I jedna rána mění životy (1/3)
I jedna rána mění životy
Někdy se čas zastaví a ty se jen můžeš dívat, jak se tvá pěst blíží k tváři přítele. Nemůžeš nic dělat, jen sledovat dopad, protože ránu už nedokážeš zastavit. V naprosté tichosti dopadne a odhodí ho stranou. On padá a padá... Až třískne hlavou o roh lavice a posléze dopadne na zem. Čas se znovu rozeběhne, i když to zprvu není znát. Spolužáci kolem ustrnou v němém šoku. Znají tě, ví, že máš výbušnou povahu, ale tohle nečekali. A osoba na zemi se nezvedá. Až moc dlouho. První vzpamatovaný k ní přiskočí a zatřese s ní: „Simone?“ ale bez úspěchu. Zkouší to znovu a znovu, přidávají se další spolužáci.
Přibíhají učitelé. Volají pohotovost, zkouší dech a tep osoby. Spousta lidí běhá kolem, ale ty zůstáváš stát. Proč? Proč nepomůžeš? Máš výčitky svědomí? Ten chudák za nic nemohl, jen ti chtěl pomoci. Proč jsi mu jednu vrazil?
Vidíš, ostatní to také zajímá. Ptají se, ale ty neodpovídáš. Odvádí tě pryč, kolem projíždí záchranáři tam a zpátky. Zaslechneš slovo „vážné“. Nechceš myslet na to, co se stalo, jenže si nemůžeš pomoci. Nejraději bys šel domů a zase si sedl k počítači. Vidíš, kam tě tvoje hry dovedly? On měl pravdu. Musí každý, kdo má pravdu skončit v nemocnici? Ne, teď už to nemůžeš vrátit.
Zvedáš hlavu, jsi v ředitelně. Za stolem naproti stojí ředitel školy spolu se zástupkyní a tvojí třídní.
„Já ho zabil,“ hlesneš bezduše.
„Ještě ne,“ oznámí chladně ředitel. Ale, ale. Ty se bojíš slůvka ještě. Tak velký kluk a bojí se tak malinkatého slovíčka. Slova, které tě nutí každou noc pokořovat své současné rekordy.
„Proč jsi ho uhodil?“ Vidíš? Ptají se.
„J-já nevím. On mě vytočil.“ Třese se ti hlas, špatně skládáš věty. „Řekl, že potřebuju pomoct, ale já jsem v pořádku.“ Ale i v tom okamžiku víš, že je to lež.
„Proč ti nabízel pomoc?“
„Jsem prý závislý na hraní.“
„Gambling?“
„Ne, počítač.“ Pokývají soucitně hlavami.
„Jak často u něj sedíš?“
„Tak deset až patnáct hodin denně.“ Vadí ti otázky, zdržují tě.
„Jak je Simonovi? Dostane se z toho?“ vypálíš otázku. Neudržíš se v klidu. „Já nechtěl. Jen jsem... Nechci být vrah,“ svěsíš ramena. To je všechno? Nechceš být vrah? A jen kvůli tomu nemá umřít? Aby ses ty necítil špatně? Pomyslel jsi vůbec na něj?
„Chci ho vidět,“ rozhoduješ se. Jenže to nejde. Musíš vyplnit formuláře, tvoje výpověď musí být zdokumentována a to trvá. Neudržíš se, smeteš věci ze stolu, chceš vyběhnout na chodbu a běžet za ním. Bohužel jsi nepočítal s policií za dveřmi. Dovedou tě zpátky. Nechají si tě tam ještě chvíli a pak tě odvezou domů, kde tě rodiče zamknou v pokoji, aby ses trochu uklidnil.
Až ráno ti povolí jít do nemocnice. On už je vzhůru. Kromě obvazů na hlavě vypadá zdravě. Podívá se na tebe. Vidíš výčitky – ne. Dívá se zklamaně a ublíženě. Možná trochu soucitně. Ano, on tě lituje. Jsi ubožák, víš? Přejdeš k posteli.
„Promiň,“ zamumláš. Zkoumavě tě pozoruje.
„Je ti to líto?“ zeptá se.
Přikývneš.
„To je dobře,“ konstatuje, ale nespouští z tebe oči.
„Já...“ začneš, „já nechci být takhle. Nechci lidem ubližovat. Chci s tím skončit, jenže sám to nedokážu. Měl jsi pravdu, potřebuju pomoc,“ přiznáš. Opravdu toho všeho lituješ. Chlapec na posteli se na tebe usměje.
„To jsem rád. Pomůžu ti, jestli chceš.“ Usměješ se nazpátek a přikývneš. Nabídne ti ruku a ty ji přijmeš.
„Proč to všechno děláš? To ti na mně tolik záleží?“ nechápeš.
„Znám tě už hodně dlouho a nechtěl jsem, aby ses mi ztratil.“ řekne a mírně zčervená. Najednou pochopíš. Jsi pitomec, že jsi to neviděl dřív.
„Ty...?“ nedokončíš, Přikývnutí. Nevíš, co říct. Nakonec natáhneš ruku a dotkneš se jeho tváře, jako bys ji viděl poprvé. Jemně ji pohladíš. Obratně tvou ruku zachytí a políbí do dlaně. Projede tebou vlna vzrušení. Proč ne, řekneš si a políbíš ho...
Tohle všechno by se mohlo stát, kdybys býval přišel. Jenže ty jsi nepřišel. Já jsem ten kluk a tys mě tu nechal jako nepotřebného psa. Hodný Simon. Simone, napiš úkol! Fuj, nech tu slečnu, Simone. Podej pac. Cítím se jak spráskaný pes, a ty o tom nejspíš ani nevíš, je ti to jedno. Býval jsem tvůj nejlepší přítel a mohl bych znovu být, kdyby ses včera ukázal. Ale ty nejspíš zase doma hraješ ty svoje hry. Jsou pro tebe důležitější než já. Teď už ti nebudu překážet. Umírám. Umírám a ty se nestaráš. Proč taky? Co je ti po nějakém cvokovi, který rýpe natolik, že jsi mu musel vylepšit fasádu? Já ti nic nevyčítal, mohl jsi přijít...
Venku se snáší v šedivém počasí listí. Vždycky jsem věděl že umřu na podzim. Jediné, co jsem si přál bylo, ať s tím skončíš a vrátíš se ke mně.
„Pitomče,“ vyslovuji nahlas. Ale na koho to platí? Na idiota posedlého hraním? Nebo na zamilovaného gaye, co si hraje na spasitele světa? Ne, já tě vždycky viděl jinak než ostatní. Proč jsi tomu propadl? Chci být s tebou, chci alespoň umřít u tebe v náruči a je mi jedno, jestli se v té době budeš věnovat mě, nebo svým hrám. Můžeš to někdy pochopit?
Chce se mi spát a je mi zima. Odmítl jsem poslední dávku léků, bůhví co to je. Teď na to nemám sílu, v klidu si to nechávám píchnout do žil. Drží mě to při životě. Jenže já chci umřít. Bolí to víc než dokážu snést, být odmítnut, odkopnut. Být sám. Je hloupé doufat, že bys mi mohl city opětovat. Homosexuálové se v těch tvých hrách nevyskytují, že? Stéká mi slza po tváři. Sestřičky se se mnou pokoušejí mluvit, marně. Před rodinou jsem se dokonce schoval pod peřinu. Chtějí tě zažalovat. Mě je to jedno. Zachumlám se pod peřinu a doufám, že usnu. Když budu mít štěstí, už se neprobudím.
Nejde to, léky zabírají. Přichází znovu doktor.
„Je tu ten mladík, který vás udeřil. Mám ho pustit dál?“ ptá se. Jsi tady? Tak ty jsi přece jen přišel. Jsem rád, ale už je pozdě.
„Nechci ho vidět.“ Předstírám spánek. Doktor se vrací na chodbu, umlčí všechny tvé protesty a je ticho. Proč nemůžu usnout? Místo toho pod peřinou brečím. Co tu děláš? Máš přece být u těch svých her...
Nebudu dál čekat na spánek, který nepřijde. Chci to radši mít za sebou hned. Jenže musím vědět, proč jsi tady. Sakra, musel jsi sem chodit? Nemohl jsi mě nechat v klidu zemřít? Jestli teď budu muset umřít s pocitem, že jsem ti křivdil, zabiju tě taky. Romantika, ne? Umřít spolu a být spolu navždy. Ne, tobě by se to nezdálo. Ani nevím, dokážeš být romantik? Já ano. Po večerech se mi rozjíždí představivost na plné obrátky. Jaké by to bylo chodit s tebou? Říct ti, že tě miluji? Políbit tě? Spát s tebou? No, mám poslední šanci to zjistit. Alespoň dvě ze čtyř věcí, na zbytek není čas.
Zvednu se z postele. Pomalu sundám hadičky z ruky a dojdu ke dveřím. Opatrně kouknu okénkem ven. Jsi tam, i když ti bylo zakázáno jít dovnitř. Natáhnu ruku ke klice... Nedokážu to. Jedna ze slz opouští obličej a ve vší tichosti padá na zem. Nechci se ti vrhnout kolem krku, tak radši stáhnu ruku zpátky a odvrátím se ode dveří.
Co teď? Původní plán – okno. Otevřu ho a vykouknu dolů. Prima, jsem dost vysoko. Kdybych měl ještě skončit na vozíku kvůli nepovedené sebevraždě... Sednu si na kraj okna. Je to opravdu vysoko. Dívám se na šedivé město, náhle tak tiché. Jediný pohyb vytváří chladný vítr pohrávající si s listím. Přivřu oči, když mi zafouká do tváře. Chce se mi umřít? Jo, sakra, chce. Tak skoč, proč neskáču? Let musí být osvobozující. Zaplachtím si volným pádem a pak už žádná bolest. Další slza padá, tentokrát až na dláždění pod oknem.
Já nechci umřít! Ale nezáleží na mně. Stejně umřu a takhle to alespoň budu mít hned za sebou. Nakloním se... víc... ještě o trochu víc... a... a... -
Parada
(Karin, 1. 1. 2020 12:04)