Přítel (1/4)
Přítel
Něco je špatně. Tím to vlastně všechno začalo. Pocitem, že se něco důležitého děje, ale já netuším co. Kolem je teplo a klid. Už vím, to nepříjemné pípání, to mě probudilo. Probudilo? Ano, musel jsem spát. Takže musím být v posteli. Nejspíš ve svém pokoji. Ale tam přece nic nepípá...
Rozhodl jsem se otevřít oči. Ležím v posteli v neznámé, bílé místnosti. A to pípání s největší pravděpodobností pochází z přístroje kus od postele. Natočil jsem hlavu, abych na něj lépe viděl. Nevím, jak dlouho jsem jen tupě zíral na čáru běhající po obrazovce, než dovnitř vstoupil neznámý mladý muž v bílém plášti.
„Dobré ráno.“ usmál se. „Jak pak se cítíš?“
Patrně otázka. A co se s tím – už vím. Měl bych odpovědět. Ale co?
„Chce se mi spát.“oznámil jsem tiše.
„Hned budeš moct. Jen se tě zeptám na pár otázek, ano?“ Přišel blíž. Asi si všiml mé nejistoty a strachu, protože mě hned ujistil: „Neboj se, otázky nebolí.“ Rozhodl jsem se mu věřit.
„Cítíš někde bolest, svědění nebo necitlivost?“ Dal mi čas na rozmyšlení.
„Ne.“ odpověděl jsem po řádné kontrole.
„A když pohneš hlavou?“ Zkusil jsem to, ale radši jsem hned přestal. Nic příjemného, hlava mi třeštila, jako bych měl lebku rozbitou na tisíc kousků.
„Teď zkus postupně hýbat končetinami.“ zadal muž další úkol.
Na tom by nemělo být nic těžkého, tak jsem se do toho pustil. Levá noha – dobrá. Pravá se hýbala s obtížemi, což způsoboval, jak mi bylo vysvětleno, obvaz kolem kotníku. Dál – levá ruka také v pořádku. Pravá … nehýbe se! Když jsem pomalu začal panikařit, konečně se pohnula. On si nejspíš všiml mého úsilí, prohmatal ji, přičemž se neustále ptal na spoustu věcí, a nakonec usoudil, že bude v pořádku. Uklidnilo mě to. Nevím proč, ale jemu jsem věřil.
„Poslední otázka: jak se jmenuješ a který je rok?“ zeptal se. To zvládnu. Jméno, to by mělo být snadné, zapátral jsem v paměti.
„Shizuka, Shizuka Atsuikaze.“ Podle výrazu muže jsem poznal, že jsem se trefil. A teď rok... Jaký může být rok? Matně jsem tušil, že se označuje číslicemi.
„854?“ tipnul jsem si. Hodně vedle. Muž, který byl předtím už skoro na odchodu, se teď zarazil.
„Co si pamatuješ jako poslední?“ Bolela mě hlava z toho přemýšlení, ale rozhodl jsem se mu vyhovět. Svraštil jsem čelo a zkusil se rozpomenout.
„Někdo volal moje jméno.“ řekl jsem po chvíli. „Běžel jsem a pak to jméno.“
„A kam jsi běžel?“ povzbuzoval mě ten muž.
„Nevím, nevzpomínám si. A vůbec, co je tohle za místo? Kdo jste?“ Pocit nejistoty znovu zesílil.
Muž se zhluboka nadechl a oznámil: „V nemocnici.“
Nemocnice? Pak on musí být sensei. Ale proč ležím na lůžku? Jsem snad nemocný? Nemocní nemají tělo pokryté obvazy. Byl jsem tedy zraněný. Blbost, to by se mi muselo něco stát...
„Měl jsi nehodu. Přivezli tě k nám před několika dny.“ potvrdil mé nejhorší obavy. Poté se dal do vysvětlování. Mluvil celkem dlouho a já tiše poslouchal. Teprve teď jsem začal pochybovat o jeho pravdomluvnosti. Prý jsem utíkal na trénink – hraju závodně baseball – a cestou mě porazilo auto. Řekl jsem mu, že je to pitomost, že jsem nikdy baseball nehrál a vůbec něco takového bych si pamatoval.
„Určitě? A co ještě si pamatuješ?“ ušklíbl se ironicky.
To byl ten problém. Já si nepamatoval nic. Vůbec nic. Vím, že jsem musel mít nějakou rodinu a kamarády. Musel jsem chodit do školy – podle všeho mi bylo 17 –, nějak trávit volný čas, ale na nic jsem si nevzpomínal. Sensei po chvíli se vzdal snahy vypáčit ze mě nějaké vzpomínky a odešel. Zůstal jsem sám. Chtěl jsem znovu usnout. Za dveřmi se někdo zaníceně dohadoval se senseiem.
„Je mi líto, pacient si potřebuje odpočinout. Prodělal velmi traumatizující zážitek a nyní si přeje relaxovat.“ řekl sensei nekompromisně.
„Nechtěl by, kdyby věděl, že jsem tady. Pusťte mě k němu, musím ho vidět.“ hádal se s ním rozohněným tónem druhý hlas.
„Mladý muži, tím vašim vpádem svému příteli moc nepomůžete. Kromě toho je to zakázané. Jediný, kdo má právo ho v této chvíli vidět, jsou rodinní příslušníci, což vy rozhodně nejste.“ odpověděl mu již zvýšeným hlasem sensei.
Druhý hlas přešel do křiku:„Co teď nejvíc potřebuje, je mít u sebe někoho, kdo mu pomůže se přes ten „traumatizující zážitek“ dostat. On nesnáší nemocnice, nemůžete ho tam nechat samotného.“
Sensei chvíli mlčel a pak znovu nasadil onen nekompromisní tón.
„Jak jsem řekl, nemohu vás dovnitř vpustit. A i kdyby, nebylo by to k ničemu. Pacient trpí amnézií.“
„Amnézií?“ zašeptal vyděšeně mladík.
„Ano.“ potvrdil sensei. „V současném stavu si stěží vybaví vlastní jméno. Zatím není jasné, jestli je to trvalé nebo pouze dočasné. To ukáže čas.“ s těmito slovy doktor odešel a za dveřmi mého pokoje opět zavládlo ticho. Konečně jsem mohl spát.
........................................................................................................
Znovu jsem se vzbudil až když pokoj pohltilo šero. Chvíli mě sensei otravoval s otázkami a léky. Pak se jeho sebejistota vytratila. Jako by si nebyl jistý o správnosti svého následujícího jednání, ale nakonec se rozhodl vpustit mé rodiče ke mně.
„Shizuko!“ vykřikla paní, která vstoupila první do dveří, a vrhla se mi kolem krku. Byl jsem z toho rozpačitý stejně jako celá rodina, když zjistila, že je nepoznávám. Zaraženě mlčeli a já měl v hlavě tolik otázek. Ptal jsem se na sebe, na svůj život a paní – moje matka – mi s pomocí ostatních odpovídala. Dost ji to sebralo, protože jí tekly slzy po celou dobu rozhovoru. Vadilo mi to. Byla to taková sympatická paní, přestože jsem k ní nic víc necítil. Stejně to bylo i se zbytkem rodiny. Vedle matky stál můj otec, tmavovlasý vysoký muž s ustaraným výrazem poznamenaný tvrdou prací. U nohou mu postávala malá roztomilá holčička, tak šest let stará a velmi podobná otci – moje sestra Tori. A poslední člen. O kus dál se opírala o stěnu další dívka, tentokrát tak patnáctiletá s vlasy o něco světlejšími než ty mé – moje druhá sestra Mokuteki. Ta mě zaujala nejvíc. Snažila se tvářit sebevědomě, jako by se jí to netýkalo, ale já poznal, že ji to trápí. Zeptal jsem se jí, ale ona jen odsekla, pronesla nelichotivou poznámku a zmizela z pokoje, abych si nemohl všimnout slz, které se jí začaly řinout z očí. Obrátil jsem se zpět na rodiče, jenže ti jen pokrčili rameny.
A tak to vlastně probíhalo celé dva týdny. Rodiče mě chodili navštěvovat denně. Někdy i se sestrami, většinou však bez nich. Obě stejně většinou mlčeli až na výjimky, kdy mi Tori dávala obrázky. Podle jejích malůvek a fotek, jež mi rodiče přinesli, jsem si dával dohromady představu o svém minulém životě, protože žádné vzpomínky nepřicházely. Můj fyzický stav se oproti tomu zlepšoval. Kotník se rychle zahojil, takže mi povolovali i opouštět pokoj. Většinu obvazů ze mě sundali, i když pořád ještě zbývala rána na hlavě. S rukou to bylo horší. Každý pohyb stál zvýšené úsilí a ani tak nebylo jisté, zda udělá opravdu to, co po ní žádám.
Po týdnu ke mně pustili mé přátele. Tedy lidi, co to o sobě alespoň tvrdili. Přestože jsem si zvykl být obklopen lidmi, kteří mě znají lépe než já sám, nedokázal jsem se zbavit nejistoty a přehnané opatrnosti. Nevěřil jsem jim, přece jen to byli pro mě úplně cizí lidé. Kupodivu jsem se dokázal naučit jejich jména. Nedělalo mi to potíže, i když jsem je viděl poprvé v životě.
Jeden z nich se choval podivně. Zatímco ostatní se mě snažili povzbudit a udržovali neustálý rozhovor, on seděl kus dál a smutně koukal do země. Neupravené rozlítané vlasy tmavě hnědé barvy mu padaly do obličeje. Nějak mi ten jeho smutný výraz neseděl, jako by na tom obličeji neměl místo, jako by tam měl být veselý úsměv. Prostě tam nepatřil. Na chvíli jsem zachytil jeho pohled. Říkal: „To si vážně nic nepamatuješ?“ Jmenoval se Tomodachi. Zeptal jsem se ho, odkud ho znám.
„Býval jsem tvůj nejlepší přítel.“ prohlásil chladně. Zněla v tom lehce bolest a smutek. Připomnělo mi to mou sestru Mokuteki. Z toho jsem usoudil, že má pravdu. K oběma jsem musel mít hodně blízko a tak je nejvíc ranilo, že je nepoznávám.
Zeptal jsem se matky, co o něm ví. Byli jsme už od základky nejlepší kamarádi. Trávil v nemocnici nejvíce času, i když nevešel až do mého pokoje. Když jsem byl v bezvědomí, byl celou dobu na chodbě a čekal až se probudím. Byl to právě on, koho jsem slyšel tenkrát hádat se se senseiem za mými dveřmi. Ten, kdo se tak urputně snažil dostat dovnitř.
........................................................................................................
Trvalo skoro měsíc, než mě pustili domů. Sice jsem musel každý den docházet na rehabilitaci s rukou, ale jinak jsem už byl v pořádku. Až na jeden detail. Paměť se stále ne a ne vrátit, jako bych si tou událostí vymazal všechny vzpomínky, ale vědomosti zůstaly. Tedy některé a s většími mezerami. Například kdybyste mi dali do ruky jablko, asi bych nevěděl, co s ním, ale jakmile byste mi řekli, že je to jablko, už by mi to docvaklo. A pak taky se mi tyhle věci lépe zapamatovávaly. Během dvou dní jsem dokázal perfektně zmapovat celý dům a po týdnu doma to bylo, jako bych paměť nikdy neztratil.
Naopak vztahy jsem si musel tvořit celé znova. Jasně jsem všem přátelům naznačil, že za minulostí dělám tlustou čáru a začínám nanovo. Většina to vzdala, ztratili jsme to, co nás pojilo, ať už to bylo cokoliv. Díky tomu zůstali jen ti nejvěrnější. Přál bych si to tak udělat i s rodinou. Ale těžko můžete říct: „Mami, odteď jsem nový člověk, tak laskavě zapomeň na ty roky, kdy jsi mě vychovávala a starala se o mě.“ Pokaždé, když se narazilo na mé bývalé já, vznikla chvíle trapného ticha. Akorát Tori se s tím dokázala rychle vyrovnat. Klidně mi všechno vysvětlovala – každý zvyk, každou tradici u nás doma – celá šťastná, že může zase pro změnu naučit něco ona mě. Stala se mým světlým bodem, když jsem měl chuť to celé vzdát.
Bohužel s Mokuteki jsem nevycházel vůbec. Trávila veškerý svůj volný čas venku, nebo zavřená ve svém pokoji s hlasitou hudbou. Až jednou večer se to celé převrátilo. Rodiče přišli domů v půl desáté a sestra dorazila až o půl hodiny později. Na otázky, kde byla, jen zarytě mlčela. Rodiče šíleli. Nešlo to jinak, musel jsem se jí zastat.
„Řekni jim to.“ přišel jsem do obývacího pokoje se sklopenou hlavou. Koutkem oka jsem viděl její vytřeštěný výraz. Rodiče se na mě otočili: „Shizuko! Ty o tom něco víš?“
Povzdechl jsem si a začal vykládat svojí první lež: „To já jsem jí poslal ven. Potřeboval jsem peníze, abych ti, mami, mohl koupit dárek k svátku, jenže na můj účet se momentálně nedostanu. Proto šla ven k bankomatu vybrat peníze. Požádal jsem ji, ať to nikomu neříká. Nechtěl jsem, abyste věděli, že kupuji dárek z vypůjčených peněz. Neuvědomil jsem si, kolik je hodin.“ Snažil jsem se tvářit sklíčeně a nejspíš to zabralo. Rodičům se ulevilo a jen řekli, ať ji příště neposílám ven tak pozdě. Tím byla celá věc odbytá. Bylo to trochu nefér, předem jsem věděl, že mně by to prominuli a navíc jsem si je získal slovem „mami“, ale hlavně, že je sestra z toho venku.
Později se ozvalo nesmělé zaťukání na dveře mého pokoje a dovnitř vstoupila Mokuteki.
„Díky, že jsi mě kryl.“ řekla potichu.
„To nestojí za řeč.“ usmál jsem se na ni a gestem jí vybídl, ať se posadí vedle mě na postel. Po chvíli začala mluvit.
„Víš... předtím.... vždycky, když měl jeden z nás průšvih, ten druhý mu pomohl a naopak. Mohli jsme se na sebe stoprocentně spolehnout a ani jedno z nás by nikdy nenapadlo dělat něco trestného, protože kdyby se na to přišlo, zatáhl by do toho druhého taky. A ty jsi tu naší dohodu splnil, aniž bys o ní věděl. Díky.“ Sklonila hlavu.
„Asi chceš vědět, kde jsem byla...“
„Nechci.“
„Proč ne?“
„Teď jsi to řekla. Nenechala bys mě, abych tě zachránil, kdyby to bylo hodně špatné. A pokud to není špatné, nic mi do toho není.“
Rozzářily se jí oči. „Vážně?“
„Naprosto vážně.“
„Díky.“
„Víš, že už mi děkuješ potřetí?“
„Asi proto, že mám za co děkovat.“ zvedla se a usmála. „Tak dobrou, onii-chan.“
„Dobrou, Mokuteki.“ U dveří se zastavila. Naposledy se na mě otočila :„Mimochodem, pro tebe vždycky Moku-chan.“ A zmizela za dveřmi.
Řekla mi „onii-chan“! Byl jsem šťastný. Konečně, konečně jsme si k sobě našli cestu. Od té doby jsme se chovali jako praví sourozenci. Každou chvíli jsme se popichovali, ale když šlo do tuhého, stáli jsme za sebou dokud to nepřešlo. V rodině zavládla harmonie.
........................................................................................................
Dva týdny po příchodu domů jsem se rozhodl začít chodit do školy. Ne, že bych se tam nějak těšil, ale čím dřív tím líp. Stejně bych tam jednou musel. První týden byl celkem rušný. Kolem mě se nahromadila strašná spousta lidí a všichni se pořád na něco vyptávali, nejčastěji to byli otázky o mé minulosti. Musel jsem se držet, abych na ně všechny nekřičel. Proč jim to nestačilo říct jen jednou? Musel jsem pořád donekonečna opakovat: „Ne, opravdu si nic nepamatuji, nevím kdo jsi. Ne, na tohle si taky nevzpomínám.“
Jen během prvního týdne jsem se stihl ztratit v té ohromné budově pětkrát. Navíc jsem vůbec netušil, o čem to profesoři mluví. Budu to muset všechno doma dostudovat, což mi moc na náladě nepřidalo. Nakonec jsem byl rád, když jsem mohl z toho ruchu alespoň na chvíli o velké přestávce vypadnout. Hledal jsem místo, kde bych se mohl v klidu najíst a našel jsem schody na střechu. Nevěděl jsem, zda se tam smí, ale co, řekl jsem si, když tak to stejně svedu na úraz hlavy a směle jsem vyšel nahoru. Teď jen najít, kam si sednout. Rozhlížel jsem se kolem a hledal vhodné místo.
Sakra. Támhle někdo je! Tomodachi!? Co ten tady dělá? Neviděl jsem ho od té doby, co jsem opustil nemocnici a i předtím se mi vyhýbal. Ale proč? Každopádně teď mám konečně šanci si s ním promluvit. Zamířil jsem k němu. Ani se na mě nepodíval. Musel mě čekat, neboť jeho slova byla adresována mě.
„Hledáš mě, nebo ses ztratil?“ Zvláštní lehce trpký tón. Nechápal jsem jeho význam.
„Ani jedno. Jen jsem hledal klidné místo a cestou jsem narazil na tebe.“ řekl jsem po pravdě. Konečně se otočil.
„Jen tak čirou náhodou jsi došel sem?“ Jeho zkoumavě podezřívavý pohled mě mírně vytočil.
„Netušil jsem, že tu budeš. Upřímně, kdybych to věděl, tak bych si to nejspíš rozmyslel.“ odsekl jsem. Ještě chvíli pozoroval můj obličej, ale pak se zase otočil k okraji střechy. Pochopil jsem to jako signál, že akceptuje moji přítomnost. Posadil jsem se nalevo od něj.
„Tohle bylo naše oblíbené místo.“ poznamenal, aniž by spustil oči z toho co pozoroval, ať už to bylo cokoliv. Tak proto mi nevěřil, že jsem tu jen náhodou!
„Chodili jsme sem pokaždé, když jsme chtěli trochu klidu.“ hořce se pousmál.
Musel jsem uznat, že to bylo opravdu skvělé místo. Daleko od všeho hluku školy, vysoko nad rušnými ulicemi města, příjemně foukající vítr... k tomu ten výhled. Zahleděl jsem se kamsi do dáli, než mi došlo, proč tu vlastně jsem. Otočil jsem se na svého společníka.
„Ty, Tomodachi.“ začal jsem. „Mezi námi dvěma se něco stalo, že jo?“ Mlčí.
„Musí být nějaký důvod, proč se tak chováš. Muselo se něco stát, nějaká hádka nebo tak něco.“ Pořád mlčí.
„Řekni mi, co se stalo. Ostatní mi nic neřeknou a - “
„Ostatní ti nic neřeknou, protože nic nevědí.“ skočil mi do řeči. „Ano, stalo se mezi námi něco, díky čemu nevím, jak se mám chovat. Nemůžu ti říct co, protože bys mi nevěřil, a já nemám, čím ti to dokázat. Neřeknu ti to, protože by to pak bylo ještě horší.“ Obdivoval jsem, jak klidně to dokázal říct, i když jsem jen matně tušil, jak těžké to měl. Zvedl se.
„Teď, jestli mě omluvíš, nerad bych přišel pozdě na hodinu. K mý smůle netrpim žádnou ztrátou paměti a tím pádem nic neomlouvá můj pozdní příchod.“ řekl trpce a odešel pryč.
Zůstal jsem tam sedět až do zvonění a přemýšlel jsem. O moc dál jsem se nedostal, ale alespoň už vím, na čem jsem. Něco se doopravdy stalo a nemá cenu se ptát ostatních co. Muselo to být hodně vážné. Povzdechl jsem si. Nevím, proč mě celá ta záležitost s Tomodachim tak žere. Možná chci vědět, co způsobilo jeho stále přítomnou bolest na tváři. Nebo jen chci vědět, proč se mi někdo, tvrdící o sobě, že byl můj nejlepší přítel, vyhýbá. Tak či tak to musím zjistit. Musím si na to později vyšetřit volný čas, ale teď ne. Mám na programu dohnání veškerého učiva až do druháku. To zabere veškerý můj volný čas na hodně dlouhou dobu. Doufám jen, že pak už nebude příliš pozdě.