Žít srdcem
Žít srdcem...
„Proč mi vlastně chceš s tím projektem pomoci, Toshiro?“ tázavě jsem hleděl na záda mladíka, stejně starého jako já, hrbícího se nad školním počítačem. Občas zmáčkl Enter tak razantně, že mu sklouzlo pár pramínků jeho delších, světlých vlasů do obličeje. Automaticky je hned odkázal do patřičných mezí, to jest za ucho. Upíral soustředěný pohled na monitor. Pracoval na projektu, na mém projektu. Člověk, kterého jsem až do teď k smrti nenáviděl. A on mi teď pomáhal. Nechápal jsem to.
„Víš k čemu ten projekt slouží?“ zeptal se mě a ani se nepozastavil nad tím, že jsem mu řekl křestním jménem. Jak bych to nevěděl. Poslední dobou jsem nemyslel skoro na nic jiného. Vždyť právě on rozhodne, jestli mě přijmou na mou školu snů, kam jsem se toužil dostat už tolik let.
„Samozřejmě, že vím. Ale to - “ netušil jsem, kam tím míří.
„Pak víš, proč to dělám.“ oznámil chladně.
Co zase sakra myslí tímhle? Existuje jen jediná možná odpověď, ale ta je naprosto absurdní. Přesto jsem to zkusil.
„Ty chceš abych se tam dostal?“ Mlčí, takže jsem se trefil. „Proč?“ zeptal jsem se.
Toshiro se na chvíli zastavil, pak řekl: „Na tohle si musíš přijít sám.“ A zase se věnoval počítači.
Nedávalo to smysl, vždyť jsme se od našeho prvního setkání nesnášeli. Bylo to necelých 6 let zpátky. První den na gymnáziu. Většina z nás byla z toho dost vykulená, pomalu jsme si ještě před začátkem vyučování hledali kamarády. Rozhlédl jsem se po místnosti. V koutě v lavici u okna seděl blonďatý kluk a pozoroval ostatní tvořící hlouček uprostřed třídy. Vypadal jako by odhadoval cenu každého z nich. Připadalo mi, že tam sedí moc osaměle a šel jsem mu dělat společnost. Už od prvního okamžiku jsem toho litoval.
„Ahoj, jak se jmenuješ? Já jsem Darito Fujimika, ale kamarádi mi říkají Dari.“ podal jsem mu ruku s úsměvem.
„Nemám zájem sdělovat své jméno někomu takovému, jako jsi ty.“ střelil po mně ledovým pohledem. „A už vůbec nemohu říct, že by mě těšilo.“
Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Ve vteřině jsem tu jeho samolibost a pýchu nenáviděl. Naštěstí začalo zvonit a tím pádem jsem měl důvod k ukončení našeho rozhovoru. Posadil jsem se na své místo a čekal na příchod senseie. Hodina začala představováním. Už tenkrát jsem řekl všem o mém snu dostat se na školu zaměřenou na informační technologie. Záleží právě na tomhle projektu jestli se mi splní nebo ne.
Když přišla řada na povýšeneckého mladíka ani se nepostavil. Nemusel, všichni se postavili, aby viděli na něj.
„Jmenuji se Yamikawa Toshiro.“ řekl s chladem sobě vlastním. Nemusel k tomu cokoliv dodávat, vysvětlovalo to naprosto vše, včetně nadřazeného pohledu. Všichni jsme vytřeštili oči a natáhli krky blíž. Yamikawa byl nejznámější rod v okolí. Potomci šlechticů, v dnešní době všichni úspěšní podnikatelé. Patřila jim většina důležitých budov v okolí, včetně naší školy. Hned po hodině se k němu seběhl dav. Mlčky jsem nenávistí zatnul pěsti. Zůstal jsem stát ještě s několika odpadlíky stranou.
Během pár dní dokázal Toshiro „protřídit“ třídu a „oddělit zrna od plev“. Obklopil se pouze vlivnými osobnostmi a těm ostatním dával svůj nezájem dost najevo, nejvíc mně. Nenechal si ujít jedinou poznámku, jedinou šanci mě urazit a já mu to oplácel. Bojovali jsme spolu kde se dalo. Dokonce i v lásce.
Tam vyhrál na plné čáře. Bylo mi na zvracení, když se přede mnou naschvál líbal s mou vysněnou dívkou jen, aby mi dokázal svůj triumf. Proběhl jsem kolem nich a zapadl na toalety. Zhroutil jsem se, slzy se mi začaly drát z očí. Zavřel jsem se do kabinky, aby mě nikdo neviděl. Nakonec jsem se jakž takž sebral a vyšel ven. Ale v umývárnách byl ještě někdo. Oba jsem na sebe zírali, já vyděšeně, on překvapeně. Pak se Toshiro otočil a odešel pryč. Vzteky jsem praštil do stěny. Proč to musel být zrovna on? Proč mě musel vidět takhle? Muselo mu dojít, že jsem brečel. Oči červené od pláče nezapřu. Se zvoněním jsem se odšoural do třídy. Jenže se nic nedělo. Nic, žádná poznámka, smích, prostě nic. Proč jim neřekl, že jsem se rozbulel jako malé dítě? Byl to přesně jeho styl, příležitost, jak mě ponížit před celou třídou, ale on si to nechal pro sebe.
To bylo před rokem, od té doby jsem se na něj díval trochu jinak. Už ne jako na bezcitnou bestii. Navíc se s ní už nikdy nelíbal na veřejnosti, alespoň přede mnou ne. Zato mi dokazoval svojí nenávist mnoha jinými způsoby. A potom začal tenhle školní rok a s ním i rozhodování o budoucnosti. Já měl svojí volbu jasnou a tak jsem v klidu začal pracovat na svém projektu.
Náhle přišel šok – Toshiro se hlásí na stejnou školu. A udělá cokoliv proto, aby ho vzali a mě ne. Naštvaně jsem za ním došel.
„Potřebuju s tebou mluvit, teď hned!“ dodal jsem, když začal otvírat pusu k námitkám. Místo aby šel se mnou stranou, kývl na své stoupence a třída se do minuty vyprázdnila.
„Tak co chceš? Doufám, že to bude stát za to protože -“ začal chladně.
„Proč to děláš?“ vyjel jsem na něj „Proč se hlásíš na stejnou školu? Chceš mi zničit život? Nestačí ti, že mě urážíš tady? Musíš mě kvůli tomu pronásledovat i na vejšku?“ křičel jsem.
„A ty si myslíš, že se chci na tvůj blbej ksicht dívat dalších pár let?“ neudržel se Toshiro. Probodávali jsem se pohledy..
„Tak proč tedy?“zavrčel jsem nakonec.
„Otec si přeje, abych tam šel.“ posmutněle sklopil hlavu. Tohle jsem opravdu nečekal. Ale jeho chvíle slabosti trvala jen krátce.
„Jenže já se tam dostanu určitě. Otec má opravdu vlivné známosti.“ poznamenal tiše. „A proto udělám, co bude v mých silách, aby jsi se tam nedostal ty!“ podíval se na mě výhrůžně.
Chtěl jsem mu jednu vrazit, ale zvonění a přicházející spolužáci mi v tom zabránili. Od té doby jsme se oba snažili toho druhého zneškodnit nebo ho odradit. Dokonce bylo i pár pokusů smazat soupeři jeho projekt. Tak to pokračovalo několik měsíců, než přišla nečekaná rána osudu – můj táta umřel na zástavu srdce. Ztratil jsem motivaci, právě on mě vždycky nejvíc podporoval. Svět se mi začal hroutit pod rukama jako domeček z karet. Nakonec toho na mě bylo moc. Už jsem nevydržel Toshirovy poznámky. Zrovna vykládal něco o tom, že se jeho otec zná s ředitelkou. Vstal jsem, šel k němu a postavil jsem se přímo před něj. Celá třída najednou ztichla.
„Víš co?“ zeptal jsem se ho „Nemám chuť hrát s tebou tuhle nechutnou hru! Kašlu ti na tu školu! Už nemám ani v nejmenším chuť tam chodit. Klidně si tam jdi a já doufám, že tam chcípneš!“ křičel jsem skoro hystericky. Pak jsem se otočil na podpatku a se slzami v očích vyběhl ze třídy. Utíkal jsem daleko, někam stranou od všech lidí.
Našel jsem ukryté místo na pozemcích školy. Malá dřevěná kůlnička obklopená stromy byla naprosto ideální skrýš. Vlezl jsem si tam, sedl si na zem, rukama si objal kolena a dal volný průchod svým pocitům. Ani jsem si nevšiml, že už nejsem sám.
„Promiň.“ řekl tiše Toshiro. „Já... asi jsem to přehnal. Nechtěl sem... nemyslel jsem to... netušil jsem, že tě to tak vezme.“ omlouval se mi a ani nevěděl za co.
„To není tebou.“ uvedl jsem věci na pravou míru.
„Tak co se tedy stalo?“ dřepl si ke mně.
Odvrátil jsem od něj hlavu. „Nemám jediný důvod se ti svěřovat!“ Snažil jsem se ho odbýt, chtěl jsem být sám.
„Chci ti pomoci.“ zašeptal a pak udělal druhou ze tří podivných věcí v mém životě, natáhl ruku a položil svou dlaň na hřbet té mé. Překvapeně jsem se na něj podíval..
„Pověz mi, co se stalo a já ti pomůžu.“ slíbil. Mlčel jsem. Už jsem nepřemýšlel jestli to říct, ale jak.
„Před dvěma týdny mi umřel táta.“ hlesl jsem. Toshiro zbledl.
„Promiň, to jsem nevěděl. Je mi to líto.“
„On byl ten, kdo mě vždycky podporoval, díky němu se chci věnovat počítačům.“ pokračoval jsem, aniž bych jeho soustrasti věnoval pozornost.. „Teď jako by můj život postrádal smysl. Jako by bylo jedno, jestli se tam dostanu nebo ne. Ani nemám chuť dělat ten projekt.“
„A to ty léta práce jen tak zahodíš?“ nevěřícně se zeptal. „On by si přál, aby ses tam dostal. Ty si to zasloužíš.“ dodal potichu. Měl pravdu.
„Ty to nechápeš. Ne, že bych nechtěl, já nemůžu. Nejde to, nedokážu s tím pohnout.“
Chvíli mě pozoroval, ale pak se rozhodně postavil a podal mi ruku. Váhavě jsem ji přijal a také se napřímil.
„Slíbil jsem, že ti pomohu. Dneska ve tři po vyučování před počítačovou učebnou.“ řekl mi. Už mu zase v očích plály ohníčky sebevědomí. Na to se otočil a odešel.
Zůstal jsem stát na místě jako přimražený. Přehrál jsem si celý rozhovor několikrát dokola, ale i tak jsem to nepochopil. Stejně jako jsem teď nechápal, proč mi pomáhá dodělat projekt. Vytáhl z kapsy flashku a něco překopíroval.
„Co to je?“ naklonil jsem se blíž k monitoru.
Celkem zbytečně začal vysvětlovat to, co jsem už tušil: „Pár z tvých návrhů. Některé nich jsou opravdu dobré a myslím, že by se měli použít.“ šokovaně jsem koukal na dávno ztracené soubory.
„Jak si je...?“
„Vždycky zálohuji, než něco vymažu. Nikdy nevíš, kdy se to bude hodit. Ale neboj, nechtěl jsem je použít.“ ujistil mne jakmile zpozoroval můj narůstající vztek. Dál se věnoval projektu a já ho při tom pozoroval. Nestačil jsem žasnout, měl opravdu talent.
Znovu mu spadl pramen vlasů do obličeje a já ho automaticky bez rozmyšlení vrátil za ucho. Otočil se ke mně, zčervenal a překvapeně zašeptal „Darito?“
Ustoupil jsem krok od něj a zaraženě upíral pohled na svojí ruku. „Proč to udělala?“ ptal jsem se vyděšeně sám sebe. Nedokázal jsem z hlavy vypudit vzpomínku na dotek jeho hedvábně jemných vlasů. Podíval jsem se na něj. „Vypadá tak roztomile, když se červená.“ napadlo mě. Zrudl jsem taky. Kdyby Toshiro věděl, co si myslím...
Nejspíš to tušil, protože vstal, položil mi dlaň na tvář a pomalu, jemně mě políbil. Prudce jsem ho odstrčil. Šokovaně jsem se chytil za pusu. „Bylo to příjemné, tak nádherné.“ říkalo srdce, ale rozum byl proti : „Je to tvůj nepřítel, navíc je to kluk, kluk!“ Toshiro si to vyložil jediným možným způsobem.
„Nenávidíš mě!“ obvinil mě. Šokem jsem pořád ještě nedokázal nic říct. Bral to jako souhlas.
„V tom případě...“ otočil se, popadl tašku a mířil ke dveřím. „...proč se vůbec namáhám?“ řekl zklamaně. Slyšel jsem tu bolest v jeho hlase a konečně se rozhodl. Rychle jsem ho doběhl a zezadu objal. Někdy je třeba umlčet mozek a žít srdcem. Kromě toho on doopravdy vypadá roztomile.
„Neodcházej.“ řekl jsem mu šeptem a něžně políbil na krk. Všiml jsem si jak se mu zběsile rozbušilo srdce a málem podlomily nohy.
„Darito!“ vzdychl roztouženě. Jeden dotek mých rtů dokázal zbortit veškerou zeď jeho necitelnosti, jeho sebeovládání se vypařilo. Tohle dokázal jen jeden jediný polibek, pomyslel jsem si samolibě. Oba jsme si vychutnávali se zavřenýma očima vzájemnou blízkost.
„Proto jsi mi chtěl pomáhat, chtěl si být pořád se mnou. Protože mě miluješ.“ řekl jsem. Přikývl.
„Jak dlouho?“ nedala mi zvědavost.
„Tenkrát, když jsem tě viděl plakat na toaletách, cítil jsem, že něco tak skličujícího už nechci nikdy zažít. Bolelo to, nechtěl jsem, aby se to opakovalo. Neustále jsem ve snech viděl tvůj smutný obličej po kterém stékaly slzy. A pak jsem začal toužit obejmout tě, pohladit po tváři a říct, že je všechno v pořádku, že už na tebe nechci být zlý. Ale to nešlo. Nechtěl jsem, abys to poznal, proto jsem se snažil chovat jako obvykle.“ na chvíli se odmlčel. Se zájmem jsem poslouchal. Začal mě hladit po ruce, nejspíš aby si dodal odvahu k dalšímu vypravování.
„Když mi otec oznámil, že budu chodit na stejnou vysokou jako ty, nepromluvil jsem s ním několik týdnů. Doufal jsem, že když tě nebudu vídat, moje city zmizí. Proto jsem se snažil odstranit tě. Ale...“ ušklíbl se. „Ani to že jsem Yamikawa mi nedává právo ničit ostatním sny.“
„Ty můj hlupáčku.“ řekl jsem mu něžně. Zase zčervenal a já ho opět políbil na místo kde přechází rameno v krk. Tentokrát dokázal potlačit vzdychnutí.
„Přestaň.“ poprosil. „Nebo se neudržím a začnu tě líbat!“
Vážně čekal byť jen na zlomek vteřiny, že ho poslechnu? Vytrhl se mi z náruče, obrátil se čelem ke mně, uchopil mojí tvář do dlaní a začal mě vášnivě líbat. Přitáhl jsem si ho blíž, přitiskl k sobě a hladil po zádech.
„Tohle jsem si přál udělat už tak dlouhou dobu.“ svěřil se mi ve chvíli, kdy se svět na pár vteřin přestal točit. Nakonec jsme museli přestat, protože nám by sice trávení noci zamčení o samotě ve škole nevadilo, ale rodičům nejspíš ano. Doma jsem celou noc pracoval na projektu. Toshiro mi dal novou chuť a elán. Někdy nad ránem jsem pak mohl hrdě zmáčknout tlačítko „uložit“.
Prvního září a já byl nervózní jak prvňáček. Nebylo to jen novou školou. Shira jsem celé prázdniny neviděl. Musel kdesi v Evropě s otcem vyřizovat obchodní jednání. Posílal mi pohled z každého místa, kde byl a občas mi volal, když se mu podařilo zbavit se otcovy přítomnosti. Čekal jsem uvnitř, kousek od hlavního vchodu, a pohledem scanoval všechny příchozí. Kousl jsem se do rtu. „Co když nepřijde?“ Díky němu byl můj projekt ohodnocen jako jeden z nejlepších. „Nezměnil se za tu dobu? Třeba bude chtít vést normální život a najít si dívku. Třeba jsem pro něj jen krátké pominutí smyslů.“ bodlo mě u srdce.
Konečně, žaludek udělal kotrmelec při pohledu na jejich luxusní auto před budovou školy. Z něj vystoupil elegantně oblečený Shiro. Sebevědomě prošel vrátnicí, očima těkal na všechny strany.
„Hledá mě.“ napadlo mě. Když procházel kolem, stáhl jsem ho za roh k sobě. Vyplašeně zamrkal, pak si všiml, že jsem to já.
„Dari!“ vykřikl.
„Ahoj, Shiro.“ snažil jsem se znít naprosto klidně. „Jak jsi se měl o prázdninách?“ Místo odpovědi mě přitiskl ke stěně a začal líbat.
„Chyběl si mi, moc.“ zdělil mi mezi polibky.
„Nech si něco na večer.“ zarazil jsem ho. „Speciálně kvůli tobě jsem vyprázdnil dům na celou noc.“ mrkl jsem na něj.
Zčervenal. Říkal jsem jak vypadá roztomile, když se červená?
„Už se těším.“ přikývl s úsměvem. Však já taky. Dám si záležet, aby to byla nejkrásnější noc v jeho životě. A když bude jeho tak moje taky.
„Miluji svého bývalého nejhoršího nepřítele“ pousmál jsem se a oba jsme zamířili do třídy.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak a tahle je jeste uzasnejsi nez ta predchozi! :) Pises skvele, presne muj vkus jak psani tak typu povidky :)) Uááááá *-*
:)))))
(The Dark Fangirl, 17. 8. 2009 1:21)