Bolestně zamilovaný (8/8)
Devatenáct hodin do odletu. Jako by nestačila všechna ta předcestovní nervozita, loučení a balení. Navíc mám super kocovinu. Šílené, snad dnešek přežiji, zítra totiž už budu v Japonsku, pozítří se sejdu s partou a popozítří s Shizukou!
Teď se jdu vyhrabat z postele a zjistit, jestli je na tom Phil taky tak. A zároveň najít něco na kocovinu. Jsem rád, že jsem se tohle slovo naučil už první týden, tenkrát přišel Phil domů teprve nad ránem a z pokoje vylezl až večer s vražedným výrazem.
........................................................................................................
Šestnáct hodin a třicet dva minut. Běží mi odpočet a najednou je šíleně málo času. Najedl jsem se a řešili jsme poslední drobnosti. Odjíždím zítra v šest ráno. Nebo spíš v šest máme sraz na letišti, takže letím asi o něco později. Budeme muset všichni vstávat někdy ve čtyři, protože na letiště je to minimálně hodina a půl cesty.
Ne, ve čtyři je moc pozdě, fuj, to snad ani nepůjdu spát. Už teď je mi blbě, budu muset sehnat ještě něco na cestovní nevolnost.
........................................................................................................
Patnáct hodin a dvě minuty. Sháněl jsem ty prášky, ale oni doma žádný neměli! Všude jezdí autem, protože bydlí na venkově a nemají nic na cestovní nevolnost? Fakt divná rodina. Skoro to se mnou seklo, protože je pátek a málem mi zavřeli lékárnu. Půjčil jsem si Philivo kolo a uháněl do městečka. Mít v pátek do tří, kde to jsme? Naštěstí mě lékárnice zná a tak mi otevřela. Vlastně tady se zná každý s každým a já jsem navíc byl veřejný drb číslo jedna.
Panikařím, nebudu lhát, že ne. Phil se mi smál a řekl, ať trochu vychladnu. Všichni se na mě dívají shovívavě, chápou, co to pro mě znamená.
Teď se rozbrečela Beverly, jdu jí uklidnit, beztak už nemám co dělat, všechno je zabaleno a připraveno na cestu.
........................................................................................................
Bude šest hodin. Šest jako těch šest ráno, co musím být na letišti. Naštěstí je ještě večer a za chvíli bude večeře. Moje poslední večeře s těmi super lidmi. Posledních pár lidí se přijde ještě rozloučit během večera, nebo tu už byli. Kate slíbila, že se mnou pojede ráno na letiště. Cením si toho, bude dobrovolně vstávat v tak odporně nechutnou hodinu, jen aby mi mohla zamávat.
Pomalu nervozitou neudržím pero, přesto ho uchopím každých pět minut, i když už vlastně ani nevím co psát. Volal jsem i Taeko, ubezpečila mě, že všichni počítají s naším srazem. Přijde mě uvítat na letiště. Je to zvláštní, tady mě vyprovodí moje nejlepší americká kamarádka a tam mě přivítá moje nejlepší japonská kamarádka. Asi nemusím říkat, že mám Taeko radši. Nezní to moc mile, ale Taeko znám už tolik let a můžu se na ní stoprocentně spolehnout. S Kate je to chvílemi jako s Adokenai. Nic pro mě, nejsem Shizuka, abych s ní vydržel neustále. Mám ji rád, to jo, ale na druhou stranu už potřebuju odpočinek. Taeko alespoň ví kdy mlčet.
Šíleně moc chci domů, ale zároveň se mi nechce. Jsem s tím smířený, všechno jednou končí, aby mohly jiné věci začít. Tak to prostě chodí. Není to navždycky, budeme si psát, slíbili, že mi budou často posílat fotky malé Beverly, abych věděl, jak roste. Třeba sem ještě někdy přijedu. Ale budu muset makat jako šílený, abych měl na letenky, podruhé už mi to rodiče nezaplatí.
Čas na večeři. Dneska se probrečí hodně kapesníčků...
........................................................................................................
Jsou dvě v noci. Za chvíli vstáváme, ale já nemůžu usnout. Po pravdě, už jsem to vzdal. Šel jsem si přebalit kufr a doufám, že nepřekročím povolenou váhu a nevyhodí mě z letadla. Rodiče mi přidali ještě pár dárku. Dojatě jsem jim děkoval, že si vážně nemuseli dělat škodu. Jako by i Beverly chápala, co se děje. Vůbec nešla uložit do postele a já si se slzami v očích uvědomil, že je to nejspíš naposledy, co to dělám. Příště, jestli ji vůbec uvidím, bude už velká na dětskou postýlku.
Sentimentálně dojemný večer. Ještě tu byli dva kamarádi rozloučit se, jinak to byl čistě rodinný večer. Bavili jsme se, smáli se. Přišel i děda s babi, kteří nás moc často nenavštěvovali a až dneska (vlastně včera) mi řekli, že ve druhé světové ztratili ve válce s Japonskem nejednoho kamaráda.
Jenže to bylo něco, s čím já už nic neudělám. Nemůžu za válku, za Japonské nálety, stejně jako oni nemůžou za Nagasaki a Hiroshimu. Prostě to tak je a nenechali jsme si tím zkazit náladu. Byl to prostě úžasný večer. Napsal jsem jim všem asi milionkrát adresu, telefon, mail i číslo na mobil. Nejen na sebe. Na rodiče, na Tazu, prostě na všechny, abych s byl jistý, že neztratíme kontakt.
Chce se mi brečet už teď a co teprve zítra na letišti. To bude něco...
........................................................................................................
Konečně sedím v letadle. Sotva jsme nasedli a země zmizela hluboko pod námi, vytáhl jsem deník a začal psát. Je nás tu asi šest Japonců, jeden z nich sedí vedle mě, ale teď je mi jedno, že mi může číst přes rameno. To vlastně Japonci nedělají, ale byl v Americe stejně dlouho jako já, takže si třeba vypěstoval zálibu ve čtení cizích deníků přes rameno.
Zatímco většina z nich zadržuje slzy, (a ta dívka úplně u okna se nesnaží ani o to) já budu psát. V noci jsem neusnul ani na chvíli. Vražedně jsem pozoroval vteřinovou ručičku na budíku, jak mi nemilosrdně odkrajuje posledních pár momentů, dokud se nerozřinčel po domě jako siréna. Teda takhle spíš pak křičela Beverly. Nastal šílený shon, jeden zakopával o druhého, jak se všichni snažili probrat a rychle zabrat alespoň na chvíli koupelnu.
Ani jsme pořádně nesnídali, já měl stejně žaludek jako na vodě. Naprosto odlišné od prvního letu, to jsem byl dokonale klidný a vyvážený. V daný čas jsme všichni všeho nechali a rychle nasedli do auta. Tedy alespoň mě tam usadili a sami pak ještě milionkrát probíhali celý dům, jestli jsem někde něco nenechal. Nakonec došli k názoru, že nemohou déle čekat, případné zapomenuté věci mi pošlou poštou, a vyjeli jsme. Phil rozespale za jízdy snídal, Beverly usnula a já s rodiči jsme byli šíleně nervózní. Otec rodiny kvůli napětí málem boural a hlasitě troubil na každého, dokud se neprobudila Beverly a nespustila svůj křik. Máma ho za to pěkně vyplísnila a pak přišla zácpa na dálnici.
„Já nikdy neměl džem rád,“ pronesl Phil rádoby klidně narážku na anglický výraz „trafic jam“ a byl za to také důsledně okřiknut.
Naštěstí se nám povedlo najít okliku a vyhnout se zdržení, takže jsme dojeli včas. Přidal jsem se ke hloučku podobně nervózních vrstevníků, nahlásil jméno a dostal do ruky letenku. Měl jsem ještě chvíli, abych se rozloučil s rodinou a taky s Kate, která nezapomněla na svůj slib. Objal jsem Phila, asi poprvé za celou dobu a to i přesto, že si vždycky držel odstup, pak oba rodiče a Beverly. Nakonec se na mě vrhla Kate a málem mě nepustila.
„Slib mi, že se hned po příjezdu ozveš!“
„Dobře, ale nebij mě, když zaspím „hned“ a zavolám chvíli potom,“ usmál jsem se. Pustila mě a dívala se na mě, jako by si chtěla můj obličej navždy vrýt do paměti. Pak se naklonila a vlepila mi pusu na tvář. Překvapeně jsem si to místo otřel a bylo mi trapně, i když to bylo při loučení normální.
„Pozdravuj Shizuku!“ volala ještě, když jsem se skupinou popadl kufr a odcházel s nimi pryč. Kývl jsem na souhlas, ale byl jsem si naprosto jistý, že se o ní radši před Shizukou ani nezmíním. Mával jsem jim, dokud jsem mohl. Ono pozadu se špatně chodí, víte.
„Budete mi všichni moc chybět!“ zakřičel jsem a otočil se. Za sebou jsem ještě zaslechl v hluku letištní haly a změti řevu, neboť Kate nebyla jediná, kdo se loučil, odpověď: „Ty nám taky!“
S úsměvem jsem absolvoval všechny letištní procedury a konečně se usadil v letadle. Posledních pár pohledů na Ameriku a pak už jen slzy na tvářích mých společníků.
Co ještě víc říct? Na tenhle měsíc nikdy nezapomenu. A jsem si naprosto jistý, že na následující měsíc taky ne. Jak moc pobyt v Americe ovlivní můj život, to se ještě dozvím.
........................................................................................................
Chtěl jsem napsat hned po příletu, ale nějak nebyl čas. Hlavně už jsem neměl dost sil, takže píšu až dneska, v neděli večer. Na letišti mě čekalo bouřlivé uvítání, dokonce i Tazu přišla. Rodiče se neustále vyptávali, jako bych s nimi nemluvil po telefonu dvakrát týdně. Chtěli po mě, abych mluvil anglicky a pak se smáli americkému přízvuku. Tazu se po celou dobu držela stranou, ale vesele se šklebila.
„Vítej doma, ty pako.“ Zakřenil jsem se nazpět a nechal ji být, ať si užije, když chvíli rodiče otravují někoho jiného. Ona už měla výslech za sebou.
Doma jsem jim ukázal fotky a suvenýry, ale úplně nejdřív jsem brnkl Taeko, že jsem dorazil domů, když už mě nemohla přijít přivítat. Prohodili jsme jen pár slov a pak jsem se věnoval rodině.
Dneska ráno jsem málem nevstal. Časový posun je krutý. Nasnídal jsem se a abych se probral, vybalil jsem si. Připravil jsem fotky na promítání a dal stranou všechny věci pro Shizuku. Je toho trošku víc, kdejaká kravinka z různých koutů států a spousta pohlednic. Může si s nimi polepit celou jednu stěnu v pokoji a ještě by mu nějaké zbyly. Snad mi to odpustí. Budu se snažit, dám do toho všechno, aby mi nevyčítal, že jsem mu za celou dobu poslal jen ten jeden pitomej mail. Doufám, že přijde, protože jestli ne...
Zeptal jsem se na něj Kiry, když se dneska parta sešla. Říkal, že se podle něj cítí ublíženě.
„Proč si mu vlastně za celou dobu nezavolal? Mě volal každý týden, co je nového. Teda vždycky se tvářil, že mu o to vůbec nejde, jenže stejně mi bylo jasné, co bylo hlavním účelem hovoru,“ chtěl vědět Shizukův spolužák.
„My jsme... pohádali jsme se, těsně před odjezdem, takže jsem si myslel, že je na mě naštvaný. Nechtěl jsem s ním mluvit po telefonu a stejně mi připadalo, že by se to mělo nechat trochu uležet,“ vymluvil jsem se nepřesvědčivě a vyhnul se pohledem Taeko. Ta nic neříkala. Naštěstí dostála svému slibu a nechala si to pro sebe. Beztak nám všem připravila velké překvapení.
Přišel jsem na smluvené místo těsně před daným časem. Kupodivu tam byl jen Kira. Přivítal mě a necelou minutu na to přiběhla Miki-chan v závěsu s Kiki-chan. Spustily dotazy a zároveň jedna přes druhou vyprávěly, co se dělo tady v Japonsku. Miki práskla na Kiki, že má přítele, ta se bránila, že spolu nechodí, ale nakonec červenající se ukázala fotku v mobilu. Ani jsem nemusel předstírat nadšení, v tu chvíli bych byl nadšený z čehokoliv a Kiki-chan jsem toho pohledného mladíka přál.
Jenže pak se hovor uklidnil a byla už čtvrthodina po dohodnuté době a Taeko ani Yuu se neukázali. Začal jsem si dělat starosti, protože jsem si byl stoprocentně jistý, že by si ani jeden náš první sraz od začátku prázdnin, kdy jsme byli zase všichni pohromadě, nenechal ujít.
„Promiňte, že jsme vás nechali čekat!“ přiběhla k nám Taeko. Vypadala jinak. Fakt je, že jsem byl zvyklý ji vidět málokdy jinak než ve školní uniformě. Pokud jsme se sešli po škole, měla na sobě vždycky mikinu, v létě bez rukávů, v zimě teplejší s vestou. A rozhodně by si nikdy nevzala barevné tílko laděné do oranžova a k tomu sukni. Taeko v sukni! Vlastně školní uniforma se skládá také ze sukně, ale to se nepočítá!
Kira koukal, jako by mu uletěly včely a já s ním. Miki-chan nenacházela slov, kdežto Kiki vypískla, protože její vzhled nebyl jediná divná věc, i když nalíčená Taeko byla sama o sobě dost vzácným úkazem. To hlavní bylo, že za ruku s ní přišel Yuu. Za ruku! Ani se mu nedivím, že se červenal a uhýbal pohledem.
„Omlouváme se, zdržela nás doprava,“ usmívala se od ucha k uchu Taeko.
„Nebo spíš tvůj šatník,“ utrousil polohlasem Yuu a za to si vysloužil dloubanec loktem do břicha. Pak už to Miki nevydržela.
„Vy dva spolu...?“
„... chodíte?“ vyjekla Kiki. Taeko pyšně přikývla.
„J-jak dlouho?“ vykoktal jsem.
„Vlastně už to bude...“
„Sedm týdnů,“ odpověděl za ní Yuu. Konečně jsem se probral i já.
„Budeme tu jen tak stát, nebo někam půjdeme?“ Bez váhání jsme se vydali do našeho oblíbeného podniku. Taeko šla vedle mě, stále držící se za ruku se svým novým přítelem, a vyzvídala všechno možné.
Během celého srazu jsem byl hlavní atrakce pro ostatní, vždyť jsem mluvil hlavně s Taeko a občas i s Yuuem, ale se zbytkem ne. Holky byly až moc zaneprázdněné, než aby mi mohly zavolat v čas přijatelný pro obě strany a Kira... no, moc toho nenamluvil, takže pro něj bylo telefonování jen vyhazování peněz. Všechno potřebné věděl od Taeko, se kterou byl v kontaktu a to mu stačilo.
Nemohl jsem si pomoct, abych se nedíval na Yuua a Taeko. Jak vedle sebe seděli, šťastně se usmívali a kromě spojených rukou si dávali všechno najevo neustálými zamilovanými pohledy. Nebyl jsem to jen já, kdo si toho všiml.
„Nechte toho už konečně,“ okřikla je Miki-chan, „všichni budeme žárlit.“
„Čeho?“ zamrkala nechápavě Taeko.
„Jen se na vás dívám a chtěla bych být se svým zlatíčkem.“ Ani jsme se nepozastavil nad tím, že nedávno prošla rozchodem a už někoho má, taková už prostě je naše Miki.
„Já taky,“ přidala se Kiki-chan. Já mlčel, protože jsem zrovna přemýšlel nad tím, že před tou nehodou jsme vypadali s Shizukou stejně. Tedy jen když nás nikdo neviděl. Zajímalo by mě, jestli třeba někdy budeme moc jít si sem sednout a přestat se starat o to, co si o nás bude myslet okolí, prostě být sami sebou.
Byl jsem za ně rád, přál jsem jim to. Věděl jsem, jak dlouho se Yuu motal kolem Taeko, bylo mi už od začátku jasné, co k ní cítí. Navíc když takhle dva z mých nejlepších přátel najdou štěstí, nejde jim to nepřát, ne? Ale Miki měla pravdu, z pohledu na ně mi bylo smutno. Měl jsem chuť ihned běžet za Shizukou.
Nechápal jsem, že jsem na to nepřišel dřív. Nenapadlo mě, že Yuu přestal Taeko uhánět, protože spolu začali chodit. Nikdy nic nedali najevo, chovali se dál úplně normálně a nikomu nepřišlo divné, že spolu komunikují víc, než my ostatní mezi sebou. Vždyť ty dva se spolu znali už takovou dobu. Byli něco jako Miki a Kiki, nebo já a Shizuka... Vlastě já taky vždycky dělal, že Shizuka je jen můj kamarád, nic víc. Všechna ta intimita a vzájemné pouto na chvíli mizelo, aby nepřekáželo běžným vztahům v partě.
Zajímalo by mě, jak nás dva vezmou. A budu jim to vůbec moct říct? Bude vůbec co říct? Pokud budeme s Shizukou zase spolu jako předtím, nejspíš ve škole zase přijde hraní obyčejné kamarády. Budu muset hrát i před partou? V Americe to věděli, bylo by nefér to neříct těm nejbližším. A pak taky rodiče, to je další problém...
Mezitím, co jsem bloudil v myšlenkách, se téma strhlo na partnery. Miki s Kiki probíraly své nejnovější objevy, Taeko se zářivě usmívala a Yuu se svěřil, že tomu vůbec nemohl uvěřit po celé týdny, nezdálo se mu, že by měl takové štěstí. Kira smetl dotazy tím, že o nikoho teď nemá zájem. Bude mít spousty práce se zkouškami a navíc si chce vydělat na vlastní videokameru, takže by na nikoho ani neměl čas.
Bohužel se zeptali i mě.
„Co ty, Tomodachi, na koho myslíš po večerech?“ chtěl vědět Yuu.
„Snad ne na nějakou Američanku?“ přidala se zvědavě Kiki.
„Občas myslím na jednu Američanku,“ přiznal jsem, abych je poškádlil. „Je moc krásná a roztomilá. Má světlé vlásky a nádherně modré oči. Nevěřili by jste, jak je roztomilá, když patlá oběd po celém stole.“ Všichni jako by zmrzli. Nevydržel jsem to a rozesmál se.
„Jmenuje se Beverly, bude jí jedenáct měsíců a je to dcera mých amerických rodičů.“ Všem se ulevilo a smáli se se mnou. Stejně jim to nedalo a ptali se dál.
„Doopravdy tu je někdo, koho mám rád. Víc než jen rád. Není to nikdo z Ameriky, protože já svojí vyvolenou osobu našel už tady,“ přiznal jsem a cítil, jak mi krev probarvuje tváře. Spustila se salva otázek a Taeko jen nadzvedla obočí.
„Neviděli jsme se celé prázdniny, jestli chcete vědět, kdo to je, musíte počkat do zítřka. Chodíme spolu do školy, tak snad se tam potkáme.“ Žádný „snad“ – určitě. Musím Shizuku vidět. Ale ještě bylo moc brzy, abych jim to řekl. Nenechal jsem se ničím obměkčit, nic mě nepřinutilo říct jim jméno.
Stejně jsem jim toho řekl hodně. Té historce s hádkou nevěřili, pochopili, že šlo o něco jiného, ale radši to nechali být. Já a Shizuka, to bylo vždycky něco nedotknutelného, takové zvláštní tabu. Snad si to nespojili s vyprávěním o mé vyvolené osobě, která není ona, ale on.
Jsem tak rád, že jsem zpátky. Chyběli mi, všichni. Měl jsem pravdu, když jsem říkal, že se všechno za poslední půlrok změnilo. Všichni jsme nějak jinací, dospělejší. Všichni se našli, nebo našli svojí druhou polovičku. Yuu má Taeko a ta zase jeho. Kiki má tajemného neznámého a taky Miki. Miki svět módy, výstavního přítele, kterého dle potřeby vymění a Kiki. Kira našel natáčení jako nový zájem a dává tomu celé své srdce. I Tazu se zase našla. Prý bude mít práci zatím tady, ale uvažuje, že by jela na nějakou dobu do Ameriky za Philem. Jen doufám, že moje druhá polovička na mě nebude zítra naštvaná.
Jsem jako na trní. Zítra se rozhodne. Nejsou to žádné zkoušky, žádné testy ani přijímačky, co rozhodnou o mé další budoucnosti. Je to Shizuka a to je pro mě důležitější, než všechno ostatní.
Budu na něj čekat. Přesně jak jsem slíbil. Budu tam. Snad přijde. Určitě přijde, musí přijít.
Shizuko, prosím, přijď!
........................................................................................................
Měl bych spát jako zabitý, kvůli časovému posunu, ale nějak mi to nebylo dovoleno. Adrenalin mě udržuje vzhůru už několik hodin. Jsem neuvěřitelně napjatý. Zajímalo by mě, jestli Shizuka spí. Nejspíš ano, pomalu se blíží čtvrtá ranní. Obyčejně lidi spí touhle dobou.
Dokonce i Tazu nikam dneska v noci nešla. Mluvil jsem o ní s rodiči, prý už se netoulá tolik jako dřív. Sakra, jsem tak nervózní, že píšu i o svý ségře. Snažím se spát, ale nejde to. Ráno budu vypadat pěkně mrtvě. Už tak jsem byl unavený, takhle ze zítřka nic mít nebudu.
Snažím se všemi možnými způsoby usnout. Prošel jsem celou svojí paměť, zkusil jsem i ty babský pověry, nic. Žádný čaj, horké mléko, rituály, nic z toho nepomohlo. Tazu by se mi smála. Tedy možná by se mi smála i celá parta a nejspíš i Shizuka. Kolikrát jsem mu málem zavolal za poslední dva dny?
Čas utíká pořád stejně pomalu, znovu přerovnávám věci z Ameriky. Nějak se musím zabavit, fakt netuším, jak to vydržím do rána. Mohl bych si jít zaběhat, to jsem ještě nezkoušel. V duchu procházím všechny společné vzpomínky s Shizukou. Naše první setkání, tehdy jsem ještě nevěděl, že budeme spolu, ale už v první moment jsem si byl jistý, že bude můj nejlepší kamarád.
Sakra, sakra... Nemůžu takhle přemýšlet, nebo se fakt seberu a půjdu za ním. Nevědomky jsem vzal do ruky mobil a vytočil jeho číslo. Naštěstí si na noc vypíná mobil, jinak bych byl v háji. Ale na druhou stranu jeho rozespalý hlas...
Ne, musím se nějak unavit. Už vím, vezmu si nějakou učebnici, to pomůže. Kolikrát už jsem usnul na dějepisu, určitě to zabere a kdyby ne, alespoň budu o něco chytřejší. Tedy doufám...
........................................................................................................
Asi víte, že když nemůžete dlouho usnout, jako na potvoru se vám to povede těsně nad ránem a pak zaspíte. Já byl přesně ten případ. Vystřelil jsem z postele, okamžitě se převlékl, ani jsem pořádně nesnídal a už jsem letěl. I tak jsem přišel pozdě.
Celé dopoledne po mě celá parta pokukovala, prý si mysleli, že jsem se ráno zapovídal s tou tajemnou neznámou. Navíc mě nespouštěli z očí, čekali, až se s ní setkám, aby konečně zjistili, kdo to je. Hloupé, říkal jsem si, mají smůlu, protože máme sraz až po škole.
Snažil jsem se je setřást, řekl jsem jim, že jsme se domluvili na srazu mimo školu. Možná tak trochu lež, ale fakt to je mimo budovu školy. O místech stále ještě na pozemcích školy jsem se nezmínil, ale stejně je napadlo, že máme sraz na střeše. Vím to, protože jsem pak mluvil s Taeko. Yuu mě sledoval a chtěl čekat, až za mnou někdo půjde. Taeko jen protočila oči.
„Jdeme.“
„Cože? Proč?“ nechápal Yuu.
„Tohle není naše věc. Nemyslíš, že by měli mít trochu soukromí? Necháme hrdličky osamotě,“ vysvětlila mu a táhla to pryč.
„Ale no tak, ty snad nechceš vědět, s kým tam bude? Jen počkáme než přijde, přece bys–“ zarazil se. Něco na její tváři zarazilo jeho odpor.
„Ty – ty to víš, že je to tak?“ obvinil ji. „Tobě to řekl, ty víš, s kým chodí!“ Taeko se jen tajemně usmála a přikývla. Vydala se k východu a Yuu k její radosti šel za ní. Jsem jí vděčný za to, že ho odtáhla pryč i že na jeho zvídavé dotazy odpověděla jen:
„Dočkej času, oni to moc dlouho pod pokličkou neudrží.“ Tedy alespoň tak mi to říkala. Teď začínám váhat, jestli mu to třeba pod nějakými výhrůžkami přece jen neřekla. Uvidíme, stejně na tom nezáleží, ale popořadě.
Takže jsem osaměl na střeše školy. Bylo stále ještě letní počasí, ale už začal foukat vítr. Sice jen slabý, jenže oproti obvyklému parnu a dusnu to byla příjemná změna. A to jsem vlastně přes ty nejhorší vedra byl pryč. Lidé často říkají, že Tokyo je v létě jako skleník, teď už konečně vím, co tím mysleli, když jsem měl tu čest strávit nejteplejší část roku někde jinde.
Chtěl jsem si sednout na naše místo, jenže jsem byl tolik nervózní, že jsem nevydržel sedět v klidu. Musel jsem neustále přecházet na místě. Skoro jako když jsem psal testy, než jsem šel na střední. Bylo mi jasné, že jestli mě nevezmou, nejenže roztrhnu partu, ale ztratím kamarády a hlavně Shizuku.
Náhle jsem zaslechl kroky. Instinktivně jsem se přitiskl zády ke stěně, takže si mě Shizuka ani nevšiml. Rozrazil dveře a já ho podezříval, že za mnou běžel. Srdce mi poskočilo radostí. V té chvíli jsem si uvědomoval jen jediné – přišel za mnou, pochopil mail a přišel. To znamená, že mě chce vidět. I když možná jen proto, aby mě seřval, že jsem mu nevěnoval ani jeden jediný telefonát, poznamenal malý vnitřní hlásek plný sarkasmu.
Rozhlížel se kolem, hledal mě. Po chvíli mu klesla ramena a já to už nevydržel. Vystoupil jsem ze svého ukrytu ve stínu budovy.
„Hledáš mě, nebo ses ztratil?“ Otočil se a celý obličej mu zářil.
„Tomodachi!“ vykřikl radostně. Stáli jsme tam a dívali se na sebe. Na chvíli jsem znejistil, nevěděl jsem, jestli na mě třeba nezačne každou chvíli křičet, naštěstí se tak nestalo. Udělal pár kroků blíž a já stále váhal, jenže když mi skočil kolem krku, všechny pochybnosti se vypařily. Měl jsem dost práce s tím, abych se udržel na nohou. Shizuka byl sice menší a po měsíci mého pobytu v Americe rozhodně i hubenější, ale i tak něco vážil.
„Shizuko,“ vydechl jsem úlevou a pořádně ho stiskl v náruči. O tomhle jsem snil po celou dobu a teď to bylo konečně tady. Nechal jsem ruce pevně ho držet, protože jinak by mohly začít dělat něco úplně jiného a já stále ještě nevěděl, jestli smí. Jenže oproti mým představám Shizuka mlčel. Měl jsem pocit, že něco není v pořádku, je snad na mě naštvaný? Trucuje, protože jsem mu nevolal? Třeba si myslí, že o něj nestojím, když jsem s ním nebyl v kontaktu, vyděsil jsem se.
„Snad sis nemyslel –“ začal jsem.
„Ne,“ přerušil mě, „věděl jsem, že přijdeš. Věřím ti,“ ubezpečil mě. Nejspíš mi v tu chvíli bylo odpuštěno, protože Shizukovo sevření povolilo a dlaně začaly něžně přejíždět po mých zádech. Dovolil jsem si to samé, jednou rukou jsem mu vjel do vlasů a druhou palcem hladil krk na místě, o kterém jsem věděl, že je citlivé na dotek. Na nic jsem nemyslel, jen jsem se opájel tím úžasným pocitem.
„Tomodachi?“ vrátilo mě tiché volání zpátky na zem.
„Ano?“ a samotného mě vyděsilo, jak divně zněl můj hlas.
„Miluji tě.“ Nemusel říkat víc, popravdě nebyla žádná jiná slova, která by mohla v tu chvíli zaznít. Odtáhl jsem se a podíval se mu do očí. Jak popsat něco tak krásného? Když se díváte do očí milované osoby a v nich jste jen vy, ta hloubka a touha uvnitř byla spalující. Neudržel jsem se, po tak dlouhém strádání jsem ani nemohl.
Políbil jsem ho a už se nestaral, kam se toulají moje ruce. Jeho na tom byly totiž stejně. Dvě dlaně chtějící víc, deset prstů určených k mazlení. Přitisknutí těsně k sobě jsme sotva popadali dech, myslel jsem, že zešílím, jak moc ho chci. Jenže na školní střeše? Konec konců pro něj to bylo poprvé, co kdyby sem někdo přišel?
S vypětím sil jsem se odtáhl napodruhé a zašeptal:
„U nás doma nikdo není.“ Shizuka se při těch slovech zachvěl a tázavě mi hleděl do očí, zatímco se snažil popadnout dech.
„Nikdo?“
„Ne, rodiče pracují až do noci a Tazu slíbila, že nám nechá byt pro sebe.“ V duchu jsem děkoval sestře. Ráno mě stihla zastavit a prohlásila něco o tom, že nejspíš budu chtít Shizuku pozvat k nám, takže ona radši půjde za kamarádkou, protože nepotřebuje znovu slyšet výklad o Americe. Oba jsme věděli, že nejde o žádný výklad. Jen jsem nechápal, jak se mohla změnit tolik, že nechtěla ani peníze. Nejspíš bychom ji donutili vypadnout tak jako tak, takže se rozhodla hrdě odejít sama o sobě.
Shizuka se na nic nevyptával, ustoupil stranou a oba jsme potřebovali chvilku, než jsme měli zase své pocty pod kontrolou. Potom jsme ještě museli upravit uniformy do původního stavu, zavázat kravatu, zapnout košili, zastrčit do kalhot a tak. Ještě naposledy jsme se zkontrolovali, jestli na nás není něco poznat, nebo spíš, jestli to není tak moc vidět, protože už jen naše pohledy zrazovaly, a opustili jsme střechu.
U vchodu jsem si uvědomil, že až podezřele mlčíme na to, že jsem byl tak dlouho pryč.
„Jak jsi se měl o prázdninách?“ zeptal jsem se jakoby nic, zatímco jsem si šel pro boty na přezutí.
„Šlo to. Rodiče si na začátku vzali dovolenou, takže jsme si celá rodina sbalila kufry a jela pryč z města. Moku-chan říkala, že tohle je poprvé po několika letech, co jsme byli všichni spolu,“ vykládal. Taky jsem mohl tu otázku položit jinak, takhle to přece vyžaduje nějaké srovnání, které on nemá. Nepamatuje si minulé letní prázdniny, takže to vlastně jen může srovnávat s těmi posledními měsíci, kdy nedělal skoro nic kromě učení.
„Slyšel jsem od rodičů, že jste s vašimi vyrazili k moři.“
„Nebylo to daleko, jen kus pod Kamakurou, tam to bylo levnější. Pro Tori-chan to bylo úplně poprvé mimo Tokyo. A pláže tam byly nádherné,“ usmíval se. Shizuka už od malička miloval moře. Jednou tam pojedu s ním, rozhodl jsem se.
Vyšli jsme z budovy na sluncem zalitý dvůr. Měl jsem pocit, že se na nás všichni dívají a Shizuka na tom byl stejně. Čím větší ten pocit byl, tím víc nám bylo horko a krev stoupala do obličeje. Logicky i tím podivněji jsme působili, takže pak na nás už lidi koukali doopravdy.
„Shizuko-chan!“ Jo, ta mi tu chyběla, fakt jsem se nemohl dočkat, až zase uslyším tenhle uječenej hlásek.
„Ado-chan,“ přivítal ji Shizuka, ovšem bez sebemenšího nadšení. Usmál jsem se, protože jsem na něm přímo viděl, jak v duchu přemýšlí, jak se jí co nejrychleji zbavit, aniž by ji urazil.
„Zmizel jsi nám tak rychle a – ach, Tomodachi!“ Všimla si mě a koukala na mě jako na zjevení. Měl jsem chuť pronést nějakou narážku na to, že si nejspíš dneska zapomněla vzít kontaktní čočky, ale radši jsem mlčel.
Dívala se na mě, pak na Shizuku a zpátky na mě. Něco jí vrtalo v hlavě, právě probíhal jeden z největších výkonů jejího uvažování.
„Shizuko, kde... Vždyť jsi... Ty...?“ koktala a Shizuka k mému údivu zrudl až po uši, slabě přikývl a nenápadně mě chytil na pár vteřin za ruku tak, aby to mohla vidět jen ona.
„Ah,“ pochopila. Já jen šokovaně koukal. Takže Adokenai to taky ví? Pak nevadí, že Taeko...
„Chtěla jsem se tě zeptat, jestli nejdeš se třídou do té nové kavárny, jak jsem ti o ní říkala. Jdou tam všichni, jen Kira-kun, Miki-chan a Kiki-chan odešli s jejich partou.“ Zkoumavě si mě prohlížela a mně se ulevilo. Ještě kdybych tady potkal partu. Potom co jsem jim řekl, že mám rande, by mě čekalo dlouhé vysvětlování.
„Víš, dneska...“ opětovně zčervenal Shizuka a podíval se na mě.
„Chápu, nejspíš si toho máte hodně co říct. Zvlášť když se někdo celé prázdniny neozval,“ věnovala mi jeden z extra vražedných pohledů, patrně vyhrazených jen pro mě.
„Tak zítra,“ rozloučila se s Shizukou a odběhla k hloučku. Bylo mi jasné, že jim bude vykládat, jaký jsem hajzl, že jsem se ani jednou neozval. Ale to mě netrápilo.
Pomalu jsme se rozešli směrem ke mně domů. A zase nastalo nepříjemné ticho.
„Shizuko, promiň,“ omluvil jsem se a on se na mě nechápavě podíval. „Že jsem ti ani nedal telefon. Měl jsem ti zavolat, bylo ode mě fakt hnusný takhle tě sprostě odstřihnout.“ Shizuka nad tím chvíli přemýšlel.
„Nech to být, nejspíš si k tomu měl důvod,“ řekl a zvedl hlavu k modrému nebi. „Pochopil jsem to, když jsem zjistil od Kiry, že mluvíš s ostatními. Začal jsem přemýšlet, proč zrovna já. Tolikrát jsem si přál s tebou mluvit.“ podíval se mi do očí a málem se mi z toho rozskočilo srdce. Tohle byl ten nejhorší trest, který jsem mohl dostat. Chtěl jsem být doma co nejrychleji, abych se mu mohl patřičně omluvit a vysvětlit mu to. Říct mu, jak moc mi chyběl a slíbit mu, že ho nikdy neopustím, aby se už přestal tvářit tak ublíženě.
„A pak najednou... když jsem znovu šíleně moc chtěl, aby ses ozval... Došlo mi, že nevím, jestli bych to zvládl. V tom okamžiku jsem pochopil. Nemusíš se omlouvat,“ pokusil se o úsměv. Jenže ten pokus byl tak chabý, že jsem se neovládl. Popadl jsem ho za ruku, rozhlédl se a zatáhl ho do postranní uličky mezi domy.
„Promiň mi to, je mi to líto, že jsi se kvůli mně tak trápil,“ řekl jsem mu mezi polibky. „Všechno, všechno jsem ti fotil. Abys věděl, jaké to tam bylo. Stovky fotek. A taky pohledy, kupoval jsem je snad úplně všude...“ blábolil jsem. Shizuka se upřímně usmál a oči mu už zase zářily.
„Takhle ale k tobě nikdy nedojdeme,“ šklebil se. Vtiskl jsem mu ještě poslední polibek a nenápadně jsme se vrátili zpátky na hlavní ulici. Konečně se atmosféra uvolnila. Povídali jsme si jako obyčejní spolužáci. O škole, o prázdninách a tak. Jediné, co si z té cesty pamatuji, byl Shizukův úsměv a to sebezapření, abych posledních pár metrů neběžel.
A když nešel odemknout zámek, myslel jsem, že ty dveře snad vyrazím a Shizuka se mi smál z plných plic. Vrhl jsem po něm podrážděný pohled a tak mi vzal klíč z ruky a odemkl sám. Vtrhli jsme do bytu a já doufal, že Tazu splnila slib a opravdu opustila dům. Jako tornádo jsme sráželi všechno po cestě ke mně do pokoje.
A co se dělo dál, už sem radši psát nebudu, ale můžete si být jistí, že ani jednoho z nás nezajímaly fotky.
Parada
(Karin, 7. 1. 2020 21:40)