Ten druhý svět
Ten druhý svět
„Tam do té jeskyně. Je tam tma, tak jsme tě zavolaly, strýčku Joshuo,“ vysvětlovala malá Serenne svůj problém se ztraceným míčem.
„Dobře jste udělaly,“ pochválil je. „Počkejte tu na mě, přinesu vám ho.“ Náhle zamrkal a jeho vidění se na chvíli rozostřilo.
„Strýčku Joshuo?“ zeptala se váhavě malá holčička.
„To nic, už jdu.“ Poslední dobou se cítil divně, občas jakoby z dálky slyšel hlasy. Připadaly mu zvláštně povědomé, ale než je dokázal zařadit, utichly. Většinou volaly jeho jméno. A pak tu byl pláč, tichý a zoufalý pláč.
„Nevezmeš si svíčku?“ divila se Trish, která si hrála společně se Serenne.
„Ne, mám dobrý zrak, zvládnu to,“ odbyl ji, stále se cítil divně a chtěl to mít co nejrychleji z krku. Navíc vesnice byla daleko a děvčata by jistě dostala výprask, kdyby se někdo dozvěděl, že si hrála u jeskyně.
Už v ní párkrát byl jako malý, bývaly časy, kdy do ní lezli s kluky pořád. Rodiče ve vesnici prakticky nedělali nic jiného, než že vyháněli děti od pískovcové skály. Přikázal jim, ať za žádných okolností nechodí za ním, a vydal se do tmy. Chvilku počkal, než se mu přizpůsobily oči a začal pátrat. Jeskyně byla poměrně prostá, nevedla do žádných tunelů a míč se nemohl zakutálet nikam daleko. Konečně si všiml zvláštního stínu po levé ruce u stěny.
Pomalu šoupal nohama po zemi, aby nezakopl, a rukama si chránil hlavu proti nízkému stropu. Těsně u míče zrychlil, náhle narazil horní částí těla do výběžku, podklouzla mu noha na písku a spadl na zem. Hlavou se praštil o kamennou zem a s hvězdičkami před očima ztratil vědomí.
Probíral se zvláštním způsobem, neotevřel oči náhle – měl je již otevřené. Jako by už delší dobu byl vzhůru, ale při vědomí až v tu chvíli. Zamrkal a nechápavě se díval kolem sebe. Myšlenky se táhly pomalu a i pohyb hlavou byl namáhavý. V koutku duše začínal pomalu panikařit.
Seděl venku na terase nějakého domu přikrytý dekou a cítil se zvláštně čistě. Obloha byla zatažená a foukal chladný vítr. Zkusil se pohnout a deka se mu svezla z ramen do klína. Sklopil hlavu a prohlížel si bavlněný svršek, který deka odhalila. Než mohl dál zkoumat neznámé prostředí, oslovil ho hlas přicházejícího člověka.
„Spadla ti deka, ukaž, hned ti ji vrátím zpátky,“ řekl laskavě a do Joshuova zorného pole se dostal mladý muž. Přišel mu povědomý, jako z nějakého dávno zapomenutého snu, stejně jako všechno okolo, a přece ho neznal.
Muž mu upravil deku a usmál se na něj. Zkoumavě prohlédl jeho výraz a pak se zarazil.
„Joshuo?“ oslovil ho váhavě, málem se zalkl v půlce slova a jeho oči se rozzářily nadějí. Joshua se na něj upřeně díval a chtěl se ho zeptat, kde to je, ale ústa jako by nebyla zvyklá na otvírání. Když je přece jen ztěžka otevřel, nemohl ze sebe dostat ani hlásku.
„Joshuo, seš zpátky,“ vyhrkl muž a vrhl se mu kolem krku.
„C-co... kde...“ vykoktal konečně Joshua a mladík se trochu odtáhl. Mohlo mu být tak pětadvacet, stejně jako Joshuovi.
„Seš doma,“ usmál se na něj. „Paní Hollandová, pojdtě rychle sem, Joshua se vrátil!“ Joshua panikařil, tohle zcela jistě nebyl jeho domov, bydlel ve vesnici Kerouche v malém polorozpadlém domku po svých rodičích. Jenže jeho druhé jméno opravdu bylo Holland, o tom nepohyboval.
„Ne, to není... Kdo jsi?“ rozmluvil se a hned své otázky litoval, protože mladíka očividně silně zasáhla.
„Ty mě nepoznáváš? Jsem Ethan. Ethan, tvůj nejlepší kámoš!“ Joshua předtím neslyšel o žádném Ethanovi, ale v tu chvíli si byl zatraceně jistý, že to nemůže být pravda.
„Ethan je mrtvý!“ vykřikl. „Co tu dělám? Kde je vesnice? Kde jsou lidi? Jak jsem se sem dostal?“ To už vstoupila z domu na verandu žena.
„Joshuo?“ oslovila ho stejně váhavě, jako předtím ten muž, který si říkal Ethan, ale s větší zdráhavostí člověka, který se už bojí věřit. „Je to pravda? Můj synáčku?“ V tu chvíli toho měl Joashua akorát tak dost. Co to bylo za sen? Nebo ho někam unesli? Ne, tohle musel být sen, jen výplod jeho fantazie, musí být ve skutečnosti v jeskyni.
„Já chci zpátky, slyšíte? Zpátky! Do svého světa!“ ječel jako smyslů zbavený a začal sebou házet. Přestal vnímat okolí a zmítal se v náruči muže, který se ho snažil uklidnit, zatímco žena vytáhla injekci na uklidnění. Chvíli po vpíchnutí Joshua otupěl, ten divný svět se mu opět rozplynul před očima a byl nahrazen pulsující bolestí v zadní části hlavy.
„Pane Joshuo? Slyšíš mě?“ Zamrkal do jasného slunečného dne a i přes šílenou bolest se nadzvedl na loktech. Byl před jeskyní, kousek od něj stála děvčata s míčem v ruce a slzami na tvářích.
„Měl bys zůstat ležet, sice jsme ti hlavu ošetřili, ale –“
„Co tě to napadlo, chodit dovnitř bez světla?“ láteřila bába bylinkářka. „Měl jsi štěstí, že to nebylo horší a že děvčata rychle doběhla pro pomoc.“ Joshua k holčičkám natočil hlavu.
„Děkuji. A omlouvám se, že jsem vám nemohl přinést míč,“ usmál se bolestně. Nemohl si dovolit jen tak ležet, i když na něj šly mdloby, chtěl zůstat při vědomí.
Ten večer se bál usnout, ale znovu se do podivného snu nedostal.
„Jsi vážně v pořádku? Poslední dobou jsi nějak zachmuřený,“ dělal si starosti Joshuův nejlepší přítel Poklie. Přišel za ním na kopec, ze kterého bylo vidět na vesnici. Nahoru se muselo chodit oklikou, protože ze strany k vesnici byl sráz příliš prudký na šplhání. Čas od času se kus srázu uvolnil, obzvlášť během bouřky, proto se vesnice nerozrůstala směrem ke kopci a nikdo nechodil ke kamenitému úpatí srázu.
Joshua se otočil a při pohledu na něj ho bodlo u srdce. Teď to viděl jasně, Podklie vypadal jako o trochu mladší verze samozvaného Ethana z jeho snu. Jen hlas měli jiný.
„Nic mi není,“ odpověděl vyhýbavě a otočil se k vesnici. Ke své vesnici. Miloval ji, bydlel tam odjakživa.
„Jen mám poslední dobou špatné spaní.“
„Měl by sis dojít za bylinkářkou, ať ti něco dá,“ navrhl Poklie. Dělá si starosti, uvědomil si Joshua. Všichni si dělají, celá vesnice si toho už všimla. Jenže Ethan si je dělal taky. Teď už Joshua věděl, odkud pocházel ten tichý pláč. Slýchával ho v noci často, budilo ho to a vždycky cítil úzkost. Měl před očima Ethana, jak leží stočený na posteli a tiše pod rouškou tmy bezmocně pláče, když si myslí, že ho nikdo neslyší.
Proč Ethan neměl někoho, kdo by ho objal a utišil? Joshua proklínal všechny lidi v jeho světě a nepřál si nic, než aby za ním někdo přišel a ten pláč už konečně přestal. Pak by mohl klidně spát. Ale proč ten Ethan vypadal jako jeho nejlepší kamarád? Hlasy byly jasnější než kdy dřív a poznal i hlas své matky. Tady jeho matka umřela, když byl malý kluk, tam očividně žila, ale kde bylo to tam?
Proč Ethan? Kdo byl Ethan? A proč nebyl mrtvý, i když Joshua měl pocit, že by měl být? Nechtěl se zabývat záhadným světem, ale toužil po vysvětlení. Nemohl být klidný jen s vysvětlením, že se mu to všechno zdálo, protože pokud ano, proč stále slyšel hlasy?
„Pojďme, je zima,“ řekl Pokliemu a vydali se zpátky do vesnice.
Joshua zamrkal v tmavém pokoji. Zase nemohl spát. Je to Ethan? V odpověď přišel stísněný pocit a volání jeho jména.
„Vrať se mi, prosím,“ zaslechl mezi vzlyky. Podrážděně vstal. Měl toho plné zuby.
„Doprčic, nemůže mě nechat napokoji?“ nadával a vstal z postele. Posledně se tam dostal přes ránu do hlavy. Měl by se praštit znovu? Zatímco předtím ho nářek nechával chladným, teď to bylo k nevydržení. Stačila by bolest? Možná ano, řekl si, když se mu pokoje před očima prolínaly. Byl na půl cesty mezi světy, stačilo jen málo... Musel by přestat vnímat tady a začít tam... Bez váhání vzal do ruky kastrol na vaření a praštil se do hlavy.
Probral se tentokrát se zavřenýma očima. Pláč byl mnohem zřetelnější a zároveň tlumený, jako by se ho snažil někdo skrýt v polštáři. Otevřel oči. Ležel na zádech v posteli a vedle něj byl kolem jeho ruky stulený Ethan.
„Proč se k nám nevrátíš?“ mumlal zrovna. Joshuův vztek způsobeným absencí vydatného spánku pomalu ochaboval. Byl naštvaný, že ho pořád otravují, i když evidentně nemá o jejich svět zájem, ale nedokázal dál cítit vztek tváří v tvář někoho na pokraji sil. Snažil se pohnout volnou rukou, ale nešlo to.
Proč jsou všechny pohyby tak zatraceně složité? Začal od základních a snazších úkolů, prohýbal prsty a pak i trošku pohnul zápěstím. Neměl ruku ochrnutou, proč se nechtěla hýbat? Možná jeho tělo zakrnělo, možná že ho nikdo dlouho nepoužíval, napadlo ho.
Konečně ohnul ruku v lokti a položil přes břicho. Pomalu ji sunul přes tělo na druhou stranu, na čele mu vyrazil pot námahou, jenže Ethan si stále jeho snahy nevšiml. Byl rád, že měl deku až někde u pasu, jinak by to měl marné. Špičky prstů se dotkl Ethanovy paže, přitáhl se ještě trochu blíž a chytil se.
Ethan utichl a opatrně rukou zkoumal, jestli se mu to nezdá. S jistotou věděl, že jeho paži uložil na druhou stranu.
„Joshuo?“ odvážil se zašeptat. Zvedl hlavu a podíval se na něj. Chvíli se dívali jeden druhému do očí, nejistí, co by měli udělat.
„Jestli někoho zavoláš, odejdu,“ varoval ho taktéž šeptem Joshua a Ethan vyděšeně zavrtěl hlavou.
„Proč jsi přišel? Tentokrát to není náhoda, že ne?“
„Proč jsi tu sám?“ vrátil mu otázku.
„Nejsem tu sám, jsem tu s tebou,“ bránil se Ethan. „Pro případ, kdyby ses probudil nebo něco potřeboval.“
„Ne, myslel jsem... Proč tě nikdo neslyší, proč ti nikdo nepomůže?“
„Protože oni také trpí, každý tu má své slzy a nemůže myslet na druhé. Kromě toho,“ smutně se usmál, „jsem radši, když mě nechají dělat, co chci. Rodiče... tví i mí... snažili se mě přinutit, abych to vzdal, že se neprobudíš. Abych šel a žil svůj život. Jenže ty ses probudil. Měl jsem pravdu, já tomu věřil!“ řekl radostně už ne tak potichu.
„Proč jsi je neposlechl... Kdo jsi? A kdo je Ethan?“
„Já jsem Ethan,“ trval na svém mladík. „Proč mi nevěříš?“
„Protože... protože... protože nemůžeš být Ethan... Já... přišel jsem, abych si vzpomněl, kdo je Ethan. A proč je mrtvý.“
„Ale on není mrtvý, on je já a já jsem tady!“
„Správně, ty seš tady a já tam. Poslechni rodiče a nech mě být. Nemůžu spát, když tu bulíš jak dítě!“ řekl Joshua, protože už pomalu cítil, že mizí. Už neslyšel, co mu na to muž odpověděl, otevřel oči na podlaze své světnice. Venku už bylo světlo, za pár hodin mělo vyjít slunce. Jeho výlet nebyl marný, teď už věděl, kdo byl Ethan. Někdo velmi důležitý. A spadlo s ním letadlo. V jeho světě neexistovala letadla, to jen tam v tom hrůzném snu tomu tak bylo.
Když vyšel ven rozptýlit se okopáváním záhonku, přemýšlel o všech podivnostech toho světa. Byla v něm spousta nevysvětlitelných věcí, ale když se nad tím zamyslel, náhle chápal, že v domě nesvítí svíčky, ale elektřina. Odkud věděl, co to vůbec je? Dokázal by si sám vymyslet tak komplikovaný svět?
Bylinky pomohly i nepomohly. Na jednu stranu spal jako zabitý, na stranu druhou se v noci znovu ocital v té říši hrůzy, jak ten sen nazval. Když se tam probral poprvé, seděl v křesle v obývacím pokoji. Všiml si nástěnných hodin. U nich se řídili podle slunce, jen ve velkých městech měli takovéto hodiny, tak jak mohl vědět, kolik je hodin? Musel to být sen.
Cinknutím byl ukončený hučivý zvuk a objevil se Ethan.
„Jídlo je hotové, za chvíli budeme jíst,“ oznámil, ale očividně se k úsměvu nutil. Měl obrovské kruhy pod očima a rozcuchané vlasy.
„Převezu tě do jídelny.“ Joshua se podvědomě otočil směrem, kde myslel, že bude jídelna. Zachytil Ethanův zkoumavý pohled, ale nakonec mladý muž nic neřekl, postavil se za něj a křeslo se i s Joshuou k jeho překvapení rozjelo. Kolečkové křeslo, vzpomněl si. Ethan s nim přijel ke stolu a zaparkoval ho na místo židle. Pak se otočil a vyndal jídlo z mikrovlnky. Joshua se rozhlížel po místnosti a v duchu pojmenovával postupně všechno kolem.
Ethan musel vědět, že je při vědomí, ale nic neřekl. Vypadal hodně zničeně. Možná je naštvaný kvůli tomu, co jsem posledně řekl, napadlo Joshuu, ale proč neodešel? Je tu stále se mnou? To nemá kam jít? Dostal před sebe talíř.
„Zvládneš to sám?“ zeptal se Ethan a posadil se vedle něj. Joshua se podíval na těstoviny v omáčce a pak na kovovou lžíci.
„Obvykle tě krmím já, ale když už jsi mě poctil svou přítomností, nechceš to pro jednou zkusit sám?“ Hořkost odkapávala z hlasu jako krev z raněného. Joshua pohnul rukou dokonce až na stůl a pokoušel se uzvednout lžíci. Padala mu z rukou. Připadal si uboze jako nikdy v životě.
„Dobře, udělám to,“ vzdal se Ethan a nabral lžící těstoviny. Joshua vděčně otevřel pusu a přežvykoval těstoviny.
„Jak můžu jíst, když tu nejsem?“ zeptal se.
„Obvykle mi stačí jen ti stravu dostat vzadu na jazyk a vyvolat polykací reflex,“ odpověděl Ethan a Joshua mu tak v mysli začal říkat, protože pro něj neměl jiné jméno.
Jedli mlčky a zatímco Joshua žvýkal, Ethan sám jedl vedle něj. Pak sklidil nádobí a otevřel ledničku. Cosi zašustilo a pak ji zase zavřel s plnou pusou něčeho a kusem hnědé hmoty v ruce.
„Čokoláda,“ odpověděl na tázavý pohled. „Chceš?“ Vložil ji Joshuovi do úst.
„My... čokoládu nemáme. Proč si ji nepamatuju?“ hledal odpověď u Ethana.
„Moc ti nechutnala, možná právě proto,“ pokrčil rameny. „Jinak si všechno pamatuješ?“
„Vzpomenu si, když to vidím. Jako například lednička, myčka, mixér... U nás je... středověk,“ uvědomil si. Ano, tak se tomu říkalo, historická časová osa tak označovala doby.
„Vždycky jsi měl rád středověk,“ konstatoval Ethan. „Máme celé odpoledne, než se vrátí tví rodiče, je tu něco, co bys chtěl dělat?“
„Chtěl bych... projít dům.“ A tak se stalo. Ethan ho provedl celým domem. Něco se změnilo, ale jinak všechno bylo v Joshuových nově nalezených vzpomínkách. Bylo to zvláštní, velmi zvláštní. A postupně se ho zmocňovala otupělost. Odměřený Ethan si toho všiml.
„Co je... Ty se vracíš, že jo?“ obvinil ho.
„Musím, je ráno. Musím se probudit.“
„Ale tady ses probudil, tam je jen sen!“
„To říkáš ty.“
„Já a všichni ostatní!“
„A proti nim je celá vesnice tam u nás...“ zavíral pomalu oči.
„Kdy se vrátíš?“ vyhrkl s příměsí zoufalství Ethan.
„Nejspíš příští noc, beztak tam u nás nemůžu spát...“ Joshua cítil lidské tělo zavěšené kolem krku, zamrkal a s otevřením očí byl opět doma. Jako by to celé byl jen sen, ale stále cítil Ethanovo objetí.
Další noc tam byl zase a další znovu, začal tam pravidelně chodit každou noc. Ve svém světě se stal netrpělivým a roztěkaným, protože byl myšlenkami stále tam. Chtěl vědět co nejvíc a tak se začal odcizovat svým přátelům.
Probíral se u Ethana v různých chvílích. Většinou doma, ale i na procházkách a když si toho Ethan všiml, bral ho na známá místa a ukazoval mu oblíbené věci. Dokonce i rodinné album. Joshuu to mátlo, měl dvě minulosti, dvě dětství na která si vzpomínal a vždycky se mu zdálo opravdovější to, které se odehrálo ve světě, ve kterém se momentálně nacházel. Nejvíce ho zasáhly fotky Ethana a sebe. Prošli spolu střední školou. Nejlepší kamarádi. Ale byl to tenhle Ethan, nebo ten který už nežil? Nedokázal si vzpomenout, co se vlastně stalo.
„Ehane?“
„Ano, Joshuo?“
„Proč?“ zeptal se nepřítomně jednoho dne Joshua, když spolu koukali na nějaký film a ignoraval mladíkovo nadšení, že ho konečně oslovil jménem.
„Co proč?“
„Proč jsem na vozíku? Vždyť mi nic není, nebo snad je?“
„Protože je to už několik let od doby, co ses dokázal sám postavit na nohy.“
„Kolik?“
„Pět let.“
„Aha... A proč vlastně? Nepamatuju si to. Co se tady stalo? Co se podle tebe stalo? Co si pamatuješ?“ Ehtan váhavě ztlumil zvuk televize, ale nevypnul ji úplně. Tajil před jeho rodiči, že se Joshua občas probírá, protože kdyby jim to řekl, nutili by ho chodit na různá psychologická vyšetření a Joshua by radši zůstával ve svém světě. A to rozhodně nechtěl riskovat.
„Víš tenkrát... bylo to zvláštní období. Měl jsi přítelkyni, vyprávěl jsem ti o Alice, že jo? Chodil jsi s ní. A já odletěl na seminář do Číny, na dva týdny. Pamatuju si, jak když jsem odjížděl, přiběhl jsi za mnou na letiště a volal jsi na mě. Ptal jsem se, co mi chceš říct, protože jsem už musel letět, ale tys jen mávl rukou, že mi to řekneš, až se vrátím. Říkal jsem si, že to muselo být něco dobrého, protože jsi celý zářil. Ale nikdy jsem se to nedozvěděl.“
„Jak to?“
„Letadlo, ve kterém jsem měl letět, spadlo. Bohužel někdo letěl s mojí letenkou a tak bylo potvrzeno, že jsem zahynul spolu s celou posádkou.“
„Proč jsi v něm nebyl?“
„Na letišti si mě odchytla ochranka a někam mě odtáhli. Tvrdili, že jsem špeh, nebo tak něco, a celý měsíc mě tam drželi, aniž bych měl možnost si zatelefonovat. Nikdo se samozřejmě neobtěžoval dát vědět, že jsem v tom letadle neletěl a já navíc ani nevěděl, že spadlo. Takže po celý měsíc jsem byl úředně mrtvý.“
„S Ethanem spadlo letadlo,“ hlesl Joshua, jak náhle narazil na nový proud vzpomínek.
„Po měsíci mě propustili, letěl jsem domů a rodiče na mě koukali jako na přízrak. Řekli mi, že už jsem měl i symbolický pohřeb. Vážně, moje jméno bylo na rodinném hrobu. Musel jsem znovu celý svět přinutit věřit, že žiju, jenže pro tebe bylo už pozdě.“
„Co se stalo?“
„Vím to jen z vyprávění, ale pokusím se to co nejpřesněji převyprávět,“ dramaticky se nadechl, protože pro něj nebylo lehké o tom mluvit. „Slyšel jsem, že tě to vzalo. Víc než kdokoliv chápal. První dva týdny to přehlíželi, že to potřebuje čas, ale pak sis našel své útočiště, říkali. Malý kus mysli, kam ses zavíral. A potom ses pokusil zabít.“
„Proč bych to dělal?“
„Proč asi lidi dobrovolně opouští svět, co myslíš? Podařilo se jim tě zachránit, ale už ses nevrátil zpátky. Prázdná skořápka, tělo bez duše. Máš pravdu, fyzicky jsi naprosto zdravý, nechali tě testovat, jestli nedošlo k poškození mozku, ale to se těžko zjišťuje. Když jsem se vrátil, doufali, že já tě dokážu přivést zpátky. Naneštěstí jsi na nic nereagoval a tak všichni ztratili naději. Zklamal jsem je, ale nevzdával jsem to. Skončil jsem se školou, abych mohl být s tebou...“
„Ty... Myslíš si, že je to tvoje vina? Že jsem se pokus zabít kvůli tobě?“
„A není to snad pravda?“ opáčil trpce. „Nenáviděl jsem se za to, ale po těch letech nemůže nikdo žít neustále v nenávisti. Trpěl jsem dost, ne sice za zmařený život, ale ačkoliv jsem to zavinil, neudělal jsem nic, co bych si mohl vyčítat. Bylo to dost na to, abych mohl v klidu odejít, jenže jak sis všiml, nedokázal jsem to.“
„Takže Ethan... není mrtvý... Ethan jsi ty...“ docházelo Joshuovi pomalu. „Chtěl jsem ti něco říct, bylo to důležité... já nevím, nevím... c-... co... teď... pryč...“ přepadený únavou usnul a už nemohl slyšet, jak se Ethan tiše rozplakal, protože s ním třásl Poklie.
„Vzbuď se sakra,“ křičel.
„C-co se děje?“
„Co se děje? Hoří, to se děje!“ ukázal ven. Joshua byl hned na nohou, někde ve vesnici propukl požár a už to přeskočilo na vedlejší dům. Probudil se skoro na poslední chvíli, pomáhal hasit, až nakonec po hodinách požár zdolali.
„Zatraceně! Fakt nechápu, jak jsi mohl tak tvrdě spát,“ klel Poklie, když bylo po všem.
„Prostě jsem spal, víš pamatuješ na mé problémy se spaním, měl jsem bylinkový čaj před spaním.“ Popravdě ho udělal schválně silnější, aby vydržel na celou noc.
„Joshuo, vzpamatuj se! Prober se už konečně! Co to s tebou je? Věčně jsi myšlenkami někde v oblacích, ale podle mě to oblaka nejsou. Není to ani žádná holka, protože ty se na žádnou ani nepodíváš. Posedl tě snad ďábel?“
„Ďábel?“
„Všichni ve vesnici si to myslí, být tebou seberu se a přestanu blbnout, nebo to špatně skončí,“ varoval ho a naštvaně odešel. Joshua zůstal stát. Má pravdu, pomyslel si, svými výlety je tu všechny ohrožuju, měl bych tam přestat chodit. Jenže to nebylo tak lehké udělat. Věděl, že jeho cesty jsou špatné, přesto neustále váhal nad výběrem jednoho světa.
„Vrať se zpátky na zem...“ Ethan i Poklie říkali to samé, ale kde byla realita? Sebrali mu bylinky a on kupodivu spal i bez nich. Nedokázal zapomenout na výlety za Ethanem, ale věděl, že jeho místo je mezi vesničany. Rozhodl se pro ten život, život bez čokolády, bez Ethana, ale se zdravým tělem, které v jeho nepřítomnosti netrpělo žádnými záchvaty, jak mu bylo vysvětleno, když se ptal na uklidňující injekce. A také se začal zajímat o děvčata. Když mohl V Ethanově světě, mohl i tady. Stejně si nepamatoval, co mu to tenkrát chtěl říct a jeho nejlepším kamarádem teď byl Poklie.
Tak se rozhodl a vydrželo mu to celé tři týdny.
Joshua spal klidným spánkem až do chvíle, kdy se to nějaký pes venku rozhodl změnit. Zaklel, převalil se na druhý bok, jenže už nemohl znovu usnout. Do rozbřesku zbývalo ještě mnoho hodin a tak se šel napít. Náhle měl pocit, že něco slyší. Ani se nehnul, všude bylo absolutní ticho a přece. Něco na okraji slyšitelnosti, ve velké dálce.
„Ethan,“ hlesl Joshua. Snažil se na něj zapomenout, ale ignorovat jeho volání nedokázal. Ani se s ním nerozloučil, neřekl mu o svém rozhodnutí. Než si to stihl rozmluvit, už byl na cestě za ním. Doufal jen, že nikdo neuvidí jeho tělo ležící na zemi, dokud se nevrátí.
Tentokrát se probral v posteli na boku, ruce natažené před sebou a dvě mužské ruce ho držely kolem pasu. Dost křečovitě.
„Ethane, dusíš mě,“ upozornil ho.
„Joshuo!“ vyhrkl a místo aby se uklidnil, jak Joshua očekával, propukl v nový pláč.
„Myslel jsem, že už se nevrátíš.“ Já taky, odpověděl v duchu Joshua a vyrovnával se se svojí nepohyblivostí. Ani to netrvalo dlouho a přiložil svojí dlaň na jeho ruku. Proč měl radost? Jeho hlavním výkonem dne byl pohyb rukou, měl na krku nervově labilního člověka, život někde jinde a nemyslel si, že by dokázal žít tady, přesto všechno to měl chuť zkusit.
„Proč ti to tak trvalo?“ zeptal se Ethan bez náznaku obviňování jen s prostým podtónem radosti, že je s ním.
„Vesničané si mysleli, že jsem posedlý démonem. Posledně, zatímco jsem spal, shořela půlka vesnice.“
„Vidíš? Bojují proti tvým odchodům, protože bez tebe neexistují!“
„A neděláš ty to samé?" Na to Ethan neměl co říct. Samozřejmě, že se bránil...
„Abys věděl, už tam mám i svojí budoucí ženu,“ pochlubil se Joshua. Cítil, jak muž za ním ztuhl.
„Vážně? A nevypadá náhodou jako Alice?“ zeptal se jedovatě.
„Ani trochu!" zamítl razantně Joshua. Před očima vyvolal podoby obou žen a porovnával je, přesto nenacházel podobnost.
„Vážně? Ani takové maličkosti, jako piha na levém zápěstí nebo její chichotání?“ ptal se sebejistě, jako by předem znal odpověď.
„Určitě, na zápěstí... Smích..." vzdal se a bylo mu jasné, že si Ethan užívá pocit vítězství.
„Pokud sis ji vytvořil po vzoru Alice, nebudeš s ní šťastný.“
„Nikoho jsem nevytvořil! Kromě toho, proč myslíš, že by nám to spolu neklapalo?“
„Protože s Alice ses rozešel. Den před mým odletem. Dozvěděl jsem se to po svém návratu, když ještě za tebou chodila. Vydržela poměrně dlouho na to, že věděla, že i kdyby ses probral, nebudeš se ptát po ní.“
„Takže jsme se rozešli?“ hledal příslušnou vzpomínku, ale nenacházel ji.
„Přesně tak. Ale očividně tě to netrápilo, nejspíš už jsi měl někoho alespoň vyhlédnutého.“ Potom oba utichli. Joshua se zmítal v pochybnostech, nevěděl, jak rozlišit skutečnost od fikce. Jeden z příběhů musel být čistě výplod jeho fantazie, jenže který? Vytvořil si středověk, protože ztratil přítele? Nebo naopak budoucnost, protože v ní měl rodinu a osobu, pro kterou byl vším? Pokud budoucnost, tak proč Ethan nebyla žena? Proč by v jeho představivosti byl Poklie, jeho nejlepší přítel, kdo se k němu zoufale tiskl? Měl snad erotické fantazie o svém příteli? Protože ve středověku by je nikdy neuskutečnil, vymyslel si budoucnost, kde je všechno možné?
Už mu nebylo ani divné, že o muži přemýšlí takhle, protože v tomto světě očividně nic nedávalo smysl.
„Jak vypadá ten druhý svět? Jsou tam další lidé z našeho světa?“ zeptal se nečekaně Ethan. Nikdy nechtěl slyšet o Joshuově světě, celou dobu jeho existenci ignoroval.
„Jsou tam... některé tváře. Rodiče už tam nemám, zemřeli, když jsem byl sotva v pubertě. Není tam nikdo z lidí na fotkách. Kromě Alice, jak říkáš. A pak ty...“
„Já tam jsem?“ překvapeně mu skočil do řeči.
„Jo. Akorát se jmenuješ Poklie.“
„Poklie?!“ vyplivl to jméno Ethan. „Něco víc úchylnějšího tě nenapadlo?“ Opět je pohltilo ticho.
„A ty s tím Pokliem vycházíš?“ znovu položil otázku na cizí svět.
„Je to můj nejlepší kamarád.“
„Je lepší než já?“
„Nedokážu posoudit.“
„Aha.“ Joshua cítil, jak jeho stisk povolil. Když Ethan znovu promluvil, osamělost v jeho hlase prořízla ticho.
„Takže tam máš za mě náhradu. Proto tě nezajímá tenhle svět.“ Ruce zmizely. „Teď už chápu, že nemám šanci. Vybral sis ten druhý svět, že ano? Ale než odejdeš...“
„Než odejdu co?“
„Chtěl bych něco od tebe. Jelikož si stále ještě nedokážeš vzpomenout, co jsi mi chtěl tenkrát říct, vezmu si od tebe něco jiného, co mi dlužíš. Za tu všechnu péči a tak.“
„Co ti dlužím?“ divil se zmateně Joshua. Etan si ho otočil zády k matraci a opřený o dlaně se mu z výšky díval do očí.
„Vím, že to bude nefér, když se nemůžeš bránit, ale vydrž to se mnou. Neodvážil jsem se to ukrást za celých pět let, tak mi to teď dovol,“ šeptal a sklonil se blíž. Joshua panikařil, srdce mu tlouklo jako splašené a proklínal svoji představivost, jestli v tomhle má prsty.
„Na rozloučenou...“ zašeptal Ethan a přitiskl své rty k jeho. Napřed jen něžně, ale pak si bral víc a víc. Joshuovým tělem probíhaly vlny energie, ale on je nedokázal spotřebovávat. Zatínal ruce do prostěradla, snažil se dýchat a zmateně zaznamenal, že se na něj Ethan pomalu položil. A že je v některých partií tvrdší, než by očekával. Ostatně on sám taky nemohl říct, že by byl v klidu.
Pootevřená ústa, dva jazyky a Ethanovy ruce putující podél Joshuova těla. Až se dlaně našly a propletly prsty. Ethan ho na chvíli nechal vydechnout, rozdal pár polibků na krk a tvář a dál si bral, co mu údajně Joshua dlužil. A Podle Joshuy si nabral i do zásoby na dalších pět let.
Když se Joshua probudil, ležel na zemi, což byl ještě ten příjemnější fakt. Horší už bylo, že jeho spodní část spacího oblečení byla... špinavá. Zrudl a okamžitě se šel omýt. Erotický sen?
Už nebyl žádný pláč, žádné volání jeho jména, Joshuovo spojení s druhým světem zmizelo. Jako by ani nebylo, jen vzpomínky přetrvávaly, i když i ty začaly mizet a zdály se mlhavé a neurčité. A tak žil skoro jako předtím, staral se o vesnici Kerouche a roční období se prostřídala jednou dokola. Nic nenasvědčovalo, že jeden z vesničanů byl posedlý jakousi halucinací.
Přesto byl Joshua jiný. Nedokázal zapomenout na ten polibek ani když se ho snažil přemazat mnoha jinými s různými ženami. Získal si pověst sukničkáře, jenže stále nenacházel, po čem jeho srdce toužilo. Představivost v noci dostávala volné pole působnosti a Joshua si ráno nebyl jistý, jestli ve snech vystupoval Ethan nebo Poklie. Každopádně měl pokaždé problém se svému kamarádovi podívat do tváře.
Poklie si všiml, že se mu jeho kamarád vyhýbá a svým svérázným způsobem naléhal, aby mu to vysvětlil. Naneštěstí pro něj Joshua vždycky vrtěl hlavou a tvrdil, že to Poklie nechce slyšet. Jenže kdo líp ví, co Poklie chce slyšet, než on sám? Nenechal to být.
A pak přišel zlom, po kterém zákonitě následovala šikmá plocha. Joshua jednoho dne na cestě zařídit pár záležitostí pro vesnici potkal ve městě muže, který byl svolný k troše důvěrnostem. Myslel si, že to zůstane skryté rouškou tmy a nikdo se to nedozví, bohužel je někdo viděl a takové záležitosti se nezůstávají utajené. Do týdne dorazilo vyprávění i do Kerouche.
„Říká se, že jsi měl prý pletky s mužem,“ začal Poklie, když byl s Ethanem o samotě. Joshua věřil svému nejlepšímu příteli, nechtěl lhát.
„A co když je to pravda?“ zeptal se opatrně, ale nic nezapíral.
„S mužem, Joshuo! S mužem!“
„A co má být?“ obořil se na něj.
„To už ses dočista pomátl? To ti žádná žena není dost dobrá? Poznal jsi jich už tolik, přesto sis vybral neznámého muže?“
„Lepší neznámého, než abych to zkoušel třeba na tebe!“ uklouzlo Joshuovi. Poklie zíral s otevřenou pusou.
„Ty... ty...“ začal. „Ďábel! Posedl tě ďábel!“ zvolal Poklie a rozhořčeně odpochodoval. Joshua myslel, že se to nějak urovná, ale bohužel loajalita Poklieho náležela církvi. Bylo sice nemilé, že to byl jeho přítel, ale ďábel musel být zničen.
Joshua věděl, co se na něj chystá. V posledním roce byl v kostele jen výjimečně, což mu na důvěryhodnosti nepřidalo. Znal metody vyhánění démonů a posluhovačů satanových, žádné z nich nebylo snadné přežít. Možná kdyby došel za Otcem a poprosil o odpuštění, příslušně se kál a zařídil nějaké přínosy pro církev, zachránil by si život, ale Joshuova mysl na toto nepřistoupila.
Stál na svém oblíbeném místě, vysoko nad vesnicí s výhledem na krajinu. Zapomínal na povinnosti a utíkal tam pokaždé, když chtěl přestat skrývat své myšlenky. Ethan na něj nejspíš už zapomněl. Nechal ho jít, protože přestal slýchávat jeho hlas a až do předchozího týdne si neuvědomoval, jak mu chybí. Ethan byl jiný než Poklie. Jako by Poklie byl jen jeho pokřivený odraz.
Joshua přestával věřit, že je jeho život reálný. Neměl pro to žádné důkazy, už si ani nebyl jistý, zda-li ten druhý svět vůbec existuje. Chyběl mu Ethan. Jeho mysl byla posedlá myšlenkou se tam alespoň na chvíli dostat. Ale už se neplánoval vrátit zpátky.
„Joshuo!“ Poklieho hlas se rozléhal, jak se blížily kroky mnohých. Přišli si ho odvést. Otočil se k nim čelem.
„Takže jste si pro mě přišli? A v takovém počtu? To vážně musíte věřit, že je ve mně ďábel,“ ušklíbl se smutně, zrazený vlastním světem. Budou mu chybět, všichni.
„Joshuo, musíme z tebe vymýtit zlo,“ oznámil páter s křížem v ruce. Po stranách měl celkem šest vojáků, ozbrojených a připravených k útoku.
Joshua mlčel. Nedokázal ulevit své mysli, nedokázal přestat myslet na Ethana. To byl jeho prohřešek. I když v tom cizím světě by byl odkázaný na ostatní, jen postavení se na vlastní nohy by vyžadovalo měsíce trénování, přesto všechno se tam toužil vrátit. Ano, tam se vracel, ne sem. Jeho mysl se upnula na jedinou myšlenku.
„Tenhle svět není reálný, moje místo je u Ethana,“ zamumlal. Sám sebe se snažil přesvědčit o pravdivosti svých slov.
„Joshuo, promiň mi to, ale je to pro tvé dobro.“
„V pořádku, Poklie, neklaď si to za vinnu,“ usmál se na něj Joshua. Ne, nebude, protože přestane existovat. Uvnitř něj cosi křičelo strachy, doopravdy nevěřil, že by Poklie nebyl skutečný, kdesi hluboko uvnitř chtěl zůstat v Kerouche.
Joshua se otočil k vesnici a naposledy se na ni zadíval. Za sebou slyšel, jak se k němu skupina přibližuje. Srdce mu málem vyskočilo z hrudi, adrenalin proudil krví a jeho tělo se třáslo. Ano, byl posedlý, ale znal jen jediný lék.
Mohli být od něj tak pět metrů, když zašeptal: „Ethane, jdu za tebou.“ Poté se rozběhl k okraji srázu a skočil dolů vstříc ostrým kamenům. Zavřel oči a doufal, že bude už za chvíli vysvobozen ze svých závazků vůči životu ve vesnici. Už brzy uvidí Ethana, už brz-
Tělo dopadlo na zem zbavené života a Joshua Holland ve vesnici Kerouche zemřel.