Přítel (2/4)
Do háje. Zase ta pitomá křeč. Za tu dobu jsem pravačku celkem rozhýbal, i když má ve zvyku pouštět předměty a občas do ní dostávám křeče. Jako právě teď. Sedím ve školní jídelně nad miskou s rýží a kvůli křeči nedokážu vzít do ruky hůlky. Dost lituji, že jsem se nenaučil jíst levou. Teď mi nezbývá nic jiného, než odnést jídlo zpátky. Budu muset vydržet bez oběda. Naštěstí máme už jen dvě hodiny a – zvedám se ze židle, když vtom mi někdo zastoupí cestu.
„Tomodachi!“ Neviděl jsem ho už pěknou řadu týdnů, od našeho rozhovoru na střeše školy.
„Ty odnášíš celý jídlo? Ani ses ho nedotkl.“ poznamená. V ruce drží svůj oběd – bagetu. Nemám chuť si vymýšlet lži.
„Chytil jsem do ruky křeč a nemůžu uchopit hůlky.“ řekl jsem bez okolků.
„Jestli chceš, můžeme si jídla vyměnit.“ nabídl se. Přikývl jsem a hned na to mi strčil do ruky svojí bagetu. Sedl si k mému obědu a začal jíst. Chtěl jsem si přisednout, ale zastavilo mě volání, nesoucí se přes celou jídelnu: „Shizuka-chááán!“ Moje poněkud otravná kamarádka se nedala přeslechnout. Byla jedna z těch bližších přátel a právě jí jsem vděčil za svou rychlou aklimatizaci ve škole. Během několika dní do mě dokázala nahučet skoro všechno týkající se školy a to včetně nejnovějších drbů.
Obrátil jsem se za jejím hlasem. Stála ve dveřích s mobilem v ruce. Zuřivě mávala. Mobil. Můj mobil leží doma s vybitou baterkou, takže, pokud by se mnou chtěl někdo mluvit, musel by zavolat jí. Asi bych měl jít za ní.
„Promiň, ale musím jít.“ rychle jsem se Tomodachimu omluvil a utíkal ke dveřím. V duchu jsem si za to nadával. Nejspíš jsem promarnil šanci na rozhovor s Tomodachim. Bylo to poprvé, co přišel on za mnou.
„Ado-chan! Co se děje?“ zeptal jsem se jí. Vlastně se jmenuje Adokenai, ale radši si nechává říkat takhle. Podle ní to zní roztomile.
„Volá tvoje máma.“ divoce gestikulovala. Vzal jsem si od ní telefon. Mamka bude muset zůstat v práci trochu déle, tak jestli bych nemohl cestou domů koupit nějakou večeři, kterou bychom si zvládli udělat sami. Ubezpečil jsem ji, že do obchodu trefím a pak jsem vrátil mobil nedočkavé Ado-chan. Ráda by šla nakupovat se mnou, ale dneska má navíc nepovinný předmět. Takže jsem se s ní po vyučování rozloučil a sám zamířil do obchodu.
Co je jednoduché, rychlé a přitom moc chutné? Pizza. Hodil jsem jednu do košíku a šel k pokladnám. Cestou domů jsem se zamyslel a nechal nohy, ať mě nesou. Bůhví proč mě donesly někam do neznáma. Co tu dělám? Rozhlédl jsem se po okolí. Nic, co bych poznával. Začal jsem panikařit.
„Hledáš mě, nebo ses ztratil?“ Ale to přece -
„Tomodachi!“ vykřikl jsem. Z druhé strany ulice se ke mně opravdu blížil on s obrovským šklebem na tváři.
„Tentokrát jsem se opravdu ztratil.“ přiznal jsem. Konec konců buď jsem mu to mohl říct a on mi pomůže dostat se domů, nebo ho poslat do háje a celý den si tu bloudit sám.
„Šel jsem zrovna z obchodu, nějak jsem se zamyslel a skončil jsem tady.“ vysvětlil jsem.
„Tady? Nohy tě donesly sem?“ nadzvedl obočí. Ten jeho škleb mi vážně začínal lézt na nervy.
„A co je zase na tomhle místě špatného?“ vyjel jsem na něj, možná o trochu prudčeji, než jsem měl v úmyslu.
„Vůbec nic.“ odpověděl klidně. „Akorát stojíš přímo před mým domem.“ pohodil hlavou k baráku za mnou. Otočil jsem se jako bych si toho domu předtím nevšiml. Je možný, že jsem to podvědomě věděl? Blbost.
„Vážně tady bydlíš?“ zeptal jsem se celkem zbytečně Tomodachiho, který se královsky bavil mým výrazem. Přikývl.
Najednou jsem ztratil veškerou sebedůvěru. Sklíčeně jsem sklopil oči a zamumlal: „A nevíš, kde bydlím já?“ Cítil jsem se naprosto ztraceně. Poprvé za celou dobu jsem odhodil hraný výraz, že to všechno zvládám a jsem naprosto v pohodě. Dokonce i doma jsem se přetvařoval.
Kupodivu jsem cítil úlevu. Soucitně se na mě usmál: „Jak by ne, byl jsem u vás už mockrát.“ Potom udělal něco zvláštního, natáhl ke mně ruku. Podíval jsem se na ni, pak na něj a nakonec jsem nabízenou ruku přijal. Vedl mě chvíli ulicemi. Když jsem konečně dorazili na známá místa, pustil mě.
„Odsud už trefíš, ale radši tě ještě doprovodim, abych měl jistotu, že tě zas nenajdu u nás před barákem.“ zakřenil se. Vydali jsme se tedy ku mému domovu. Šli jsme mlčky. Tomodachi upíral svůj pohled kamsi do dáli. Bylo vidět, že ho něco trápí. Zajímalo mě co, ale nechtěl jsem aby náš rozhovor skončil stejně jako tenkrát na školní střeše.
„Ty, Tomodachi...“ začal jsem. Otočil se obličejem ke mně, já však dál vytrvale sledoval, jak sebou moje tkaničky při chůzi hází.
„Dneska jsi mě už dvakrát zachránil.“ Nechápavý výraz. „Kdyby nebylo tebe, bloudil bych celý den o hladu kdesi ve městě.“ upřesnil jsem.
„Nebyl bys o hladu. Máš přece nákup.“ upozornil mě.
„Jednu zmrzlou pizzu.“ opáčil jsem. „Ty dobře víš, jak to myslím. Díky.“
„To nestojí za řeč.“ zahuhlal. Zase ten jeho bolestivý výraz.
„Tomodachi.“ nadechl jsem se. „Můžeme my dva pořád být nejlepší přátelé? Chci říct, nevím, co se stalo, ale kdyby záleželo na mně tak...“ nedokončil jsem. Přes jeho tvář se mihl výraz naprostého utrpení. Sice jen na chvíli, ale byl tam.
„Shizuko, víš... my dva jsme byli přátelé mnoho let, ale teď už dva roky ne.“ řekl. Co tím, sakra, myslí?
„Promiň, asi bych měl jít. Sestra mě zabije, když zjistí, že nejsem doma.“ Zase výmluva. Tušil jsem, že sestru má, vzpomněl jsem si na její křik, ale jméno...
Zatím, co jsem nad tím přemýšlel, Tomodachi zmizel z dohledu. Naštěstí jsem stál jen pár kroků od vchodu do naší zahrady a tak jsem se nestihl znovu ztratit. Ovšem to, co jsem slyšel, mi leželo v hlavě po celý večer. „my dva jsme byli přátelé mnoho let, ale teď už dva roky ne.“ Jak to že ne? Podle všech jsme se spolu až do onoho incidentu bavili úplně normálně. Tak co v tom bylo?
........................................................................................................
Byl jsem v pokoji u Tomodachiho a z vedlejšího pokoje jsem slyšel hádku. Můj kamarád se o něčem hlasitě hádal se svou sestrou. Jak vím, že jsem zrovna u něj? A jak vím, že se hádá se sestrou? To netuším, prostě to najednou vím.
„Jaks' mohl odsud odejít? Tos' nemoh' chvíli počkat?“ vřeštěla na něj.
„A jak si mohla odejít ty a nechat mě za tebe vyřizovat tvoje účty?“ Oplácel jí to Tomodachi stejným způsobem.
„Tos' nemohl tady pro jednou zůstat a vyřídit to? Copak nemáš špetku zodpovědnosti?“
„Jak jsem řekl. Já za tebe tvoje věci vyřizovat nebudu. Nemám na takový kraviny čas, chápeš?“
„No jistě, mladej pán nemá čas. A co asi měl na práci? Flákání se s kamarády? Pubertální urážení dívek z širýho okolí? Nebo snad rande se svým stejně nicotným kámošem?!?“
Do háje, to jsi neměla, proletělo mi automaticky hlavou. Napjatě jsem očekával Tomodachiho reakci.
„Tos' přehnala.“ zasyčel vražedně. „Tazu.“
Tazu to bylo ono! A pak se všechno propadlo do tmy a já usnul.
........................................................................................................
Áá fuj, budík. Je sice lepší vstávat za zvuku budíku než při vypípávání pulzu, ale i tak je to nepříjemné. Protáhl jsem se. Měl jsem nějaký sen? Nejspíš ne. Každé ráno takhle prověřuji svojí paměť, protože vzpomínky by se mohly s největší pravděpodobností vynořit právě během snů. Takže zase nic.
Doploužil jsem se ospale do koupelny. Ze zrcadla na mě pomrkával kluk s hnědými vlasy, oříškovýma očima a jizvou na levém spánku. Odhrnul jsem vlasy, abych se na ten jediný viditelný pozůstatek nehody podíval. Naštěstí byla normálně jizva zakrytá. Nesnášel jsem ji, připomínala mi mojí ztracenou minulost. Měl jsem pocit, jako bych něco měl udělat, ale už je pozdě. Znervózňovala mě, ale zároveň mě odlišovala od mého minulého já. Shrnul jsem vlasy nazpátek, vyčistil si zuby a vrátil se do jídelny.
Posadil jsem se ke stolu a začal přemítat o tom, co se bude dneska dít ve škole. Říkali tomu „Slavnost na počest založení školy“, ale Ado-chan mě ujistila, že je to jen hloupá přednáška a pak volná zábava s občerstvením zdarma. No jo, Ado-chan. Ona totiž jede na víkend k prarodičům a rozhodla se vzít si volno i dneska. Hm... Z té apatie mě vytrhla až Tori, která ke mně přicupitala.
„Koukej, nii-chan!“ strčila mi do ruky obrázek. Poznal jsem se, ale ten výraz, no, prostě jsem měl v očích srdíčka.
„Hezké, ale co to znamená?“ zeptal jsem se trochu rozpačitě. Často kreslila úryvky minulosti, které mi nic neříkaly.
„To je tvůj tajný pohled.“ pošeptala mi spiklenecky. „Takhle se díváš na tu fotku.“
„Na jakou fotku?“
„Tu co máš v šuplíku u postele.“ oznámila mi.
„Shizuko, ty dnes nejdeš do školy?“ vytrhla mě ze zamyšlení mamka.
„Ale jo. Hned vyrážím.“ Otočil jsem se na Tori-chan.
„Díky.“ A utíkal jsem nahoru do pokoje, podívat se, o které fotce mluvila. Byla to fotka z pouti, celá moje bývalá parta tlemící se od ucha k uchu. Bylo nás tam sedm – čtyři kluci a tři holky. Kolem dokola jsem byl já, Kira – můj spolužák, Tomodachi a jeden z jeho spolužáků, kterého jsem znal jen od vidění. Mezi námi byla děvčata. Dvě od nás – Miki a Kiki – a jedna od Tomodachiho. Všechny byly za mnou tenkrát v nemocnici, ale bližší přátelství se mi nepodařilo navázat ani s jednou z nich. Že by se mi některá z nich líbila? Na takové spekulace nebyl čas. Hodil jsem na sebe školní uniformu, popadl tašku a spěchal směr vzdělávací ústav.
Bylo by možné, že jsem s jednou z nich chodil a kvůli tomu jsme se s Tomodachim pohádali? Přemýšlel jsem i během přednášky. Byla ještě nudnější, než jsem si představoval z Ado-chanina vypravování. Když už zbývalo vzhůru jen pár nejodolnějších posluchačů, byla náhle přednáška ukončena. Nastalo vzájemné buzení spolužáků a hromadný přesun pryč. Zatímco mladší ročníky utíkaly využít bezplatného jídla, starší potají mizeli ze školy využít volno po svém. Loudal jsem se ven a ke mně se mlčky přidal Tomodachi. Osaměli jsme uprostřed prázdné chodby. Přemýšlel jsem, jak zahájit rozhovor, ale on mě předběhl.
„Vsadim se, že takovou nudu si ještě nezažil.“ zašklebil se na mě.
„To máš pravdu.“ zívl jsem.
„To já jo, loni to bylo ještě o půl hoďky delší. Věř mi.“
„Věřím, lhal jsi mi snad někdy?“ Uhnul pohledem.
„Ne.“ Ale neřekl jsi mi celou pravdu, že? To bych se byl ochoten vsadit.
„Rád bych zase trávil svůj čas s tebou.“ řekl jsem po pravdě. Povzdechl si.
„To já taky.“ Opět ten bolestný výraz. „Ale... nemáš ponětí, jak je to pro mě těžký být s tebou.“ Tvářil se až děsivě smutně a utrápeně. Z nějakého neznámého důvodu se mi ho chtělo obejmout. Vypadal naprosto zoufale.
„Tomodachi, ty skrčku jeden!“ Ozvalo se najednou z chodby za ním volání jeho sestry. Věnoval mi poslední smutný pohled a šel za ní. Setkal se s ní na konci chodby.
„Co se děje, Tazu? Zlomila sis nehet?“ poznamenal jízlivě.
Tazu! Občas se stává, že i jedno slovo spustí kaskádu zapomenutých vzpomínek. Jedno jediné slovíčko způsobí tak mnoho. Přesně to se stalo mně. Tazu. To jméno vyvolalo vzpomínku, o které jsem si myslel, že není. Vzpomínka na dnešní sen. Sen, který byl sám o sobě vzpomínkou na návštěvu u Tomodachiho. Jako bych slyšel hlasité cvak, které následovala myšlenka: Mohla tím nicotným kámošem myslet mě? Je možný, abych se na té fotce díval zamilovaně na něj?
Chtěl jsem zavolat Tomodachiho zpátky a zeptat se ho, ale on už byl dávno pryč. Tohle podezření mnou otřáslo natolik, že jsem hodnou chvíli stál s otevřenou pusou a pohledem zaostřeným na nekonečno. Nakonec jsem se přece jen přinutil k pohybu, ale myslí jsem byl někde úplně jinde. Automaticky jsem došel ke dveřím na střechu, kam se mimochodem doopravdy nesmí, a vyšel po schodech nahoru. Plácnul jsem sebou na své oblíbené místo. Celou dobu jsem přemýšlel, co špatného se námi poslední dva roky dělo, ale nikdy mě nenapadlo, že bychom mohli být víc než přátelé. Teď to všechno dávalo perfektní smysl. Včetně Tomodachiho výrazu. Přitáhl jsem si kolena k bradě a objal je rukama.
„Můžu si přisednout?“ Přikývl jsem a Tomodachi se posadil kousek ode mě. Oba jsme zírali na domy naproti v ulici, přestože ani jeden z nás je nevnímal. Věděl jsem, že se mnou chce mluvit, jinak by nevyhledal mojí přítomnost – dnes již podruhé, ale nedal jsem mu šanci. Musím vědět, jestli je to pravda.
„Je možné, že bychom byli... víc než přátelé?“ vyhrkl jsem. Měl jsem co dělat, abych to vůbec dokázal vyslovit. Tolik jsem si přál, aby to popřel. Překvapeně se na mě otočil.
„Jak ses to dozvěděl?“
„Takže je to pravda?“ Nejistota, strach, naděje a úleva? Dokázal jsem číst jeho výraz už celkem obstojně. Váhal. Mohl lhát, mohl si vymyslet nějakou lež, ale neudělal to.
„Ano, byli jsme něco víc. Ale dohromady jsme se dali teprve tak před půlrokem.“
Celkem jsem byl rád, že to není nic horšího, z jeho výrazu to vypadalo minimálně na vraždu, ale i tak mě to děsilo.
„Miluješ mě?“ Chtěl jsem to slyšet, být si tím jistý. Díval se upřeně před sebe.
„Ano. Teď už chápeš, proč pro mě bylo nesnesitelný být s tebou?“ hořce se pousmál.
„Každá chvíle, kdy jsme spolu a já se tě nemůžu dotýkat, dát najevo, jak mi na tobě záleží nebo tě jen držet za ruku, je pro mě utrpením. K tomu neustálý strach jak budeš reagovat, až to zjistíš. Ale teď jsem na to připravený. Do toho, chovej se, jak je libo.“ utichl. Nedokážu mu na to cokoliv říct. Nejsem si jistý naprosto ničím. Potřebuji si to promyslet. Vida, že nic dlouho neříkám, začal si vyvozovat závěry sám.
„Hnusí se ti to. Je ti z toho špatně, že jo?“
„Nic takového jsem neřekl.“ bráním se.
„Tak co si myslíš? Řekni mi to.“ zoufale prosí Tomodachi
„Já nevím, potřebuji čas.“ S tím jsem se zvedl a nechal ho tam samotného se svým smutkem. Musel z toho být skoro tak zmatený jako já sám, ale jen skoro. Uvnitř budovy se moje chůze změnila na běh a potom na sprint. Chtěl jsem být daleko od starostí. Daleko od rozhodování. Do háje, proč zrovna můj život musí být tak komplikovaný?