Postav se na vlastní nohy (1/5)
Postav se na vlastní nohy
Jerry seděl v malém, zapadlém baru na kraji čtvrti. Byl pátek večer a on se pomalu začínal nudit. Nenápadně se rozhlédl kolem, jestli nespatří nějakou vhodnou společnost. Na parketu se v rytmu rockového šílenství vlnil dav, jeho pozornost však přilákal mladík sedící osaměle stranou na samém konci baru. Mohlo mu být tak sotva tak kolem devatenácti. Na hlavě měl jakýsi rozcuch nevýrazných hnědých vlasů. Byl oblečený v tmavé mikině, aby zapadl mezi ostatní, přesto nijak výrazně. Takové uťáplé nenápadné nic.
Jenže když zvedl obličej, musel Jerry svůj názor přehodnotit. Tu tvář vídal denně na časopisech, plakátech a oblečení své sestřičky. Zalapal po dechu. Richie Crossland, idol dívčích srdcí. Nikdy by ho nenapadlo, že toho hnědovlasého modrookého slušňáčka uvidí zrovna tady mezi rockery a punkery. Co tu sakra dělá, divil se. Že by měl také svojí temnou stránku a to všechno byla jen póza? Nedalo mu to, zvedl se a přisedl si vedle něj.
Richie zpozoroval neznámého muže mířícího k němu. Ať mě nepozná, prosím, ať neví, kdo jsem. Jen ne paparazzi, modlil se v duchu. Záměrně příchozího ignoroval a sklopil hlavu, aby mu nebylo vidět do tváře.
„Ale ale, nejsi ty náhodou Richie Crossland?“ začal neznámý posměšným tónem. Richie protočil panenky. Takže je to tenhle typ. Stačí ho ignorovat, nebo přesvědčit, že se mílí.
„Netušil jsem, že vyhledáváš takovouhle společnost. To už ti nóbl večírky nebyly dost dobrý?“ Zatnul zuby, tohle vydrží, je zvyklý na posměch a žárlivost.
„Proč pak nejsi jako správný hodný chlapeček doma ve své vile?“ Kdybych nějakou měl, zdrhl bych tam hned, zavrčel v duchu, jenže já musím bydlet v hotelu.
„Že bychom práskli do bot? Nebo to všechno byla jen ubohá póza?“ Zatnul pěsti, vydrž, Richie, vydrž to. Přestane ho to bavit a vzdá se.
„To už nás nebaví hrát si na hodného klučíka?“ Tohle byla poslední kapka. Richie zvedl hlavu a nenávistně si změřil druhého mladíka. Byl možná o pár let starší, ale to mu nedávalo právo mít takové hloupé poznámky.
„Na hru je potřeba svobodné vůle, jinak je to manipulace,“ zavrčel mrazivě. „Já si nehraju na hodného kluka, já jen dělám, co mi řeknou, říkám, co chtějí, zpívám, co oni uznají za vhodné a oblékám se do jimi vybraného oblečení. To není, že bych chtěl, já musím,“ vysvětlil mu ostře. Pak se zarazil a znovu klidný se vrátil ke svému pití. A je to venku. Tak dlouho to dusil a teď to vyklopil prvnímu, koho potkal. Nadával si do idiotů zabedněných, jestli se tohle dozví svět, je po něm.
Jerry zůstal zaraženě stát, nečekal, že na něj takhle vyjede a už vůbec ne tohle.
„Ty děláš, co ti řeknou? Proč? Když to nesnášíš, proč si nenajdeš jiný lidi,“ nechápal.
„Takhle to nefunguje,“ povzdychl si Richie. „Oni mě sebrali z ulice. To díky nim jsem tím, čím jsem. A za to jsem vázaný smlouvami, řídím se jejich radami a kupodivu to vždycky zabírá. Dokud stoupám, nemá smysl si stěžovat. Dokázali přesně, co jsem chtěl, udělali ze mě hvězdu a já jim to teď musím splácet. Nemůžu se trhnout ani kdybych chtěl sebevíc, bez nich jsem nula,“ vysvětlil a zakroužil nápojem ve sklenici. Jerry se zadíval na jeho pití, Richiemu by mělo podle jeho paměti být sedmnáct, tak jak to, že pije jeden z těch lákavých barevných míchaných nápojů? Pravda, i on ho původně tipoval na víc. Asi slavní rychleji stárnou.
„Mimochodem, kdo vlastně jsi?“ vytrhl ho z myšlenek Richie podezřívavě.
„Jerry Thomson,“ představil se a podal mu ruku. Mladík ji váhavě stiskl. Jerry se mu podíval do očí a zarazil se.
„Dělá to to světlo, nebo vážně nemáš tak modrý oči jako na plakátech?“
„Kontaktní čočky,“ odpověděl jednoduše Richie. „Zelenomodré oči jsou nuda. Modrá víc sedne k mé image.“
„Chodíš sem často?“ ptal se dál zvědavě.
„Ne tak jak bych chtěl. Nepouští mě ven a na taková místa už vůbec ne. Všude je spousta šílenců nadržených na nějaký skandál. Naštěstí mě takhle málokdo pozná, navíc mám promyšlený útěkový manévr. Tedy když mě kryjí, můžu proklouznout zadem. Ale pak stačí tohle udělat s vlasy,“ zajel prsty do vlasů a rychlými pohyby vytvořil na hlavě vrabčí hnízdo, „ nebo nasadit kšiltovku, sundat košili, vestu a ty šílený kalhoty s puky a obléct se do něčeho normálního,“ kývl hlavou k tmavě šedé mikině a starým džínsům.
„Co vlastně děláš ty?“ zeptal se na oplátku.
„Neboj, paparazzi nejsem,“ usmál se, když viděl mladíkovy obavy. „Pracuju v obchodě s hudebními nástroji,“ přiznal popravdě.
„Vážně?“ zazářily Richiemu oči. „Vždycky jsem chtěl mít hudební nástroj, alespoň hrát na kytaru. Ale rodiče si to nemohli dovolit.“ Jerry přikývl, on sám si musel na svojí basovku vydělat na brigádách, rodiče o hudbě nechtěli ani slyšet.
„Zvláštní, žes mě poznal,“ konstatoval mladší z nich a zase se odvrátil ke sklence. „Víš, nečekal bych, že mě tady z těch lidí zná víc jak pár jedinců. Přece jenom rockeři většinou neposlouchají moje slaďáčky,“ ušklíbl se. Jerry trochu zrudl.
„To moje sestra. Pořád o tobě básní.“
„Kolik jí je?“ zeptal se zvědavě.
„Příští měsíc jí bude dvanáct.“ Richie se hořce usmál.
„Průměrný věk mých posluchačů je tak třináct let, to je smutné,“ povzdychl si. Zamyšleně se zahleděl na polici s lahvemi. „Když jsem byl malý kluk, snil jsem o tom, že budu mít skupinu a budeme objíždět svět. A kde jsem skončil? Když koncertuji, půlka diváků jsou rodiče,“ hodil do sebe zbytek pití a poručil si další. Chvíli mlčeli a pak se ozval Jerry:
„Nebojíš se, že to praskne?“
„Na obavy mám manažery. Z mých výletů celou noc nespí, ale nemůžou mi zakázat chodit ven úplně. Vědí, že jsem na nich závislý, jenže se nemůžou chovat tak, aby mi bylo líp zpátky na ulici, takže si mě snaží hýčkat jinými způsoby. Protože vědí, že jsem si peníze z účtu přesunul na svůj soukromý a kdybych utekl, mám dost peněz na to, abych si zařídil vlastní bydlení a měl i něco do začátku.“
„To nezní jako bohatství slavných,“ poznamenal trochu nejistě, nechtěl ho naštvat.
„To ne, rýžují na mě jak můžou,“ znovu se zadíval do drinku.
„Sestra mi neuvěří, že jsem seděl u baru s Richiem Crosslandem,“ hlesl nepřítomně Jerry, když si to uvědomil. Richie sebou cukl.
„Nebudeš o tom mluvit, že ne?“ podíval se na něj zoufale. „Zabijí mě, jestli zjistí, že jsem mluvil. A až to vyžehlí, můžu na výlety rovnou zapomenout.“ Jerry chvíli zvažoval, co má odpovědět. Chtěl to sestře říct, ale ta to bude vyprávět ostatním holkám. A navíc Sandy od nich ze třídy má tátu v bulvárním plátku. Podíval se do smutných prosících očí. Nemůže přece dopustit, aby mu přistřihli křídla úplně.
„Dobře, nechám si to pro sebe.“ Richie se široce usmál.
„Díky.“ Nevěděl, co víc říct. Pak se zachmuřil. „I když teď by se jim tenhle skandál možná hodil do krámu. Asi se jim zdá, že moje popularita upadá. Nikdy jsem nevěřil, že se skandály dělají schválně,“ řekl znechuceně a znovu vypil na ex sklenku. Jerry se chtěl zeptat, jak to myslí, když v tom Richiemu zavibroval v kapse mobil. Okamžitě ho vytáhl a utnul vyzvánění.
„Už se po mě shání, musím jít.“ Bylo mu líto, že je jejich rozhovor u konce. Kromě staršího bratra neměl nikoho, s kým by si o tom mohl promluvit, ani rodičům neřekl pravdu. Nechtěl jim přidělávat starosti a tak se tvářil šťastně i před nimi. Vstal a podíval se mu do očí.
„Kdy sem zase přijdeš?“ zeptal se ho Jerry spěšně.
„Nevím, předtím jsem byl měsíc zavřený u sebe v pokoji a pouštěli mě jen zpívat nebo na večírky slavných,“ pokrčil rameny. Už nedodal, že ho dnes pustili jen proto, že ztropil scénu.
„Cože to mám udělat?“ křičel vztekem celý bez sebe na svého manažera.
„Prostě se jen ukážeš s tou šlapkou na veřejnosti, to je celé.“
„To myslí vážně?“ otočil se na producenta a ten přikývl.
„No tak Richie, uklidni se,“ přidávali se další a další lidé. Zpíval sice skvěle, ale pořád to byl jen rozmazlený fracek. Na jejich vkus moc často řval a vztekle odsekával, ale svoji roli hrál víc než dokonale. Nakonec se jim povedlo Richieho přemluvit.
„Dobře, udělám to. A teď mi dejte pokoj, musím na vzduch,“ odsekl a jim nezbývalo nic než ho pustit. S jeho zuřivým výrazem bylo lepší mu vyhovět, pak ve chvilce zkrotl jako beránek.
„Škoda. Rád bych s tebou zase hodil řeč,“ řekl upřímně Jerry. Richie se smutně pousmál a řekl jen: „Tak snad zase někdy,“ zmizel skrz parket směrem k východu.
Venku se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. Vylovil mobil a přijmul hovor. Počkal až křik odezní a pak si ho teprve přiložil k uchu.
„Vracím se,“ jen oznámil a zavěsil. To obvykle stačí. Na hodinách nedalekého kostela skrytého v srdci velkoměsta odbyla jedna hodina. Povytáhl obočí. To ho nechali venku tak dlouho? A ani po něm nechtěli, aby jel limuzínou? Asi vážně ztrácí na ceně. Protáhl se zadem do hotelu a rychle zmizel do výtahu. Až tam stáhl kapuci z hlavy. Opřel se o stěnu, z kapsy vylovil bonbon pro svěží dech a vhodil si ho do pusy. Klidně by se vsadil, že jeho manažer dokáže vypočítat promile podle dechu. Nechtěl jim dát sebemenší důvod k vyhazovu. Cinknutí, vystoupil a kartou otevřel dveře od svého pokoje – ne, apartmá byl ten správný výraz.
„Kde jsi byl tak dlouho,“ ihned se ptal rádoby starostlivě manažér. Richie mlčel, odložil si mikinu a zul boty.
„Každopádně ten plán provedeme zítra. Vlastně už dneska.“ Tak přece jen ho tak moc nezajímá, co dělám, ušklíbl se v duchu mladík, nahlas řekl jen: „Na to zapomeňte.“
„Cože??“ vyjekl muž až mu málem sjely jeho výstřední brýle z nosu. „Vždyť jsi souhlasil...“ začínal brunátnět ve tváři.
„Ano, souhlasil jsem,“ přikývl s ledovým klidem Richie. „Ale víš, co je za den?“ Nečekal na odpověď. „Sobota. A v sobotu jezdím za rodinou.“
„Tak pro tentokrát -“
„Nemůžu jim to jen tak odřeknout, chceš snad, aby pojali podezření? Když nepřijedu, budou chtít znát důvod.“ Nechal chvíli, aby to manažerovi projelo hlavou a pak dodal: „Jenže nebudou, protože já tam zítra pojedu a strávím s nimi den jako obvykle. A přespím do neděle,“ zdůraznil hlasitě.
„Ale to přece nejde,“ protestoval.
„Přespím do neděle a v neděli se klidně s tou ženskou sejdu,“ dokončil myšlenku. Manažerovi šramtaly v hlavě kalkulace. Jistě, čím dříve, tím lépe. Ale pondělní noviny čte víc lidí než nedělní.
„Dobrá, zkusím to dojednat s ostatními. Ale nic neslibuji.“
„Děkuji,“ usmál se Richie a počkal až muž odejde. Zhluboka si oddechl. Jednoho dokázal přemluvit, ale proti dvěma neměl šanci. Za tu dobu se musel naučit za každé okolnosti tvářit se sebevědomě, v šoubyznysu si nemohl dovolit projevit slabost. Vytáhl druhý, soukromý mobil a prozvonil bratra. Během pár minut začal mobil hrát tichou monofonní melodii. Držel v tajnosti, že ho má, číslo znala jen rodina. Odmítl hovor a konečně vytočil bratrovo číslo. Tenhle zvyk zařídili chvíli po tom, co se musel odstěhovat sem. Když chtěl s bráchou mluvit, prozvonil ho. On ho pak prozvonil nazpátek, pokud měl čas. Telefonovali na Richieho účet, protože on měl neomezené konto, takže si mohl dovolit dobíjet si kredit kdykoliv potřeboval.
„No nazdar, tak jak si žije můj malej bráška?“ přivítal ho veselý hlas. On jediný mu zůstal, žádné přátelství nevydrželo jeho slávu. Oni nechápali, že se nezměnil, že je pořád ten starý Richmond jakého znali. Navíc nechápali, že není pánem svého času a pomlouvali ho za snobství. Mrzelo ho to, ale nemohl nic dělat.
„Počkej, zeptám se ho... hmm... povídá, že za vámi už za pár hodin přijede. A teď se podrž – zůstane přes noc do neděle!“ vykřikl nadšeně. „Tedy zatím to není jisté, ale-“ zbytek zanikl v radostném výkřiku.
„Ty vole, jak jsi to dokázal?? Čím jsi je uplatil, ty kluku jeden zatracená, mamka bude mít radost...“ Richie se smutně usmál. Radši nechtěl myslet na svůj slib. Ani jemu se s tím nedokázal svěřit. Radši začal žvatlat o osobním šarmu. Tak to bude lepší, potom mu to vysvětlí...