Na zkoušku člověkem (5/5)
Kolem Davida šuměly hlasy. Těžko se mu ignoroval fakt, že stojí úplně nahý uprostřed oslnivého světla.
„Člověk! Tady!“ ozval se hřmotný hlas. „Jaká opovážlivost!“
„Kdo mu pomohl? I přes otevření přístupu k nadlidským silám by se sem sám dostat nedokázal.“
„No ovšem, Mélentiel.“ Lusknutí prsty.
„Co teď s ním?“ David nevěděl, jestli je to ten samý hlas, nebo je jich více.
„Nemůžeme ho soudit, ještě k nám nespadá. Musíme ho poslat zpátky na Zem.“ Štěbetání hlasů zesílilo.
„Až skončí svůj pozemský život, vrátí se sem a poté bude souzen,“ ukončil debatu autoritativní hlas. „Je volný.“ Světlo zmizelo a David ztratil vědomí.
Stejným procesem procházel i Kiero, který na rozdíl od Davida věděl, co se děje.
„Anděl jménem Kierosenne,“ zahřměl hlas. Oslovený zvedl hlavu. Teď už to záleželo celé na něm.
„Tvůj čin byl naprosto ohavný a znechutil celá Nebesa,“ pokračoval hlas.
„Odpusťte, ale já v tom neshledávám nic znechucujícího.“ Kolem něj vykřiklo několik hlasů šokem a ani ostatní si nenechali tu opovážlivou drzost líbit. Jeden přes druhého hlasitě protestovali.
„Copak Bůh nepřikázal milovat?“ přerušil je Kiero.
„To ano, ale to bylo přikázání určené lidem a ty nejsi člověk.“
„Jenže už nejsem ani anděl, uvízl jsem na půl cesty. Bylo mi dáno být člověkem, měl jsem tu čest poznat poznat lidský život, všechny jejich starosti a zvyky, navázat vztahy, dostalo se mi přátelství i lásky. A teď se mám znovu stát andělem. Proč? Proč nemám jako svobodně myslící tvor možnost volby?“
„Protože jsi byl určen k andělské práci,“ zahromoval hlas.
„Teď už ne,“ oponoval tiše souzený. Sál znovu zašuměl.
„Jak jsi si mohl dovolit zničit svou andělskou čistotu? Ty a ten člověk jste zavrženíhodní,“ přestával se nebeský hlas ovládat. Kiero se ušklíbl.
„Naštěstí pro něj nám ho nepřísluší soudit.“ To je to hlavní, nepřežil bych, kdyby se Davidovi něco stalo, oddechl si Kiero. „Zato ty spadáš zcela pod naši pravomoc. Budou ti okamžitě odebrány síly.“ Z výšky se na něj snesl kouřový mrak a pak jen slyšel, jak uvnitř křičí Kierosenne bolestí. Zatnul zuby a nedal na sobě nic znát.
„Teď se ospravedlň,“ bylo mu přikázáno.
„Byl jsem andělem až do doby, kdy jste se to rozhodli změnit. Pouze díky tomu jsem se stal člověkem a tu část nemohu zapřít. Žil jsem podle jejich pravidel a choval se tak, naučil jsem se milovat bližního svého. Potom jsem narazil na jiný typ lásky. Záleží mi na něm víc než na čemkoliv jiném. A když jsem odešel, on sám trpěl. To on se mi rozhodl pomoci a já jsem mu za to vděčný. Ano, říkám pomoci. Stojím si za tím a opravdu mi není líto, že jsem pozbyl křídla.“
Okolí ho nepoznávalo. Tohle nebyl jejich Kierosenne, který se bránil školení a o pár dní později žebral o návrat. Dospěl, stal se z něj zodpovědný mladý muž. Muž, ne anděl. Byl natolik člověk, že už to nešlo zvrátit.
„Za tvou opovážlivost tě stihne trest. Od této chvíle se stáváš plnohodnotným člověkem. Až přijde tvůj čas, budete oba souzeni. Do té doby budeš žít jako obyčejná lidská bytost. Přijímáš svůj trest?“
„S radostí.“ Kolem Kiera se zavířilo a on cítil, že začalo Spojování, konečně splynuli s andělem v jednu mysl.
„Sbohem, Kierosenne,“ slyšel volání cestou zpátky na zem a pak jeho sevřela tma a zbavila ho vědomí.
V přesvíceném prostředí zavládlo ticho.
„Předveďte Mélentiela,“ rozkázal chladný hlas. Anděl se hrdě postavil doprostřed prostoru.
„Ano?“ usmíval se.
„To ty jsi mu k tomu dopomohl,“ obvinil ho hlas.
„Prosím?“ zamrkal a jeho úsměv se ještě rozšířil.
„Nesnaž se to popřít. Tobě sice do hlavy nevidíme, ale myšlenky toho mladíka jsme si přečetli dost jasně.“
„Já nic nepopírám, sem na to hrdej. Pomohl sem dvoum zoufalejm stvořením.“
„Zničil jsi jednoho anděla!“
„A tím Kierosenna zachránil,“ doplnil Mélentiel.
„Taková drzost!“ vykřikl hlas.
„Když myslíte...“ pokrčil anděl rameny.
„Ty nevděčníku! Tímto jsi vykázán na pět let z Nebeských výšin.“
„Jenom? No, alespoň nebudu muset dělat úkoly.“
„Budeš na zemi padesát let!“ vykřikl hlas. „A teď odsud vypadni, než si to rozmyslíme.“
Tak hloupí, pomyslel si Mélentiel, když odevzdával své Síly, dělají stejnou chybu jako u Kiera. Snad si to brzy uvědomí, jinak takhle ztratí polovinu andělů, doufal. Těšil se na Zem. Vypadala mnohem zajímavěji než jednotvárná Nebesa. A taky zábavněji.
….................................................................................
David otevřel oči. Ležel na posteli v Kierově bytě. Kolem byla naprostá tma. Natočil hlavu na budík, na kterém zářily digitální číslice ukazující dvacátou druhou hodinu večerní. Byl to sen? Zvedl se do sedu, oči si pomalu přivykaly na temnotu. Vstal a šel se napít. Nemohl být. Pořád ještě cítím v ústech jeho chuť. Nebo si to jen nalhávám? Zakopl o nějaký předmět na zemi.
Proč je tady taková tma? Vždyť jsem ve městě. A proč si nerozsvítím? To je ono! Natáhl před sebe ruku a soustředil se. Nesmím váhat... A pak místnost osvítilo bílé světlo. Takže to nebyl sen. Jako to dopadlo? Povedlo se to, nebo ztratil Kiera navždy?
Uklidni se, to, že tu není, neznamená, že... Světlo zhaslo. Vstal ze země a vrátil se do ložnice. Padl na postel a zhluboka nasál její vůni.
„Kiero, kde jsi?“ zašeptal zoufale.
….................................................................................
Kiero otevřel oči. V jeho okolí spěchali lidé různých velikostí, tvarů a barev z místa na místo. Někteří táhli obrovské kufry, jiní pouze příruční tašky. Letiště. Ozvalo se hlášení, cestující na let Madrid – L. A. se mají dostavit k odletu. Do L. A.! Sklouzl pohledem na letenku v ruce. Tak moment, to je můj let! Popadl svou tašku a vyběhl k bráně.
Za chvíli už seděl v letadle. Perfektně to sedělo do jeho alibi. Čas se vrátit nedal, takže odletěl domů k rodičům a oznámil jim, že se rozhodl žít ve Státech. Teď letí zpátky, letí za ním. Teprve v té chvíli mu to došlo. Povedlo se to, budou spolu...
Nikdy v životě nebyl šťastnější, těšil se domů. Zalovil v tašce a vytáhl fotku – společné foto třídy. Ihned vyhledal Davidův obličej. Jemně ho pohladil bříškem prstu.
„Co asi děláš?“ zašeptal. Starší paní vedle něj se otočila, jestli náhodou nemluví k ní. Sledovala jeho pohled vedoucí k fotce. Vyděšeně se jí rozšířily oči a nervózně si po odsedla, jako by snad byla homosexualita nakažlivá. Kiero si jí nevšímal, pohodlně se uvelebil a zavřel oči. Nechtělo se mu spát ačkoliv letěl brzy ráno. Srdce mu tlouklo jako splašené.
Co teď asi dělá? Oni mu nic udělat nemohli, takže je nejspíš doma. Sám. Přestavil si, jak k němu přijde potichu zezadu a obejme ho. Něžně políbí na krk a – uvědomil si, že se mu krev hromadí v obličeji a začíná rudnout. Otevřel oči. Paní vedle se na něj pohoršeně a znechuceně dívala.
Povzdechl si. Už abych tam byl.
….................................................................................
I třetí osoba otevřela oči. Chvíli zírala do stropu. Vzpomínky, honem, dělejte. No tak, naskočte. Bouchání na dveře.
„Tak už vstáváš?“ No konečně, vzpomínky se z zničehonic vynořily.
„Jo jo, hned jsem dole, mami.“ Vstal a zaklel. Pokud ho mozek neklamal, právě se nacházel v Norsku. Do háje, jak já se teď dostanu za nimi? Bylo mu jasné, že je tu za trest a ne na výletě. Proto byl uvězněný kdesi v místech věčné zimy i uprostřed léta. Navíc, jak si brzy uvědomil, v těle školou povinného chlapce. Ale není tak špatné, napadlo ho, když se prohlížel v zrcadle. Povzdechl si a po dalším volání sešel dolů k rodině.
Po prvním dni s nimi se Mélentiel rozhodl dostat se co nejrychleji za Kierem a Davidem. Jejich život byl zajímavý, tohle byla otrava. A v mysli se mu začal pomalu rodit plán...
….................................................................................
Kiero klepal nohou nedočkavostí. Už jen jednu zastávku. Jel přímo k Davidovi. Navzdory hluboké noci si byl naprosto jistý, že ho přijme. O chvíli později nervózně vytáčel číslo telefonu. Nechtěl zvonkem zbytečně budit celou rodinu. V obývacím pokoji se rozsvítilo světlo.
„Ano?“ ozval se rozespalý hlas Davidovy maminky.
„Tady Kiero, mohl bych mluvit s Davidem?“ vyhrkl.
„Ale on už tu nebydlí,“ zívla do telefonu. „Je to tak dva týdny, co se odstěhoval.“
„A nevíte kam?“ vypálil Kiero další otázku.
„Říkal něco o bytu svého spolužáka, který se odstěhoval nebo tak nějak... Počkat! Nebyl jsi to náhodou ty? Jak to, že jsi zpátky?“ Už se částečně probrala.
„Děkuji mnohokrát, vysvětlím Vám to později,“ a rychle vyrazil zpátky na autobus. Po mém odchodu se tedy přestěhoval do mého bytu. Tím líp. Alespoň máme kde bydlet. Navíc sami, nikým nerušeni. V duchu pobízel autobus, který se neskonale pomalu vlekl ke svému cíli.
David nespal. Ani se mu nepodařilo usnout. Mohl by už snít, kdyby mu před chvílí nezavolala rozčilená matka, že se po něm kdosi sháněl. Nedokázal z ní vypáčit kdo, každopádně ta osoba byla právě na cestě k němu. Byl tak zabrán do myšlenek, že nepostřehl tlumené cvaknutí, jak se dal výtah do chodu, ale cinkání klíčů u svých dveří už přeslechnout nedokázal. Pomalu se přiblížil ke šramotícím dveřím. Ty se náhle otevřely. David zalapal po dechu.
„Kiero!“ vykřikl a skočil svému andělovi kolem krku. Kiero ho na oplátku sevřel v náruči.
„Začínal jsem si myslet, že se mi to všechno jen zdálo. Kde ses tak zdržel?“ řekl David, hlas se mu třásl přebytkem emocí.
„Umístili mě do Evropy s letenkou do L. A. v ruce,“ usmál se Kiero. Společně vešli dovnitř.
„Měl jsi hned zavolat. A teď povídej, jak to dopadlo?“ ptal se zvědavě David, zatímco připravoval něco k pití.
„Rozhodli se mě potrestat děsivým trestem – odsoudili mě k lidské existenci. Takže teď jsem jen obyčejný kluk, co chce jít na výšku, najít si práci a žít s tím koho miluje,“ zakřenil se. „Bude ti to stačit?“
„Bohatě. Víc si ani nemůžu přát.“ Asi hodinu si ještě povídali. Vyprávěli si všechno, co se stalo od Kierova nedobrovolného odchodu. Nakonec odebrali do postele a stulení k sobě v pevném objetí se odevzdali snům. Oba měli dlouhý den. A ani jednomu se ráno nechtělo z postele.
„Takže už žádné hlasy?“ zeptal se David. Kiero zavrtěl hlavou.
„Ani vzpomínky na budoucnost. I když v autobuse jsem slyšel něco ne nepodobného andělskému hlasu, ale ukázalo se, že je to jen svědomí.“ Rukou přejel po obličeji svého milence. Mají před sebou celý lidský život. Jen a jen spolu. Políbil ho. David to nenechal jen tak, přitáhl si ho blíž a oplatil mu to trochu vášnivěji. Ruce šmejdily po těle protějšku, zkoumali každý centimetr kůže v dosahu. A rozum uvolnil prostor srdci, jež splašeně bušilo touhou po lásce.
Podruhé – delší, uvolněnější, něžnější, ale i vášnivější – a ještě krásnější než poprvé. Celý život. Co bude pak je nezajímalo. Teď žili jeden pro druhého, společně zvládnou cokoliv.
….................................................................................
Epilog
Kiero seděl na lavičce v parku. Léto bylo už dávno pryč, ale počasí na to ještě nevypadalo. Čekal na Davida, který šel koupit zmrzlinu. Začali studovat vysokou, našli si práci na částečný úvazek, dokonce ho i David představil rodině. Matka byla sice zklamaná, těšila se na vnoučata, ale nikdo nedokázal Kiera nemít rád. Teď jen tak seděl na lavičce a užíval si poslední paprsky slunce.
„Kiero!“ zavolal na něj kdosi. Otočil se po hlase. Běžel k němu tmavovlasý mladík, tak sedmnáct mu bylo. Nikdy v životě ho neviděl.
„Kiero.“ zavolal neznámý ještě jednou, než doběhl až k němu. Opřel dlaně o kolena a v předklonu se snažil popadnout dech.
„'Sem myslel, že tě nenajdu,“ vydechl.
„Promiň, ale kdo -“ ztichl. Ten hlas. Dělají ho jiné hlasivky a má silný severoevropský přízvuk, ale je to on. Navíc ty jeho oči... Zalapal po dechu. „Mélentiel?“
„Teď už Mike. Ale že sis vzpomněl.“ Díval se mu zpříma do očí.
„C-co tu děláš?“ zeptal se Kiero zatímco si ho prohlížel. Vlasy nepřirozeně černé, nejspíš obarvené, tmavé oči, trochu vyčouhlá postava, jizva na tváři a jeho typický přidrzlý úsměv. Vlastně si byl dost podobný.
„Fásnul sem podobnej trest jako ty. Jen na padesát let,“ vysvětlil Mike.
„Padesát let?“
„Yep, chtěli mi dát pět, ale sem je přemluvil,“ zazubil se a posadil se vedle Kiera. „Povim ti, fakt fuška dostat se sem. Si měl štěstí, páč museli zachovat tvojí identitu. Já se probudil jako patnáctiletej zrzavej hajzlík kdesi v Norsku. Nikdy sem neviděl nic horšího než svojí lidskou matku. Radši sem hned druhej den vzal roha,“ blýsklo se mu v očích. Způsob zdrhnutí si radši nechal pro sebe. „Další háček byl v tom, že sem netušil, kde hledat. Pamatoval sem si rozhovory a z nich poznal americkou angličtinu. Tak sem se vydal do USA. Měsíc courám do celých Státech. Až jednou v Ohiu sem poznal fotku L. A. Sem tu sotva pár dní.“ Další škleb. „To není špatný na člověka se základní znalostí angličtiny, ne? Mluvit sem se naučil až v terénu.“
Samozřejmě, kde jinde než na ulici by se mohl naučit mluvit takhle, ptal se Kiero sám sebe.
„Sem rád, že sem tě našel,“ položil mu Mike ruku kolem ramen. „A jak se vůbec máš?“ Kiero nestihl odpovědět, protože se před nimi objevil naštvaný David.
„Přestaň na něj sahat, rozumíš? Okamžitě!“ zavrčel výhrůžně.
Mike se odtáhl a povzdechl si: „To je vždycky tak žárlivej?“ Kiero před něj musel skočit, aby mu David jednu neubalil.
„Počkej! To je Mélentiel.“
„Teď už Mike,“ opravil ho dotyčný. David si je oba měřil pohledem, ale nakonec se uklidnil.
„Co tu dělá?“ zeptal se. Posadili se spolu na lavičku a Mike jim dopodrobna vylíčil svůj příběh. David se podíval na Kiera a zachytil jeho omluvný pohled.
„A co od nás chceš?“ zeptal se Mika.
„Potřeboval bych ubytovat. A taky živit, dostávat peníze a tak.“
„Tak na to zapomeň,“ zvedl se David a odcházel. Kiero vyskočil za ním a zadržel ho.
„Počkej, nemůžeme ho nechat na ulici. Ne po tom, co pro nás udělal.“
„Já ho u nás doma na dalších padesát let nechci.“
„No tak, měj slitování. Nemusí to být tak dlouho. Jen než se postaví na vlastní nohy.“ David váhal, ale nakonec kývl. Co by taky pro Kiera neudělal.
„Díky,“ políbil ho Kiero.
„Miluji tě.“ Pak zavolal jeho přes rameno: „Ale mám podmínky: jakmile mi budeš hmatat na Kiera, poletíš. Jasný?“ Kierovi se líbilo, jak si ho hlídá. Šťastně se k němu přitiskl.
„A budeš platit nájem,“ dodal už trochu smířlivěji David. Mike si je prohlížel. Byl na sebe pyšný, že je dal dohromady. Rezignovaně pokrčil rameny.
„Co jiného mi zbývá?“ souhlasil.
Snad to nějak přežijeme, doufal David.
Kdyby tušil, že jim bude po tři roky, než si najde dívku, ke které se nastěhuje, znesnadňovat život, nikdy by se k tomu nedal přemluvit. Naštěstí pro Mika do budoucnosti neviděl a tak se všichni vesele vydali domů – tři lidé tvořící vlastní legendu. Lidé, co bojovali za svoji lidskost, za lásku a za svobodu. Kierosenne, David a Mélentiel.
Parada
(Karin, 3. 1. 2020 14:37)