdá, i když se mu to nezahojilo zcela v pořádku, naučil se používat druhou ruku,“ odpověděl mu druhý pán.
„Velcí umělci se nedají zarazit jednou nehodou,“ pokýval hlavou první.
„Tak, tak. Po Srdci je radost se zase dívat na optimistické obrazy.“
„Ano, Srdce bylo děsivé...“ přecházeli k dalšímu dílu a dostali se mimo doslech Jaydena. To on zařídil tuto výstavu. Pomohl Cianovi překonat strach tvořit a znovu ho postavil na nohy. Nenaléhal na něj, k ničemu ho nenutil. Omluvil se mu, že nemá v bytě výbavu na malbu a následné přestěhování některých věcí je oba přimělo hledat něco většího. Nechtěli znovu žít v ateliéru, místo toho našli pohodlný byt, kde byla místnost připravená, kdykoliv Ciana přepadla inspirace.
Všichni se báli, že se bude historie opakovat, přátelé je varovali, jenže nemohli nic namítat, když Cian vstal z mrtvých a zase dál žil. Kromě toho si mnohem více rozuměli, přestali o sobě pochybovat, ale ani to nebylo všechno.
„Co to děláš,“ zarazil se Jayden, když chtěl přítele zavolat k večeři, ale zarazil se, protože u plátna by ho stejně neslyšel. K jeho překvapení však Cian odložil paletu.
„Jdu večeřet, to jsi mi přišel říct, ne?“
„Ale...“
„Vynechal jsem oběd, mám hlad už kolik hodin a tenhle obraz ještě není ani v půlce, musím se najíst teď.“ Tak spolu povečeřeli. Co už Jayden nečekal vůbec, Cian se nevrátil k obrazu. Přitiskl se k němu a odmítal ho pustit.
„Neměl bys to dodělat, dokud to máš v hlavě?“ zeptal se nesměle Jayden, pozornost, kterou mu Cina věnoval, byla víc než příjemná, ale zase nechtěl, aby kvůli němu nechal napůl rozdělanou práci.
„Chceš snad, abych šel?“ zašeptal Cian. Nikdy mu neřekl, že si ho tenkrát vybral. Měl pocit, že on by ho dokázal pochopit, že uměl vidět za obrazy. Jenže samotné porozumění nestačilo, to už teď dobře věděl.
„Ne,“ přiznal Jayden.
„Mně se stejně nechce, teď potřebuji mnohem víc tebe...“
Říká se, že nemůžete žít mezi dvěma světy. Nemůžete létat a zároveň umět dobře běhat. Ale dokud máte na zemi někoho, kdo s vámi na zádech utíká, nemusí být špatné se trochu proletět.
Parada
(Karin, 7. 1. 2020 23:18)