Jeho majetek = moje štěstí
Jeho majetek = moje štěstí
Nákupní zóna byla onoho letního dne plná lidí, kteří co chvíli zacházeli do klimatizací chlazených obchodů jen, aby jim nebylo takové horko než kvůli nakupování, což nahrávalo obchodníkům, kteří měli uvnitř mnohem více zákazníků. Ačkoliv mnozí původně nechtěli nic koupit, často přece jen našli nějaký úžasný kousek, který jim doma chyběl, přestože o tom do té chvíle nevěděli.
Jen dva mladíci procházeli kolem obchodů bez povšimnutí, však také znali všechny obchody v okruhu několika kilometrů. Pro kolemjdoucí to byli jen dva mladí lidé, kteří se spolu sešli a nejspíš zajdou někam na pití, aby probrali novinky posledních týdnů. Svým způsobem to byla pravda, i když tihle dva by neutráceli peníze za pití.
„Hej, slyšel jsem, že pár bloků odsud otevřeli Prada pobočku, co takhle se tam mrknout?“ navrhl jeden z nich, v otrhaných světlých džínách a oranžovo šedě proužkovaném značkovém tričku. Druhý zakroutil hlavou.
„Nemůžu, Stan by byl zase naštvaný, kdyby se něco stalo.“
„No tak, Jamie, vždyť se už dlouho nic nestalo. Stal se s tebe hrozný podpantoflák!“ Na to Jamie jen pokrčil rameny a prohlížel si lidi jdoucí naproti němu. Bylo zábavné sledovat, jak se po nich lidé ohlíželi. Hrdě zvedl hlavu a dal na obdiv drahou lehkou letní košili. Celkový vzhled jim trošku kazily Seaho žabky na nohou, ale Sea vždycky vypadal, jako by zrovna odložil prkno na surfování, i když nikde kolem nebyla žádná dobrá surfařská pláž. Vlastně nejbližší pláž navíc byla docela daleko, ale jemu to očividně problém nedělalo.
„To já jsem teď čerstvě vyměnil majitele, takže by mohl zaplatit kauci za nás oba. Nebyl by problém. A pokud jo, může se rozloučit se šperky po babičce,“ zle se zašklebil Sea.
„Na tohle jednou dojdeš, jestli ti na to přijde, půjdeš bručet,“ upozornil ho jeho kamarád, kterého znal už od střední, kdy jejich toulavé životy začaly.
„Jako bys ty nic Stanovi nevzal. No tak, musel jsi alespoň o něčem přemýšlet,“ pobídl ho, když viděl odmítavý výraz.
„Nechystám se utéct, nemám potřebu mu cokoliv brát.“ Ačkoliv sdíleli všechno, nikdy mu Jamie neřekl, že ten stylový náramek je ve skutečnosti sledovací zařízení, takže by útěk nebyl ani možný. Kromě toho nemluvili o pocitech. Zamilovaný tulák byl hloupý tulák, protože pokud se jich někdo ujal, většinou nepočítal s tím, že by u něj zůstali na delší dobu, než co ho omrzí.
„Seš moc ochočenej,“ zakroutil hlavou Sea. Jamie na to nic neřekl, kdysi býval totiž úplně stejný. Neznali význam slova domov, stěhovali se náhle a nevydrželi na jednom místě déle než pár týdnů. Už od střední školy, kdy utekli od svých rodin, přežívali ze dne na den a dlouhou chvíli si krátili adrenalinem ve formě malých krádeží. Tak to fungovalo už tolik let, že Jamie stěží odolal volání instinktu, když viděl snadnou kořist. Pokud mohl, vyhýbal se obchodům, protože věděl, že pro Stana je hrozně potupné jezdit si pro něj na policejní stanici.
Nechtěl, aby ho Stan vyhodil a to pro něj bylo něco zcela nového, že se bál i o tom jen přemýšlet. Nikdy mu nevadilo odejít, protože lehce našel nové místo, s tím nikdy neměl problém. Poprvé v životě ho občas napadlo, že by mu nevadilo zůstat takhle trvale. Než si to stihl uvědomit, byl už na Stana příliš vázaný, že ho děsila představa odchodu.
Když se rozloučili, Jamie si zavolal taxi a cestou z okna pozoroval mraky, jež pomalu zabíraly kousek po kousku celou oblohu. Neměl rád bouřky a tak radši odtrhl oči od nebe a věnoval se svému oblíbenému způsobu krácení času – zvedl zápěstí před obličej a pozoroval svůj náramek. Napadlo ho, jestli by mu ho Stan nechal, i kdyby musel jít. Pro něj to byla připomínka, že někam patří, že se má kam vrátit, má místo, kde bude vždy vítaný. Tedy ne zrovna vítaný, služebnictvo na něj koukalo čím dál víc podezřívavě, že se stejně musel zavírat v jedné místnosti, aby měl klid, než se vrátí Stan. Přesto se tam rád vracel a ten náramek v sobě nesl tolik příjemných vzpomínek, že pokud si chtěl něco od Stana odnést, byl to právě ten malý kousek kovu, který mu sídlil kolem zápěstí.
Před domem zaplatil řidiči z peněz, které dostal od Stana, a zazvonil u brány. Ohlásil se a brána se otevřela na šířku lidského těla. Proklouzl dovnitř a vydal se po příjezdové cestě k domu. U vchodu ho z povinnosti přivítal majordomus. Celá domácnost ho i po měsících stále jen trpěla a poslední dobou se to ještě více vyostřilo, protože některé předměty náhle zmizely.
„Kdybyste ráčil pokračovat do salonku pro hosty a posečkal tam, pán se vrátí do půlhodiny.“
„Proč to?“
„Vše se včas dozvíte,“ odbyl ho starší muž a odvedl na místo, kde sedělo shromážděné služebnictvo a zahradník je všechny pozoroval, jako by je hlídal, kdyby chtěli utéct. Skoro všichni mu věnovali pohrdavý výraz a jejich počáteční zmatení situací vystřídala jistota cizího průšvihu, neboť pokud tu byl s nimi i on, znamenalo to patrně řešení krádeží.
Jamie se ošil pod jejich pohledy. Nechápal, proč si myslí, že jsou něco víc než on jen, protože si na život vydělávají mytím nádobí, utíráním prachu, střiháním keřů, nebo čištěním odpadu. Možná nebyl ukázkový občan, ale stejně jako oni se staral o Stanovu spokojenost a je nemuselo zajímat jakým způsobem.
Po až příliš dlouhé půlhodině dorazil Stan a všichni poslouchali, jak se za dveřmi dohaduje s majordomem. Když konečně vstoupil do místnosti, vypadal unaveně a tvářil se, jako by musel udělat něco velmi nepříjemného.
„Dámy a pánové,“ oslovil je, „všichni jistě víte, že poslední dobou došlo v tomto domě k několika ztrátám. Jelikož bylo dnes zjištěno zmizení dalšího předmětu, byl jsem požádán, abych to pořádně prošetřil. Proto vás všechny žádám, abyste prozatím počkali zde, než provedu nutnou prohlídku pokojů. Ubezpečuji vás, že budu zcela diskrétní. Je mi líto, že muselo k něčemu takovému dojít.“
Služebnictvo zašumělo překvapením a někdo nenávistně zamumlal, že není potřeba prohledávat všechny pokoje, když všichni stejně vědí, kdo to byl.
„Pokud má někdo nějaké obvinění, rád si ho poslechnu. Ale bez důkazů to budu brát pouze jako křivé nařčení a pokud se prokáže nevina obviněného, tak i urážku na cti,“ věnoval Stan jedné služebné zlý pohled. Ještě než odešel, zarazil se pohledem na Jamiem, který jako obvykle měl nečitelný výraz. Všem byla jasné, že si pán domu opravdu přeje, aby za krádeže nemohl jeho milenec, i proto začal s prohledáváním na opačné straně domu.
Ve třech prohledávali pokoje a Stanovi bylo skoro špatně, že musí prohledávat cizí věci. A cítil se čím dál tím hůř, jak se blížili k Jamieho pokoji. Byl tam pouze párkrát, Jamie v něm také moc času netrávil. Nejraději by pokoj prohledal sám, ale více očí víc vidí, takže nechal hledat i dva ze služebnictva, ke kterým měl nejblíže. Pokoj vypadal nezabydleně, veškerý Jamieho majetek byl přesunutý do skříně a i ten tvořilo pouze oblečení. Na pokoj materialisty mu to přišlo zvláštní.
„Pane, pojďte se na něco podívat!“ zvolal jeden z mužů a Stan zavřel oči a v duchu zaklel.
„Pošlete mi sem pro Jamieho a nechte mě s ním osamotě. Ještě projděte neobytné místnosti, pak nechte ostatní rozejít se.“
Jamie dorazil během minuty, zavřel za sebou dveře a nejistě došel před Stana.
„Prohledali jsme tvůj pokoj. Abych pravdu řekl, majordomus trval na tom, že to musím udělat a já na to řekl, že když už prohledávání, tak u všech. Co si myslíš, že jsme našli?“ Jamie pokrčil rameny a zakroutil hlavou, že neví.
„Tyhle zlaté hodinky, můžeš mi vysvětlit, jak se sem dostaly?“
Jamie otevřel ústa, pak vydechl a znovu zavrtěl hlavou.
„Kdybys mi teď řekl, že sis je půjčil, mohl bych celou záležitost uzavřít.“
„Já si je nepůjčil!“ vyhrkl Jamie.
„Vzal?“ zkusil to Stan. „Míváš ve zvyku si brát různé věci,“ odůvodnil svá slova.
„Nevzal jsem si je, proč bych to dělal? Prohlížet jsem si je mohl u tebe v šatníku.“
„A co obvykle děláš s věcmi, které ukradneš v obchodě?“ Všiml si, že Jamie zatnul ruce v pěst.
„To je moje věc.“
„A kauci pak platím já. Nemyslíš, že mám právo vědět, co se děje a mými penězi?“
„Já nekradu tvé věci a pokud jde o tvé peníze, vidíš to na výpisu karty. Co dělám ve svém volném čase je moje věc.“
„Takže ty hodinky sem došly samy?“ Zatímco Jamie do té doby jen vrčel výhružným hlasem člověka, který se ze všech sil krotí, Stan už dávno přešel do křiku.
„Nejspíš ano!“ odpověděl mu stejně hlasitě Jamie a zvedl ruku do výše očí. „Dej si na své věci také lokalizátor, když ti nepozorovaně utíkají, pak třeba budeš mít přehled, jak tvé věci tráví svůj volný čas!“ s tím vyběhl z pokoje a praštil za sebou dveřmi. Stan běžel za ním a před pokojem potkal jednoho služebníka.
„Mám ho přivést zpátky?“
„Není třeba, nikam stejně utéct nemůže,“ řekl podrážděně Stan. „Půjdu do své pracovny a nepřeji si být rušen.“
Nedávalo mu to smysl, Jamie doopravdy do té doby nic z domu nevzal. Chystal se snad odejít? Nemohl, napřed by se mu musel sundat náramek a při té příležitosti by se prohledával dům. Navíc byl dneska venku, pokud hodinky zmizely den předtím, proč je neodnesl a neprodal? Copak neslyšel majordoma nadávat, že pokud ještě jednou něco zmizí, nechá prohledat klidně celý dům, dokud to nenajde? Možná to slyšel někdo jiný...
Jamie byl naštvaný, protože všichni automaticky předpokládali, že to byl on. Co si myslelo služebnictvo, ho ani v nejmenším nezajímalo, ale Stan by mu mohl věřit. Utekl do Králičí místnosti a zamknul se tam. Klíč našel v zásuvce nočního stolku, který tam byl předtím, než se všechno kvůli králíkovi vystěhovalo. Aby se uklidnil, nasypal králíkovi zrní a pak si lehl na zem a poslouchal ženoucí se bouřku.
Králík se jako vždycky vrhl na jídlo, potom vyskočil z klece a šel ho očichat. Chvíli kolem něj zmateně běhal s bručivými zvuky, ale jeho páníček mu nevěnoval pozornost. Jamie přemýšlel. Když se mu nahrnuly do očí slzy, zavřel je a nijak se nesnažil zahnat chmurné myšlenky. Byl tím, čím byl. Kradl pro zábavu, jak jim mohl vyčítat, že ho podezřívali. Přitom všem doufal, že bude Stan stát na jeho straně, že i kdyby byl celý svět proti němu, on bude jiný. Jenže jak mohl přehlížet důkazy? Když u něj našli hodinky, Stanovi nezbude nic než ho vyhodit.
Všechno se v něm sevřelo a Jamie se převalil na bok, aby se mohl schoulit do klubíčka. Neptal se, kdo tam ty hodinky dal. Neptal se, proč to udělal. Kdokoliv to byl, pro něj to nic nezměnilo. Místo aby hledal skutečného viníka, ležel na zemi se svým smutkem. Ze všech sil se snažil nemyslet na to, že bude muset odejít, přál si usnout a ráno se probudit do nového dne, kde bude moct zůstat. Sevřel druhou rukou náramek a když mu došly slzy, konečně usnul.
Stan se po večeři ptal na Jamieho, protože se na jídlo ani neukázal. Věděl, že nejspíš někde trucuje, ale přesto za ním chtěl zajít, aby se alespoň vrátil do pokoje. Služebnictvo mu sdělilo, že bude nejspíš v Králičí místnosti, protože její dveře jsou zamčené zevnitř, jak zjistili, když chtěli jít zavřít ventilační okénko kvůli ženoucí se bouři. Šel za ním, zkusil kliku, jestli se stav nezměnil, poté se sehnul a podíval škvírou pod dveřmi. Všiml si ležícího těla na zemi a králíka u něj. Zvíře se opíralo tělem o jeho záda a hýbalo čumáčkem, protože z otevřeného okna fouklalo.
Stan zkusil zaklepat, zavolal jménem, ale nedostal žádnou odezvu. Přepadla ho zlá předtucha a tak poslal majordoma pro noviny a něco, čím by mohli dostat klíč ven ze zámku. Mezitím sledoval pod dveřmi ležící tělo a k jeho úlevě se s udeřením hromu trhnutí pohnulo.
„Jamie!“ zavolal na něj. „Jamie, otevři dveře, služebnictvo potřebuje zavřít okno a já s tebou chci mluvit.“ Žádosti a prosby měly za účinek jediné, Jamie vstal ze země a zavřel okno.
„Teď už můžeš jít.“
„Nemůžu, stále s tebou chci mluvit.“
„Tak mluv, já tě slyším,“ odvětil Jamie.
„Říkal jsem s tebou, ne s těmi dveřmi. Čeho tím docílíš, když se tam zavřeš?“ Žádná odezva. Dostal noviny a potichu je podsunul pod dveřmi. Když na ně shodil klíč a chtěl je vytáhnout, Jamie mu je přišlápl.
„Taky ty dveře můžu vyrazit, ale radši bych je normálně odemkl,“ povzdechl si Stan a cuknutím noviny vytáhl. Sice mu už nestál v cestě zámek, ale Jamie se zapřel do dveří a nechtěl ho pustit dovnitř. Stan poslal všechno služebnictvo pryč, že to zvládne sám a snažil se mu domluvit.
„Jak dlouho se tam chceš schovávat? Možná ti nevadí být bez večeře, vlastně člověk vydrží nejíst docela dlouho, ale co králík? Jak velkou má zásobu potravy? A vody? Stejně budeš muset otevřít. Jamie, prosím, otevři... Jamie.“ Poslední oslovení vyslovil s takovou něhou, kterou si dovolil jen v posteli, pokud si byl jistý, že je nikdo neslyší. To ho pravděpodobně obměkčilo, protože se odsunul od dveří.
Stan je pomalu otevřel a rozhlédl se kolem. Králík naštěstí seděl u sebe v kleci, takže mohl v klidu vstoupit a zavřít za sebou dveře. V té tmě Jamieho neviděl, chtěl si rozsvítit, když vtom ho zarazil hlas.
„Nerozsvěcej!“ Stan se za ním otočil a v místě předtím skrytém otevřenými dveřmi seděl na zemi Jamie, zády opřený o stěnu. Nechal světlo být, protože si sám už přivykal na přítmí, a dřepl si k němu.
„Jamie, promiň mi to,“ zašeptal.
„Promiň co?“
„Když říkáš, že jsi ty hodinky nevzal, tak ti budu věřit. Neměl jsem tě obviňovat, aniž bych si tě předem vyslechl.“
„Neměl,“ souhlasil Jamie.
„Já občas nevím, opravdu nevím, co si myslíš. Nevím, proč to děláš, proč tu zůstáváš, proč kradeš, i když ti můžu dát všechno, o co si řekneš. A taky nevím, co udělat, abys tu mohl zůstat. Jsou sice mé služebnictvo, ale po tomhle incidentu by nejspíš hromadně podali výpověď, než aby tě tu nechali.“ Jamie mlčel. Dál si objímal kolena a dlaní kryl náramek na zápěstí ve strachu, že mu ho sundá. Cítil, že se mu do očí ženou další slzy a nechápal, kde se tam berou když všechny už odešly než usnul.
Stan si všiml, že jeho oči mluví za něj, že chtějí něco říct, ale nevědí jak. Když náhle Jamie zvedl hlavu a zamrkal, aby zkrotil neposlušné slzy, Stan užasl, protože nečekal, že by mu to ublížilo tak moc. Když pak mladík, vrátil hlavu dolů a otočil ji do strany, aby se vyhnul pohledu, Stan napětím ani nedýchal.
„Nechci odejít,“ zašeptal Jamie. „Nechci.“ V té chvíli si Stan uvědomil, že kdyby teď ustoupil, celé ty měsíce, kdy za Jamieho tajně bojoval a snažil se ostatní přesvědčit, že on za to stojí, by byly zbytečné. Naklonil se k němu a políbil ho na tvář. Jamie se na něj otočil s obličejem plným strachu.
„Nemusíš,“ zašeptal Stan. Sotva to dořekl, jeho úst se dotkly rty, kolem krku se mu omotaly ruce, hladily ho ve vlasech a Jamieho zoufalý polibek přiměl jeho svět udělat kotrmelec. Sevřel ho v náruči a držel ho po celou dobu, dokud se Jamie neuklidnil.
Pak ho vzal do náruče a se slovy: „Je tu zima, vezmu tě někam, kde mi nenastydneš,“ si ho odnesl k sobě. Ten večer byl Jamie náruživější než obvykle, jako by se snažil vykoupit, dát co nejvíc aby si ho Stan nechal. Tak se to Stanovi alespoň ze začátku zdálo, ale když to Jamieho nepřecházelo ani po hodinách, musel ho zarazit.
„Zítra je taky den a pozítří též, nech si také něco na další dny, nikam přece neodcházíš,“ usmál se. Zdálo se mu, že je Jamie stejně vyčerpaný jako on sám, i přes to se nedokázal zarazit a zasypával Stanovo tělo malými polibky. V té zoufalosti bylo i něco jiného, něco nevyřčeného. Sice pro něj byl Jamie záhadou, ale znal ho natolik, aby ten jednoduchý vzkaz pochopil.
„Já tebe taky,“ zašeptal. Tím konečně vykouzlil na jeho tváři úsměv a oba si mohli v klidu lehnout a usnout.
Když ráno přišli na snídani společně, nikdo neřekl ani slovo. Po snídani se ho odvážil majordomus zeptat, jak si pán ráčí vyřešit záležitost předchozího dne.
„Jamie zůstane,“ oznámil Stan hlasitě. Nikdo se neodvážil protestovat, ale pro jistotu si vzal majordoma později Stan stranou.
„Věřím Jamiemu, že to neudělal. Vás žádám o to samé. Následující dny budou klíčové, proto prosím, abyste obzvlášť pozoroval veškeré služebnictvo, protože zloděj bude teď neopatrný. Možná i rozčílený, že to nevyšlo, ale pokud by se Vás někdo ptal, řekněte, že to Jamiemu jen toleruji, pak zloděj bude mít pocit, že mu všechno projde a udělá chybu. Pokud by se stalo, že byste si musel vybrat stranu, prosím, než se dostavím, věřte Jamieho verzi. Možná tu je jen kvůli luxusu, ale manipulant to není. Nelže, pokud nemůže říct pravdu, raději mlčí, i když by na to měl doplatit. Navíc měl šanci hodinky prodat, ale ani se o to nepokusil, takže o nich opravdu nevěděl.“ Starý pán nakonec dal své slovo a Stan se šel před odchodem rozloučit s Jamiem.
„Kdyby se cokoliv stalo, počkej, než se vrátím. Nenech se nikým vyhodit!“ přikázal mu a políbil ho na čelo. „A dávej pozor, myslím, že zloděj teď něco provede, takže se dívej kolem sebe.“
Jamie přikývl a nerad ho vyprovázel. Nejraději by na celý den vypadl z domu, ale Stan po něm chtěl, aby zůstal. Šel vyměnit králíkovi vodu a dokonce si ho i pohladil. To mu zlepšilo náladu a naložil se do vany, kde relaxoval skoro až do oběda. Když nebyl Stan doma, vařila se jednoduchá a obyčejná jídla, aby se nemusel někdo z domu chodit najíst jinam.
Jamie se přikradl do kuchyně, bleskově si naložil na talíř a zase zmizel, než by jeho přítomnost vyvolala hádku. Najedl se v tichosti a počkal, až všichni odejdou z kuchyně. Nestihl dát nádobí do myčky, než ji zapnuli, proto ho umyl v ruce a uklidil na místo. Opět zmizel a napadlo zajít ke Stanovi do pokoje, ten svůj stejně neměl rád a u něj to alespoň příjemně vonělo. Nikdo ho cestou nezarazil a tak klidně došel až přímo do pokoje. Překvapilo ho, že Stan nezamkl, po všech těch krádežích by bylo moudré zabezpečit alespoň předměty s osobní hodnotou. Zhluboka se nadechl a všiml si, že v pokoji není sám. Naproti němu stála jedna ze služebných a v ruce držela malou kamennou sošku ze Stanovy sbírky.
„Sbírka se leští jednou měsíčně, což bylo minulý čtvrtek, co tu teda -“ začal Jamie.
„Já musím živit rodinu, ale klidně mě vyhodí, když na to přijdou. Je jim jedno, že moje dcera umře, pokud nezaplatím nemocniční výlohy. Tobě krádeže prochází!“ s těmi slovy mu strčila do rukou sošku a ze všech sil zakřičela: „Pomóc, zloděj u pána v pokoji.“
„Zabiješ mé dítě?“ zeptala se ho chladně a ustoupila ke dveřím. Jamie byl zmatený, nemohl dovolit, aby kradla Stanův majetek, chtěl ho chránit, ale tu ženu opravdu vyhodí a donutí ji platit. Jenže když ji bude krýt, ona bude krást znovu. Mohl by jí dát peníze, aby přestala? Na kartě měl dost, mohl by za ní zaplatit její dluh. Zatímco přemýšlel, do místnosti se nahrnulo pět dalších lidí.
„Já říkala, že to byl on!“ zakřičela služebná, která velela úklidu.
„Šla jsem jen otevřít okno, abych vyvětrala, a našla jsem ho tu takhle!“ hrála svojí roli zlodějka. Jamie se na ni zle díval a nedokázal se rozhodnout, co má udělat. Stejně by mu nevěřili.
„Jestli ho pán ani po tomhle nevyhodí, odcházím!“ prohlásila opět služebná, která Jamieho nesnášela víc než kdokoli jiný.
„Mě už to tady také nebaví, mám si plít záhony a ne běhat lovit zloděje,“ ulevil si zahradník.
„Pane Jamie?“ oslovil ho majrdomus, „a jaká je vaše verze?“
„To snad nemyslíte vážně?“
„Očividně nemá alibi, tak proč se ho ptáte?“ protestovali ostatní. Jamie stále mlčel, nebyla jeho chyba, že byla žena ve finanční tísni, proč by za ní měl pykat? Měl by ji nenávidět za všechny problémy, které mu způsobila.
„Pane, Jamie,“ oslovil ho podruhé majordomus. „Chtěl jste tu sošku ukrást?“
„Mlčí, to je jako přiznání viny!“ soudili opět sloužící.
„Mluvil jsem s panem Jamiem, ne s vámi. Když dovolíte, mám na mladého pána ještě jednu otázku.“ Brblání utichlo.
„Pane Jamie, myslíte si, že kdybychom sňali otisky prstů, byly by na sošce kromě těch Vašich ještě otisky jiné osoby?“
„Ano.“
„Přestože řeknu, že leštíme sochy tak, aby na nich žádné nezůstávaly?“
„Ano.“ Místností to zašumělo. Jamie zvedl hlavu. Nedokázal ji označit přímo, ale na toto odpovědět mohl.
„Proto, prosím, předmět opatrně položte na stolek, zavolám policii, aby prohlédli. Poté už necháme jiné rozhodnout, kdo je tím zlodějem,“ podíval se na zlodějku a naznačil jí, že věří Jamiemu.
„Jak můžete stát na jeho straně?“
„Pán se za něj zaručil. Řekl, že pan Jamie sice má jisté sklony ke kleptomanii, ale nelže. Oproti tomu finanční trable dovedou přinutit lidi krást, že?“
„Naznačujete snad, že tady Kristen chtěla ukrást tu sochu?“ hájila svojí podřízenou služebná.
„Pokud si pan Jamie myslí, že na sošce jsou otisky i jiné osoby, musel tu osobu vidět na sošku sahat. Jediná další osoba zde v místnosti je slečna Kristen,“ majordomův hlas ani na chvíli nezakolísal. „Je třeba zavolat policii.“ Z kapsy vytáhl mobilní telefon.
„Přestaňte, chcete zabít mé dítě?“ Všichni se otočili na Kristen.
„Mé dítě umře, jestli půjdu do vězení,“ pokračovala. „Nezabíjejte mou dceru, pokud se všichni dohodneme, nikdo na nic nepřijde! Copak jste se ho vždycky nechtěli zbavit?“ zkusila to, když na ni nevěřícně zíraly čtyři páry očí, další pár nezaujatě a Jamie se stále koukal do země.
„Podělím se s vámi!“ řekla, ale i poslední výkřik nevzbudil žádanou odezvu. „No tak, lidi, chcete ji zabít?“
„Mám ji zavřít?“ zeptal se zahradník.
„Buďte tak laskav,“ požádal ho majordomus.
„Vrazi! Všichni jste vrazi!“ křičela, až její šéfová udělal krok vpřed a vlepila jí facku, až musel zahradník Kristen chytat.
„Ty sama ho zabíjíš svým chováním! Že ti není hanba, zneužívat lidi kolem! Kdybys ho požádala, pán by ti určitě půjčil peníze, tím jsem si jistá. Pomohli bychom ti. Pokud tvé dítě zemře, tak jen proto, že má matku jako ty!“ řekla jí a znechuceně odešla do kuchyně uvařit čaj. Kristen se už nevzpouzela, s pláčem se nechala odvést a ostatní se taktéž rozešli. Majordomus zavolal Stanovi a doporučil Jamiemu, aby vyčkal do jeho příjezdu u sebe.
Stan zavolal policii a všichni museli vypovídat. Ostatní tak zjistili, že Jamie ji nechtěl udat kvůli dětem a tím u nich stoupl. Říkali o něm, že je to sice divný kluk, ale srdce má na správném místě, což Jamie nechápal, protože by bylo přece skoro nemožné mít srdce někde jinde.
Ten večer poprosil Stana, jestli by nemohl zaplatit Kristenin dluh v nemocnici. Stan se tomu divil, ale Jamie na tom trval, i kdyby to mělo jít z jeho účtu. Nakonec tedy Stan svolil pod podmínkou, že mu bude vždycky říkat pravdu, přestože by to mělo jiné ohrozit. Byla to těžká podmínka, jenže Jamie by nemohl klidně spát, pokud by mu svědomí našeptávalo, že jeho vinou umřel člověk.
„Stejně nechápu, jak si mohli myslet, že bych odsud chtěl něco odnést,“ poznamenal Jamie, když leželi v posteli. „Já bych byl první, kdo by chránil tvůj majetek. Nenechal bych ji odejít s tou soškou pryč, zkazila by se tím dokonalost tohoto domu. Kdybych povolil lidem odnášet si věci, nic by tu nezůstalo.“
„S tím souhlasím,“ přikývl Stan.
„Tvé věci jsou mé oblíbené, můžeš klidně odejít a já to tady ohlídám.“
„Kdybych chtěl hlídání, pořídím si psa nebo ostrahu. I když kamerový systém by také nebyl k zahození, jenže pak bychom se museli omezit pouze na místnosti bez kamer,“ usmál se a pak ho něco napadlo.
„Když máš tak rád můj majetek, nechceš se naučit ho spravovat? Majordomus má dost práce se zajištěním chodu a kdyby za něj někdo vytvářel finanční rozpočet, byl by jen rád. Není to jako být můj účetní, svoji firmu si zpracuji sám, ale na domácnost už moc času nemám. Co myslíš?“
Jamie váhal. Lákalo ho to, ale to by pak byl součástí domácnosti. Potom si uvědomil, že to je i tak. Už není jen dočasný nájemník, staral se o králíka a tenhle svůj první úkol zvládal výborně.
„Můžu to zkusit.“
„Samozřejmě to nebude hned a majordomus na tebe bude ještě dlouho dohlížet, ale postupně by ses naučil hospodařit. Obvykle si na to muži pořizují manželky, ale to u mě nepřipadá v úvahu,“ poškádlil ho.
„Budu se snažit být mnohem lepší než jakákoliv manželka!“ prohlásil sebevědomě Jamie.
„To už jsi,“ políbil ho Stan. „Tak mě napadá, kdyby sis měl odnést jednu jedinou věc z tohoto domu – kromě mě – co by to bylo?“ Jamie se zamračil, když uslyšel omezení.
„Kdybych si fakt nemohl vzít tebe...“ začal, náhle se mu rozšířil úsměv po tváři a zvedl paži tak, že měl zápěstí přímo nad očima. „Vzal bych si tenhle náramek.“
Parada
(Karin, 31. 12. 2019 21:05)