Pestrobarevná šeď dní (3/3)
Udělal jsem pár kroků ke stolu a sesunul se na židli, prsty stále přitisknuté na ústech. Trix mě políbil! Co víc, žaludek mi u toho udělal kotrmelec. To přece není normální, ne? Jako by tím chtěl říct: „Mohl bych zůstat, ale tohle jsou podmínky. Vážně to takhle chceš?“ Jako by mě políbil na zkoušku, tohle jsou mé pocity a zbytek je na tobě... Na mně... Vždycky to záleželo na mně. Proč musím všechno rozhodovat já? Proč prostě nemůže Trix přijít a říct: „Už dlouho po tobě koukám a rozhodl jsem se, že budeš můj.“ Pak by mě líbal, skončili bychom v posteli a bylo by rozhodnuto... Moment – v posteli? Cože? Jak jsem na to přišel? Chci ho zpátky, ale ne takhle. Nemůžu přece být... Ne, to nejde... Ale nechci přijít o Trixe... Mohl bych kvůli němu?
Musel jsem tam takhle sedět kolik hodin, než přišla sestra a našla mě zírat do prázdna.
„Proboha, nii-chan!“ a vrhla se ke mně. „Co se stalo? Jsi v pořádku?“ zamávala mi před očima, ale já ji stále nevnímal. Rozhodla se pro drastickou metodu, odběhla do koupeny, chvíli na to se vrátila a ledovou vlhkou rukou mi sáhla za krk. Otřásl jsem se a podíval se na ni.
„Trix... Trix...“
„Co je s Trixem?“ zeptala se vyděšeně. Nebyl jsem schopný slova, jen jsem sklopil hlavu a sáhl si na pusu.
„Cože? On tě...?“ Přikývl jsem a ona se rozesmála.
„To není k smíchu!“ okřikl jsem ji vyděšeně.
„Promiň, ale já se tu strachuju, co za katastrofu se stalo a zatím tohle...“ smíchy se popadala za břicho.
„To JE katastrofa!“
„Není,“ odporovala. „Chápu, že tě to rozrušilo ale –“
„Rozrušilo?! Jsem v háji! Naprosto! Co s tím mám dělat? Není cesta jak z toho ven. Nakonec skončím jako jeho pes, podvolím se tomu, protože ho nechci ztratit. A až se to rozkřikne... jsem v koncích. Z toho není možný dostat se v pořádku... Není... nejde to... ne–“
„Osuwari!“ zaječela na mě, až jsem se proti své vůli přikrčil.
„Cože?“
„Seber se sakra! Co to blábolíš? Trix by nikdy nedopustil nic takového. Co s tebou sakra je? Jediný, o co tu jde, je tvoje odpověď a to není nic složitého. Prostě se zamysli – líbilo se ti, když tě políbil, nebo ne?“
„Jak to mám vědět?“
„Kdyby to chtěl udělat znovu, nechal bys ho?“
„Nevím.“
„Usotsuki!“
„Já vážně –“
„Nelži!“ Chtěl jsem znovu protestovat, ale její pohled nic takového nepřipouštěl.
„Nechal,“ přiznal jsem zdrceně.
„Já nevím, co tomu předcházelo, o čem jste mluvili nebo proč k tomu došlo, ale s takovou odpovědí je to jasné, ne? A netvrď mi, že nemůžeš, to si vykládej babičce,“ zakončila a odešla do pokoje převléci se. Náhle vyjekla. Probralo mě to a ihned jsem za ní vyběhl.
„Byl tu někdo?“ zeptala se rozčíleně. „No tak, někdo tu byl, že jo? V mém pokoji!“
„Jo,“ přikrčil jsem se, „Trix.“
„Trix tu přespal?“
„Jo, řekl jsem si, že ti to nebude vadit.“ Náhle se mi rozšířil přes obličej škleb.
„Počkej, něco ti ukážu.“ Došel jsem pro foťák a nechal ji prohlédnout si fotky z rána.
„Kawaiii! Ritsuka-chan! Neko-Trix!“ vykřikovala nadšeně. Jo, mně se taky ty fotky líbily, asi je dám vytisknout. Prohlížela si je a já se rozhlédl po pokoji. Jak mohla poznat, že tu někdo byl? Trix by přece nezanechal po sobě stopy, ne? Ale zdálo se mi, jako by celý místnost dýchala Trixovou přítomností, vybavila se mi jeho tvář, vykukující z pod peřiny...
Vtom zazvonil telefon. Trhl jsem sebou a zbledl. Podíval jsem se vyděšeně na sestru. Pochopila a přikývla. Rázně vykročila k telefonu.
„Moshi moshi?“ Zatajil jsem dech.
„Trixi? Ráda tě slyším... Nii-chan? No, je tu ale... Dobře... Ne, je vedle,“ vrhla na mě škleb, ale já zůstal.
„No, byl trochu mimo, ale už je v pohodě... Přinutila jsem ho sebrat se... Poslyš, co se vlastně – ne, neřekl. Dobře, tak mám asi tak obrázek, ale ráda bych to věděla... Aha... Jo... Chápu... Vážně? No když to říkáš...“ a pak delší chvíli mlčela. „Nemám? Zaslouží si –... Máš pravdu... Dobře, ať je po tvém... Ne, nemáš se za co omlouvat... Jo, dám na něj pozor. Držím palce a díky, že jsi zavolal.“ Klidně položila sluchátko a otočila se, ale to už jsem byl ve svém pokoji. Poznám až moc dobře ticho před bouří.
„Kde jsi ty srabe? Vylez ven!“ zaječela. Ani mě nehnulo. To tak, bůh ví, co jí navykládal. Ale ve skutečnosti mě hlodala zvědavost.
„Tady jsi!“ rozrazila dveře a nasupeně se na mě dívala. „Tak ty si hraješ s ohněm a pak ještě fňukáš? Neuvědomuješ, jak moc se tím trápí? Je strachy celý bez sebe, že udělal pitomost, a přitom je to tvoje vina!“
„Moje?“ zeptal jsem se podrážděně.
„Jo, přece jsi musel vědět, co k tobě cítí.“ Co ke mně cítí? V tomhle jsem se v Trixovi moc nevyznal.
„Jak jsem mohl?“
„To seš tak zabedněnej? Nebo naprostej ignorant!“
„Sousedi...“ nervózně jsem se ohlédl, stěny byly dost tenké.
„Nesváděj to na sousedy!“ namířila na mě prst. „Být tebou, dobře si rozmyslím, co zítra udělám a jak se budu chovat. A nepřej si mě, jestli to zase celý posereš!“
„Zase?“
„Jestli mu nedáš přímou odpověď, bude to ještě horší, tak pracuj na tom, abys nějakou měl!“ práskla dveřmi a odešla. Zůstal jsem zírat. Když si toho všimla i sestra... Já byl zaslepený svými vlastními zmatenými pocity, sobecky jsem ho přehlížel. Jenže Trix se vždycky tvářil, jako by se nic nedělo a tak jsem si začal myslet, že se mi to jen zdá. Myslel to vážně? Asi jo, jinak by mě nepolíbil, jinak by neriskoval.
Skočil jsem na postel a zasténal. Proč musí být všechno tak složité? Je pravda, že je mi s Trixem dobře, líp než s kýmkoliv jiným. A chemie očividně taky funguje, tak co tomu brání? Být holka, už s ním chodím, jenže je muž. A můj nejlepší kamarád k tomu, proto to nemůžu brát na lehkou váhu.
Sestra se mnou celý den nepromluvila a Trix se už neozval. Večer jsem se snažil rozptýlit filmem, ale nevedlo se mi to. Rozhodl jsem se radši jít spát, jenže ani to nešlo. V půl čtvrté jsem se vzdal, převaloval jsem se asi tak dvakrát za minutu a pořád jsem nebyl sto se zbavit toho nervy drásajícího pocitu.
„Dobře, já to promyslím,“ oznámil jsem sám sobě. Co by chtěl Trix? Být se mnou? Vážně by mě bral? Byl bych pro něj dostačující? Vždyť neznám žádné jeho přátele, nechodím do klubů, jsem nudný jako sloní zadek, navíc sotva uživím sebe a zaplatím nájem. A on je syn velvyslanců, jejich dům je jedním z těch luxusních moderních apartmánů, co mají terasu i v pátém patře a dokonce i v létě je tam průvan. Ne, takhle nemůžu uvažovat, vždycky jsem ho bral jako sobě rovného, nikdy jsem nehleděl na majetek, jen hledám výmluvy.
Tak proč? Protože se moje mužské ego urazí, když nebudu s ženou? To těžko, u mě se už nemá co urazit. Co si snažím dokázat? Z čeho mám strach? Tolik otázek a odpovědi nikde. Vážně o mě tolik stojí? No pokud jo, mohl bych... ne, to zní jako bych to dělal z laskavosti a to by Trix nikdy nepřijal... i když co já vím, je osamělý. Nechci, aby byl osamělý, nechci, aby pak hledal po nocích útěchu u neznámých mužů a nechci, aby dostal AIDS. Chci ho pro sebe, bojím se, že mu někdo ublíží. Přitom mu podle slov sestry já sám ubližuji.
Znovu jsem se převalil. Když mě políbil, co jsem cítil? Možná by to chtělo zkusit to ještě jednou, abych si to mohl rozmyslet... Jenže už předem vím, že mi to nebude nepříjemné, nikdy mi nebyly žádné jeho doteky a ani teď nejsou. Elektrizují až šílím, ale není to nepříjemné. Jsem jen srab, sestra má pravdu, musím se tomu postavit čelem... Trixi, taky to cítíš? Nebo jsi dnes v noci s někým jiným? Při té představě ve mně bolestně škublo. Ne, musím mu co nejdřív vysvětlit, aby toho nechal. To radši ať spí se mnou, já netrpím žádnou chorobou.
Vážně bych toho byl schopný? Spát s Trixem? To nevím... Ale když se mi líbil ten polibek, mohlo by i... nechci s ním spát jen proto, aby nespal s jinými, chci aby to bylo se vším všudy. Co mám dělat? Nechci mu ublížit... a s tím jsem usnul.
Zaspal jsem a pořádně. Sestra měla přednášky až odpoledne, takže mě nemohla vzbudit. Upaloval jsem do práce a pořád ještě jsem nevěděl, co řeknu Trixovi. Šéf akorát řekl, že si promluvíme později a já už utíkal na stanoviště. Padla na to celá pauza, takže jsem neměl čas mluvit s Trixem. Až po práci na mě čekal před budovou. Kývl jsem mu na pozdrav a vydali jsme se k autobusu. Mlčeli jsme, ani jeden z nás nevěděl, jak začít. Šli jsme pomalu, přímo jsme se loudali, protože když nastoupíme do autobusu, nebudeme moct volně mluvit. Jenže jak začít?
„Promiň mi to včera, neovládl jsem se... měl jsem, ale...“ Podíval jsem se na něj, skleslý s kruhy pod očima.
„Ne, sestra měla pravdu, nemáš se za co omlouvat. To já bych měl. Celou noc jsem přemýšlel nad svojí odpovědí, ale nedokázal jsem to,“ přiznal jsem.
„Vážně celou noc?“ podivil se.
„Jo a ty jsi koukám taky moc nenaspal,“ nadhodil jsem opatrně.
„Dlouhá šichta,“ mávl neurčitě rukou. „Víš, přemýšlel jsem... V jednom baru se uvolnilo místo a je to líp placené než tady. Nabídli mi spolupráci.“ V tu chvíli ve mně hrklo. Tohle byl ten impulz, na který jsem čekal, ten který dal formu mým myšlenkám.
„Ukázal jsem sestře fotky ze včerejšího rána,“ úmyslně jsem změnil téma. „Byla z nich nadšená. Dám je vytisknout, nebudeš je chtít taky?“
„Ani omylem!“
„Vážně? Vypadáš na nich neodolatelně...“ Očividně vůbec nepobíral, co tím chci říct. Došli jsme na zastávku a mlčky nastoupili do autobusu. Trix se zmateně podíval na číslo.
„Počkej, tenhle přece nejede...“
„Ne, nejede.“
„Tak proč?“
„Uvidíš.“ Pak už nikdo neřekl ani slovo, než jsme vystoupili.
„Tohle přece...“ Stáli jsme před budovou naší střední. Nostalgické vzpomínky náš zaplavili a chvíli jsme jen mlčky vzpomínali. Tohle bylo místo, kde jsme se setkali, kde jsme spolu nadávali na učitele, probírali holky, kde jsme se pokoušeli strávit jídlo ze školní jídelny. Místo našich společných tří školních let. Tolik se toho dělo, tolik jsme toho spolu zažili. Nebyli jsme sami, bavila se celá třída. Jezdili jsme na výlety, vyráželi večer pařit...
A pak po jednom hodně namáhavém týdnu najednou všechno skončilo. Rozutekli jsme se všemi směry. Jen Trix zůstal, zůstali jsem spolu a to pro mě znamenalo snad všechno. Pamatoval jsem si každičký detail školy, jako by to bylo včera, každou chodbu, oprýskanou barvu na stěně, flek od jablka na stropě ve třídě, který tam byl už od prváku, dokonce i šatny, které už byly dávno minulostí a uvolnily své místo moderním skříňkám.
Ovlivněný vzpomínkami jsem vzal Trixe za ruku a vedl ho kolem školy na místo, kde se dal nepozorovaně přelézt plot. Pokud mi i držení jeho dlaně přišlo tak příjemné, věděl jsem, že ten zbytek bude taky. Vlastně jsem byl rozhodnutý už ve chvíli, kdy se zmínil o jiné práci. Znamenalo by to, že by mi zmizel ze života, že bych byl sám. Už bychom se neviděli každý den a po těch letech spolu mi to přišlo nesnesitelné.
Trix celou dobu mlčel, nechal se vést k plotu a když jsme přišli na ono místo, mlčky se přehoupl také a šel dál za mnou. Tiché překvapené nadechnutí mi prozradilo, že poznal, kam ho vedu, ale stále nic neříkal. Prodral jsem se mezi roštím a plotem a vstoupil na menší volný prostor.
„Tajné místo milenců,“ konstatoval Trix a třásl se mu hlas. Ano, tak se tomu místu říkalo. Bylo na pozemcích až u plotu a nebylo na něj vidět, proto se tu scházely zamilované páry. I když podle nedopalků na zemi se nejspíš po letech účel místa změnil, ušklíbl jsem se nevesele v duchu. Škola byla na kopci a tady se pozemek už svažoval dolů, takže si pár mohl sednout na strmou zem a dívat se dolů do ulice pod srázem.
„Vždycky jsem tu chtěl být s někým, na kom mi záleží, ale nikdy se mi to nepovedlo. Co ty?“ otočil jsem se na něj. Přijít jen o chvíli dřív, viděli bychom krásný západ, škoda že moje načasování je vážně k ničemu.
„Taky ne,“ zakroutil hlavou. „Nebo spíš jsem na nic takového nikdy nebyl.“
„Já naopak, chtěl jsem tak moc být tady, protože to znamenalo být uznávaným párem, že jsem proto i chodil s holkou, ke které jsem nic necítil. Až když jsme tenkrát spolu přišli sem, došlo mi, že to vůbec nic neznamená, dokud ten druhý opravdu není pro tebe nejdůležitější osobou na světě,“ povzdychl jsem si nad svojí hloupostí. Posadil jsem se a Trix vedle mě.
„A dneska? Proč jsi mě sem přivedl?“
„Chtěl jsem vědět, jestli to všechno přece jen není výmysl. Tohle místo je nakonec jen obyčejný travnatý kopec za chroštím, kde si chodí nezletilí o přestávkách zapálit. Ne, není to o místě, záleží na tom, s kým člověk je. Být někde venku sám, to ticho kolem a vedle sebe...“ nedokončil jsem. Zatraceně, musím tak chodit kolem horké kaše?
„Vedle sebe máš momentálně mě, tvého nejlepšího kamaráda, který se ve tvé přítomnosti nemůže ani klidně nadechnout, protože ho tlukot jeho srdce spíš nutí k běhu co nejdál odsud,“ dopověděl za mě.
„Ne, teď mám vedle sebe člověka, který pro mě znamená tolik, že bych byl rudý až za ušima, kdybych to měl říct nahlas,“ opravil jsem ho. „A naprosto se to nedá srovnat s pocitem, když jsem tu byl posledně.“ Podíval jsem se mu do očí. Bojí se doufat, ale nemůže si pomoct, uvědomil jsem si. Byl strašně daleko, to se nemůže přisunout a už mě zatraceně políbit? nadával jsem uvnitř. Sklonil jsem hlavu dolů.
„Je to zvláštní, známe se tolik let... tolik jsem přemýšlel... a nakonec sestra měla pravdu. Nezáleží na tom, jak dlouho se známe, co děláme, kým jsou naši rodiče, nebo dokonce že jsme oba muži. Po tom všem opravdu záleží jen na tom, že ti chci být nablízku, mít tě vedle sebe v dobrém i zlém. Chci tě naprosto sobecky jen pro sebe, nesnesu ani myšlenku na to, že bys mohl být s někým jiným než se mnou. Není potom všechno jasné?“ Neodvážil jsem se na něj podívat, obličej mi žhnul jako při úpalu. Trix se přisunul blíž a dotkl se mé ruky.
„Vážně chceš?“
Přikývl jsem.
„Ale... my nemůžeme dál být přátelé, víš co to celé obnáší?“ Moc dobře jsem věděl, co to obnáší, zatraceně, nad tím jsem přemýšlel celé hodiny.
„Vážně bys dokázal... spát se mnou?“ Jako bych se musel přemáhat, když jeho blízkost elektrizovala a těžko se mi dýchalo. Štvalo mě, jak si nevěří. Proto jsem se na něj naštvaně otočil:
„Proč to místo otázek prostě nezkusíš? Kdyby se mi cokoliv nelíbilo, byl bys první, kdo by se to -“ nestihl jsem doříct. Jeho druhá ruka se přesunula na mojí čelist a rty otřely o sebe. Trošku se odtáhl, ale já ho nenechal a vzal si ukradený polibek zpátky.
Dál už si pamatuji jen, jak se svět zatočil a naprosto zmizel. Vnímal jsem jen horké tělo nad sebou, jak jsem se položil do trávy, ještě žhavější rty a mojí ruku na jeho zátylku. Nikdy v životě jsem nic tak silného necítil, myslel jsem, že nás to strhne a nebudeme schopni přestat, že naše jazyky navždy zůstanou spolu, jenže po nekonečně dlouhé chvíli se Trix odtáhl a jen si mě toužebně prohlížel. Mezitím se setmělo, ale ve světle lampy na ulici jsem viděl touhu v jeho očích. Bylo to zvláštní, dívat se Trixe nad sebou. Jeho zadýchaný obličej, fialové vlasy spadající do obličeje, divoce roztahující se hrudní koš při každém nádechu...
Poprvé jsem si uvědomil, že je Trix neuvěřitelně sexy. A pomyšlení, že je teď jen můj, hřálo víc než grog v zimě. Nevydržel jsem se jen dívat, převalil jsem se nad něj a pokračoval v líbání, dokud nás zima nevyhnala pryč. Přelezli jsme zpátky plot a ruku v ruce se loudali domů. K němu domů. Chtěl jsem být s ním sám, bez sestry potměšilých pohledů. Oba jsme museli vypadat jak páreček zamilovaných idiotů, každou chvíli jsme se po sobě podívali, nervózně se usmáli, stiskli ruce pevněji a rozpačitě uhnuli pohledem. Štěstí z nás jen zářilo, takže jsme si ani neuvědomovali tmu kolem ani čas rychle ubíhající bez povšimnutí. Nám běžel totiž jinak. Čas zamilovaných se totiž neměří, minuta trvá věčnost a zároveň uběhne tak rychle...
Když jsme konečně došli k němu domů, no, asi si dokážete představit, jak to mohlo vypadat. Stačí asi jen poznamenat, že jsem neměl nejmenší problém s ním spát, nechápu, proč jsem nad tím tak dlouho přemýšlel a pak šel na věc s hlavou plnou jen Trixe. Ráno bylo krušné, navíc jsem musel zavolat sestře, abych ji uklidnil, že jsem nešel skočit z mostu. Hrozně křičela, ale když jsem jí řekl, že jsem přespal u Trixe, změkla a odpustila mi. Věděla, že v takových chvílích prostě člověk nemyslí.
Naopak po práci nás čekala oba na večeři, sama se nabídla, že ji připraví. Vrhla na nás významné pohledy a gratulovala nám. Trix z toho byl trošku nesvůj, ale tiskl se ke mně, jako by neměl být zítřek. Trošku mi to před sestrou vadilo, ale jak jsem mohl něco vyčítat tak zbožňujícímu pohledu?
Musel jsem sestře převyprávět, jak jsem to vlastně vymyslel a nemohla si odpustit větu: „Já věděla, že budete skvělý pár!“ Pak se nás snažila přinutit, abychom se nechali vyfotit. Nedala si to vymluvit, takže jsem nakonec souhlasil, jen aby dala pokoj. Trix si tu fotku hned šťastně přetáhl do mobilu a nastavil jako tapetu. I když jsem z ní taky nemohl spustit oči, spokojil jsem se s tím, že jsem si ji o pár dní později vystavil v pokoji.
Myslím, že tím můj příběh končí, teď je to už víc jak dva roky a my dva žijeme spolu. Sestra si našla přítele a budou se stěhovat, takže budeme mít byt pro sebe, i když bude u nás vždycky vítána. Jo, mimochodem, její přítel je syn japonského velvyslance, nebo tak něco. Každopádně je to Japonec, takže je s ním šťastná jako blecha.
Rodičům se to sice moc nelíbilo, ale když se dozvěděli o mně, byli nakonec rádi za jejího kluka a navíc je z dobré rodiny se slibnou budoucností, tak co na tom, že je to cizinec. Trixovi rodiče o nás dvou nevědí. Byli tu sice jednou na pár dní, ale Trix je skoro vůbec neviděl, takže neměl příležitost jim cokoliv říct. Kromě toho prohlásil, že do toho, s kým chodí, jim nic není. Vím, že ho mrzí, že je nevidí. Občas od nich dostane dopis, pohled nebo e-mail a vždycky je z toho nějakou dobu smutný. Většina korespondence obsahuje několik informací o jejich práci a pár obvyklých otázek, jak se má a tak. Trix jim vždycky stručně odepíše, že se nic neděje a má se fajn. Je smutné takhle se odcizit, ale já asi nemám moc co mluvit.
Přestali jsme pracovat v továrně. Náš úsek zmechanizovali a stejně nás to nebavilo. Trix se rozhodl pro práci číšníka. Teď pracujeme spolu v jedné restauraci, já vařím a on roznáší. No dobře, ne jen my dva, ale důležité je, že pracujeme na stejném místě a pak můžeme jet domů společně. Navíc můžu hlídat, aby ho nikdo neobtěžoval. Ne že by to nějak akutně hrozilo, ale jsem klidnější, když ho mám pod dohledem. Přiznávám, že mám hrůzu z toho, že mi ho někdo sebere, ale Trix mě ujistil, že se nenechá.
Udělal jsem si řidičák a Trix dokonce zvažuje, že by začal znovu studovat dálkově management. Doufám, že bude stíhat, i když on si může klidně dovolit nepracovat a jen se soustředit na studia. Večery trávíme společně. Nevím, co bych dělal bez něj. Díky němu dokážu ocenit každý obyčejný den. Už nejsou všechny dny stejné, stejně fádní a nudné. Neustále opakující se rutina všedních dní. Trix dokázal prozářit každou minutu těch dvou let.
V tom je umění žít, všímat si maličkostí a mít z nich radost. Jen nepatrný úsměv a všechno se zdá hned snazší, když nejste sami. Kdo by věřil, že takhle člověka změní láska. A to jsem ji zapíral a bránil se. Chtěl bych, aby se každý poučil z mého příběhu a dokázal taky nalézt v životě štěstí. Možná je pomíjivé, možná netrvá věčně, ale život také ne. A věřte, že nic není příjemnější, než žít s milovanou osobou.
Hodně štěstí.
Komentáře
Přehled komentářů
Moc pěkné.
;-)
(Eclair(www.eclairsstories.estranky.cz), 22. 6. 2011 14:48)moc pěkná povídka od začátku až do konce;-)
...
(Ichika Aiyoru, 11. 10. 2010 13:12)Tak mě napadá...PROČ TU ZATRACENNĚ NEMÁŠ VÍC KOMENTÁŘŮ?! Ehm. Klid. Zhltala jsem to úplně celé, sice to dalo zabrat, ale... Tohle vážně stálo za to. Hrozně dobře se mi to četlo, máš nádhernej styl psaní, skvělý děj...Dochází mi slova :D Myslím, že si tvoje stránky prolezu podrobněji ^^ --Sakra! To už je tolik hodin? Jdu si udělat oběd :D A ta jeho sestra xD Hehe, připomíná mi mě x3 hmm, mít já bráchu...
Parada
(Karin, 8. 1. 2020 21:42)