Můj majetek = jeho štěstí
Můj majetek = jeho štěstí
„Opravdu za něj složíte kauci?“ Stan se bezmocně podíval škvírou mezi žaluziemi na Jamieho, který seděl v prázdné místnosti na židli a sklesle se díval na zem.
„Ano,“ odpověděl. Nebylo to hodně, krádež v obchodě byl pouze přestupek, ale jezdit si pro něj na policejní stanici během pracovního dne by rozhodně neoznačil za příjemnou zkušenost. Bohužel už od prvního dne věděl, že se něco takového stane.
Když si Jamieho poprvé přivedl k sobě domů, viděl ty jiskry v očích, když přejížděl rukou po novém laku jeho aut. Jamie zářil, pokud byl obklopený luxusem a Stanův dům bylo království luxusu. Slyšel příběhy o zlatokopkách nebo zlatokopech, Jamie ale nikdy neprojevil snahu cokoliv z jeho majetku získat pro sebe. Nikdy nic neukradl, nevzal si nic bez dovolení, tím si byl Stan jistý, protože pokaždé nechal kontrolovat celý dům. Na důvod přišel brzy, Jamie si byl jistý, že u něj zůstane delší dobu, jinak by si dávno už něco vypůjčil.
Luxus, kterým byl zahrnován, splácel Jamie svému milenci velmi dobrým servisem. Věděl, jak se stát nepostradatelným, jak si zaručit neustálou pozornost. Ve své podstatě byl velmi prostý člověk, stačilo mu jen dívat se na krásné věci, Stan ho několikrát přistihl, jak si prohlíží dům i po dvou měsících jejich vztahu.
Když zaplatil kauci, Jamieho propustili. Dovedli ho před budovu a tam je nechali trapnému tichu. Stan v jeho obličeji hledal odpověď na otázku, kterou si kladli i policisté, když viděli, jakým luxusním autem si pro něj Stan přijel. Proč by měl krást, když očividně netrpí žádnými nedostatky?
Jamie mlčel jako malý kluk a zarputile koukal do země. Věděl, že se zachoval špatně, jenže důvodem jeho trestu pro něj nebyla krádež samotná, ale že se nechal chytit. Neomlouval se, nežádal pochopení, jen mlčel a nedokázal se Stanovi podívat do obličeje.
Stan ho chytil za zápěstí a odtáhl k autu. Otevřel dveře, nechal ho nastoupit a sám se usadil za volant. Černé Lamborghini opustilo prostor policejního areálu. Mlčky jeli pryč z města až na periférii, kde byla moderní čtvrť vil nad rámec finančních možností většiny smrtelníků.
Stan byl podrážděný, musel si pro něj přijet jako pro malé dítě, které něco provedlo ve škole, a on mu neřekne ani slovo? Zahrnoval ho vším, neměl důvod být nespokojený. Mohl mu říct a klidně by mu koupil cokoliv, vždyť o peníze Stanovi nikdy nešlo. Rád utrácel za Jamieho, jeho zářící úsměv v něm vyvolával největší uspokojení. Snažil se, aby Jamieho pochopil, tajně doufal, že jednou mladík projeví víc než jen zájem o jeho majetek. Marně. Musel uznat, že jeho přátelé měli pravdu.
Setkal se se značnou dávkou nevole, když se poprvé svěřil přátelům, že si přivezl kluka z ulice. Všichni o něm věděli, že má zvláštní vkus, ale ani jeden z nich mu nemohl schvalovat kluka, který měl sotva ukončenou povinnou školní docházku na druhořadé střední škole a visel očima na každé minci. Nechali mu ho jako chvilkový rozmar, ale už se to táhlo skoro čtvrt roku a Stan si ho pořád držel u sebe.
„Budeš toho litovat,“ říkali. „Zasloužíš si někoho lepšího, někoho, komu nepůjde jen o tvůj majetek. Když už, tak si sežeň alespoň někoho, kdo dokáže spravovat nemovitosti,“ dodávali, protože Jamie by se nedokázal ani starat o kaktus, tvrdili. Nebyla to tak úplně pravda.
Vedle Stana se Jamie pohnul. Zvedl před obličej zápěstí a zpod košile vykoukl malý kovový náramek. Díval se na něj tím svým smutným osamělým pohledem, který vždycky bránil Stanovi, aby uvažoval o rozchodu. Dlouhou chvíli si Jamie náramek prohlížel a pak ruka klesla zpátky a oči se zaměřily na palubní desku v obvyklém obdivném výrazu. Ten náramek dostal Jamie od Stana, ale nebyl to dárek, který by uvítal. Byl to lokalizační přístroj v elegantním kovovém provedení, aby nikoho nenapadlo, že je to vlastně sledovací zařízení. Oba dva věděli, k čemu to je.
Nerad ho Jamiemu dával. Vysvětlil mu, že je to pro klid nejen jeho, ale i celé domácnosti a jeho přátel. Dokonce i správce domu naléhal, aby se nějak pojistil před náhlým zmizením milence i se spoustou dalších věcí. Nikdy to nemusel použít, ale dát Jamiemu náramek byl největší projev nedůvěry, jaký si kdy vůči někomu dovolil. Jamie tenkrát beze slova stál a díval se na něj. Viděl proud myšlenek za světlýma očima, ale ven se nedostala žádná. Po několika dlouhých vteřinách mlčky natáhl ruku a nechal si kovový lokalizátor nasadit.
Stana napadlo, jestli toho teď nelituje. Dřív kdyby chtěl odejít, stačilo by prostě kdykoliv projít bránou ven, teď by musel jít za Stanem, aby mu napřed sundal náramek. Občas měl pocit, že si ho tím označil jako svůj majetek. Sžíralo ho to, chtěl Jamieho pochopit, ale čím víc se snažil najít toho člověka uvnitř, tím častěji narážel na skutečnost, že tam žádný není, jediný Jamie byl ten bezmezně zamilovaný do luxusu.
Na příjezdové cestě zastavil.
„Vystup si tady. Ženou se nějaké mraky, radši zaparkuji v garáži.“ Jamie stále bez jediného slova vystoupil a šel dovnitř. Stan v garáži zavřel auto a v hale se zeptal majordoma, kam Jamie šel.
„Pokud se nemýlím, zamířil rovnou do Králičí místnosti.“
„Děkuji vám.“ Králičí místnost byla pojmenována podle svého obyvatele. Týden předtím, když byli spolu ve městě, se náhle Jamie zastavil před zverimexem.
„Nikdy jsem neměl zvíře,“ přiznal tenkrát a Stan navrhl, aby šli dovnitř. Z křiku ptactva a bublání akvárií byl Jamie trochu nesvůj, ale dlouho pozoroval každého tvora, až se zastavil u čistě bílého králíka. Plaše jeden na druhého koukali a v tu chvíli se Stan rozhodl. Vyhradil králíkovi jednu malou nepoužívanou místnost, přesně podle prodavače se zvíře naučilo chodit na kočičí záchod, takže mohlo volně poskakovat po místnosti.
Opravdu tam Jamieho našel, dřepěl u stěny, kde měl králík potravu. Stan zůstal stát stranou a pozoroval ho. Napřed nevěřil tomu, že by se Jamie opravdu o králíka staral, ale teď to viděl na vlastní oči. Zkontroloval stav vody, doplnil misky a pak se tiše díval, jak tvor jí. Takhle podle majordoma probíhala většina jejich setkání, Jamie se o něj postaral a pak se na něj chvíli koukal. Nikdy na něj nemluvil, ani se nepokusil o kontakt. Alespoň to Stanovi říkali.
Jamie totiž najednou rozechvěle natáhl ruku ke králíkovi, který se zarazil a opatrně ho sledoval. Pomalu se ruka přibližovala, až se dotkla srsti. Králík se lekl a odskákal pryč. Zklamání bylo skoro hmatatelné.
„Pokud chceš něco na mazlení, koupím ti kočku nebo psa,“ ozval se Stan a poprvé dal najevo svojí přítomnost. Jamie se na něj otočil a zavrtěl hlavou.
„Nechci kočku ani psa. On je perfektní,“ díval se za zvířetem.
„I když si ho nemůžeš ani pohladit?“ nadhodil Stan a vydal se k němu.
„Jednou mi to dovolí.“
„Víš, trochu mi tě připomíná. Tou plachostí. A taky jak sedí celé dny sám.“
„Já jsem plachý?“ divil se Jamie. Stan už byl skoro u něj.
„Kdybys nebyl, nebál by ses ho pohladit, podívej,“ řekl a přistoupil ke králíkovi. Zahnal ho do roku a zlehka pohladil. Druhou rukou si ho držel, aby neutíkal a hladil ho.
„Takhle to není správné, nutíš ho,“ nesouhlasil Jamie.
„Ano, ale jednou si zvykne a nechá se hladit bez utíkání. Chceš si to zkusit?“ Jamie vstal a zavrtěl hlavou.
„Chci si k němu najít cestu sám.“
„Proč vůbec právě on? Ze všech zvířat právě tenhle králík?“ taktéž se postavil a nechal zvíře být.
„Vypadal osaměle,“ pokrčil rameny Jamie.
„Tím mi tě taky připomíná.“
„Jsem pro tebe taky králík?“ zeptal se Stanův milenec trochu ostřeji.
„Cítíš se snad tak?“
„Ne.“
„Je to kvůli tomu náramku? Jestli –“
„Ten náramek nosím z vlastní vůle, protože chci, abys mi mohl důvěřovat,“ odsekl Jamie. „Nenechal bych si ho nikdy dát na ruku, kdyby to nebyla má vlastní volba, nikým bych se nenechal přivlastnit, kdybych si to sám nepřál! Udělal jsem to kvůli tobě.“
Stan se najednou usmál a nedokázal to zastavit. Smál se nahlas úlevou a ani sám pořádně nechápal, proč. Jamie byl pro něj vždycky záhada. Trochu se uklidnil a navrhl zmatenému Jamiemu: „Co takhle nějaký oběd, odešel jsem z práce těsně před polední pauzou a mám hlad jako vlk. Vezmu tě do nového podniku na druhé straně města, otevřeli to tam teprve minulý týden a kolegové to místo docela vychvalovali.“
Možná s ním byl Jamie jen kvůli majetku, možná mu jen prostě vyhovoval komfortní vztah a nechávat se rozmazlovat, ale v tu chvíli si užíval představu, že by v srdci Jamieho nebyl jen zprostředkovatel luxusu. Třeba byl Jamie osamělý, jako ten bílý králík, jehož červené oči odstrašovaly každého potenciálního kupujícího, nebo taky ne. Na tom nezáleželo. Ani na tom, jestli pro něj bude muset jezdit na policejní stanici týden co týden. Teď ho prostě jen chtěl vzít na drahé jídlo, dívat se na jiskřičky štěstí v jeho očích a pak strávit celý zbytek dne v hříšně velké posteli.
Jen doufal, že bude mít dost peněz, aby takhle mohl trávit celý život.
Hmm
(Ichika Aiyoru, 12. 10. 2010 16:43)