Lež má ostré zuby
Lež má ostré zuby
Občas máte pocit, že Vás nic nedokáže vyvést z míry. Sedíte u televize a ani nevnímáte program, který právě běží. Klidně byste mohli usnout, jak je vám příjemně. Jenže právě takovéto chvíle míru a klidu bývají narušené náhlým příchodem někoho známého.
Odemykání, prásknutí dveří a hned je po odpoledním odpočinku. Do obývacího pokoje vtrhl muž.
„Postav se!“ zakřičel.
„Juliane, co-“ začal protestovat majitel bytu, ale byl přerušen opakovaným příkazem.
„Postav se!“ vyštěkl na něj znovu Julian. Z jeho pohledu se dalo poznat, že nemá cenu zapírat, mladík v křesle se tedy opatrně zapřel a vytáhl se na nohy. Stál trochu rozklepaně, ale zpříma.
„Kdy?“ Jualian už nekřičel, svoji otázku položil s chladem, který by zmrazil vařící vodu během mrknutí oka.
„Juliane, já...“
„Ptal jsem se, kdy?“ nenechal ho ani začít větu. Zhluboka dýchal, jak se snažil ovládat.
„Asi šest měsíců,“ přiznal.
„Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, proč jsi mi to neřekl?“
Je špatné zalhat kamarádovi, ale klamat svého nejlepšího přítele celý půlrok je už mimo stupnici špatnosti. Jak může někdo takovou dobu předstírat, že má ochrnuté nohy? K tomu už musí být dobrý důvod. Jenže občas je dobrý důvod přílišný luxus, třeba když jde o lpění na novém zvyku. A tak přestože se mu vrátil cit do nohou a celé měsíce usilovně pracoval na rehabilitaci svého těla, tajil to před svým nejbližším.
„Prostě se mi zalíbilo být obskakován, to je celé.“
Jak by mu mohl říct pravý důvod? Ne, musel lhát. I po měsících snahy sotva stál a radši se podepřel rukou. Bez opory nedokázal ani sunout nohy po zemi. Stres s ním skoro cloumal.
Julian zakroutil nevěřícně hlavou.
„Seš nemožnej. Fakt. Tohle snad není pravda.“ Nečekal na další vysvětlení, prostě se sebral a odešel. U dveří se jen na chvilku zarazil, aby vyndal klíče z kapsy a hodil je na stolek v předsíni, a pak za sebou praštil dveřmi.
Možná kdyby neměl strach, možná kdyby se tomu postavil čelem jako dospělý člověk, vyřešil by to jinak. Bohužel příliš lpěl na Julianově společnosti. Dětinsky se bál, že až se uzdraví, přestane za ním chodit. Nedávalo to smysl, byli přátelé už nějaký ten rok. Od té nehody se ale stal nepostradatelným a nakonec musel přiznat, že mu na něm záleží víc, než si mohl k muži dovolit. Takže najednou měl tajemství dvě.
Opatrně se zase sesunul do křesla a cítil se hrozně. Začala mu být zima a tak vypnul televizi a dojel do ložnice. Přesunul se na postel a natáhl ruku pro mobilní telefon. Zbývalo jen potvrdit vyrovnání dluhu. Při nehodě, kvůli které ztratil cit v nohou, řídil Julian. I když nehodu přímo nezpůsobil, stále cítil vinu a tak se to snažil vyrovnat svojí péčí o přítele. Jeho závazek teď končil. Po tomhle podvodu už neměl právo po něm cokoliv žádat.
Občas je nejlepší zavřít oči a všechno nechat na další den. Situace sice bude stále mizerná, protože vaše milovaná osoba bude stále pryč, ale ne nadarmo se říká: „Ráno moudřejší večera.“
A možná jednou tu osobu zase potkáte, třeba úplnou náhodou, když budete na procházce, která se ukáže být delší, než se předtím zdálo. Možná si s Vámi sedne na lavičku a možná se Vás zeptá na důvod, proč jste to udělali. Pak snad dostanete šanci říct pravý důvod. Poté budete schopni říct, že jste milovali. Nic Vám v tom nebude bránit, protože vedle Vás na lavičce bude cizinec, kterého jste kdysi znali. A potom možná, jen možná, budete pochopeni.
Uslyšíte, jak hloupě jste jednali a pak se zase rozejdete každý svým směrem se slibem, že se určitě zase někdy uvidíte, jenže v hloubi duše budete vědět, že i kdyby vám ten druhý člověk slíbil, že se ozve, tahle kapitola Vašeho života už skončila.
Čas říct sbohem.