I jedna rána mění životy (3/3)
Trhnutím se probudím. Nesmím zaspat tvojí návštěvu! Zvláštní, jsem tu čtyři dny a svět se za tu dobu obrátil vzhůru nohama.
„Konečně jsi vzhůru, bál jsem se, že zaspíš celou mojí návštěvu!“ usmíváš se. Proč jsem vůbec v nemocnici? Vždyť mi nic není. Měli mě tu, že jsem odmítal jídlo, na pozorování po úrazu... No jo, hlava. Zvednu ruku k obvazu. Škoda, tohle sen být klidně mohl.
„Jestli chceš znát můj názor, tak ti ten obvaz sluší.“ ... Asi se zeptám, jestli bych nemohl... počkat! Co jsi to řekl? Konečně se na tebe pořádně podívám.
„Řekni, že jsem v noci nešel až k tobě domů, že ne? Byl to sen?“
Zakroutíš hlavou. Praštil bych se do čela, ale to se po úrazu nesmí. Místo toho zaskučím. Jenže pak všechno, co se u tebe stalo... z myšlenek mě vyruší tvoje ruka na mém čele.
„Co to děláš? Horečku už od rána nemám“ zeptám se.
„Opravdu? Zdál ses mi nějak červenější,“ zamumláš zamyšleně. No jasně, ale ne z horečky. To si budeme muset vyjasnit, jestli chceš... jenže kdo říkal, že chceš? To by ale tvoje ruka nezůstávala stále na mém čele, že? Asi si to neuvědomuješ.
„Ruka,“ upozorním tě.
„Co je s ní?“ probíráš se.
„Zasekla se,“ vysvětluji trpělivě. Koukáš na ni. A pak jako v transu sjedeš podél spánku přes obvaz až na tvář. Něco mezi námi je, takové napětí. Živelná přitažlivost a i když se jí snažíš vzdorovat, stáhne tě. Ozve se zaklepání a dovnitř vstoupí doktor. Hbitě stáhneš ruku a zaboříš pohled do země.
„Tak vás tu zase mám a koukám že oba. Upřímně, doufám, že jste si to konečně vyříkali a už nemíníte utíkat. Budu rád až se vrátíte domů,“ přivítal nás.
„A kdy budu moct?“ vyhrknu.
„No, být to na mě, tak frčíte už dávno. Víceméně jste zdravý a nepotřebujete odbornou péči. Klid doma na lůžku by měl bohatě stačit.“ Jsem rád.
„Tak a k tomu proč jsem tady. Potřebuji vám sundat obvazy a mrknout se na stehy. Vy tu klidně můžete zůstat, pokud to nebude vadit pacientovi,“ oboří se na tebe. Otočím se k doktorovi zády, takže sedím obličejem k tobě. Pokusím se o slabý úsměv a natáhnu ruku. Stiskneš, dává mi to jistotu. Držíš ji oběma rukama a pozoruješ, převracíš, hladíš. Nejspíš jsi myšlenkami někde úplně jinde. Doktor mezitím sundavá obvaz.
„Hezky se povedly, škoda, že je nevidíte. Až vám je za týden a půl vyndáme, rána ani nebude vidět. Růstu vlasů to nijak nevadí,“ konstatuje. „Myslím, že to nechám takhle. Jen to tímhle pro jistotu potřu... Tak, v pořádku.“ Zvedne se.
„To je pro dnešek všechno,“ odchází. Fakt tě moje ruka tak zajímá? Chce se mi zavřít oči a vrnět jako kočka. Hladit umíš nádherně, ale jedna věc mě trápí.
„Můžeš se... podívat...?“ Potřebuji objektivní názor. Otočím se k tobě zády. Úplně se klepu nervozitou. Opatrně se mě dotýkáš, zkoumáš ránu.
„Bolí to?“
„Ani ne. Dávali mi analgetika a teď už je to dobrý i bez nich.“
„Je to... s tou nití to vypadá strašně,“ zvolíš upřímnou metodu. „Ale měl pravdu, pak to nebude vidět. Je to jen pár stehů.“ Zakryješ jizvu vlasy a přitiskneš se ke mně.
„Promiň,“ hlesneš zdrceně.
„J-jak je to velký?“ zadrhne se mi hlas. Zvedneš mi ruku před obličej a ukážeš zhruba dva až tři centimetry. Oddechnu si.
„Děsíš mě, čekal jsem větší.“
„Jo, ale je to natrvalo a já jsem to způsobil. Cítím se mizerně. Zlobíš se na mě?“ Zapřemýšlím.
„Když řeknu, že jo, dostanu zase polibek na čelo?“ ptám se nadějně. Uvažuješ o tom.
„To bych tě musel pustit a odtáhnout se od tebe. Nemůžeš ho dostat někam, kam dosáhnu takhle? Třeba na krk...“ Na krk? Nečekáš na souhlas, prostě to uděláš. Vzrušení mnou projede až po konečky prstů. Vzdychnu, na tak silný pocit jsem nebyl připravený.
„Spokojený?“ Jak by ne, v tohle jsem se ani neodvážil doufat. Přesto se rozhodnu trošku tě poškádlit.
„Chtělo by to trošku výš,“ zašeptám. Znovu přitiskneš rty na můj krk.
„Ještě.. trošku dál...“ slastně šeptám a ty mlčky plníš má přání, hledáš nejcitlivější místo. Vzrůstá ve mně touha, chci víc. Ještě chvíli toho slastného mučení a přestanu se ovládat. Nevím, jestli je to štěstí nebo smůla, každopádně se ozve hlášení oznamující konec návštěv. Přestaneš, odtáhneš se a já se otočím k tobě. Díváme se zpříma do očí, zhluboka dýcháme a tlukot srdce odpočítává poslední společné vteřiny. Vidím ti v očích stejné vzrušení, jako cítím já.
„Musím odsud pryč.“ Dlouho to tu nevydržím, už tahle noc bude těžká. Přikývneš.
„Řeknu tvým rodičům, ať to vyřídí.“ Postavíš se, pak se skloníš a rychle mi vtiskneš poslední polibek, tentokrát na rty, a mizíš, než tě vyženou pryč násilím. Zůstávám sedět. Pomalu zvednu ruku a dotknu se mých rtů. Bojím se tomu uvěřit, ale je to pravda. Chce se mi křičet štěstím. Vyskočím na nohy, přitisknu se k oknu a dívám se, jak odcházíš. Ty, má láska. Zní to nádherně.
„Máš to marný, okno je zajištěný,“ zamručí na mě nerudná sestra za mnou, patrně si myslí, že chci skočit. Povzdechnu si, kéž bych byl zase u tebe. Ale mám tušení, že tentokrát by mi útěk neprošel.
Stojím venku před nemocnicí. Propustili mě, ještě včera večer jsi volal mým rodičům a dnes ráno už jsem volný. Usměji se na rodiče, diví se tomu a já ostatně taky. Ještě před necelým týdnem šel můj život do kopru. Nezvládal jsem školu, spolužáci se se mnou nebavili, protože jsem se tě pořád zastával, a ty... s tebou jsem na tom byl nejhůř. Zvláštní jak jeden týden dokáže všechno tolik změnit.
Hned po návratu domů tě prozvoním a ty okamžitě utíkáš za mnou. Zabouchneš za sebou dveře mého pokoje, opřeš se o ně a díváš se na mě. Jen se díváš, ale ten pohled mluví za tebe.
„Čemu vděčím za tvou návštěvu?“ ptám se nevinně.
„Mark tě pozdravuje.“ Pořád stojíš u dveří.
„To mi mohl říct sám, ne?“
Zakroutíš hlavou: „Já to chtěl vyřídit.“
„Ale? To jsi mohl použít mobil, nemusel jsi se sem trmácet.“
„Já se netrmácel,“ odpovíš a posadíš se vedle mě na okraj postele.
„Láska dává křídla,“ zašeptáš, zvedneš ruku a jeden prst mi přiložíš na rty. Vzrušením se nemůžu ani hnout. „A tak jsem letěl,“ dořekneš. Prstem přejedeš dolů přes ret, bradu, krk. Zastavíš se těsně u lemu trika. Docela pomaličku se nakloníš a krásně, něžně mě políbíš. Jsem šťastný.
Líbáš úžasně. Nechápu to, vždyť jsi strávil tolik času s počítačem, že ses to neměl kde naučit. Jedině, že by... blbost, takové hry nevyrábějí. Nevím jak se moje ruka ocitá na tvém koleni a pomalu stoupá. No, tvé ruce se taky pohybují z vlastní vůle. Jedna mi zajela pod triko a druhá mě hladí po zátylku. Možná se mi to se mi to všechno zdá tak dokonalé, protože jsi to právě ty. Přetáhneš mi triko přes hlavu. Je mi zima, ale tvé hřejivé ruce ten pocit umlčí. Přisouvám se trochu blíž. Pak se moje ruka samovolně pohne a přejede ti po rozkroku.
„Chci tě,“ vzdychneš mi hned do rtů. „Teď hned.“ Já taky, ale teď to nejde, odtrhnu se od tebe. Nechápeš.
„Ty nechceš?“ Omotám ti ruce kolem krku a ty si mě automaticky přitáhneš do náruče.
„Teď nemůžeme, počkej až odejdou rodiče,“ šeptám ti do ucha. „Pak už budu celý jen tvůj.“ Mazlivě tě kousnu do ušního lalůčku. Tvůj stisk na chvíli zesílí, jak se snažíš potlačit vzrušení.
„Ať už vypadnou, já to déle nevydržím,“ zasténáš zoufale.
„Jsi nějak nedočkavý,“ snažím se použít co nejsvůdnější hlas a s tebou to dělá divy. „Na to že jsme se spolu poprvé políbili ani ne před čtyřiadvaceti hodinami. Nejdeš na to moc rychle? Možná bychom měli ještě po-“ nedokončím, protože přisály k mému krku.
„Žádné čekání.“ rázně zamítnu. Jsme na tom oba stejně. Nakonec rodiče přece jen odejdou do práce. Jen co za nimi zapadnou dveře, otočíš se na mě.
„Už jsme sami,“ široce se usmíváš. Těšíš se, v očích ti hraje touha.
„Kde jsme to skončili? Už vím...“
Otevřeš okno a zhluboka se nadechneš čerstvého vzduchu. Ihned tě strhnu stranou.
„Co se děje?“ nechápeš.
„Pitomče, co se producíruješ nahý před oknem?“
„Bojíš se snad, že mě někdo vykouká?“ ušklíbneš se. „Nemusíš, po tomhle si budu spíš budu muset hlídat já tebe, nechtěl bych přijít o takový poklad.“ Lichotka, červenám se. Vezmeš mě za ruku.
„Co takhle se společně umýt?“ navrhuješ a já nadšeně souhlasím. Ve sprše nám stačí jen líbání a mazlení. Oba jsme až moc vyčerpaní na něco víc. Vracíme se zpátky do pokoje. Mrknu na oblečení na podlaze, ale pak nad tím mávnu rukou. Rodiče se stejně vrátí až večer. Lehneme si do postele a já se ti stulím do náruče. Zlehka mě hladíš po vlasech.
„Bolelo to hodně?“ Tebe trápí tohle? Dojímá mě, jak se staráš, jak něžný dokážeš být a přitom, když na to přijde, tak vášnivý. Jenže moje škodolibá část je silnější.
„Dalo se to snést, příště jsi na řadě ty.“ Jsem rád, že ležím tak blízko tobě a nemůžeš vidět, jak se šklebím. Ztuhneš, ruka se zastaví.
„Dělám si legraci, líbilo se mi to, moc. Takhle bych to mohl dělat pořád,“ uklidním tě.
„Ale stejně -“ pokusíš se.
„Víš, bolí to jen chvíli. Pak přijde taková slast, že by si kvůli ní člověk nechal uříznout klidně obě ruce. Navíc, tělo si na to prý brzy zvykne a pak to bude v pohodě. Těším se až si to zopakujeme.“ Tím smetu veškeré tvé námitky. Uvolníš se, jenže teď zase pro změnu něco hlodá mě.
„Co myslíš, jak to přijmou? Rodiny, spolužáci a tak. Mamka s taťkou jsou tolerantní, myslím, žbude v pohodě. Ale co ostatní?“ zeptám se.
„Co si budou myslet je mi ukradený,“ řekneš na rovinu. „Brácha o tom už ví, dokonce nás podporuje.“
„Vážně?“
„Jo, chtěl mi i dát pár rad. Radši jsem ho poslal někam.“
„Jaké rady?“ těžko potlačuji zvědavost.
„Třeba: „převezmi iniciativu, nebo skončíš dole“ a tak.“ Zasměji si.
„Odkdy ty posloucháš mladšího bratra?“ Pak se zarazím. „Myslíš, že s tím má nějaké zkušenosti?“
„No podle šíře jeho šklebu bych řekl, že ne.“
„Co rodiče?“ pokračujeme po pár vteřinách ticha v tématu. Zachmuříš se.
„Máma bude proti. Kdysi jí její přítel utekl s jiným mužem a od té doby je proti gayům zaujatá. Vzala si tátu, protože se mu to hnusí stejně jako jí,“ smutně se svěříš. „Ale je mi to jedno, ty jsi pro mě důležitější,“ zašeptáš a políbíš mě.
„Miluji tě.“ řeknu. Přitulíš si mě těsně k sobě. Ještě než usnu, slyším zdálky tvůj šepot: „Miluji tě, Simone, a zmlátím každého, kdo s tím bude mít problém.“
Sním. Sním o tobě, o životě, který strávím v tvé náruči. Možná je to jen hloupý sen pošetilce. Nic nevydrží věčně, ale já doufám, že se naše láska věčnosti alespoň trochu přiblíží. Kdo ví, co se stane zítra. Ale jedno je jisté – na tenhle týden nikdy nezapomenu.
Parada
(Karin, 1. 1. 2020 12:28)