Bolestně zamilovaný (1/8)
Můžete někoho milovat tak, až to bolí? Takhle jsem se ptal sám sebe několik posledních měsíců. Čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že city se nedají ignorovat. A tak jsem to konečně udělal. To byl taky důvod, proč jsem tak dlouho nepsal. Zvláštní, jak mají lidi tendence psát si deník jen, když je něco špatně. Když jste šťastní, nemáte potřebu sedět doma a něco smolit do sešitu. Když jste veselí, nepřemýšlíte o tom a prostě se bavíte. To jen v negativních pocitech se lidé dokáží babrat roky.
A já teď šťastný jsem. Trvalo mi půl roku, než jsem si to sobě přiznal a další rok, než jsem to přiznal Shizukovi. Jeden by nevěřil, jak těžké je svěřit se svému nejlepšímu kamarádovi. Chci říct, on je ten, komu jsem vždycky říkal první a poslední, poznám na něm každou myšlenku, každý i sotva postřehnutelný pocit a do nedávna jsem si myslel, že on na mně taky. Nechápu, jak jsem to dokázal tak dlouho tajit. Snad to věděl, musel něco tušit.
Ten den byl zvláštní. Byli jsme spolu zase na střeše školy. Těžko uvěřit, že už je to měsíc zpátky. Už bylo chladno, ale nám to moc nevadilo. Uvědomil jsem si, že ani jeden z nás nemluví a přece jako by probíhal rozhovor. Posunul se blíž ke mně a dýchl si na ruce, aby se zahřál. Tenkrát jsem se nevyděsil, jako obvykle, když se mě dotkl, všechno bylo jakoby mimo realitu. Asi to bylo tím sluncem, dal jsem mu ruku kolem ramen. Usmál se a nic neříkal. Najednou mi bylo ticho nepříjemné.
„Táta sehnal ty lístky,“ řekl jsem. To byla výhoda teplého podnebí, baseball se hrál i v zimě mimo sezónu. Táta má známého v agentuře, co prodává lístky. Věděl jsem, že mu to udělá radost, ale tehdy jsem ještě netušil, že to bude naše první rande.
„Vážně?“ Shizuka se bleskově odtáhl a podíval se mi do očí. „To je úžasné!“ Miluju, jak mu září oči, když má radost. Bylo to něco tak neuvěřitelně krásného, že jsem všechny ty pocity už nějak nedokázal držet v sobě.
„Díky!“
„To nestojí za řeč,“ odpověděl jsem a zabodl pohled do podlahy.
„Tomodachi, děje se něco?“ zeptal se. „Poslední dobou jsi nějak...“
„To nic, všechno v pořádku.“
„Kdepak něco se děje.“ Chytil mě za bradu a podíval se mi zblízka do očí. Upřeně mě pozoroval. Vzdoroval jsem mu, snažil jsem se krýt, ale nakonec mě pocity prozradily. Povolil jsem a díval se na něj. Jeho tvář se taky uvolnila, mihlo se na ní překvapení. Chytil jsem jeho ruku stále ještě dotýkající se mé brady a stáhl ji dolů. Hřála, Shizukovy ruce vždycky krásně hřejí. Sklonil jsem hlavu, byli jsme tak blízko, že jsme se málem dotýkali čely. Pak se naše prsty propletly a když jsem znovu zvedl tvář, tlukot srdce by zahanbil i rychlost bubeníků rockových skupin. Neuhýbal, ani se nehnul, oba jsme byli lapeni v kouzlu okamžiku.
Tak takhle vypadal náš první polibek. Od té doby jsme spolu. Navenek není žádná změna, už tak jsme se nehnuli od sebe na krok jako siamská dvojčata, ale základ vztahu se změnil. Neodvážím se ho zeptat, jestli to taky cítil už před tím, nebo jestli se v něm pocity probudily až tenkrát. Moc si s tím hlavu nelámal, přijal to celkem rychle. Tedy alespoň v soukromí. Ale to je prostě jeho povaha.
Když před půlrokem chodil s dívkou z dívčího baseballového týmu, taky se na veřejnosti sotva chytli za ruce. Škádlil jsem ho kvůli tomu, abych zakryl, jak moc to bolí vidět ho s někým jiným. A on se červenal stejně jako teď. Stačí, abych mu ve třídě šeptem řekl kompliment a on hned rudne. Ale souhlasil jsem s ním, že okolí není připravené na to, abychom jim to řekli.
Ani parta to neví. Je nás dohromady sedm a sešli jsme se na nižší střední. Společně jsme pak nastoupili sem, naneštěstí nás rozdělili. Od Shizuki ze třídy jsou čtyři včetně jeho a u nás jsme tři. Ale nás to nezničilo, dál držíme pospolu. Shizuka, Kira, Miki-chan a Kiki-chan a já, Yuu a Taeko.
Nemám čas rozepisovat podrobnosti, Shizuka má přátelák a já slíbil, že přijdu fandit. Napíšu zas někdy až si najdu čas mezi školou a schůzkami. Myslím, že rodiče říkali něco o služební cestě, takže by byli na jednu noc mimo dům. Snad se mi na tu dobu podaří i vyhodit ségru z domu, abychom měli celý dům s Shizukou pro sebe. A v noci... už fakticky musím běžet. Snad to vyjde. Těším se jak malé dítě.
........................................................................................................
Nepsal jsem už strašně dlouho. Nemohl jsem, nedokázal jsem to ani napsat. Celý můj život se obrátil naruby. Všechno se zhroutilo a proklouzlo mi mezi prsty. A když už jsem konečně myslel, že to bude v pořádku, zasadil mi život další ránu.
Jenže deník, do kterého se nic nepíše, je k ničemu, a já už mám plné zuby všech těch marností lidského života. Píšu na kolenou před nemocničním pokojem, proto to nebude moc čitelné, ale pokusím se to alespoň napsat, když už mám stažený hrdlo a nemůžu mluvit.
Nechápu proč, proč zrovna ve chvíli, kdy už jsme si patřili. Rozloučili jsme se a on utíkal na trénink. Běžel, snad měl v hlavě ještě myšlenky na noc, vběhl bez rozhlédnutí do silnice. Já to auto viděl, ale nemohl jsem nic dělat. Řidič sotva stihl dupnout na brzdu. Shizukovo tělo bezmocně vyletělo a dopadlo pár metrů před autem. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. V hrůze jsem k němu běžel a volal jeho jméno, nic, neprobíral se. Krev a -
Nemůžu psát dál. Doktoři spěchající kolem mě se ohlíží, ale tady mě už znají. Trávím tu všechen svůj volný čas už týden a čekám jen na chvíli, až mě k němu pustí. Jenže zároveň mám z té chvíle hrůzu. Nechci, aby se to stalo, ale zároveň chci skončit s pochybami.
Sanitka ho převezla sem a hned ho vzali na sál. O pár hodin později nám řekli diagnozu, mně a jeho rodičům. Měl úraz hlavy, ale následky se nedozví dřív, než se probere z kómatu. Pět dní jsem čekal, pět dní plných strachu, že se neprobere. A s postupem času ztráceli doktoři naděje. I mladý sensei, co ho měl na starost, se přestával tvářit optimisticky, ale já stále doufal. Nemohli mi ho přece jen tak vzít, to bych nedovolil!
V jednu chvíli tam byl a smál se, v další na pokraji smrti, bledý a krvácející leží v sanitce. Jeho rodiče dorazili do nemocnice rychle. Byli stejně vyděšení jako já, ale oni to neviděli. Mluvili na mě, jenže já byl tak v šoku, že jsem všechno slyšel jakoby z dálky. Jako když se potopíte pod vodu a posloucháte zkreslené zvuky kolem.
Po těch pěti probdělých dnech i nocích na nemocniční chodbě se konečně probral. Nenechal jsem se vyhodit, zůstal jsem tam a čekal. Nemohl jsem ho opustit, nespal jsem v hrůze, že když jen na chvilku zamhouřím oči, ztratím ho navždy. Když jsem prvně slyšel hlasy z jeho pokoje, myslel jsem si, že se mi to jen zdá. Vyskočil jsem a přecházel kolem do kola. Potlačil jsem nutkání vtrhnout tam a počkal jsem až doktor vyjde. Vždyť přece když je vzhůru, všechno už bude dobrý. Čekal jsem celých pět dní a tak teď vydržím ještě pár minut. Spadl mi kámen ze srdce, cítil jsem se rázem tolik lehčí.
Jenže ne na dlouho, vzpomněl jsem si na zranění. Co když bude mít trvalé následky? Třeba bude na vozíku, nebo se nebude moct hýbat vůbec a zůstane na lůžku po celý život? Pro mě to nebylo důležité, hlavně že můžu být s ním, ale Shizuka to bude vidět jinak. On nezažil tu hrůzu, třeba to že se nemůže hýbat...
Podvědomě jsem cítil, že je něco špatně. Nastražil jsem uši a zaslechl Shizukův úzkostný hlas. Řešili něco z rukou, ale nakonec ho sensei ujistil, že to bude v pořádku. Vytáhl jsem mobil a zavolal jeho rodičům. Řekl jsem, že je vzhůru a zavěsil. Nic víc jsem stejně říct nemohl, nevěděl jsem vůbec nic o jeho stavu.
„Je vzhůru, že jo?“ skočil jsem na senseie, jakmile otevřel dveře.
„Ano je, ale nemůžu, tě k němu pustit.“ Hádal jsem se s ním, nechápal jsem.
„Je mi líto, pacient si potřebuje odpočinout. Prodělal velmi traumatizující zážitek a nyní si přeje relaxovat,“ odpověděl sensei.
„Nechtěl by, kdyby věděl, že jsem tady. Pusťte mě k němu, musím ho vidět!“
„Mladý muži, tím vašim vpádem svému příteli moc nepomůžete. Kromě toho je to zakázané. Jediný, kdo má právo ho v této chvíli vidět, jsou rodinní příslušníci, což vy rozhodně nejste,“ řekl mi již zvýšeným hlasem sensei. Přešel jsem do křiku.
„Co teď nejvíc potřebuje, je mít u sebe někoho, kdo mu pomůže se přes ten „traumatizující zážitek“ dostat. On nesnáší nemocnice, nemůžete ho tam nechat samotného.“ Sensei se na mě vážně díval. Už jsem si myslel, že mám vyhráno, když řekl slova, která mě zase srazila do hlubi beznaděje.
„Jak jsem řekl, nemohu vás dovnitř vpustit. A i kdyby, nebylo by to k ničemu. Pacient trpí amnézií. V současném stavu si stěží vybaví vlastní jméno. Zatím není jasné, jestli je to trvalé nebo pouze dočasné. To ukáže čas.“ S těmito slovy doktor odešel a nechal mě stát s otevřenou pusou uprostřed chodby. Sotva jsem dokázal dojít zpátky posadit se. Nic si nepamatuje. Chvíli trvalo, než mi došly následky.
Nevím, jak dlouho jsem seděl, než dorazili jeho rodiče. Sensei si je hned odvedl a informoval je o Shizukově stavu. Pak se posadili vedle mě a během čekání, než se Shizuka znovu vzbudí mi zopakovali, co jim řekl doktor. Kromě amnézie je to jen kotník, spousta modřin a pohmožděnin, rána na hlavě a pravděpodobně poškozené nervové spoje na pravé ruce. Baseball, napadlo mě okamžitě, nebude moc nadhazovat. Jenže i kdyby mohl, nebylo by to moc platné, pokud si nepamatuje, jak hrát. Kolik věcí, ještě nebude moct nikdy dělat?
Večer se Shizuka probudil. Pustili k němu rodinu, po pár hodinách totiž dorazily i jeho mladší sestry - Mokuteki a Tori. Mokuteki byla celá bledá.
„Je nii-chan v pořádku?“ zeptala se Tori, nejmladší z rodiny Atsuikaze.
„Bude, zlatíčko, je unavený a potřebuje spát. Až se probudí, půjdeme se na něj podívat,“ odpověděla optimisticky maminka. Pak vysvětlila situaci dcerám.
„Je možné, že nás vůbec nepozná, Tori-chan. Praštil se při nehodě do hlavy a vzpomínky mu někam zapadly. Musíme mu pomoct znovu je najít, ano? I kdyby nás nepoznával, pořád je to tvůj bráška, nemusíš se bát.“ Tori-chan byla příliš malá, než aby chápala, co to znamená. Přinesla mu obrázky o tom, co se doma dělo, když byl v nemocnici. Možná si podle nich, vzpomene, říkal jsem si.
Mokuteki vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. I když je její bratr v pořádku, už to nebude on, ať už máma tvrdila cokoliv. Nebudou žádně společné vzpomínky, které by je drželi pohromadě. Přišla o přátelství, které s bratrem budovala tak dlouho. Přemýšlel jsem, jak by se tvářila moje sestra, kdyby byla ve stejný situaci. Asi by protáčela oči navrch hlavy a pořád se ptala, kdy se ten pitomec probudí, že jí kvůli tomu uteče její oblíbený seriál. Teda kdyby vůbec přišla.
Hodiny se neskutečně táhly, společně jsme čekali na jeho probuzení. Když je všechny sensei pustil do pokoje, zůstal jsem za dveřmi sám. Napínal jsem uši, ale dokázal jsem jen rozpoznat hlasy, obsahu jsem nerozuměl. Najednou ze dveří vyběhla Mokuteki se slzami v očích a mě bylo v té chvíli jasné, že moje přání se nesplnilo. Věděl jsem to, už než se rodina vrátila a zavrtěním hlavy mi dali najevo, že je nepoznal.
Sevřel jsem tvář do dlaní a všechno kolem se rozmazalo. Shizukova maminka si sedla vedle mě a snažila se mě rozveselit. Věděl jsem, že jako jeho nejlepší kamarád, bych měl stát při něm a pomoci mu vrátit se zpátky do života, ale jako jeho partner jsem to nedokázal. Zavolali mé rodiče a ti si pro mě přijeli. Odvezli mě domů. Věděli o všem, rodiče se spolu znali skoro stejně dlouho jako já a Shizuka, i některé výlety podnikaly rodiny dohromady. Usnul jsem vysílením v autě, ani si nepamatuju, jak jsem se dostal do postele. Ale hned druhý den jsem byl zpátky v nemocnici.
Teď jen čekám, kdy mi konečně povolí jít za ním. Přežiju vůbec to, že mě nepozná? Nejsem připravený na další bolest, ale čekání mě ubíjí. Jsem domluvený s přáteli, když povolí návštěvu, půjdeme tam hromadně. Snad to už bude brzy.
........................................................................................................
Jsou to čtyři týdny, co jsem naposledy otevřel deník. Shizuka je teď doma, takže mám najednou spoustu volného času, když už nechodím za ním do nemocnice. Musím dohánět školu, zameškal jsem víc jak dva týdny plus ještě další dny, kdy jsem tam sice chodil, ale myšlenkami jsem byl v nemocnici. Máma nesnesla, když jsem tam trávil celé dny.
„Chápu, že je to tvůj přítel a nebráním ti za ním chodit. Jenže zameškávat školu, když stejně jen sedíš na chodbě před pokojem, je blbost.“ Na to jsem nemohl argumentovat. Věděl jsem, že nemá smysl tam jen tak sedět, ale nemohl jsem si pomoct. Vrátil jsem se do školy, i když jsem výklad skoro nevnímal. A každé odpoledne mě nohy zanesly do nemocnice. Tam jsem pokaždé seděl a sžíral se pocitem bezmoci, protože jsem sice už mohl jít dál, ale to by stejně k ničemu nebylo. Nebyl jsem schopný cokoliv udělat, nemohl jsem mu jakkoliv pomoct.
Pustili nás k němu týden poté, co se probudil. Přišla celá parta, jeho tým a někteří další spolužáci. Shizuka z toho byl rozpačitý a provinile všem vysvětlil, že si vůbec nic nepamatuje, ale je rád, že jsme přišli. Všichni už samozřejmě věděli, jak se věci mají, ale po představování nastalo trapné ticho. Vyprávěli mu různé věci, on jim na oplátku řekl, jaké je to v nemocnici.
Baseballisty mrzelo jeho zranění ruky, protože v nastávající sezóně potřebovali nadhazovače. Divil jsem se, že to Shizuka bere tak lehce a pak mi došlo, že si ani nepamatuje, jak moc miloval base, takže mu nebude chybět. Je to se mnou taky tak? Cítil jsem se prázdně. Už jsem se nevydržel koukat, jak se Shizuka ze všech sil snaží udržovat rozhovor a usmívat se na všechny, jako by se nic nestalo, i když uvnitř k nim nic necítil.
Pak si mě taky všiml, nejspíš protože jsem se nezapojoval do rozhovoru. Za celou tu dobu jsem neřekl ani slovo, představila nás všechny Taeko. Do té doby jsem živil byť malinkatou naději, že si třeba vzpomene, že si mě bude pamatovat, nebo se mu po pár dnech vrátí paměť, ale to se bohužel nestalo. Promluvil na mě a všichni ztichli. Parta věděla, že jsem místo do školy chodil sem, dokonce tu i párkrát byli s květinami a vždycky poseděli se mnou před pokojem, abych alespoň na chvíli přišel na jiné myšlenky. Věděli, jak na tom jsem a tak čekali, jak budu reagovat.
„Promiň, Tomodachi to bylo? Odkud že se to známe?“ Poprvé od té nehody jsem se mu podíval přímo do očí. Jenže na tváří neměl ani jeden z těch pocitů, které tam byly předtím. Teď jsem viděl jen obyčejný zájem a únavu. Už když jsem ho prvně spatřil, málem jsem se mu vrhl kolem krku. Byl jsem tak moc rád, že ho vidím, až jsem skoro nemohl dýchat. Jenže musím stát stranou, musím ho nechat, ať sám řídí svůj život. To, co mezi námi bylo, je minulost a musíme jít dál. Nemůžu lpět na minulosti. Nemůžu mu říct, jak moc ho miluju, i když po tom tak moc toužím. Přesně tak, musím taky zapomenout, nedá se to znovu vrátit, to jsem si v tu chvíli uvědomil. Bolelo to šíleně moc, jako by mě probodl trnový osten skrz na skrz.
„Býval jsem tvůj nejlepší přítel,“ přemohl jsem se k odpovědi a měl jsem šílenou chuť utéct, jako tenkrát Mokuteki.
Pár týdnů na to ho pustili domů. Už jsem se s ním neviděl, byl jsem tam nespočetně krát, ale nedokázal jsem jít dál. Přes rodiče vím, že se doma rychle rozkoukal a s rodinou vychází celkem dobře. Akorát Mokuteki je na tom špatně. Mluvil jsem s ní jen chvíli, říkala, že jí irituje, jak se Shizuka snaží se všemi vycházet.
„To není můj bratr, vždycky, když odseknu, on nic. Normálně by mi to vrátil ostrou hláškou, tahle verze bratra, se jen tváří zatrápeně a nikdy neudělá nic, co by mohlo ostatním vadit nebo přidělávat starosti. Strašný svatoušek,“ řekla mi. Rodiče říkali, že veškerý svůj volný čas tráví doma zavřená v pokoji s hlasitou hudbou, nebo venku. Oproti tomu malá Tori nosila staršímu bráškovi neustále obrázky, na kterých mu ukazovala různé věci. Od zážitků, po zvyky, všechny její vzpomínky, cokoliv jí napadlo.
Rodinu jsem mu vždycky záviděl, ta moje harmonii nepoznala od doby, co byla sestra dost velká na to, aby do mě mohla mlátit. A když se naučila nadávat, nedělala pomalu nic jiného. Byla jen o rok starší a o pár cenťáků vyšší, ale už na základce jsem si byl jistý, že bych jí přepral, kdybych mohl. Ono holky se nebijí, že?
Kdepak harmonie. Rodiče chápou, čím asi procházím, a jsou shovívavější, což sestru akorát ještě víc vytáčí. Paradoxně ona je jediná, kdo o nás dvou věděl. Přišla na to docela rychle a nasledovalo mnoho hádek, ve kterých mi to vždycky vmetla do očí. Přesto to nikomu neřekla. Asi protože by to poškodilo její reputaci. Před rodiči utrousila hodně narážek, ale ti to brali jen jako obyčejné urážky.
„Nejspíš závidí, ona nemá takové přátele, jako ty,“ řekla mi jednou máma, když Tazu za sebou zase práskla dveřmi. Nejspíš to byla pravda.
Rodiče pracují dlouho do noci, takže jsem s ní doma často sám, teď když nemám, za kým bych chodil. Byl bych rád, kdyby alespoň pro jednou přestala na Shizuku nadávat. Ví, že jsem zvyklý, když mi říká jakýmikoliv sprostými výrazy, ale jakmile použije jeho jméno, rozzuří mě to k nepříčetnosti.
„Mohl by jsi dneska v noci být zticha, ano?“ řekla mi zrovna dneska odpoledne.
„Cože?“
„Celou noc si řval nějaký nesmysly.“
„Jaký?“
„Třeba: „Ne, neberte mi ho. Vraťte mi Shizuku!“ a tak,“ předvedla zoufalý křik.
„Jestli o tomhle někomu řekneš, zabiju tě,“ zavrčel jsem mrazivě. Pravda je, že jsem noční můry míval docela často. A když jsem se probudil a zjistil, že se realita od snu moc neliší, bylo to ještě horší.
„Když tolik chceš svýho milence, prostě si ho vem. Seš chlap, ne? Nebo jsi mu dělal holku ty?“ Dál to psát nebudu, beztak to byl jen výčet nadávek. Nikdy bych nemohl udělat cokoliv, co by Shizukovi ublížilo. Proto nic neřeknu, už tak má trápení dost. Slyšel jsem, že musí dohnat do zkoušek všechny ty roky školy, jinak ho pošlou snad až na základku.
Nezbývá mi nic než ho pozorovat z dálky a držet mu palce. V téhle chvíli pro něj nemůžu nic udělat. Jednou mu to řeknu, ale teď nemůžu, ještě ne...
........................................................................................................
Dneska přišel Shizuka do školy. Yuu mi to řekl hned ráno u skřínky. O přestávce za ním šla celá parta. Tedy kromě mě. Po návratu mi potvrdili, že si pořád nic nepamatuje.
„Kira s Miki-chan a Kiki-chan to mají snadné, jsou s ním ve třídě. Ale jak se máme s ním spřátelit my?“ povzdechl si Yuu.
„Když bude chodit s partou, nemusíš mít starosti,“ řekla Taeko, rázná a svéhlavá dívka.
„Já ti nevím, opravdu je jiný. A nevypadá, že by měl o partu zájem.“
„Pokud myslíš to, jak se kolem něj furt motá ta Adokenai, to se dá lehce zařídit,“ zlověstně se usmála.
„A nemyslíš, že bys měla pro jednou nechat lidi, ať si sami rozhodují za sebe a nemíchat se jim do života?“
„Co tím chceš říct?“ chytila ho Taeko za košili pod krkem. Když se rozčílila, stával se z milé dívky ďas.
„Tomodachi, co ty si o tom myslíš?“ obrátil se Yuu stísněně na mě. Oba se ke mě otočili a čekali, co na to řeknu. Naší partu nezlomila ani střední, rozdělení do tříd, zamíchané vztahy, boje o kluky a holky, dokonce ani když se Kiki pohádala s Miki, že spolu měsíc nemluvily. Nic z toho nás nezničilo, ale teď to bylo poprvé, co jsme měli o někoho přijít.
„Yuu má pravdu, neměli bychom do toho zasahovat. Dát mu najevo, že o něj stojíme ano, ale když chce Ado-chan, má ji mít,“ odpověděl jsem jim.
„To snad nemyslíš vážně, opravdu ho necháš napospas Adokenai? Vždyť si přece pamatuješ, jak kolem něj běhala celý loňský rok!“ To dorazil Kira, u nich ve třídě bylo plno lidí, tak radši šel za námi.
„Takže ty taky souhlasíš?“ zeptal jsem se ho. Kira pokrčil rameny.
„To je těžké, myslím, že čím víc o něm víme, tím hůř se s námi dokáže bavit, prožili jsme s ním už tolik, že nemůžeme začít znovu od začátku.“
„Pravda, jak by bylo tobě, kdyby o tobě lidi kolem tebe věděli něco, co ty ne, Taeko? Kdyby si pamatovali každý tvůj trapas, každý zlozvyk, který jsi jako malá měla?“ přidal se Yuu.
„Nebo ti neustále připomínali, že jsi přišel o kus života,“ dodal jsem nepřítomně. Konečně jsem chápal.
„No tak, Tomodachi, takhle jsem to nemyslel. My všichni stejně jako ty o něj nechceme přijít,“ chlácholil mě Yuu.
„Co na to říkají Miki-chan a Kiki-chan?“ zeptala se Taeko Kiry.
„Souhlasí s tím, co jsem řekl. Kiki-chan říkala, že sice je Shizuka-kun přátelský, ale je mimo partu. Nemyslí si, že by se k nám chtěl vrátit,“ odpověděl jí. V tiché domluvě se tedy odsouhlasilo, že ho nechají jít svojí cestou. Znovu jsem cítil, jak mi život prokluzuje mezi prsty.
Těsně před zvoněním se Kira vrátil do třídy a Yuu s Taeko si přisedli ke mně.
„Promiň nám to,“ špitla Taeko.
„V pořádku, máte pravdu, musíme ho nechat jít,“ řekl jsem. Vzala mě kolem ramen.
„Ale to, že nebude s námi, neznamená, že nemůže být s tebou. Měl bys bojovat,“ mrkla na mě. Věděl jsem, že myslí jen na moje dobro, ale s tímhle se už nedá nic dělat. Musím se už konečně rozloučit s nadějí, musím ho už konečně nechat jít. Nestojí o mě. Nejsem pro něj ničím, zatímco on je mi vším. Je hloupé doufat v nesplnitelné.
Parada
(Karin, 3. 1. 2020 16:50)