Bolestně zamilovaný (4/8)
Čím to je, že když se věci hýbou správným směrem, musím to vždycky totálně podělat? Asi jsem to zakřikl. No, teď mám spousty času, abych napsal, jak jsem to celý zeslonil, protože musím sedět doma s vymknutým kotníkem. Jak se mi to stalo?
Celkem nás bylo asi jen šest tříd. Oběma týmům se dařilo, postupovali jsme a nakonec jsme se setkali ve finále. Koneckonců to byl jen boj mezi třídami, žádní profesionálové, jen kluci, co je to baví hrát, takže to nebylo ani nijak obtížné.
„Nebudu tě šetřit,“ oznámil mi ještě před šatnami.
„To jsem rád. Pak totiž budete mít šanci alespoň na slušnou remízu,“ zašklebil jsem se sebejistě. Byl jsem rád, že mi to řekl, k čemu by byla hra, kdybychom se navzájem šetřili? Shizuka byl sice po nehodě, ale urazil by se, kdybych na něj nešel naplno.
„Uvidíme, kdo urve koš, až na něj skočí,“ řekl najednou a mě spadla čelist.
„J-jak...jak?“ nechápal jsem. Tohle přece nemohl vědět, vždyť to bylo ještě na nižší střední. On si nic nepamatoval a Adokenai chodila na jinou školu. Že by Kira? Ne, ten by to neudělal, musela to Adokenai nějak zjistit...
„Neřeknu,“ šibalsky se pousmál. Náramně se bavil.
„Tak v tom případě Adokenai zabiju, dřív než pod ní prasknou další židle.“ Pak už nás zavolali, že se máme jít připravit do šaten a my se rozešli každý ke svému týmu.
Hra začala. Rychle jsme se rozehráli a já s potěšením zjistil, že Shizuka je fakt dobrý. Ze začátku jsem byl sice mírný, ale on mě donutil brát ho vážně. Bránil jsem ho z vypětím svým sil a on mi to oplácel stejnou měrou. Řekl bych, že nikdo se tolik nenaběhal, jak my dva. Odmítali jsme střídání a znovu a znovu jsme nacházeli další síly. Shizuka byl prostě nejlepší protivník, jakého jsem si mohl přát. Jenže pak se to všechno zvrtlo.
Šli jsme po sobě moc tvrdě, v zápalu hry jsme do sebe strkali víc než se smělo. V jednom takovém konfliktu jsem najednou skončil za mantinelem. Překvapeně jsem zamrkal a chtěl se zvednout. Rozhodčí zastavil hru a Shizuka mi s provinilým výrazem podal ruku, aby mi pomohl postavit se. Vytáhl mě na nohy, ale v okamžiku došlápnutí mi projela levou nohou šílená bolest. Podlomila se pode mnou, naštěstí mě tělocvikář, který pískal hru, společně s Shizukou zachytil. Zkřivil jsem tvář bolestí, ale nevydal jsem ani hlásku.
V doprovodu Shizuky mě poslali na ošetřovnu. Doktorka se mi podívala na kotník a dala mi blahodárný chladivý obklad.
„Vymknutý kotník,“ oznámila nám. Nechala mě chvíli si zranění chladit a pak mi kotník obvázala. Zakázala mi s ním na několik dní hýbat a ať mě prý ani nenapadne na něj stoupat. Ani chodit do školy. Kdo by taky chtěl skákat sem po jedné noze? Navíc se tak vyhnu jednomu testu, což taky není k zahození, že?
Shizuka mi pomohl dostat se do šatny a sám se také šel převléci do normálního oblečení. Čekal na mě před šatnou, protože měl za úkol dovést mě domů. Kvůli tomu jsme byli uvolněni z výuky. Levou rukou jsem se ho chytil kolem ramen, on mě zase přidržoval kolem pasu. A takhle jsme pomalu šli k východu. Teda hopso-šli. Skákal jsem po jedné noze a on šel pomalu se mnou.
Šlo to špatně, protože jsem vyšší než Shizuka, ale neodvážil jsem se protestovat. Teď, když už to tolik nebolelo, jsem víc vnímal jeho blízkost. Cítil jsem jeho dech i tlukot srdce. A s rukou kolem ramen to bylo skoro, jako bych ho objímal. Neudržel jsem se, bezradně jsem tonul v těch pocitech a tak se to stalo.
„Víš co, Shizuko?“ zeptal jsem se ho už skoro u východu.
„Netuším.“
„Ještě nikdy jsem neměl tak příjemný zranění.“
„Co tím myslíš?“ nechápal.
„Tak blízko tebe.“ V tu chvli to už nešlo zastavit. Otočil jsem se k němu, levou ruku na jeho zátylku a díval jsem se mu do očí. Svět se zastavil, jako to udělal už mnohokrát předtím. Něžně jsem ho pohladil po tváři, bál jsem se, že se rozplyne a tohle je jen můj sen.
„Shizuko,“ zašeptal jsem. „Miluji tě.“ Tak moc jsem ho chtěl políbit, myslel jsem, že se snad z toho rozskočím na kusy. Neuhýbal, nic nedělal a tak mi nic nebránilo, naklonil jsem se blíž k jeho rtům, hlavu jsem měl v oblacích, že ho konečně budu za chvíli líbat.
Jenže Shizuka na poslední chvíli uhnul.
„Přestaň,“ zašeptal. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal. Nevěděl jsem, jestli mám, nebo nemám pokračovat, nakonec zvítězil rozum a přinutil jsem se odtáhnout. Kdybych ho nutil a on mě odmítl...Radši nedomyslet.
„Promiň mi to, Shizuko,“ řekl jsem tiše s hlavou skloněnou. Nedokázal jsem se mu podívat do očí. Pořád ještě jsem si nebyl jistý, jestli jsem volil správně, ale podruhé bych se nezarazil. Neřekl ani slovo, ale později jsem z jeho výrazu vyčetl, že je na mě naštvaný.
Pokračovali jsme dál a já byl opravdu rád, když jsme se dostali ze školy a já mohl zavolat svým rodičům. Přijeli si pro mě a vzali mě domů. Shizuku svezli před jeho dům, celou cestu mě ignoroval a ani se se mnou nerozloučil. Sklíčeně jsem se díval, jak utíká domů, jako by chtěl být ode mě co nejdál.
Zkazil jsem všechno, co jsem mohl, zneužil jsem jeho pocitu provinilosti. Jen mi chtěl pomoct a já ho takhle podvedl. Všechno je v čudu. Snažil jsem se nenaléhat a přece jen jsem se neudržel. Musí mě nenávidět. Kéž bych se mu mohl nějak omluvit, jenže jsem zavřený doma a i cesta na záchod po jedné noze je namáhavá. Sice jsem dostal fešný berle, ale doma na ně není prostor a tak radši skáču.
Měl jsem být ve škole, radovat se z vítězství Shizukovy třídy, nebo zajít někam na něco k jídlu s partou a místo toho se tu sžírám pocitem viny. Můžu, sakra, za to, že je Shizuka tak neodolatelný? Že ho miluji tak moc, že nedokážu jen stát stranou a dívat se? Že chci víc, že se ho chci dotýkat? Že ho chci líbat? Je snad špatné chtít někoho, koho miluji?
Jsem vůči němu bezmocný. Jen jsem chtěl, aby mé pocity došly až k jeho srdci. Věřil jsem, že to třeba skrze polibek pochopí. Co kdyby se mu to líbilo? Ne, muselo mu to být nepříjemné, ten pohled to jasně říkal. Nenávidí mě.
Měl bych se zvednout a trochu poklidit. Taeko mi volala, že mi sem pošle někoho s úkoly. Ráda by přišla sama, ale dneska slíbila, že pomůže mámě v rodinném obchodě se suvenýry. Myslí si, že jsem skleslý kvůli tomu, že musím sedět doma. Snažila se mě povzbudit. Nejspíš sem přijde Yuu. Určitě se kvůli tomu zase pohádají, ale Yuu to nakonec pro Taeko rád udělá. Alespoň budu mít nějakou společnost. Na chvíli zaženu myšlenky a – zvonek?
........................................................................................................
Byl tu Shizuka. Opravdu, nečekal jsem, že to bude zrovna on, koho Taeko pošle. Vždyť s ním ani nechodím do třídy. Když zazvonil zvonek, doskákal jsem k němu.
„Ano?“
„To jsem já, Shizuka. Nesu ti úkoly,“ ozvalo se. Hrklo ve mě, panikařil jsem, ale zároveň jsem měl neskonalou radost, že přišel. To na mě není naštvaný, divil jsem se.
„To jdeš jen kvůli tomu?“ zlobil jsem se na oko.
„Taky jdu zkontrolovat, jestli trávíš svůj volný čas nějak užitečně, zatímco my ostatní dřeme ve škole.“ Vtipkuje, je to dobrý, oddechl jsem si. Byl bych tam stál a jen poslouchal, jak dole před vchodem stojí, naštěstí jsem se probral.
„Sakra, já ti teď budu muset doskákat dolu otevřít, že jo?“ a dělalo se mi špatně z představy, že bych měl skákat dolů a zase nahoru. To jsem nikdy nemusel, můj Shizuka měl klíč od domu a nemusel se obtěžovat se zvoněním.
„Asi by to chtělo,“ souhlasil se mnou. Najednou mě něco napadlo.
„Počkat! Máš u sebe ještě svý starý klíče?“ zeptal jsem se ho.
„Jo, mám,“ odpověděl.
„S kroužkem, kde je zlatý klíč a ten s modrým plastem?“ zatajil jsem dech a doufal, že je ještě nevyhodil. Přece jen nosit sebou klíče, u kterých nevíte, k čemu jsou, je zvláštní. Když jsem mu je tenkrát dával, připadali jsme si oba tak dospěle, jako skuteční milenci. Červenal se, ale měl radost. Tak krásně mu u toho zářily oči...
„Přesně tak.“
„Tak v tom případě pojď dál,“ řekl jsem a přerušil spojení. Má klíče, pořád je ještě má, radoval jsem se. Až pozdě mě napadlo, že jsem mu neřekl patro. Naštěstí trefil i tak. Mezitím jsem dal vařit vodu. Když zarachotily klíče v zámku, zavolal jsem ho k sobě do kuchyně.
„Vítám tě v tomto překrásném domě, který bude krásný ještě asi tak... dvě hodiny a dvacet dva minut, protože pak dorazí ségra,“ s radostí jsem ho uvítal v našem bytě v posledním patře. Už už jsem se ho zeptal, jestli chce kávu nebo čaj, ale pak jsem se zarazil. Shizuka, je Shizuka. Přesně jsem věděl, co mu nabídnu.
Sedli jsme si k malému stolku uprostřed místnosti. Shizuka automaticky vzal hrnek do ruky. Váhavě si přičichl a tázavě ke mně zvedl oči.
„Kafao,“ odpověděl jsem a napjatě čekal, co na to řekne. Kafao je totiž směs kávy a kakaa. Shizuka ho zbožňoval, i když napoprvé řekl, že je moc sladký a nechal mě to dopít. Pomaličku naklonil hrnek ke rtům a usrkl. Chvíli tekutinu zamyšleně převaloval v puse a pak polk.
„Bléé, z čeho to, sakra, je?“ Jen s vypětím sil jsem se nezačal smát, bylo to tak podobné tomu, když se napil tenkrát. V tu chvíli jsem byl šťastný, Shizuka tu byl u mě, odpustil mi a přišel za mnou. Pravda, Taeko ho nejspíš přinutila, ale i tak.
Sehnul se k tašce u nohou stolu a vyndal desky s úkoly.
„Máš tam i seznam, co budeš kdy psát a dopisovat,“ dodal a podával mi je. Nemohl jsem si nevšimnout, jak si dává pozor, abychom se nedotkli prsty. Bodlo mě u srdce a znovu jsem se cítil provinile. Nevěří mi, nikdy mi už nebude věřit a to jen kvůli pitomé chvilkové slabosti, nadával jsem si.
„Víš, chtěl jsem se ti omluvit. Já... prostě jsem se nedokázal zastavit,“ začal jsem rozpačitě, ale Shizuka jen mávl rukou.
„To je v pořádku.“ Kdyby bylo, tak proč by uhýbal pohledem?
„Ale..?“
„Jde o to, že... víš...“ zkoušel vyjádřit své pocity. Znovu se napil a už se netvářil tak znechuceně. V duchu hledal vhodná slova a já byl napjatý, co mi řekne, když mu tolik záleží na volbě slov. Napůl jsem se děsil, že řekne, že se se mnou už nechce vidět.
„Není to tebou. Jsem to já, kde je problém,“ řekl nakonec. Nechápal jsem a tak pokračoval dál: „Já... nevím, co chci, ale tohle není správné.“ Zvedl hlavu od hrnku a pohlédl mi do očí. Byl odhodlaný říct mi to celé, chtěl, abych pochopil, co se uvnitř něj děje.
„Chci říct, že kdybys mě neuposlechl a pokračoval dál, nebránil bych ti a „přestaň“ by se změnilo na „pokračuj“. Takhle to nejde.“ Je tohle způsob, jak mi říct ne? vyděsil jsem se. Nemohl jsem to nechat být, nemohl jsem ho nechat takhle myslet. Přísahal jsem si, že budu bojovat.
„A proč ne? Proč to odsuzuješ? Proč tomu nedáš šanci?“ rozčíleně jsem se postavil nedbaje zraněného kotníku.
„Je mi to líto,“ řekl stísněně. Jako by toho litoval. Jako by vážně chtěl být se mnou. Po tomhle jsem ho nemohl nechat jít, ne teď když vím, že taky chce. Proč se poddává předsudkům? Nikdy předtím mu nevadilo, že jsme oba kluci. I kdybych ho měl ztratit, tyhle předsudky z něj musím dostat, řekl jsem si.
„Můžeš se snažit svý pocity skrývat, ale tím nezmizí.“ Ani jsem si neuvědomoval, že na něj křičím.
„Věděl jsem, že sem nemám chodit,“ vyhrkl Shizuka a já si všiml, že má na krajíčku. Vyskočil ze židle, popadl tašku a vyběhl z kuchyně. Nadával jsem si do všech blbců a ignorantů, tak moc jsem byl zaslepený vlastní silou citu, že jsem si ani neuvědomoval, jak těžký to má Shizuka. Jak vyděšený musí být, když zjistil, že má rád svého kamaráda. Nejspíš je zmatený a neví, co je správné. A já na něj ještě ječel.
„Počkej, Shizuko! Prosím,“ zavolal jsem za ním a naštěstí se zastavil. Doskákal jsem k němu do předsíně. Stál asi metr ode dveří zády ke mně a čekal. Tak moc jsem ho chtěl obejmout, ale nebyl jsem si jistý, jestli smím. Nechtěl jsem to pokazit ještě víc. Jen jsem věděl, že já v jeho situaci bych obejmout chtěl. Je Shizuka taky tak osamělý?
„Nejsem na to připravený, ještě ne,“ řekl mi potichu. Znamená to, že jednou bude? Že budeme spolu? Přestal jsem váhat, přiskákal jsem ještě blíž a objal ho. Přitiskl jsem se pevně k jeho zádům. Nebránil se, naopak se zcela uvolnil. Opatrně jsem si opřel hlavu o jeho rameno a nasál jeho vůni.
„Chápu,“ zašeptal jsem něžně. „Odpusť, že jsem na tebe křičel. A odpusť mi to, co dělám teď.“ Nic neříkal, oba jsme mlčeli a jen tak tam stáli. Myslím, že potřeboval cítit mojí blízkost stejně tak jako já jeho. Potřeboval jistotu něčího náručí. Chtěl jsem mu říct, že bude všechno dobré, že nezáleží na tom, jestli člověk miluje muže nebo ženu, dokud je mu jeho láska opětována, ale dál jsme mlčel.
Rozloučili jsme se beze slova. Museli jsme tam takhle stát nejspíš hodnu. Když odcházel, byli jsme oba zase klidní. Už jsem se nebál, že mi uteče, věděl jsem, že je ke mně připoutaný stejně jako já k němu, i když se to snaží popřít.
Těsně, než se sestra vrátila, jsem se zavřel v pokoji. Opravdu jsem nepotřeboval, aby měla komentáře. Pro ní je to jednoduchý, když někoho chce, prostě ho svede a vyspí se s ním. To bych nikdy nemohl, mít jen tělo a ne duši? K čemu by to bylo? Akorát to pak bolí ještě víc. Ale dneska se náš vztah trochu posunul. Když už vím, že Shizuka cítí to samé, bude to jen otázka času. A já dokážu být trpělivý, budu čekat, než se s tím smíří. A pak za mnou přijde a – už aby to bylo dneska.
........................................................................................................
Poslední dny jsem trochu ve skluzu. Všechno to zařizování ohledně Ameriky, poslední přípravy na cestu, nákupy věcí a tak. Do toho bylo období závěrečných testů, takže jsem ani neměl moc čas přemýšlet ani řešit náš vztah. Shizuka na tom byl podobně. Málem ho nepustili dál kvůli angličtině. Řekl jsem mu, že jestli nezvládá, budu mu vyprávět o přestávkách anglicky. Uraženě odmítl a možná i to ho přinutilo víc se učit. I když od rodičů vím, že se učil celé dny dlouho do noci.
Ostatně to bylo před písemkami normální, dělali to tak povětšinou všichni. I já mám za sebou pár probdělých nocí. Naštěstí jsou už známky uzavřené a za týden nás čekají konečně prázdniny. Až teď mi vlastně dochází, do čeho jsem se to upsal. Amerika, snad to zvládnu. Svírá se mi hrdlo a je mi smutno už předem. Nedokázal jsem to říct Shizukovi, prostě to nešlo. Myslím, že to ví, nikdy se mě totiž nezeptal, co budu dělat o prázdninách.
Pořád mi ještě nedal odpověď, poslední dobou do něj nějak nevidím. Dohodli jsme se, že zrušíme přestávkové schůzky kvůli písemkám, ale ani teď jsme je neobnovili. Vídám se s ním málo, občas ztratíme slovo na chodbě, nebo když jde parta k nim do třídy. Proč by taky měl Kira chodit pořád za námi? Kiki-chan a Miki-chan se ukážou jen málokdy, takže jsou rády, když přijdeme my za nimi. Navíc mám pocit, že to dělá Taeko kvůli mně, občas mám pocit, že o nás ví.
To mi připomíná, že se Yuu chová poslední dobou podivně. Když se nad tím zamyslím, je teď tišší a klidnější. A hlavně nepronásleduje Taeko na každém kroku. Musím se ho zeptat, jestli si nenašel holku. Nenapadá mě jiný důvod, jinak by se totiž svěřil. Jo, musí v tom být holka.
Vlastně jsem Shizuku potkal jen jednou o samotě, když mě Yuu vedl na ošetřovnu. Nebylo mi nic vážného, jen jsem v noci moc nespal a navíc bylo horko. Je to vina toho pitomýho tělocvikáře, že nás v tom parnu nutí běhat kolem plastových kuželů. Prostě jsem běžel, nějak jsem se zamyslel nad Amerikou a Shizukou a najednou jsem byl na zemi. Chvíli mi trvalo, než jsem zase vnímal okolí, tak mě poslali prohlédnout.
„Ale copak, snad jste se také nehoupali na židli?“ zeptala se nás jízlivě doktorka. Yuu jí ve zkratce vysvětlil, co se stalo. Doktorka láteřila a poslala mě sednout si „vedle toho nemehla“ ve vedlejší místnosti. Jaké to bylo překvapení, když jsem tam potkal Shizuku. Usmál jsem se na něj a přisedl si.
„Tak houpání na židli, jo?“ zeptal jsem se ho navenek klidně, uvnitř jsem se docela vyděsil, protože mě už od mala živili historkami o dětech, které si při pádu z židle poranily míchu a zůstaly po celý život na vozíku.
„Asi jsem usnul a najednou koukám, ležím na zemi,“ vysvětlil jakoby nic. Ukázal mi zátylek, kde právě zastavoval krvácení. Byl jsem v pokušení ho na bolavé místo políbit a přitisknout se k němu. Nejspíš to na mě bylo vidět, když se ke mě zase Shizuka otočil čelem, trochu zčervenal a uhnul pohledem.
„A co ty? Omdlít na tělocviku se ti moc nepodobá,“ zamlouval to.
„Prostě se mi najednou zatmělo před očima a zakopl sem o pitomej růžovej kužel,“ stihl jsem ještě říct, než nás přerušila sestřička, ošetřila mu ránu a poslala ho zpátky do třídy.
Vím, že bych mu to měl říct. Sám se snažím co nejusilovněji nemyslet na to, že už za týden odlétám přes celý Pacifik. Ví to celá moje třída a parta. Snad se to nějak dozví, třeba mu to řekne Kira nebo někdo. Konec konců, kolik lidí jede na prázdniny do ciziny? Myslím, že Amerika je dost zajímavá na to, aby se o mě mluvilo v celém ročníku. Jsem srab, měl bych mu to říct sám. Jenže když už ho vidím usmívat, nechci mu kazit náladu.
Netuším, jak přežiju poslední týden. A už vůbec ne, co budu dělat bez Shizuky po celé prázdniny. Přál bych si vědět, jestli se cítí také jako já. Bude se mu stýskat? Mě přímo nesnesitelně.
........................................................................................................
Nějak mám za sebou i poslední týden. Za dva dny končí škola. A za další dva dny odlétám. Jsem strašně nervózní, rodiče pořád kontrolují, jestli mám všechno, každou chvíli se mě ptají, jestli jsem nezapomněl to či ono a já donekonečna opakuji, že všechno mám. Tazu jsem už pár dní doma neviděl. Nejsem si jistý, jestli vůbec rodiče ví, kde je, ale je mi to jedno. Hlavně že neotravuje.
S partou jsem užíval ještě poslední dny, než se každý rozprchneme někam jinam. Kira má na prázdniny brigádu, Taeko jede za příbuznými na sever, Yuu vyráží pod stan a Miki s Kiki sehnaly místa v módním salonu. Naštěstí se všichni v Září zase sejdeme společně v lavicích.
Kira říkal, že Shizuka teď chodí na každý večírek, kam ho pozvou. Jednou jsem na jednom takovém byl, ale dlouho jsem tam nevydržel. Tančící Shizuka – na to bych se nedokázal jen dívat. Navíc mám pocit, že to trochu přehání. Viděl jsem ho pít, i když ještě zdaleka není plnoletý. Ale jinak vypadá, že je v pořádku, vážně.
Říkal jsem, že jsme zrušili schůzky o přestávkách, ale dneska tam za mnou přišel. Beze slova se posadil vedle mě. Mlčeli jsme, ani jednomu se nechtělo začínat s mluvením. Přemýšlel jsem nad tím, že ho možná vidím naposledy, že mám poslední šanci mu něco říct, než odjedu. Jenže to co jsem chtěl, jsem stejně nemohl. Nepřijal by to. Už jsem si ani nebyl jistý, jestli se mi vážně tenkrát vyznal ze svých pocitů, nebo jsem si to z čirého zoufalství vymyslel.
Najednou se něco teplého dotklo mé levé ruky a uchopilo jí.
„Shizuko, co to -“ otočil jsem se nechápavě, ale ani mě nenechal dokončit větu.
„Asi nějaká křeč. Dost často se to po té havárii stává. Jestli chceš, hned ji dám pryč,“ řekl chladně a nekompromisně.
„Ne, nechci,“ bránil jsem rychle. Samozřejmě, že jsem nechtěl, konečně jsem se ho mohl po tak dlouhé době dotknout a navíc to inicioval sám Shizuka. To jeho dlaň se dotkla té mé. Stiskl jsem ji, aby si to náhodou nerozmyslel, a byl jsem šťastný. Těžko se to popisuje. Najednou jsem prostě věděl, že nejsem jediný, koho ta samota děsí. Že i Shizuka bude osamělý. Že o mě stojí.
Jemně jsem přejel palcem po hřbetu jeho dlaně a doslova jsem cítil, že ho to zasáhlo jako rána proudem. Skoro nadskočil. Rychle otočil hlavu na druhou stranu, jenže stejně mu to nepomohlo. Byl rudý jako rajče. Věděl jsem, že mám šanci. Kdybych se o cokoliv pokusil, nezastavil by mě. Dokonce by možná ani neprotestoval. Mohl jsem ho držet v náruči, mohl jsem ho líbat, ale neudělal jsem to. Pro tu chvíli mi stačilo, když jsem ho mohl držet za ruku. Pro mě to bylo to nejcennější pod sluncem. Nešlo jen o ruku, v tu chvíli mi totiž patřilo Shizukovo srdce a možná i celý Shizuka. Co jiného by mě mohlo učinit šťastnějším?
:-)
(Davida666, 14. 8. 2009 15:54)