Hledáme, co sami postrádáme
Hledáme, co sami postrádáme
Říká se, že hledáme v jiných, co sami nevlastníme. Obdivujeme, co nám chybí, chceme to získat, učit se tomu od přátel. Ale někdy nemají pochopení, někdy lidem nejde do hlavy, proč nemáme, co jim přijde jako samozřejmost. Pak je možné, že tento nedostatek budeme spíš schovávat, než se ho snažit odstranit.
Kishio to dobře věděl. A také chápal, že nutit svého partnera do boje akorát zhoršovalo situaci. Místo toho zvolil jinou cestu, mnohem obtížnější, která vyžadovala vlastní vnitřní sílu. Občas váhal, jestli mu tím jen neposkytne útěk před problémem, ale každý úsměv milované tváře ho přesvědčoval o opaku.
Take totiž selhával ve vyjadřování pocitů. Uměl ukázat, že je šťastný nebo smutný, ale nikdy nedokázal říct, co za tím je. Pokaždé, když už se začínal osmělovat, narazil.
„Je konec. Miluju tě, ale nikdy nevím, co si myslíš.... To mi na to nic neřekneš? Budeš tu jen stát a koukat do země? To ti vážně nestojím ani za jedno slovo, co?“
Ale ona stála, byla to jeho první přítelkyně ještě na střední škole. Zatnuté pěsti zůstaly bez povšimnutí a červené obrysy nehtů na dlani brzy zmizely, ale od té doby se situace opakovala neustále dokola, ačkoliv Take zoufale hledal někoho, kdo pochopí jeho mlčení.
Kishio dlouho váhal, jestli to nemá vzdát. Prvně si taky nebyl jistý, co vlastně Take hledá – kamaráda, lék pro své rány, podporu, klid pro svojí mysl, nebo milence? Mohl mu poskytnou všechno, ale bez té poslední složky by sám trpěl. Stal se jeho kamarádem a podle chování zkoušel analyzovat svoji situaci. Naučil se poznávat, kdy Take potřebuje obejmout a kdy jen slovně povzbudit.
Při každé troše nátlaku se Take uzavřel a mlčel. Klouby na rukou mu bělely a nebyl schopný se ani pohnout. Když lidé odcházeli, on tam takhle stále stál, dokud se konečně nevyplavily pocity v podobě slz napovrch. Kishio byl vždycky poblíž, aby ho mohl z toho stavu dostat. Jako se občas zahltí počítač, Take prostě ztuhl a nebyl schopný se dostat přes jednu větu, jeden pocit, který mu prorážel díru do hlavy.
Proto váhal s tím, aby mu řekl, co k němu cítí a měl proč, Take reagoval dle jeho představ. Vyděsil se, začal couvat a opakovat, že je to blbost, že by na něj měl Kishio zapomenout.
„Nenechám tě jít, dokud mi neřekneš, co chceš ty.“
S napůl otevřenou pusou se Take zarazil, uvědomil si, že to mu říct nedokáže, sklonil hlavu a propadl beznaději. Kishio se ho rozhodl přesvědčit svojí bezprostředností. Hned mu dával najevo, co si myslí a co cítí, díky čímuž byl kupodivu Take klidnější a postupně se odvažoval také mluvit o pocitech. Kishio ho nesoudil, ale naslouchal mu a povzbuzoval ho v postupu.
„Už je čas, měli bychom jít, jinak začnou bez nás.“
„Já bych byl radši tady s tebou.“
Dočkal se, Take konečně zvládl vyjádřit své přání, i když stále zaostával za každým malým dítětem, pro které bylo tak přirozené žádat po ostatních, co chtělo. Jenže pro Kishia to bylo vysilující. Být pozorný ke každé žádosti a žádnou nepřeslechnout, jinak by Take zase udělal krok zpátky. Pomalu ale jistě stoupal na stupnici emocionální vyspělosti, dokonce by to mohlo vypadat na šťastný konec páru.
Bohužel lidská trpělivost není věčná.
„Take, co podle tebe jsme?“
„Jak to myslíš?“
„Jak bys popsal náš vztah?“
„No, potom včerejšku? Řekl bych, že milenci.“
„A není milenec od slova milovat?“
„Já vždycky myslel, že od té činnosti...“
„A nebylo „milovat“ dřív než to zvratné sloveso?“
„Tím bych si nebyl tak jistý... Záleží na tom?“
„Možná. Je to spojené. Alespoň u mě.“
„Co tím chceš říct?“
„Jen že pokud miluješ, měl bys to být schopný říct nahlas.“
Byla to podpásovka, ale Kishio se poslední dobou už cítil unavený, že s ním musí jednat jako v rukavičkách. Take napřed nechápal, kam tím míří a proč zpochybňuje skutečnost, po poslední větě mu to došlo s velmi bolestivým bodnutím v hrudi. Sklonil hlavu a mlčky přemýšlel, jestli je to schopný říct nahlas. Z nějakého pro něj nepochopitelného důvodu mu to hloupé M-slovo uvízlo někde v krku a nešlo ven. A když vyvíjel tlak, akorát to začalo nesnesitelně bolet. Jako by to byl obrovský špunt blokující volný průběh pocitů ven.
Oba po celý večer mlčeli. Take v noci nespal, nedokázal usnout. S hrůzou si mu došlo, že než si to stihl uvědomit, měl Kishia plnou hlavu a nedokázal s tím cokoliv dělat. Skutečnost, že teď byl v jeho moci, ho děsila, ačkoliv jeho Kishio by toho nikdy nevyužil. Jenže poslední dobou opravdu nebyl Kishio ve své kůži.
Možná tehdy stačilo jen přijít a zeptat se, co se děje, jenže Take měl až moc velký strach z toho, že se jen potvrdí, co už on dávno věděl. Že je to Takeho chyba. Sžíraný pocitem vinny se dál utápěl v temnotě uvnitř sebe.
A tak i když se Kishio rozhodl na něj nikdy netlačit, semínka pochybnosti v něm brzy vyklíčila a jeho touha slyšet, co pro Takeho znamená, rostla každým dnem víc a víc. Až se oba dostali do jejich první hádky.
„... takhle mám pocit, že je náš vztah jednostranný. Přijímáš, ale nedokážeš dávat. Starám se o tebe, chráním tě, ale když sám potřebuji podporu... Po těch měsících ani nevím, co ke mně cítíš. Nebráníš se, ale nikdy sám nic nezačneš,“ vyčítal mu Kishio.
Takeho čelist zůstala silně sevřená. Nedokázal se bránit, když uvnitř věděl, že je to pravda. Všechny výčitky přijal beze slova. I kdyby chtěl něco říct, nedokázal by si ani vzpomenout, jak se otvírají ústa. Jen tiše stál a svíral pěsti, aby bolest od zarytých nehtů přehlušila tu uvnitř.
„Ne!“ chytil Kishio jeho zápěstí, přirazil mu je ke stěně a vlastními prsty ho donutil uvolnit sevření. Nechtěl, aby myslí utíkal pryč. Take se neodvážil znovu sevřít ruce, musel by se dotknout Kishiových prstu a to se neodvážil. Vyděšeně těkal očima po jeho tváři a lapal po dechu. Neměl kam utéct.
„Přestaň už konečně utíkat a řekni mi to,“ změnil náhle Kishio tón ze zlostného na žadonivý. „Není to nic těžkého, stačí to jen říct.“ Naklonil se blíž k němu a Takeho pohled se ustálil na jeho rtech.
„Chceš polibek? Řekni to a dostaneš jich, kolik budeš chtít...“ šeptal naléhavě, jako by nenašel klid, dokud ta slova neuslyší. Pobídl ho, když i přes pohyb rtů nic nevyšlo ven. Marně. Naklonil se ještě blíž až k jeho krku a políbil. Nebylo to fér. Nebylo to fér a on to věděl. Take sebou podvědomě škubl a málem se mu podlomila kolena.
„Řekni to.“
„J-... já –...“ začal slabě. „Mil-“ a v té chvíli se jeho zorničky rozšířily a ten prázdný pohled Kishia vyděsil, až ho pustil. Take se sesunul podél zdi do sedu s rucema stále ztuhle nad hlavou a pak přepadl na bok. Zůstal ležet s lokty u obličeje, očima vytřeštěnýma a celé tělo se otřásalo vzlyky.
„P-promiň, promiň Kishio... O-odpusť... mi to...“ V tu chvíli se Kishiův vztek vypařil a okamžitě si klekl ke svému milenci. Nic nezabíralo, stále tam ležel a brečel, jako by ani neslyšel. Při doteku sebou cukl a víc se sbalil do klubíčka. Neustále dokola se omlouval za svojí neschopnost. Kishio ho vzal do náruče a odnesl do postele, aby na zemi nenastydl. Po hodině pláče Takemu konečně došla síla a usnul.
Spal celý den, který měli původně strávit spolu. Nešel se ani najíst, jen jednou vylezl ven, jako zombie došel na záchod, použil toaletu a při mytí rukou celé minuty koukal, jak mu teče voda skrz prsty, dokud ho Kishio nezastavil. Potom se obrátil a došel do pokoje, kde opět padl na postel a zavřel oči.
Kishio byl zmatený. Nevěděl, jak dlouho to může pokračovat. Take ho ignoroval a Kishio se neodvážil mu v tom bránit násilím. Zůstal s ním doma ještě další den a pomalu se připravoval na možnost, že je to pro ně konec. Litoval, že je zároveň Takeho nejlepší přítel, protože kdyby nebyl, mohl by ho zavolat a i kdyby na něj ten přítel křičel, možná by se mu povedlo z toho Takeho dostat, což stálo za jakékoliv seřvání.
Druhého dne večer se Take vyplížil z pokoje. Kishio zrovna bezcílně prohlížel stránky na internetu. Zaslechl šoupání nohou a u dveří stál jeho milenec. Vypadal, jako by byl připravený v okamžiku utéct a tak si Kishio zakázal prudší pohyby.
„Take,“ oslovil ho.
„Co děláš?“ zeptal se tiše hlas ducha, jak to alespoň druhému muži znělo. Nicméně začal se šouravým pohybem přibližovat směrem k němu. Otočil se tedy k monitoru a hledal něco vhodného k ukázání.
„Našel jsem tu skvělý vánoční dárek pro sestru, podívej. Vyprávěla mi o tom celou poslední návštěvu -“ Takeho čelo se dotklo jeho ramene.
„Kishio,“ zašeptal hlas a v osloveném ho hrklo. Nikdy neslyšel říct své jméno takovým tónem. Nikdy neslyšel tak silnou touho po své osobě. Ten hlas nepřipouštěl alternativy, jinak by se zhroutil celý svět do hmotného bodu. Zároveň prosil o zbavení utrpení, žádal příliš a přesto skoro nic.
Čelo se pohnulo a Takeho obličej se posunul až ke krku, kde v cestě pokračovaly rty. Něžně se snažily vyjádřit se alespoň takto, když už slova zklamala.
„Kishio.“ Potřetí se volat nenechal, otočil se k němu a ústy se snažil vzít část bolesti na sebe. S bolestí přicházela i touha a zoufalá potřeba druhého člověka. Tentokrát byl Take ten aktivní, snažil se v Kishiovi vyburcovat touhu, jako by na tom měl záviset jeho život. Konečně skrz vášnivé milování se vzkaz dostal až do Kishiovy hlavy. Nebyl vyřčený, ale odrážel se v každé buňce Takeho těla. A alespoň na chvíli zadusil plevel pochyb.
Občas činy mluví místo slov, občas ale ani tak nedokážeme vyjádřit své pocity. Neexistuje snadná cesta, buď ničíme sebe nebo ty druhé. Myslíte, že tohle je šťastný konec? Vždyť nic nekončí, stejně jako přírodní cykly se i střety s našimi problémy opakují, i když si myslíme, že jsou již vyřešené.
Byla tahle bitva vůbec vyhraná? Pokud ano, kdo vyhrál? Jenže válka ještě nekončí. Pro ně ještě ne...