Bolestně zamilovaný (5/8)
Dnes jsem se znovu narodil. Asi už po třetí. Vážně, budu muset Shizuku naučit přecházet, vyděsil mě k smrti. Ale všechno popořadě. Je toho hodně, co chci stihnout ještě dneska napsat a pak si dobalit. Pozítří přece odjíždím, takže mám hodně co dělat. Odhaduji, že zítra budu jen celý den sedět na zabaleném kufru a posté kontrolovat obsah. A taky půjdu navštívit Shizuku. Slíbil jsem mu to.
Dneska ráno byla opět ceremonie na ukončení pololetí. Celá parta měla kruhy pod očima, dokonce i Miki-chan a Kiki-chan vypadaly zmoženě. A celá tělocvična na tom byla podobně. Nebyli jsme jediní, kdo se snažili využít poslední společné dny. Kus před námi jsme zahlédl Kiru se svou třídou. Tentokrát nás nechali sednout si podle seznamů, takže se parta roztrhala.
Kus od Kiry seděl Shizuka a vedle něj hlasitě chrápala Adokenai. Chudáci její spolužáci se za ní styděli a museli jí dokonce několikrát budit. Na konci řečnění se ozvalo školní zvonění, které probralo bezmála půlku tělocvičny ze spánku. S úsměvem jsem zaznamenal, že Ado-chan málem sletěla ze židle. Dobře jí tak, ušklíbl jsem se zlomyslně a spolu s partou jsem se loudal ven. Slunce krásně svítilo a těšil jsem se, jak si ještě ty poslední dva dny s kamarády užiju.
„Ne že zanevřeš na svojí vlast, jsi Japonec, nezapomeň,“ kladla mi na srdce Taeko.
„Yes, sir!“ zasalutoval jsem a ostatní se rozesmáli.
„A piš nám,“ přidal se Yuu. I jemu jsem zasalutoval.
„A přivez nám něco,“ dodala Kiki-chan a společně s Miki-chan začaly vymýšlet, co by chtěly.
„Aby na to chudák měl,“ poznamenal Kira. Bavili jsme se, smáli se a pomalu jsme vyšli branou ze školy, přešli silnici a zamířili do naší oblíbené kavárny. Všichni byli tak uvolnění, než jsem uslyšel své jméno.
Otočil jsem se za hlasem. Viděl jsem Shizuku běžet ke mně a volat na mě. A viděl jsem i tu dodávku, kterou on ne. Ztuhli jsme, skřípění brzd prořízlo klidné okolí. Znovu se svět zastavil, už podruhé jsem viděl náraz. Řidič sice stihl značně zpomalit, ale i tak se Shizukovo tělo bezmocně vymrštilo do vzduchu. Letělo, obloukem se vznášelo vzduchem, než ho zákony gravitace přitáhly na silnici.
Pak se čas rozeběhl. Strachy celý bez sebe jsem zakřičel a vrhl se za ním. Kolem bylo spousty lidí ze školy, všichni v šoku hrůzou ztuhlí.
„Yuu, sanitku!“ zaslechl jsem vyděšenou Taeko. Nahrnuly se mi slzy do očí a přestával jsem vidět. Jako z dálky jsem slyšel, jak Yuu volá třesoucím se hlasem na pohotovost. Volal jsem ho, křičel jsem, ale Shizuka se neprobouzel. Na břiše měl spoustu krve. Chtěl jsem mu rozepnout košili a podívat se na ránu, ale Taeko mě zastavila.
„Ne, Tomodachi, ne! Nech to na nich, za chvíli jsou tady, jediné co můžeme udělat, je zastavit to krvácení.“ Podíval jsem se na ní. Oči měla plné strachu. Rukou od krve si nervózně zastrčila pramínek vlasů za ucho. Sundal jsem rychle triko a přitiskl ho Shizukovi na hrudník.
„Yuu, co ta sanitka?“
„Budou tady každou chvílí.“ A to už jsme slyšeli houkačku. Všechno se odehrálo strašně rychle. Přiběhli, křičeli na sebe spousty nesrozumitelných slov, naložili ho a odjeli. Zaslechl jsem jen něco o zlomených žebrech. Zůstal jsem stát a v šoku jsem se díval za odjíždějícím autem. Měl jsem pocit, že se dusím, že se nedokážu nadechnout.
„Tomodachi?“ Otočil jsem se na Taeko, která stála těsně vedle mě a podle všeho se snažila upoutat mojí pozornost už delší dobu.
„Říkají, že...“ nadechla se, „že by potřebovali výpověď. Jen pár vět a pak můžeme jít za Shizukou do nemocnice,“ řekla jemně. Chvíli jsem na ní zíral a pak se rozhlédl. Hloučky žáků postávaly kolem, všichni bledí a vyděšení, někteří brečeli. Po výpovědi odváděli chlapci své roztřesené spolužačky domů. Viděl jsem Kiru a Yuua, jak podávali detailnější výpověď, i Kiki-chan brečící Miki-chan na rameni.
„Taková spoušť,“ zašeptal jsem. Pak jsem se rychle probral, musím za Shizukou, řekl jsem si. Během chvilky jsme dokončili výpověď a jeli do nemocnice. Já, celá parta a pár spolužáků raněného. Ta samá nemocnice, stejný úraz. A opět jsem za to mohl já.
„Ty za nic nemůžeš,“ objala mě Taeko, jako by věděla, na co právě myslím. Smutně jsem se pousmál, bylo mi snad ještě hůř, než tenkrát. Sotva jsme se znovu našli, už bych o něj měl znovu přijít? Tolik jsem mu toho nestihl říct, tolik jsem s ním chtěl zažít. Zoufal jsem si. Naštěstí po půlhodině přišel sensei.
„Shizuka Atsuikaze?“ Přikývli jsme.
„Bude v pořádku. Dvě nalomená žebra a jedno ošklivě zlomené, ostatní zranění jsou povrchová. Tedy nevíme, jestli si nepoškodil mozek, takové věci se vždycky stávají -“
„Kdy ho můžeme vidět?“ chtěl jsem vědět.
„Měl by odpočívat, bude spát možná i několik hodin. Nemusíte tu čekat všichni, co kdyby jste si šli někam sednout a jeden by tu zůstal a zavolal, až se váš kamarád probudí?“ navrhl nám. Rozpačitě jsme se dívali po sobě, sensei odešel a nechal nás rozhodnout. Několik lidí se zvedlo, očividně potřebovali na vzduch. Taeko se podívala na mě.
„Myslím, že by tu měl zůstat Tomodachi,“ řekla autoritativním hlasem a přísně si změřila všechny, kdo by chtěli odporovat. Parta se zvedala a i ostatní už byli na odchodu. Vtom se přede mnou vynořila uslzená Adokenai. Úplně jsem na ní zapomněl!
„Tady máš moje číslo, zavoláš mi hned, jak se probere, že jo?“ podávala mi třesoucíma se rukama papírek s číslem. Usmál jsem se na ní.
„Díky,“ a vzal jsem si číslo. Čekal jsem, že bude protestovat, že by měla zůstat ona. Asi chápala, že Shizuka bude chtít vidět spíš mě. Už mi nepřipadala tak strašná. Usmála se nazpět a utíkala za svými spolužáky. Yuu mě ještě poplácal po rameni a osaměl jsem.
Byl jsem zvyklý sedět na opuštěných chodbách, ale přesto jsem měl strach. Půlhodinu na to se vrátil sensei.
„Za chvíli by měli dorazit jeho rodiče. Už vědí, co se stalo,“ oznámil a pak se pousmál. „Věděl jsem, že zůstaneš ty. Mám ho zkusit probudit? Bude sice pod anestetiky, ale -“
„Prosím vás o to!“ vyhrkl jsem.
Sensei vešel do pokoje a hned na to jsem zaslechl hlasy. Srdce mi poskočilo radostí, je v pořádku! Nervózně jsem přecházel po chodbě, konečně se dveře otevřely a sensei nepatrně kývl hlavou. Neváhal jsem, sotva za ním zaklaply dveře, vrhl jsem se Shizukovi kolem krku.
„Shizuko! Proč to děláš, víš, jaký sem měl strach?“ Mrkal jsem, abych štěstím nebrečel. Od táhl jsem se a díval se mu do očí. Vypadal potlučeně, ale jinak celkem dobře. Ne, v tu chvíli byl to nejkrásnější, co jsem mohl vidět. Něžně jsem ho pohladil po tváři.
„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se. Přisedl jsem si k němu na postel.
„Přivezli tě sem před dvěma hodinami. Proč ses, k sakru, nerozhlídl?“ vyčítal jsem mu. Nechápal jsem, jak mohl vběhnout tak bezhlavě do silnice. Zvláště potom, co už takhle přišel o sedmnáct let vzpomínek. Uhnul mi pohledem a díval se na své ruce.
„Opravdu odjíždíš na rok do Ameriky?“ řekl potichu. Teprve teď jsem chápal. A přísahal jsem, že přetrhnu toho, kdo šíří takovou poplašnou zprávu. Už mi bylo jasné, proč Shizuka tak šílel. Kdyby to bylo naopak, taky bych běžel co nejrychleji za ním, jestli je to pravda. Takže se vyděsil, vážně mu tolik vadí představa, že budu pryč, kladl jsem si otázku.
„Ano, jedu do Ameriky...“ souhlasil jsem pomalu. Shizukova tvář se zkřivila bolestí a zoufalstvím. Neskonalý smutek, který trhal uvnitř na kusy.
„...ale jen na prázdniny, pak se vracím,“ dokončil jsem větu. Okamžitě zvedl hlavu.
„Vážně?“ zašeptal a očima prosil, ať je to pravda.
„Určitě,“ ujistil jsem ho. „To sis vážně myslel, že bych vydržel rok bez tebe?“ Zvlášť, když budu mít problém i s letními prázdninami. Díval jsem se do jeho očích a najednou na povrch vyplulo něco nového. Bylo to podobné samotě, ale čím dál víc byla patrná touha.
„Tomodachi,“ hlesl a já mu očima visel na rtech, „líbej mě, prosím.“ Ztuhl jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli to vážně řekl, to přece nemohla být skutečnost. Shizuka by přece něco takového neřekl! Kdepak, můj Shizuka ano, ale tohle přece není... Ne, dost. Shizuka je prostě Shizuka. Nemá cenu odlišovat předtím od teď.
„Opravdu můžu?“ ujistil jsem se nejistě. Přikývl a já jsem se k němu hned naklonil.
„Jen dej pozor na moje zlomená žebra,“ varoval mě, než jsem se přisál na jeho ústa. Líbal jsem celou duší, za všechny ty měsíce osamění, za všechny ty probdělé noci, kdy jsem toužil mít ho vedle sebe. Chtěl jsem ho tisknout k sobě, ale musel jsem se ovládat, abych mu neublížil. Netušil jsem, že dneska, zvlášť po tom všem, se mi konečně splní můj sen. Slabě mi odpovídal a pootevřel pusu. Najednou jsem to už nedokázal držet uvnitř sebe.
„Shizuko, miluji tě,“ vzdychl jsem a nechal ho nadechnout. Vyšel ze cviku, ale to se spraví. Rád ho budu znovu učit to, co tenkrát naučil on mě. Všechno od začátku. Díval jsem se na něj a pohledem mu vyprávěl, co pro mě znamená. A v jeho očích se odráželo to samé.
„Bojím se, že je to jen sen,“ zašeptal jsem. „že se pak vzbudím sám a jen si tvou lásku nalhávám.“ Měl jsem strach mluvit nahlas, jako by se Shizuka mohl rozplynout.
„Já taky,“ odpověděl mi. Znovu jsem ho líbal, ale mnohem pomaleji, víc jsem si to vychutnával a nechal ho znovuobjevovat všechno zapomenuté. Držel se mě kolem krku a jedna moje ruka se pomalu loudala k okraji jeho trika, aby se mohla dotknout příjemně horké kůže. Naneštěstí nás přerušil hluk za dveřmi. Došlo mi, že to budou nejspíš vyděšení rodiče, kteří chtějí vidět svého syna. Pochopil jsem, že bych měl vyklidit prostor. Naposledy jsem ho políbil.
„Přijdeš ještě než odjedeš?“ zeptal se Shizuka smutně.
„Zítra,“ slíbil jsem a usmál se na něj. „Koukej se rychle uzdravit, rád bych tě sevřel v náruči, aniž bys zbledl bolestí,“ dodal jsem a nechal ho tam rudého jak rajče s rodiči o samotě. Venku jsem vytáhl z kapsy mobil a zavolal Ado-chan.
„Tady Tomodachi, Shizuka se probudil.“
„Vážně? Hned tam budeme. Jak je mu?“ zeptala se úzkostlivě.
„Je v pořádku. Trochu potlučený, ale v pořádku,“
„To jsem ráda,“ řekla se znatelnou úlevou. „Díky, Tomodachi,“ a zavěsila. Pak jsem zavolal Taeko.
„Tomodachi? Jak to jde? Stalo se něco?“ plašila.
„Ne, v pořádku. Shizuka se probral a teď jsou u něj rodiče.“ Venku svítilo slunce, byl opravdu krásný den. Zadíval jsem se na čistě modrou oblohu.
„Dobře, jdeme okamžitě za tebou, budeme před pokojem tak do pěti minut.“
„Běžte tam sami, já už za ním byl.“
„Cože? A co budeš dělat ty?“
„Projdu se, je krásně.“
„Jsi v pořádku? Zníš nějak...“ zeptala se nechápavě. Před chvíli jsem byl na dně a teď mluvím s takovou lehkostí.
„Je mi tak dobře jako nikdy.“ Jen krátkou procházku po parku, ptáci zpívají, slunce svítí... A až se vrátím z Ameriky, Shizuka na mě bude čekat.
„Takže jste kompletně udobření?“
„Víc než to. To mi připomíná, nevíš, kdo šíří, že do Ameriky jedu na rok?“
„Cože? To opravdu nevím... Proč to chceš vědět?“
„Zabju ho,“ řekl jsem s úsměvem.
„Vážně, Tomodachi, tohle není normální...“
„Já myslím, že naprosto,“ řekl jsem a zavěsil. „Protože ho miluji,“ dodal jsem pološeptem a vykročil do zlatavé záře slunce.
Není najednou celý svět mnohem hezčí, když mám Shizuku? Určitě je. Když jsem došel domů, volala mi Taeko. Řekla mi, že jsem jí vyděsil tím, jak jsem mluvil. Že prý jsem zněl jak před sebevraždou a tak se bála, že se s Shizukou zase něco stalo.
Už se těším, jak za ním zítra zajdu. Vím, pozítří odlétám, ale zítřek si ještě užiji s ním. Je těžké držet se, když chci víc. Musím počkat, až bude v plné kondici, než spolu budeme moct spát. Pro Shizuku to vlastně bude druhé poprvé, uvědomuji si. Měsíc ho neuvidím a snad pak na tom bude stejně jako já, protože jestli se bude zdráhat a nebude chtít... Asi mu to nebude moc platné. Vím, zní to strašně, jenže už tak jsem na pokraji svých sil a což teprve za měsíc.
Zítra... těším se... moc. Chtěl bych tam být už teď, ale musím počkat do zítřka. Jen zítřek a pak až v září. Ale čas uplyne jako voda a pak budeme mít spolu roky. Tedy jestli ho naučím přecházet, ale snad se o to Adokenai postará zatímco budu pryč. Přenechám jí Shizuku, ale jen na dobu, co budu pryč.
Protože Shizuka je můj, protože Shizuku miluji. A protože Shizuka miluje mě.
:-)
(Davida666, 21. 8. 2009 12:26)