Nebesy opuštěn, lidmi přijat (2/2)
Naëniel pomáhal opravit střechu zimou zdevastované stáje. Při práci si vesele broukal melodii, kterou hráli na poslední tancovačce. Už to bylo několik měsíců od jejich první noci a po ní následovalo mnoho dalších. Všechno běželo jako na drátkách a Naë byl poprvé v životě dlouhodobě šťastný. Ušklíbl se. Má tu být za trest a místo toho se tu zamiloval, našel štěstí a nový domov. Lepší než kdy měl v Nebesích.
„Naë? Jsi tam nahoře?“ vytrhl ho ze zamyšlení hlas jeho přítele a milence.
„Ano, Matte?“ vyklonil se nad štít střechy.
„Okamžitě se zakloň zpátky, nebo spadneš!“ křikl na něj rozzlobený Matthew. Přece jen byl Naëniel člověk a při pádu dolů by si nejspíš zlomil vaz jako každý jiný. Bývalý anděl se radši zaklonil trochu zpátky. Jeho přítel se uklidnil.
„Chtěl jsem ti říct, že dneska musím ještě zajet něco zařídit pár mil odtud. Nejspíš se tam chvíli zdržím, mohl bys na mě počkat s večeří?“ požádal ho.
„Pro tebe cokoliv.“ zavolal Naë ze shora a poslal mu vzdušný polibek. Rád Matthewa škádlil. Muž dole se naoko zatvářil výhrůžně, ale ve skutečnosti mu to lichotilo. Ze začátku se bál, že mu takovéto projevy lásky zruinují reputaci a tím i připraví o práci. Většinou však lidé poznali, že opačná orientace nemá vliv na jeho výkonnost. Navíc se těšil na večer, vlastně jako každý den. Otočil se a odešel pracovat. Naëniel do práce nemusel, Matt dokázal užit oba. Tím pádem se mohl Naë věnovat všem ostatním činnostem a ještě měl dost času na pomoc sousedům.
Díval se za vzdalující se postavou. Povzdechl si, trávili spolu téměř každou noc a jemu to stéle nestačilo. Znovu vypustil vzdech a vrátil se k práci. Koutkem oka si všiml zvědavých tváří ukrytých v oknech domů. Slabě se pousmál. Po celou dobu jeho pobytu v tomto městečku kolovaly různé historky o jejich vztahu.
Nikdo nechápal, proč ten lidí stranící se Matthew pozval náhle k sobě domů cizince. Neznámý mladík měl kupodivu chladného obchodníka rád. Neustále za ním všude chodil a visel na každém jeho slově. Tehdy se vyrojily první fámy. Ano, Matthew ho našel v lese a ujal se ho. Poskytl mu bydlení a živil ho, přesto byla Naënielova oddanost přehnaná. Vázal se jen na něj a ostatních se bál. Nakonec se přece jen s vesničany sblížil. A oni se ptali: „Proč se neosamostatníš? Proč se od něj neodpoutáš a nepostavíš se na vlastní nohy?“ Ale on jen vrtěl hlavou.
„Nemůžu, dlužím mu to. Můj život patří jemu.“ říkal smutně.
Jenže pak Naëniel onemocněl. Celé městečko o něj mělo starost. Moc nenamluvil, ale jeho pomoc byla neocenitelná. Od té nemoci se Matthew změnil. Předtím sotva vnímal mladíkovu přítomnost, choval se k němu stejně bezcitně jako k ostatním. Po té bouřlivé noci se začal znovu usmívat a s ním i Naëniel. Jako by si uvědomil, jak moc mu na něm záleží. Lidé jejich změnu uvítali. Závistivci poukazovali na fakt, že spolu žijí dva muži osamotě a přitom ani jeden nejeví zájem o dívky z okolí. Nejedno děvče zkoušelo pozvat Naëniela někam tancovat. Bez úspěchu. Při každé nabídce Naë zbledl, rozhlédl se, zakoktal nějakou omluvu a rychle zmizel pryč. Dívce se poté radši pár dní vyhýbal. A zlí jazykové začali pracovat. Netušili však, že jejich spekulace o vztahu těch dvou jsou pravdivé, protože oni svůj vztah tajili. Scházeli se spolu mimo dům jen zřídka, stačili jim společné večery a noci.
Jednou v noci se kovářovic Annie vracela z dostaveníčka a cestou spatřila siluety dvou lidí. Ve vidině nových drbů se potichu přiblížila. Jedna z postav promluvila.
„Miluji tě.“ zašeptala. Dívka poznala Matthewův hlas. Zalekla se možného vzteku odhalených milenců a upalovala do vsi, kde okamžitě všem vylíčila, co viděla. Týden trvalo než se to dostalo k Naënielovi.
„Už jsi to slyšel?“ přitočila se k němu jedna z dívek, jejichž jména si nebyl schopen zapamatovat. „Matthew má milenku!“
„Cože!?“ reagoval šokovaně. Popadl ji za ramena. „Co jsi to říkala?“ Dívku překvapilo jeho chování, vždyť byl vždycky tak klidný.
„Matthew má milenku. Annie ho s ní viděla v lese.“ zopakovala.
„Kdy?“
„Asi před týdnem v noci.“ Naë projel rychle vzpomínky a hledal večer, kdy nebyli spolu. Naneštěstí jeden našel. Pustil dívku.
„To není možné.“ zašeptal a pomalu couval. Pohledem hypnotizoval její rty. Zoufale si přál, aby to odvolala, jenže to se nestalo.
„Ne, to není pravda!“ vykřikl a utíkal pryč. Dívka zůstala nechápavě stát.
„Sophie, děje se něco?“ Konečně odpoutala pohled od ulice, kterou běžel.
„Ne, všechno je v pořádku.“ zavolala na kamarádky. Ale proč ten zdrcený výraz?
Naëniel doběhl domů a zavřel se ve svém starém pokoji. Od doby, co spali spolu, zůstal tento pokoj nevyužit a jen se v něm usazoval prach. Až tam dal naplno průchod svým pocitům. Matthew byl celý den na obchodním jednání, domů se vrátil až pozdě večer. Divil se, že je dům opuštěný a všude zhasnutá světla. Polekal se, že se Naënielovi něco stalo a proběhl celý dům. To přece není možné, lidé ve vesnici by mi přece ihned řekli. Konečně ho našel v nepoužívané místnosti. Seděl na posteli a koukal z okna na temnou oblohu ozářenou měsícem a spoustou drobných hvězd.
„Naë.“ vydechl úlevou a šel k němu. „Co tu děláš? Bál jsem se o tebe.“ Zarazil se, protože si všiml slz na jeho tváři.
„Naë, co se stalo?“ zeptal se starostlivě.
Postava na posteli nereagovala, jen další slza sklouzla po tváři.
„Řekni mi, kdo ti ublížil. Slibuji, že mu to vytmavím.“ Nikdo přece nesmí ubližovat jeho malému andílkovi. Natáhl ruku blíž, aby se ho dotkl.
„Nesahej na mě!“ vykřikl prudce Naë, až Matthew nadskočil. Zmateně opáčil: „Proč? Udělal jsem něco špatně?“ Naëniel zavřel oči. Tváří se jako by o ničem nevěděl, dokonce i tu bolest umí zahrát přesvědčivě. Nechtěl se rozvzlykat naplno a tak raději mlčel.
„Naë, prosím, řekni mi to.“ Pokusil se ho znovu dotknout. Tentokrát se po Mattovi tvrdě ohnal a odhodil mu ruku stranou.
„Už nikdy, rozumíš?“ Dívali se zpříma do očí. Matthew pořád nechápal. Bolest, vztek, zklamání – co sakra mohl udělat, že se Naëniel tak tváří?
„Proč?“ Na víc se nezmohl.
„Běž si sahat na ni!“ zajíkl se a odvrátil tvář, aby skryl slzy. Na ni?
„Na koho?“zeptal se. Konečně tušil, odkud vítr vane, odpověď však nedostal.
„Naë, není žádná ona. Není nikdo, pro mě existuješ jen ty.“ zašeptal něžně.
„Lžeš! Viděli tě.“ vykřikl. „Děvčata z vesnice tě s ní viděla!“
„Kdo?“ vypálil Matthew.
„Annie.“
„Naë, věř mi, žádná ona neexistuje.“ naléhal. „Pojď, půjdeme za Annie a uvidíš, že se všechno vysvětlí.“ Klekl si před něj, natáhl dlaň nahoru a přiložil ji ke tváři nešťastného přítele. Teď už mu v doteku nezabránil, naopak si vlastní rukou přitiskl tu jeho ještě pevněji. Oči plné bolesti dávaly poslední šanci. Zvedli se a společně vyšli z domu směrem ke kovárně. Naëniel zůstal stát stranou ve stínu. Tak moc si přál, aby to nebyla pravda. Matthew zaklepal na dveře.
„Co si přejete?“ zeptal se kovář trochu nevrle. V zápalu hledání pravdy zapomněli na čas, už byla dávno tma a rozhodně nebyla vhodná doba na návštěvy. Jenže tohle do rána počkat nemohlo.
„Omlouvám se, že vás ruším v tak nekřesťanskou dobu. Potřeboval bych nutně mluvit s vaší dcerou, Annie. Věřte mi, že kdyby to šlo, počkám do rána.“ Kovářovi se to nelíbilo, ale Matthewa znal od jeho dětství.
„No, možná...“ připustil.
„Bude to jen minutka, slibuji.“ vrhl na něj prosebný pohled. Kovář se vrátil dovnitř a za chvíli vyšla ven jeho dcera. Rozpačitě koukala do země. Matthew se rozhodl vzít to přímo.
„Annie, slyšel jsem, že o mě šíříš jakousi historku. Já ti věřím, určitě by sis nevymýšlela lži, ale potřebuji vědět, co přesně jsi viděla, ano?“ Annie naháněl strach, váhavě otevřela ústa a spustila.
„Minulé úterý jsem se večer šla projít. Jen jsem se byla projít po okolí. Vážně, já tam byla úplnou náhodou.“
„Pokračuj.“ pobídl ji Matt netrpělivě. Minulé úterý byl s Naënielem. Pomalu mu začalo docházet, jak to celé vzniklo.
„No a jak jsem se vracela do vesnice, zaslechla jsem nějaké hlasy. Myslela jsem, že by to mohl být pytlák. Víte přece, jak moc se snažíme toho lumpa dostat, že?“ Opětovně ji musel pobídnout. Nevěřil na pytláka, co by zmohla mladá dívka proti dospělému muži, ale pravý důvod ho stejně nezajímal a potřeboval z ní dostat výpověď co nejrychleji. Nemohl si dovolit zdržovat se handrkováním o maličkostech.
„Šla jsem tedy za těmi hlasy, no a poznala jsem ten váš, viděla jsem váš obrys s nějakou osobou. Myslela jsem si, že tam máte s někým schůzku, tak jsem raději šla rychle domů. Co by jste taky mohl dělat v noci s někým o samotě, že?“ zvedla bázlivě oči. „Nezlobíte se na mě, že ne?“ rozpačitě se usmála. Líce i v té tmě hrály nachem, nerada přiznávala svůj zážitek.
„Já se na tebe nezlobím. Důležitější je, co na to říká Naëniel.“ Na povel vystoupil druhý muž ze stínu. Zářil štěstím. Žádná milenka! Viděla pouze nás dva spolu. Podíval se svému milenci do očí.
„Odpusť, že jsem ti nevěřil.“ řekl a vrhl se mu do náruče. Matthew ho láskyplně sevřel.
„To nebyla žádná milenka.“ řekl Annie přes rameno svého přítele a spiklenecky na ni mrkl. Dívka stála s otevřenými ústy a zírala na podivný pár. Snad každý nad tím někdy přemýšlel, přitom nikdo si nedokázal představit, že by to byla pravda. Ona byla jednou z nich. Šokující odhalení jí vypnulo myšlení. První impulz byl: „Sophie bude zklamaná.“
„Takže vy...“ vypadlo z ní.
„Ano.“ usmál se na ni Matt a obrátil se zpátky k Naënielovi. Na chvíli ho odtáhl, aby si viděli zpříma do tváře.
„Promiň mi to, byla hloupost náš vztah tajit. Miluji tě a nechci, abys o tom pochyboval.“
„Matte.“ hlesl něžně Naë. „Jenže pak -“
„Říkal jsem ti, jak máš krásné oči? Neboj se, já to zvládnu.“ ubezpečil ho. Naklonil se pro polibek. Annie to nevydržela a omdlela.
Tak to tenkrát bylo. Druhý den to věděla celé město. Přijali to různě, i když ze začátku je spíš odsuzovali. Alespoň už je neotravovali dívky. Naëniel se ušklíbl. Vesele si pobrukoval, byl skutečně šťastný. Dodělal střechu a ještě chvíli na ní zůstal sedět. Sledoval podvečerní ruch městečka. Zítra bude jarmark. Celé okolí se sjede právě do jejich malého městečka nakupovat zboží nejrůznějších druhů. Však s tím také měl Matthew jakožto hlavní organizátor spousty práce. Už několik týdnů chodil domů velmi pozdě v noci.
Ale dnes určitě přijde, slíbil mi to. Podvědomě vzhlédl nahoru. S tímto krajem nemají andělé mnoho práce. Zapomněli už na mě? Doufal, že ano. Nestál o jejich pozornost. Pozoroval západ slunce a představoval si, jaké by to bylo dívat se na něj s Mattem. Potom slezl dolů.
Kovářce se podařilo vnutit mu večeři pro dva lidi, ačkoliv se snažil zdvořile odmítnout. Nakonec ji s díky přijal, alespoň nebude muset vařit. Přinesl jídlo domů a uložil. Kovářka patřila k zastáncům jejich vztahu, připadl jí romantický. Po půlhodině dorazil i Matthew. Polibek a uvítanou a posadili se spolu k večeři. Probrali spolu poslední detaily plánů na zítřek. Pak se odebrali do postele.
„Promiň, Naë, dneska se mnou nic nebude.“ stihl ještě Matt říct a usnul. Naëniel se usmál, nikdy neviděl svého přítele takhle vyčerpaného. Celá organizace jarmarku mu musela dát zabrat.
Sklonil se k němu, políbil ho na spící rty a stulil se k němu. Než také zavřel oči, zašeptal: „Matte, mě je jedno jak jsme spolu, dokud jsme.“
….................................................................................
Ráno vstávali brzy i na místní poměry. Už za rozbřesku se na náměstí houfovali obchodníci stavějící stánky. Matthew na všechno dohlížel a Naëniel s ním.
„St'ejdo Naë!“ zatahal ho kdosi za rukáv. Jel pohledem podél své ruky dolů až spatřil malou copatou holčičku.
„Ano?“
„Tatínek p'sí, jestli bys nemohl pšijít.“ Zamumlala s prstem v puse. Obrátil se na Matta a ten sotva znatelně přikývl.
„Tak dobrá, dověď mě k němu.“ nastavil děvčátku dlaň. Váhavě se ho chytla a dovedla ke stánku svého otce.
Trvalo ještě několik hodin, než bylo vše připraveno, přesto se začali objevovat první zákazníci. Matthew stál opodál a poslouchal tradiční jarmareční zvuk. Bučení, kejhání, pištění, chrochtání, štěkání, bouchání, křik a další. A to se ještě mají přidat vyvolávači a kejklíři, povzdechl si. Pokaždé to samé, ale... Zahleděl se ke vzdálené postavě pomáhající se stavěním stánku... teď je tu on a spolu si můžeme jarmark konečně užít.
Během dopoledne se to teprve rozeběhlo naplno. Koupit se dalo opravdu všechno, na co si mohl člověk vzpomenout: od látek na šaty přes vybavení domu, ručně malované nádobí, po různá zvířata. Hodně cizinců se přijelo na tu událost podívat.
Náhle se ozvala hlasitá rána, jedna z předváděných pušek nejspíše sama spustila. Výstřel polekal stádo dobytka, které prorazilo ohradu a pustilo se do zběsilého úprku ulicemi pryč. Matthew zaklel. Proč si si nevšiml, jak blízko je prodejce zbraní od části se zvířaty? Okamžitě vyrazil k místu události pomáhat pochytat dobytek.
Naëniel byl tou dobou přímo v centru dění. Stihl se otočit akorát, aby spatřil stádo bortící zábrany. Lidé začali uskakovat splašenému dobytku z cesty. Zatímco se silnější z nich snažili stádo lapit, jedna osaměla stračena se oddělila od stáda a zamířila tryskem k Naënielovi. Tak tak stihl uhnout. Ohlédl se za krávou, která utíkala dál naštěstí už prázdnou ulicí.
„Mamí!“ Uprostřed její cesty stála malá holčička se světlými copy a v puse žmoulala prstík. Nikdo nebyl v dosahu, aby ji pomohl, a kráva mířila přímo na ni. Naëniel bezmocně pozoroval její vyděšenou bledou tvář. Zpomaleně viděl dívčina otce blížit se k ní.
Nestihne to, je moc daleko, to nemůže stihnout!
„Ne!“ vykřikl Naë a reflexivně zvedl ruku. Otec popadl svou dceru chráníc ji vlastním tělem před nárazem splašeného zvířete. Jenže ten nepřicházel. Kolem se nastalo naprosté ticho, nikdo ani nedutal. Muž otevřel oči a opatrně zvedl hlavu. Kráva stála dva metry od nich a něco lhostejně přežvykovala. I ostatní zvířata v klidu postávala v ulici a tvářila se, že tam tak stojí už od nepaměti.
Všechny lidské oči se stočily ke stojícímu mladíkovi s paží zdviženou přímo před sebe směrem k místu neuskutečněného střetu. Pomalu spustil ruku k tělu. To není možné, nemohl jsem přece... Jenže stále v sobě cítil zbytky síly. Probudil ji a ona začala bublat, vřít a drát se ven jako magma uvnitř sopky. Tohle se nemělo stát. Zevnitř do něj píchaly tisíce malých jehliček. Podlomila se mu kolena a padl na čtyři.
V tu chvíli dorazil Matt, spatřil svého přítele v bolestech a vrhl se k němu. Naë se zmítal pod náporem neskutečné bolesti. Věděl, co se s ním děje, jen nechápal, jak je to možné. Bodání se přesunulo na záda a tlak na kůži v tom místě se zvýšil. Došlo mu, co se stane jen chvíli před tím, než to začalo. Kůže na zádech praskla jako švy příliš malého kabátu. Prohnul se v zádech. Z rány začala ihned prýskat čerstvá krev. Matthew ho okamžitě svlékl z krví nasáklé košile. Něco se dralo ven, cosi mu rostlo na zádech. Matt pochopil, že mu nemůže nijak pomoci, ustoupil a přidal se k vyděšenému davu, který Naëniela s hrůzou napjatě sledoval. Tomu ze zad vyrašily dvě kůží potažené kosti. Neustále se zvětšovaly a obalovaly svaly až dorostly do prazvláštní konstrukce. Rána zůstávala otevřená, ale krvácení se zmírnilo. Na nových končetinách vyrašilo peří. Během chvíle byla nová křídla hotova. Po celou dobu se vesničané neodvážili ani hlasitě nadechnout, byl slyšet jen šum vzdálenější části jarmarku, které se to celé nedotklo, a vzlyky znovuzrozeného anděla.
Rozklepaně zdvihl hlavu. Obličej byl pod směsí špíny, slz a potu mrtvolně bledý, přesto nezměněný. Nebesa se zatáhla a z výše zahřměl mohutný hlas: „Naënieli, byl jsi vyhoštěn a přesto se opovažuješ nosit křídla?“ Tázaný se postavil. Stále se třásl, ale vzdor ho přiměl promluvit.
„Já se o ně neprosil!“ odsekl.
„Popíráš tedy, že je máš úmyslně?“
„Ano!“ Měl pocit, že slyší stovky drobných hlasů. Takže to není jejich práce. Nikdy neslyšel o andělovi, který byl zavržen a sám znovu získal své síly. Navíc když o ně nestál. Ale to není pravda, ozval se malinkatý hlásek uvnitř, v té chvíli sis je přál celou svou bytostí, abys ji mohl zachránit. Šum utichl.
„Bylo rozhodnuto o tvém osudu, dovolujeme ti ponechat si své síly.“ Aby ne, sebrat mi je znovu by nemělo smysl, poznamenal Naë v duchu. „Neprodleně se odebereš zpět na Nebesa, kde se podrobíš dvacetiletému školení a poté ti bude svěřeno řízení počasí.“ V znovuzrozeném andělovi hrklo, to znamená odejít odtud, navždy. Jistě, být znovu andělem bylo více než příjemné, ale existovala jedna ještě lepší věc. Ohlédl se k Mattovi. Když byl s ním, bylo mu jedno, jestli je anděl, nebo není. Rozhodl se.
„Odmítám.“ oznámil sebevědomě.
„Jak že?“
„Odmítám odejít, nehnu se odtud ani na krok.“ vysvětlil. Ani o andělovi, který dal Nebi košem nikdy neslyšel. Jsem první, hřálo se jeho ego.
„To není možné. Jednou jsi andělem, tak se musíš chovat podle Zákonů!“
„Cožpak nebylo řečeno, že jsem byl vyhoštěn do lidského světa navždy?“ Nebesa souhlasně zahučela.
„Neznamenal by potom můj návrat zpochybnění pravdy boží?“ pokračoval. Dostal je do patové situace. Přijmutí zpět by znamenalo popření rozsudku a na Zemi ho nechat nemohli. Pokud by ovšem...
„Existuje jediné rozumné řešení, jak vyřešit tento paradox.“ zvolal k rozbouřenému nebi, čímž si znovu získal pozornost. „Mohl bych zůstat andělem a přitom neopustit Zemi.“
„Posloucháme.“
„Učiňte mě Strážním andělem tohoto městečka.“ Zadržel dech, finální rozhodnutí o jeho budoucnosti se blížilo. Pokud to zamítnou, bude muset odejít. Odolal pokušení ohlédnout se po Matthewovi. Pak mu došlo, že vlastně ani nemusí, byl přece anděl. Rozšířil své vědomí na okolí. Cítil úžas hraničící se strachem všech lidí kolem. Ale Mattovy pocity byly odlišné. Ostatní byli proměnou překvapeni, on už o tom věděl od začátku. Naëniel z něj cítil strach. Zaměřil se pozorněji na myšlenky.
„Naë, můj Naë. Nenechám si ho vzít, nedovolím to. Znovu už se Anděly o lásku okrást nenechám!“ přečetl si z jeho hlavy. Smutně se pro sebe pousmál, vždycky to odnesl Matt, to on je tím, kdo tu nejvíc trpí.
„Bylo rozhodnuto.“ vytrhl ho hřmotný hlas z myšlenek. Zadržel dech.
„Anděli Naënieli, s konečnou platností ti bylo svěřeno opatrovnictví tohoto kraje. Od teď se o něj budeš starat s láskou a péčí až do konce jeho dnů. Na znamení tvého předchozího provinění ti bude na každém křídle spáleno jedno pírko. Tím budeš označen, aby každý poznal, že nejsi plnohodnotný anděl.“ s těmito slovy vzplála andělova křídla podruhé a zůstala mu dvě pírka černá jako noc.
„Hodně štěstí.“ zahromovalo nebe naposledy a mraky se rozprchly.
Ulicemi to zašumělo, mají vlastního strážního anděla! Už předtím tento titul patřil Naënielovi, protože pomohl pokaždé, když bylo potřeba. Jenže teď byl andělem opravdovým. Stál tam uprostřed městečka do půl těla nahý, mohutná křídla složena na zkrvavených a již zahojených zádech. Jen tam stál a vnímal svět kolem, konečně kompletní. Nebylo to jen křídly, to ta vnitřní síla mu chyběla. Stal se z něj Anděl – Strážce. Ale ať už vypadal jakkoliv, uvnitř byl pořád stejný.
Podíval se vzhůru k nebi. Zkusmo mávl křídly a vzletěl. Nabral rychlost a zakroužil po obloze. Vesele zavýskl. Nikdy by nepomyslel, že mu bude tak chybět právě létání, které andělé pokládají za normální a nezajímavé, stejně jako lidé chůzi. Pohlédl na své městečko z výšky. Ano, na své. Odteď mu patří. Pozoroval malé postavičky lidí sbíhající se na náměstí. Jeho lidí. A hlavně jeden jediný – Matthew. Vyhledal ho a sletěl k němu dolů. Matt měl radost, věděl moc dobře, co to pro Naëniela znamená.
„Naë.“ hlesl šťastně, víc nedokázal. Anděl si ho přivinul k sobě a sevřel v náruči. Přesto ho přepadl smutek. Co to pro ně znamená? Co se změní? Budou moci být pořád spolu? Naë vycítil jeho obavy.
„Drž se pevně.“ varoval ho a vznesl se i s ním vzhůru. Kousek dál za městem, stranou od očí všech zvědavců, přistáli. Matthew poodstoupil o pár kroků.
„Vypadáš úžasně.“ pochválil ho. Kromě křídel neprodělal jeho přítel žádnou změnu vzhledu, ale jemu připadal ještě krásnější. Možná to bylo strachem z odloučení.
„Díky.“ zamumlal rozpačitě anděl a nechal ho, aby si ho pořádně prohlédl ze všech stran. Náhle ho Matthew vášnivě objal.
„Bál jsem se, že odejdeš.“ vydechl.
„Copak bych mohl být bez tebe?“ usmál se.
„Říkal jsi, že tady je všechno jen napůl, mohl jsi odejít za vidinou celistvosti.“
„Sám člověkem žiji jen napůl, andělem naplno. Ale s tebou jsem žil naplno, i když jsem byl člověk. Řekněme, že teď je to na dvě stě procent. Bez tebe bych mohl být andělem klidně stonásobným a stejně bych byl vždycky neúplný. Bez tebe by to nebylo ono.“ přiznal.
„Ale teď, co všechno se tím změní?“
„Nemusí se měnit nic. Možná, když se budeš vracet pozdě domů, budu si muset pro tebe zaletět. Jinak vše při starém.“
„Opovaž se.“ ušklíbl se Matt. „Ale vždycky jsem si myslel, že... Přece nemůžeš žít v městečku, to nejde.“ protestoval.
„Proč by nešlo?“ nechápal.
„Dokážeš si představit, co by způsobil anděl mezi lidmi?“
„To je pravda, ale hele.“ Zavřel oči. Nato se křídla začala skládat a mizet.
„Vidíš?“ usmál se Naë, když znovu oči otevřel. „Ve skutečnosti je pořád mám, jenže pro lidi jsou neviditelná. Dokonce i mohu ležet na zádech aniž by mi překážela. Sám to nedokážu pořádně vysvětlit, ale je to tak.“
„Jsem rád, že můžeš ležet, nechce se mi vymýšlet nové pozice -“ náhle se zarazil a zčervenal. „Když jsi anděl, můžeš ještě...? Andělé přece nesmí hřešit, ne?“ Stáhlo se mu hrdlo. Představa, že by spolu už nikdy nemohli spát, mu vzala veškerou radost. Naëniel se zamyslel.
„To je pravda. Ale na druhou stranu co by se mi mohlo stát? Zabil jsem a jak mě potrestali? Udělali ze mě člověka. Přesto jsem zase anděl. Tím chci říct, že by mě akorát mohli vyhostit znova, ale jde to vůbec? Navíc láska přece není hřích, nebo snad ano?“
„Ale co když -“ zoufale namítl Matthew. Nechtěl riskovat ztrátu toho nejcennějšího v jeho životě. Anděl k němu přistoupil a položil mu prst na ústa.
„Žádné „co když“, nejlepší bude to prostě vyzkoušet.“ zašeptal a nahradil prst na ústech zaraženého milence svými rty. Něžný polibek vyvolal vášnivou odpověď. Líbali se, těla přitisknutá těsně na sebe, ruce hladící záda, šíji, vlasy. Naëniel roztáhl křídla a obtočil je kolem nich.
„Souhlasím, vyzkoušet. Teď hned.“ zamumlal nepřítomně Matthew. Oči se mu leskly touhou. Naë ho pevně chytil a za vášnivých polibků odletěli domů.
….................................................................................
Naëniel stál stranou všeho dění a spokojeně pozoroval Matthewa v akci. Bylo potřeba zlikvidovat nepořádek po jarmarku. Mohl by mu sice snadno pomoci a mávnutím ruky všechno uklidit, ale odmítl to. Nehodlal používat své síly zbytečně, jen v opravdu nutných případech. Lidé ho prosili hodně dlouho, přesto se museli nakonec vrátit s nepořízenou. Měl rád svět tak, jak byl, když se dělaly věci ručně. Nechtěl, aby si lidé zvykli na jeho pomoc a zlenivěli.
Zívl, moc se za noc nevyspali. Matt to na sobě nedával vůbec znát, kdežto Naë si klidně dovolil zívat naplno. Cítil se šťastný, dlouhodobé napětí z nedořešených záležitostí zmizelo a on se mohl konečně uvolnit. No jasně, ještě si neprohlédl novinku na svých zádech. Roztáhl svá neviditelností zastřená křídla, pro něj bez obtíží viditelná. Jedno, dvě... támhle třetí a čtvrté. Teď měl černá pírka čtyři. Jak předpokládali, Nebi se nelíbily jeho noční činnosti. Přerušili je přímo uprostřed nejlepšího. Ani je to nevyvedlo z míry, Naë už předem Matta varoval, že se něco takového může stát. Zahromovali typickým tónem: „Jak se opovažuješ...“ a už to jelo. Naë protestoval a nakonec svůj postoj uhájil. Pokud by měl být na Zemi tajně, musel by se chovat jako člověk a jestli se jim to nelíbí, klidně si z něj mohou udělat zase člověka. Anděl, který pohrdl Nebem. Jakmile osaměli, oba si zhluboka oddechli.
„Co takhle to nějak oslavit?“ navrhl světlovlasý mladík.
„Myslím, že vím o jednom způsobu.“ zašveholil Matt, naklonil se k němu blíž a pošeptal mu ho do ucha. Kdyby býval Naë věděl, že to zabere celou noc, odmítl by. Hloupost, neodmítl by ani omylem, na té dokonalé noci nebylo co měnit. Ještě jednou prohlédl křídla a složil je zpátky. Ráno zjistil, že má další dvě pírka černá. Ani si nevšiml, kdy mu shořela. Možná to bylo, když -
„Naë, vím, že se ti nechce, ale mohl bys nám jít pomoct.“ Oslovený zrudl jako by všichni mohli číst jeho myšlenky.
„To umím jen já.“ uklidnil se. Naposledy zívl a běžel Matthewovi pomoci.
Byl anděl – no a co? Může žít jako člověk. Nebude stárnou a neumře, až všichni ostatní odejdou ze světa smrtelníků. Bude tu muset zůstat a pozorovat umírání ostatních, ale na to teď nemyslel. Jediná jeho starost byla, jestli se bude moct v noci pořádně vyspat. Klidně by dal přednost další vyčerpávající noci. Budoucnost byla až příliš vzdálená, než aby rušila život šťastně zamilovaného páru. Co se má stát, stane se a bude se řešit až přijde čas. Teď přišel čas polibku. Velmi dlouhého polibku. A kolem zpívali ptáci, slunce hřálo, dětský smích zněl do dáli. Nebylo nic, co by rušilo jejich chvíli. Tento moment patřil jen jim.
KONEC
Parada
(Karin, 1. 1. 2020 13:07)