Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přítel (4/4)

6. 10. 2008

Další týden uplynul rychle pryč. Hodiny ubíhaly jako jindy a přestávky jsem trávil s Tomodachim, posloucháním jeho vyprávění o naší minulosti. Jednak jsem chtěl mít přesnou představu o našem ex-vztahu, a pak taky to byla jediná šance jak být s ním, když se netváří utrápeně. Zasněný výraz jsem na jeho tváři viděl mnohem raději.

Zvláštní pocit, on totiž na rozdíl ode mě ví, jaký jsem v posteli. Mohl bych se ho zeptat, ale pak by se musel předefinovat pojem červená – nynější sytá by byla světlá a sytou by se nazýval odstín mého obličeje.

Po týdnu přišla další událost. Ve škole se konal turnaj v basketu mezi třídami. Naučil jsem se hrát levou rukou celkem dobře. Musel jsem, nic jiného se dělat nedalo. Vzdal jsem se naděje, že bych pravou mohl používat jako dřív. Mohl jsem s ní psát a jíst, tedy pokud jsem nechytil křeč, ale jinak se nesměla namáhat. Takže jsem se naučil házet levou a šlo mi to tak dobře, že jsem byl vybrán, abych hrál v třídním týmu. Tomodachi se také dostal do týmu své třídy a tím pádem jsem hráli proti sobě.

Nebudu tě šetřit.“ oznámil jsem mu předem.

To jsem rád. Pak totiž budete mít šanci alespoň na slušnou remízu.“ posměšně se zašklebil.

Uvidíme, kdo urve koš, až na něj skočí.“ Můj triumf, Tomodachimu se to skutečně jednou povedlo.

J-jak...jak?“ nechápal.

Neřeknu.“ Široký úsměv. Pobledlý přítel se rychle vzpamatoval.

Tak v tom případě Adokenai zabiju, dřív než pod ní prasknou další židle.“ zlomyslně se mu blýsklo v očích. Na víc nebyl čas. Každý musel do své šatny připravit se na zápas.

Opravdu jsme se nešetřili. Tedy ze začátku trochu, ale potom jsme šli tvrdě jen po sobě navzájem a náramně jsme si to užívali. Bylo to skvělé, mít přítele, se kterým si naprosto rozumím. Absolutní souhra dvou myslí. To však netrvalo dlouho. Mohl jsem za to já. Byl jsem moc pohroužený do hry a v tom zápalu jsem ho srazil za mantinel. Jakmile rozhodčí zastavil písknutím hru, běžel jsem rychle svému příteli pomoci na nohy. Při došlápnutí na levou zasykl, zbledl a málem znovu ztratil rovnováhu. Poslali ho okamžitě na ošetřovnu. Vynutil jsem si být jeho doprovod. Muselo to šíleně bolet, protože měl po celou dobu zuby pevně zatnuté. Uvolnil se až když ho prohlédla sensei a dala mu chladivý obklad.

Vymknutý kotník.“ oznámila. Ošetřila ho, obvázala a zakázala mu s tím na několik dní hýbat. Rozhodně prý nemá nějaký čas chodit do školy. Tedy spíš skákat, jak poznamenal Tomodachi. V očích mu zaplály šibalské ohníčky. Pochopil jsem to. Znamenalo to: žádná čtvrtletka z angličtiny!

Dovlekl jsem ho zpátky k šatnám, nechal jsem ho převléci se se zbytkem jeho mužstva, mimochodem vyhráli jsme, a pak jsme, oba již převlečení, zamířili ven ze školy. Sensei nás oba uvolnila na celý zbytek vyučování.

Hopso-šli jsme. Dost pomalý způsob dopravy, ale jinak to nešlo. Já šel a on skákal po jedné noze vedle mě, levou rukou se mě držel kolem ramen. Muselo to vypadat komicky, byl skoro o pět čísel vyšší než já.

Víš co, Shizuko?“ zeptal se když jsme procházeli kolem řady skřínek k východu z budovy.

Netuším.“ přiznal jsem. Levačkou jsem přidržoval tu jeho a pravou jsem ho podepíral kolem pasu.

Ještě nikdy jsem neměl tak příjemný zranění.“ řekl.

Co tím myslíš?“

Tak blízko tebe.“ Najednou stál přede mnou, levou ruku na mém zátylku. Ovzduší se změnilo, polilo mě horko a hůř se mi dýchalo. Srdce tlouklo zběsilým tempem ve snaze utéct pryč. Druhou rukou mě pohladil po tváři.

Shizuko.“ zašeptal. „Miluju tě.“ Žaludek udělal kotrmelec a srdce bilo ještě rychleji, když se ke mně začal naklánět. Zpomaleně jsem pozoroval jak se naklání blíž a blíž...

Přestaň.“ zašeptal jsem a lehce pootočil hlavu, abych zabránil setkání našich rtů. Chvíli jsem cítil jen jeho dech na své tváři. Bál jsem se, že neposlechne, ale zároveň v to doufal. Nakonec se odtáhl a pustil mě.

Promiň mi to, Shizuko.“ řekl tiše se skloněnou hlavou. Nedokázal promluvit. Srdce už dávno třikrát oběhlo celé město a uhánělo dál. Alespoň že dech se vrátil do normálu. Mlčky jsem k němu s nekompromisním výrazem přistoupil a pokračovali jsme dál. Marně jsem se snažil nevnímat jeho blízkost. Venku naštěstí zavolal rodičům, jestli by ho nemohli odvést domů autem.

Za chvíli přijeli a mě vzali s sebou. Vysadili mě přímo před naším domem. Rychle jsem se rozloučil, úplně jsem přehlížel Tomodachiho pohled prosící o odpuštění. Vyběhl jsem po schodech do svého pokoje. Nikdo nebyl doma, na to bylo ještě moc brzy. Lehl jsem si na postel a přemýšlel jsem o tom, co se stalo. Málem mě políbil! Znovu se mi z toho roztlouklo srdce. A co víc, věta: „Miluju tě, Shizuko.“ pokaždé dala vzniku zcela novému úžasnému pocitu. Co se to se mnou děje, ptal jsem se pořád dokola a odmítal pochopit.


........................................................................................................


Rozhodl se udělat, jak mu řekla doktorka a zůstat týden doma. Bez něj to bylo ve škole zvláštní. Můj zdroj starostí byl pryč, ale začal jsem se cítit osaměle, tak nějak neúplně. Dokonce ani Ado- chan ho nedokázala zastoupit. Třetí den jsem byl vybrán, abych mu donesl úkoly. Něco ve stylu: „Ty jsi jeho velkej kámoš, tak tady to máš, dones mu to. Konec konců za ten mantinel jsi ho hodil ty.“ Ani mě nenapadlo protestovat. Vlastně jsem byl rád. Najednou jsem měl záminku k návštěvě. Těšil jsem se, jako bych ho neviděl alespoň měsíc, a zároveň se bál, že se to stane znovu. Tím myslím ten pocit nervozity a horka zároveň.

Hned po skončení školy jsem vystřelil k němu. U vchodu jsem smykem zabrzdil. Napjatý jako děcko o vánocích jsem zazvonil. Bude mít radost, že mě vidí? Konečně se ozval šramot.

Ano?“

To jsem já, Shizuka.“ vyhrkl jsem. „Nesu ti úkoly.“

To deš jen kvůli tomu?“ na oko se zlobil Tomodachi, přestože se radost ve svém hlase ani nepokusil skrýt.

Taky jdu zkontrolovat, jestli trávíš svůj volný čas nějak užitečně, zatímco my ostatní dřeme ve škole.“ s úsměvem jsem upřesnil.

Sakra, já ti teď budu muset doskákat dolu otevřít, že jo?“

Asi by to chtělo.“ souhlasil jsem.

Počkat! Máš u sebe ještě svý starý klíče?“

Jo, mám.“ Byla na nich spousta neznámých klíčů, které nepasovaly nikam, ale radši jsem je nevyhodil. Znám se, jakmile bych to udělal, našel bych k nim zamčený zámek.

S kroužkem kde je zlatý klíč a ten s modrým plastem?“ dodal s nadějí v hlase. Podíval jsem se na ně.

Přesně tak.“ Je možný, abych měl...

Tak v tom případě pojď dál.“ a zavěsil. Strčil jsem do zámku klíč zlaté barvy a otočil. Doopravdy to byly klíče od jeho domu! Vešel jsem dovnitř a teprve teď si uvědomil, že vlastně ani nevím, ve kterém patře bydlí. Takže jsem prošel celý dům, abych zjistil to, co už jsem beztak tušil. Jeho byt je úplně nahoře, nejblíže ke dveřím na střechu. Klidně bych se vsadil, že díky tomu je školní střecha „naše místo“. Odemkl jsem dveře od bytu a vstoupil dovnitř.

Pomalu procházejíc jeho královstvím jsem se snažil prohlídnout si to tam co nejlépe. Tmavá předsíň plynule přecházela v chodbu. Stěny nebyly vidět přes množství věcí na nich a na zemi. Celkově to působilo přeplněně. Z chodby vedli po stranách různé dveře.

Tady, nalevo.“ zavolal na mě odkudsi z útrob svého domova. Zabočil jsem tedy vlevo a dveřmi vešel do prosvětlené kuchyně. Na rozdíl od chodby byla jednoduše zařízená a celkem prázdná. Tomodachi stál uprostřed místnosti nakloněný nad stolkem a zaléval dva hrnky. Usmál se na mě.

Vítám tě v tomto překrásném domě, který bude krásný ještě asi tak...“ mrknul na nástěnné hodiny „2 hodiny a 22 minut, protože pak dorazí ségra.“ Odložil konvici a hopkaje si sedl ke stolu. Posadil jsem se naproti němu. Ruce automaticky uchopily hrnek, čichl jsem k nápoji a tázavě nadzvedl obočí.

Kafao.“ odpověděl. Čeká, až to ochutnám. Není to zlomyslný škleb, že ne? Přece by mě neotrávil. Zavřu oči a usrknu. Převaluju v puse, polknu.

Bléé, z čeho to, sakra, je?“ Divím se. Jeho škleb je ještě širší, ale nic neříká. Zná mě dýl než já, ví, co mě vytočí. Hrábnu do tašky u nohou a vytáhnu Tomodachiho úkoly.

Máš tam i seznam, co budeš kdy psát a dopisovat.“ podávám mu to. Dávám si pozor, abychom se náhodou nedotkli rukama. Jeho pozornosti to samosebou neujde. Zvážní.

Víš, chtěl jsem se ti omluvit. Já... prostě jsem se nedokázal zastavit.“ rozpačitě řekl. Mávl jsem rukou.

To je v pořádku.“ stočil jsem pohled k oknu.

Ale..?“ nevěřil Tomodachi. Vzdychl jsem.

Jde o to, že.. víš..“ sklopil jsem oči zpátky k pití a lokl si. Nebylo to zas tak hnusný. Zkusil jsem to znovu.

Není to tebou. Jsem to já, kde je problém.“ Na chvíli bylo ticho a pak jsem pokračoval.

Já... nevím, co chci, ale tohle není správné.“ Zvedl jsem hlavu a podíval se mu přímo do očí. Nedám mu šanci mluvit, dokud neuslyší všechno.

Chci říct, že kdybys mě neuposlechl a pokračoval dál, nebránil bych ti a „přestaň“ by se změnilo na „pokračuj“. Takhle to nejde.“ sklesle jsem ze sebe dostal myšlenku, která mě tížila už delší dobu.

A proč ne? Proč to odsuzuješ? Proč tomu nedáš šanci?“ Zvedl se, ruce opřené dlaněmi o stůl, v očích plály bojovné ohníčky. Rozhodně se nemínil vzdát šance. Chtěl za svou lásku bojovat do posledních sil.

Je mi to líto.“ řekl jsem stísněně, ale rozhodnost mě opouštěla. Neuvědomoval jsem si, že bojuju proti stejným předsudkům, jaké jsme u ostatních vždycky nenáviděli.

Můžeš se snažit svý pocity skrývat, ale tím nezmizí.“ pokračoval Tomodachi. Skoro křičel.

Věděl jsem, že sem nemám chodit.“ vyhrkl jsem a jak se mi začaly drát slzy do očí, popadl jsem tašku a vyběhl z kuchyně.

Počkej, Shizuko! Prosím.“ volal za mnou. Zastavil jsem se. Nechal jsem slzy volně téct po tváři. Slyšel jsem ho skákat po jedné noze za mnou do předsíně. Zůstal stát metr a půl za mnou. Váhal.

Nejsem na to připravený, ještě ne.“ řekl jsem potichu. Přestal váhat, přiskočil blíž a objal mě zezadu. Nechal jsem ho přitisknout se ke mně. Pomalu si opřel hlavu o mé rameno.

Chápu.“ zašeptal něžně. „Odpusť, že jsem na tebe křičel. A odpusť mi to, co dělám teď.“ omluvil se i když jsem mu neměl co odpouštět. A tak jsme tam jen chvíli stáli a vnímali tu příjemnou utěšující blízkost toho druhého.


........................................................................................................


Další dva týdny utekly během mrknutí oka. Možná to bylo tím, že nastalo období nočních studií a závěrečných testů. Čas běží obvykle rychleji, pokud se člověk potřebuje učit. Tak či tak tohle období už je za námi a my si teď užíváme zasloužené volné dny. Sice ještě chodíme do školy, ale až na pár šílených výjimek se neučí.

Jedna z nich byl tělocvikář. Mínil využít i poslední vteřinu k zdokonalování svých svěřenců. Teď momentálně mučí Tomodachiho třídu. Pohodlně jsme se s Ado- chan posadili k oknu a pozorovali je. Chudák Tomodachi. Musí v tomhle vedru běhat kolem barevných kuželů. Mezi námi to teď je zvláštní.

A aby nebylo, napadne mě. Bavíme se spolu, jak se na kamarády patří, přesto si oba dáváme pozor, abychom nezůstávali spolu o samotě. Dokonce jsme i zrušili naše přestávkové schůzky, prý kvůli učení. Čeká. Ví, že to je jen otázka času, než dám průchod svým pocitům. A čas plyne a já se pořád ne a ne rozhodnout. Díky období testů byla moje mysl neustále zaměstnaná, takže nevymýšlela blbosti, jako včera večer. Zčervenal jsem při vzpomínce na včerejší sen, kde já a Tomodachi -

Není ti něco, Shizuka-chan?“ zpozorovala mou změnu barvy Ado-chan.

Ne, všechno v pohodě.“ Na zdůraznění svých slov jsem založil ruce za hlavou, zaklonil se, čímž jsem přenesl váhu na zadní nohy židle, a vyhoupnul nohy na lavici přede mnou. Zašklebil jsem se na strop. Jen týden a prázdniny! Mám celkem nabitý program, rodiče míní tahat celou rodinu všude možně. Doufám, že si v tom zmatku najdu čas i na kamarády, nechci s nimi na dva měsíce ztratit spojení....

Najednou mě zničehonic polil chlad, ozvala se rána a pak přišla ostrá bolest v zátylku. Zamrkal jsem.

Shizuka-chan! Co to provádíš?“

To je dobrý.“ dostal jsem ze sebe. „Jen jsem ztratil rovnováhu.“ Začal jsem se zvedat ze země.

A jsi si jistý, že ti nic – ježiš podívej na sebe, krvácíš!“ Opravdu mi po týle stékal pramínek krve.

To nic není.“ zamumlal jsem, ale radši jsem zamířil na ošetřovnu. Seděl jsem a čekal, až to přestane krvácet, když v tom se dveře otevřely a někdo vstoupil do vedlejší místnosti.

Ale copak, snad jste se také nehoupali na židli?“ pronesla jízlivě doktorka.

Kdepak. Tady Tomodachimu se udělalo během tělocviku slabo, tak jsem měl za úkol ho sem doprovodit.“ odpověděl jí povědomý hlas. Tomodachi? Rozbušelo se mi srdce.

Aby se neudělalo. Ten pitomec vás v tom vedru přetahuje.“ láteřila už tak mou nešikovností vytočená doktorka. „Na chvíli si sedni vedle tamtoho nemehla.“

Vešel ke mně do místnosti. Trochu překvapeně se na mě zazubil a sedl si hned vedle.

Tak houpání na židli, jo?“ špatně zkoušel za posměchem skrýt starostlivost. Přikývl jsem.

Asi jsem usnul a najednou koukám, ležím na zemi.“ jednoduše jsem vysvětlil. Ukázal jsem mu zátylek. Ani za nic bych se mu nesvěřil, že příčinou toho pádu byl on. Zpanikařil jsem při představě, že bychom se celé prázdniny neměli vidět. Děsil jsem se toho.

Otočil jsem se zase obličejem k němu a pod jeho něžně starostlivým pohledem jsem byl nucený zčervenat. Abych to zamluvil, zeptal jsem se: „A co ty? Omdlít na tělocviku se ti moc nepodobá.“

Prostě se mi najednou zatmělo před očima a zakop sem o pitomej růžovej kužel.“ Náš rozhovor přerušila sestřička. Zkontrolovala mojí hlavu a poslala mě zpátky do třídy. Mrkl jsem na něj na rozloučenou a šel za Ado-chan.

Shizuka-chan, Shizuka-chááán!“ křičela už z dálky. „Tomodachi -“

Já vím.“ přerušil jsem jí. „Potkali jsme se na ošetřovně.“ řekl jsem na vysvětlenou.


A pak uplynul i poslední týden školy. Nechtěl jsem myslet na naše odloučení, snažil jsem se vůbec nemít čas na přemýšlení. Což se dalo udělat dost těžko, protože jsem měl celá volná odpoledne, která jsem kdysi trávil hraním baseballu. S ním jsem bohužel musel přestat. Předem jsem se vzdal snahy naučit svojí neschopnou pravačku znovu házet. Takže jsem si našel jinou zábavu – vyrážel jsem se spolužáky do klubů a na různé párty. Nesnáším davy lidí, ale tak moc jsem nechtěl myslet na Tomodachiho, že jsem byl ochoten se obětovat.

Ale i když jsme naše svačinové schůzky oficiálně zrušili, dva dny před koncem školy jsme se stejně potkali. Oba jsme mlčeli a vsadil bych se, že myslel na to samé. Na samotu, která brzy přijde. Nedokázal jsem to potlačit, už déle ne. Vzpomínka na jeho objetí byla neuvěřitelně příjemná. Chtěl jsem znovu cítit teplo jeho těla. Natáhl jsem pravou paži a chytil ho za ruku. Překvapeně se ke mně otočil.

Shizuko, co to -“

Asi nějaká křeč. Dost často se to po té havárii stává. Jestli chceš, hned ji dám pryč.“ ujasnil jsem mu. Byl bych rád, kdyby přestal při každé příležitosti vyslovovat mé jméno. Vždycky mnou projede takový podivný chvění, když to udělá.

Ne, nechci.“ hlesl stále ještě překvapený Tomodachi. Pevněji stiskl mou ruku a palcem jemně přejel přes její hřbet. Měl jsem co dělat, abych se udržel v klidu. Nejde to, říkal jsem si pořád dokola, abych si zabránil skočit mu do náruče. Odvrátil jsem pohled. Dál jsme mlčky seděli držíce v ruce něco neuvěřitelně cenného.


........................................................................................................


Potlačil jsem zívnutí. Sice to bylo podstatně méně nudnější než poslední přednáška, ale vysvětlete to člověku, co naspal jen tři hodiny. Zmáhalo to i největší borce. Ado-chan jsem musel dokonce několikrát budit, protože svým hlasitým chrápáním rušila přednášející. Chudinka, jak se dokázala nastydnout koncem června? Zítra jsme tu už naposledy. Dají nám vysvědčení a hurá na prázdniny.

Tentokrát byla přednáška lépe udělaná. Na konci se, naposledy v tomto školním roce, ozvalo zvonění, což dokázalo bezpečně a rychle probudit celou tělocvičnu. Zapomněl jsem zase vzbudit Ado-chan a tak teď málem sletěla ze židle.

Nikdy bych nevěřila, že existuje něco horšího na vstávání než můj budík.“ naštvaně mumlala, zatímco jsme se v davu tlačili ven na chodbu. Šli jsme s ostatními kamarády ze třídy ven ze školy a vedli debatu, kam kdo jede na prázdniny.

Bože, já bych tak chtěl jet na rok do Ameriky jako Tomodachi.“ vytrhl mě z chvilkového zamyšlení spolužák.

Cože?“ vykřikl jsem.

Ty o tom nevíš?“ zeptala se Ado-chan. „Myslela jsem, že...“

Řekni mi to!“ Byl jsem v šoku a ani jsem si neuvědomil zvýšení mého hlasu. A já se bojím, že ho na dva měsíce neuvidím!

No, všichni říkají, že tam má vzdálené příbuzné. Prý za nima jede no Kalifornie a tam bude rok studovat.“ plaše řekla. Ostatní se tvářili lehce vyděšeně, ale kývali na souhlas.

Támhle jde, zeptej se ho.“ poznamenal jeden z nich. Otočil jsem se tím směrem. Zrovna vyšel ze školního dvora a s partou svých spolužáků přešel silnici. Rozeběhl jsem se za ním. Je mi jedno, kolik lidí na mě bude zírat, je mi úplně jedno, co bude potom, musím s ním mluvit. Běžím a volám na něj, otáčí se. Už za ním přebíhám silnici, když vtom slyším povědomý zvuk skřípění brzd. Něco do mě naráží, vzápětí cítím rupnutí v hrudníku a pachuť krve v puse. Kolem se sbíhají lidé, volají na mě. Už zase, je možný, aby se mi dvakrát stalo to samé? A pak utíkám před bolestí do bezvědomí.


........................................................................................................


Pípání. Zase. Otevřu oči. Znovu bílá místnost. Dokonce mě i vítá stejný hlas.

Dobré ráno, netušil jsem, že tě tu uvidím tak brzy. Asi by ses měl naučit rozhlédnout než vkročíš na silnici.“ usmívá se na mě známý sensei. To bych měl, souhlasím v duchu. Připadám si jako naprostý pitomec.

Shizuka Atsuikaze, 17 let, rok 2004. Trošku mi třeští hlava a bolí mě levý bok.“ vypálím na něj sotva otevře pusu. „Co všechno se mi povedlo zranit tentokrát?“ zeptal jsem se rychle. Bál jsem se, že budu muset platit za svojí opakovanou blbost ještě mnohem vyšší cenu, než byla ztráta paměti.

Máš zlomená tři žebra a pohmožděné břišní svaly, jinak nic vážného. Radil bych ti se nehýbat. Tak alespoň dva týdny.“ Ne, že bych něco takového chtěl udělat. Podíval jsem se na dveře. Jestli pak tam čeká Tomodachi?

Ehm, sensei?“

Ano?“

Nečeká tam venku někdo?“ zeptal jsem se úzkostlivě, pohled stále upřený na dveře.

Zatím tam sedí jen jeden mladík. Bylo jich tam víc, ale asi před půl hodinou jsem je poslal domů. Nemělo cenu, aby tu čekali všichni. Zůstal jen jeden, který měl zavolat ostatním až se probereš. Rodiče by tu měli být každou chvilkou.“ oznámil. Určitě je to Tomodachi.

Můžete ho sem pustit?“

Pokud slíbíš, že budeš v naprostém klidu, tak proč ne?“ zamířil ke dveřím splnit mojí žádost.

A ještě něco.“ zavolal jsem než otevřel dveře. Bylo to sice zlý vůči rodičům, ale nanejvýš nutný. „Můžete zařídit, aby nás nikdo nerušil? Ať přijde kdokoliv, třeba i rodiče, zařídíte, prosím, ať počká?“ požádal jsem ho. Chvíli si mě zkoumavě prohlížel.

Dobrá.“ souhlasil nakonec. Vyšel ven a pustil Tomodachiho dovnitř.

Shizuko!“ vrhl se mi kolem krku. „Proč to děláš, víš, jaký sem měl strach?“ V očích měl slzy štěstí, byl rád, že jsem v pořádku. Nevědomky svým objetím zvýšil tlak na moje pohmožděné břicho, ale pohlazením po tváři mi tu bolest rychle vynahradil. S velkými obtížemi se odtáhl.

Jak dlouho jsem spal?“ zeptal jsem se. Posadil se na okraj postele.

Přivezli tě sem před dvěma hodinama. Proč ses, k sakru, nerozhlídl?“ díval se na mě starostlivě. Zapíchl jsem pohled kamsi do pokrývky.

Opravdu odjíždíš na rok do Ameriky?“ řekl jsem potichu. Hrůzou z možné odpovědi se mi stáhlo hrdlo.

Ano, jedu do Ameriky.“ řekl po chvíli. Zavřel jsem oči. Nevěřil bych, že jediný věta bolí víc než tři zlomená žebra.

Ale jen na dva měsíce.“ Cože!? Znovu jsem je otevřel.

Vážně?“ zašeptal jsem.

Určitě.“ ujistil mě pevně. „To sis vážně myslel, že bych vydržel rok bez tebe?“ Dva měsíce jsou také dlouhá doba, ale ne tolik jako rok. Natočil jsem obličej k němu.

Tomodachi.“ hlesl jsem. „Líbej mě, prosím.“ Ztuhl šokem.

Opravdu můžu?“ ujistil se. Očima prosil, ať je to pravda. Přikývl jsem. Nedal se pobízet dvakrát.

Jen dej pozor na moje zlomená žebra.“ stihl jsem ho požádat, než se moje ústa zaměstnala něčím úplně jiným. Líbal mě se zoufalou touhou a já mu slabě odpovídal. Byli jsme tam jen my dva a naše rty. Jazyky se dotkly a on to nevydržel. Vzdychl slastí.

Shizuko, miluju tě.“ Na chvíli přestal, abychom se mohli vydýchat, a jen se mi díval do očí. Ty jeho byly plné touhy a zároveň jsem se v nich odrážel i já. Těžko se popisuje něco tak nádherného.

Bojím se, že je to jen sen.“ zašeptal. „že se pak vzbudím sám a jen si tvou lásku nalhávám.“ Pohladil mě po tváři. Natáhl jsem ruce kolem jeho krku a přitáhl si ho blíž k sobě do náruče.

Já taky.“odpověděl jsem mu. Znovu jsme se začali líbat, ale mnohem klidněji. Chtěl jsem zůstat v jeho náruči po zbytek života, jenže za dveřmi se strhl povyk, patrně dorazili rodiče a dožadovali se vstupu. Naposledy mě políbil.

Přijdeš ještě než odjedeš?“ zeptal jsem se smutně.

Zítra.“ slíbil. Usmál se.

Koukej se rychle uzdravit, rád bych tě sevřel v náruči, aniž bys zbledl bolestí.“ zašklebil se a nechal mě červeného až za ušima napospas rodičům.


........................................................................................................


Ještě nikdy jsem se tak zoufale netěšil na konec prvního dne školy. Odpočítával jsem vteřiny do zvonění. Bude tam čekat? Slíbil mi to. Zvoní. Popadl jsem tašku a mířil ze třídy.

Hej, Shizuko! Kam se ženeš?“ Ado-chan byla natolik vyvedená z míry, že zapomněla připojit „- chan“ za mé jméno.

Promiň, mám schůzku se svojí letní láskou.“ křikl jsem ještě přes rameno, než jsem se jí ztratil z očí. Myslel jsem na něj celé léto. Konečně si to dokážu přiznat: miluji ho. Jen aby tam byl. Odjel dva dny po mé druhé autonehodě a od té doby jsme spolu nemluvili. Až před týdnem mi přišel mail z neznámé adresy: „2. září po vyučování na našem místě. Budu čekat.“ Nebyl podepsaný, ale já bezpochyby věděl, že byl od něj. Nervozní, jak režisér před premiérou, jsem vyšel schody na střechu. Bude tam? Srdce mi prudce bušilo.

Vkročil jsem na střechu. Nikdy ani živáčka. Rozhlédl jsem se pozorněji. Nepomohlo to, nadšení začalo opadat. Už jsem se chtěl otočit a zklamaně jít domů, když se za mými zády ozval toužebně očekávaný hlas.

Hledáš mě, nebo ses ztratil?“

Tomodachi!“ vydechl jsem a otočil se. Stál tam on, ten po kterém jsem celou dobu tolik toužil. Na obličeji zdánlivě klidný a sebevědomý výraz, já však poznal, že se tím jen snaží zakrýt nejistotu a strach. Bojí se, že jsem si to rozmyslel, uvědomil jsem si. Udělal jsem tedy pár kroků blíž a skočil mu kolem krku. Nečekal to, lehce zavrávoral, ale nakonec to naštěstí ustál. Pevně mě objal.

Shizuko.“ vzdychl. Taky tě rád vidím, napadlo mě, ale nahlas jsem nic neřekl. Všiml si mého mlčení.

Snad sis nemyslel-“ začal.

Ne.“ přerušil jsem ho. „věděl jsem, že přijdeš. Věřím ti.“ ubezpečil jsem ho. Něžně mě hladil po vlasech a zádech. Já mu to stejnou měrou oplácel. V jeho náruči jsem se cítil bezpečně. Poprvé jsem věděl, kam patřím – sem do jeho náruče.

Tomodachi?“ zašeptal jsem.

Ano?“ Ani se nepohnul, přesto jsem cítil to napětí.

Miluji tě.“ Jeho napětí explodovalo na štěstí. Odráželo se v každé buňce jeho překrásného těla. Lehce mě poodtáhl, abychom si viděli do očí, a, když jsem v nich začal tonout, políbil mě. Dal do toho polibku všechny své emoce. V pozemském čase trval jen pár minut, pro nás celou věčnost. A následovaly další, doprovázené vzájemnými doteky.

Kromě větru jsem tu byl jen já a Tomodachi, láska mého života, kterou jsem dokázal znovu najít. Tentokrát žádné schovávání, žádné tajení. Chci, aby všichni věděli, že jsme šťastní.

A pak už nám nestačilo jen líbání...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Mail list


Archiv

Kalendář
<< leden / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 42755
Měsíc: 1216
Den: 44