Porušení přísahy
Porušení přísahy
...Lance...
Už v mládí si s bratrem přísahali, že svých schopností nikdy nezneužijí ve vlastní prospěch a nikdy úmyslně nikomu neublíží. Neexistovala žádná omluva, ani vyšší dobro ostatních, která by povolovala přísahu porušit. Od svých osmi let, kdy ovládli své schopnosti, to oba dodržovali, celou dekádu a půl ani jeden z nich neporušil své slovo.
Lance byl stejně jako jeho bratr psychik. Dokázal nejen číst v lidských myslích, ale i je měnit. Ovládal schopnost vytvářet, ničit a přetvářet neuronové spoje v mozku. Svým způsobem by mohl být kýmkoliv, mohl by toho využívat k manipulaci s lidmi, nebo této schopnosti využít k učení, protože vědomosti jim vytvořené v paměti přetrvávaly mnohem déle než u normálních lidí, a proslavit se svojí genialitou. Lance si však vybral život za barmanským pultem.
Nebyl tak cílevědomý jako jeho starší bratr. Ačkoliv byli dvojčata, těch několik minut rozdílu na nich bylo dost znát. Liam se stal psychologem a využíval schopnosti k pomoci vážným případům. Chtěl lidem pomáhat, aby světu vrátil svůj dar. Lance neměl jeho smysl pro konání dobra, možná právě proto zůstal po studiích jako barman v zapadlém klubu, kde byli heterosexuálové v menšině.
Jako barman se denně setkával s různými typy lidí. Pozdě v noci mu zůstávali u baru silně opilí nešťastníci a on naslouchal jejich trápení. Často informace doplňoval čtením mysli. Nebylo to správné, ale nemusel mít doktorát na to, aby poznal, jak člověka postrčit správným směrem. A když příště zákazník odešel po svých, bylo mu to dostatečným zadostiučiněním.
Kromě staršího bratra nikdo o jeho schopnostech nevěděl, dokonce ani rodiče. Už od malička měli pocit, že jsou trošku jiní, v sedmi letech se Liamovi vymkly schopnosti z kontroly a nedokázal je vypnout. Neustále četl v ostatních, před očima se mu míhaly vzpomínky lidí okolo a chudák kluk z toho málem zešílel. Lance zůstal s ním, jako jediný k němu mohl chodit, protože měli vzpomínky společné a podobné myšlení, u všech ostatních začal starší z bratrů okamžitě křičet. Tenkrát proležel v posteli celé týdny, než se naučil vypnout svůj dar, protože jeho používání jeho tělo vyčerpávalo.
Možná právě tahle zkušenost poslala Liama na lékařskou dráhu, každopádně o rok později složili přísahu. Oba ji dodržovali a Lance nikdy nebyl v pokušení ji porušit.
„Tak ty jsi ten hajzl, o kterém všichni mluví,“ zavrčel Lance na muže, který ne z vlastní vůle stál naproti němu v opuštěné, odpadky zavalené uličce. Ruce měl široce rozpažené a očima těkal vyděšeně po okolí. Chtěl utéct, bohužel pro něj Lance převzal kontrolu nad všemi nervy ovládajícími kontrakce svalů.
„Slyšel jsem, že máš velmi zvláštní zálibu v ničení lidí, tak mě napadlo, že se podívám proč,“ tiše se přibližoval a nespouštěl muže z očí. Když od něj stál asi metr a půl, ponořil se hlouběji do paměti a začal vynořovat vzpomínky. Hledal důvod, proč si tento muž vysloužil jeho nenávist, důvod proč mu týden co týden přišel na bar nějaký mladý muž upít se k smrti.
„P-přestaň!“ procedil skrze sevřenou čelist muž, ale v chladných očích nenašel slitování. Před očima vyplouvaly vzpomínky, na každého z těch kluků, na jeho denní život, ale i hlouběji až k dětství.
„Ach, nepoznal lásku, rodiče ho odkopli, protože týral zvířátka, měl bych tě litovat?“ ušklíbl se posměšně Lance. Nenašel žádnou omluvu pro to, co ten muž dělal. Původně si chtěl jen zjistit z jeho hlavy důvod, ale když musel všechno procházet znovu z druhé strany a vnímat u toho jeho sadistické uspokojení, nedokázal takovou svini nechat jít.
Začalo to před pár měsíci. Jeden ze stálých, kteří marně hledali spřízněnou duši ve světě, který se na první pohled točil jen kolem sexu, náhle zářil štěstím. Naneštěstí jen pár dní poté přišel utopit svůj smutek v alkoholu. Lance zvědavě v nestřeženém okamžiku provedl průzkum vzpomínek a co zjistil, se mu vůbec nelíbilo.
Mladík našel někoho, kdo měl oči jen pro něj, ten ho přiměl mu bez výhrad důvěřovat, kompletně se mu odevzdat a pak ho odkopl vší silou pryč. Bylo to smutné, ale takové věci se prostě stávaly, takže Lance jen trošku uzavřel mladíkovu ránu zmírněním síly vzpomínek a pustil to z hlavy.
Dva týdny na to se situace opakovala. Celkem deset takových naletělo jednomu muži. Muži, který jim ještě záměrně co nejvíc ubližoval. Věnoval se jim, dokud před ním nespadly i poslední zábrany, dokud neviděl ten výraz absolutní odevzdanosti a nevěděl, že je jim vším. Potom se k nim začal chovat odporně, nadával jim a zesměšňoval je, že pro něj byli vždycky jen hračkou. Hračkou, která už omrzela, beztak v posteli za moc nestála.
Nebyla to Lancova věc, nic by neudělal, pokud by se to stalo jen jednou nebo dvakrát, ale tenhle muž měl na svědomí minimálně deset lidí, kteří by zešíleli nebo provedli něco nevratného, pokud by trochu nezasáhl, a to byl jen počet, o kterým věděl. Z pomyšlení, že jsou i další, kterým nemohl pomoct, se mu obracel žaludek. Připadalo mu, jako by nedělal nic jiného, než uklízel po tomhle muži jeho nepořádek.
„Máš vůbec představu, kolik lidských životů jsi zničil?“ zasyčel, když skončil se vzpomínkami. Muži se na chvíli ulevilo, ale jen do chvíle, kdy mu Lance záměrně skřípl nerv.
„Povídám, máš vůbec představu, kolik životů jsi zničil?“ zeptal se znovu muže bledého bolestí a hrůzou. Ani se ho nemusel dotknout, stačilo jen v centru pro bolest zajistit trochu chaosu, aby náhle začalo vysílat zprávy o bolestech v různých částech těla. Bolest bez modřin a jiných viditelných stop násilí.
„Viděl jsem to, viděl jsem v jejich hlavách myšlenky na smrt.“ Muž sebou škubal, ale čelist mu nedovolila promluvit. Lance mu ponechal volnost pohybu těla, končetiny nadále ovládal sám.
„Víš, jaké to je neustále vídat všechny ty zlomené bytosti, které kvůli jednomu člověku už nikdy nebudou důvěřovat? Jsem jen obyčejný barman. Ne doktor, abych věnoval celé hodiny každému, dokud ho nespravím. Bohužel ty mě k tomu nutíš, nutíš mě používat tohle, takže teď se sám přesvědčíš, jaké to je, když ti někdo udělá v hlavě bordel!“
Když Lance opouštěl uličku, vztek v něm stále ještě vřel, ale už tak porušil přísahu a víc udělat nechtěl. Už tak za sebou nechával trosku. Ne, pro něj ta stvůra nebyla člověk. Nebyla to sice omluva, ale Lance se za svůj čin nestyděl. Od teď alespoň může v klidu vrátit ke své práci.
Zhroucené tělo v uličce vydávalo bolestné stény, ačkoliv bolest už dávno pominula. Nedokázal se pohnout, když se pokusil zvednout ruku, škubl sval v jeho noze a naopak. Na každý signál k pohybu reagoval jiný sval, než by měl, což ještě víc zvyšovalo jeho hrůzu a bezmocnost. Cítil se jako nahý, všechny jeho slabosti byly vystaveny na obdiv a sarkasticky okomentovány. Hradby kolem mysli byly zbořeny.
„Ať poznáš, cos udělal ostatním!“ řekl ten muž, než mu to provedl. Než ho našel nějaký člověk, který náhodou procházel kolem, všechny vzpomínky na uplynulou noc zmizely včetně i všech ostatních.
Když Lance odešel, zanechal za sebou trosku bez vzpomínek, vyděšenou a neschopnou pohybu. Nebyl na sebe hrdý, ale udělal by to znovu, kdyby musel. Nebyl jako jeho starší bratr, přesto nemyslel, že by někdy přísahu porušil. Nepozorovaně se protáhl zpátky do baru a pomohl s odvozem posledních opilců, jako obyčejný barman bez jediného náznaku své výjimečnosti.
...Liam...
Byl zvyklý na silné případy, jenže tenhle opravdu zkoušel jeho žaludek. V kartě se psalo, že za poslední rok se pacient naučil se pohybovat a znovu mluvit v souvislých větách, ztracené vzpomínky se nevrátily a psychická újma byla nenapravitelná. Posadil se naproti pacientovi, který těkal neuroticky po místnosti a nabídl mu speciální čaj na uklidnění.
Když mu ho přivedli do ordinace, pojal neblahou předtuchu, protože muž začal šílet strachy. Při prvních pokusech dostat se mu do hlavy pacient také protestoval, což byla známka předchozí zkušenosti s psychikem. Konečně když rozplétal složitý pletenec pacientovy mysli, potvrdily se jeho nejhorší obavy. Opatrně upravil pár spojů, spojení svalů a mozku se neodvážil vrátit zpátky, protože by pacient nejspíš okamžitě spadl z židle a opět by na nějakou dobu měl problém s pohybem.
Našel zasunuté vzpomínky, které Lance nevymazal úplně, pouze k nim zahodil spoje. Podle nich obnovil dětství, pubertu i počátky ničení lidí. Nakonec se zhluboka nadechl a přehrál si průběh incidentu. Nepochyboval, že je to Lancova práce, nalezená zpráva mu to jen potvrdila.
„Promiň, bratře.“
Lance věděl, že bude jednou toho muže léčit, protože všechny vážné případy z širého okolí se nakonec dostaly k němu, a tak mu nechal tento vzkaz. Cítil z něj upřímnou lítost nad tím, že přidělával jiným lidem práci, ne však nad svým činem.
Liam naštvaně zavrčel, jeho mladší bráška byl vždycky impulzivní a hůř ovládal své emoce, jenže tohle nebyl náhlý popud, ale promyšlená akce. On toho zmetka stopoval, zahnal ho do uličky a zničil. A Liam to teď musel napravovat. Vždycky se bál toho, co by se stalo, kdyby některý z nich porušil přísahu, protože věděl, že by je to postavilo proti sobě. Lance se vydal na scestí, jakožto jeho starší bratr cítil povinnost za ním jít a přinutit ho uvědomit si, co provedl.
Jenže ještě před tím měl práci. Obnovil vzpomínky až po onen večer, nechal matnou představu, že si na něj počíhal nějaký muž, ale zbytek nenávratně vymazal. Svět se o nich dvou nesměl dozvědět. Poté zametl nepořádek v hlavě a domluvil se s mužem na další léčbě ohledně pohyblivosti. Jako důvod léčby řekl, že mu nejspíš něco narušilo chemické reakce v mozku a to mělo za následek jeho problémy s pohybem. Bylo to divné vysvětlení, ale muži to stačilo.
Věděl, že léčba bude dlouho trvat, protože ho nemůže léčit naráz. Postup říkal, že je nutné napřed předepsat neškodné prášky bez efektů, pak během sezení léčit, za použití hypnózy a meditací,a nakonec to svést na zázračné pilulky, jejichž jméno pacient vždycky zcela náhodou zapomněl.
Když pacient odešel, Liam si povzdechl a jeho oči zaplavil stejný chlad, jako mělo jeho mladší dvojče tu noc. Chápal, proč to Lance udělal, přesto mu to nemohl odpustit. Věděl, že až za ním přijede, bratr se mu nebude vyhýbat, místo toho si bude tvrdohlavě stát na svém a pohádají se jako nikdy předtím. Budou na sebe křičet, řešit etické problémy a soudit toho druhého.
Vždycky se tomu chtěl vyhnout, byla to Lanceho volba vést život jako barman. Kdyby je tím nevystavil nebezpečí odhalení, kdyby to tolik nepřehnal, možná by mu to dokázal prominout.
Lance zmáčkl tlačítko u telefonu na stole.
„Od zítřka si beru volno, přeobjednejte mi prosím pacienty.“
„Všechny? Ale to znamená, že jim budu muset všem volat, hledat volná místa ve vašem časovém rozvrhu a –“ začala protestovat sestřička.
„Já vím,“ přikývl unaveně.
„Ale proč?“
„Rodinné důvody, musím jít navštívit mladšího brášku. A teď mi prosím pošlete dalšího pacienta.“