Staré rány (2/3)
Sakari šel pěšky domů ze školy. Bál se, že ho potká, ale zároveň po tom toužil. Hřejivé objetí už nezažil tak dlouho... Morita-san říkala, že mu nemá dát šanci, nesmí ho pustit blíž. Nějakou dobu ho dokonce rodiče vozili do školy a zpátky autem, aby nehrozilo nebezpečí setkání, ale Sakari si prosadil, že chce chodit alespoň ze školy sám. Rád se procházel, i přesto že počasí nebylo zrovna nejvlídnější.
Už byl skoro před svým domem, když na něj někdo tiše zavolal. Otočil se za očekávaným hlasem: „Co po mě chceš?“ vyprskl, své pocity skryl za masku zášti.
„Pro začátek by „ahoj“ stačilo,“ odpověděl a starostlivě se na něj podíval.
„Já tě nepotřebuji!“ vykřikl Sakari. Akaru se bolestně usmál.
„Možná ano, možná mě potřebuješ víc, než si myslíš. Nebo já potřebuji tebe,“ dodal sotva slyšitelně. Přistoupil k němu blíž a Sakari naopak začal ustupovat.
„Nech mě být. Nechci s tebou mluvit,“ bránil se. Zády narazil na lampu pouličního osvětlení.
„Opravdu? Tak proč neutečeš?“ ozval se mu hlas těsně u ucha. Cítil jeho horký dech na tváři. Pevně semkl oči, zase ho dostal.
Akaru se k němu přitiskl. Jemně mu přisál rty na krk a s potěšením zaznamenal jeho vzdech. Odtáhl se a podíval se mu do tváře. Oči zavřené, líčka dočervena, zhluboka dýchal a ústa měl lehce pootevřená nabízející se k polibku. Na to nesmím myslet. Místo toho ho objal. Správně udělal, jeho přítel se s úsměvem stulil do jeho náruče. Akaruovi to stačilo, jen se ho něžně dotýkat a dělat ho šťastným.
„Řekni, co si přeješ a já to pro tebe udělám,“ řekl pošetile. Stvoření v jeho náruči otevřelo oči.
„Protože chceš odčinit, co jsi mi provedl?“ zeptalo se ostře.
„Ne, chci abys byl šťastný,“ vysvětlil mu klidně. Věděl, že je jeho hněv oprávněný.
„Jen tak? Proč? Chceš mě znovu dostat do postele?“
„Protože tvé štěstí je v mém životě to nejdůležitější.“ Nelhal, v tu chvíli to opravdu tak myslel. Sakari mlčel.
„A kdybych si přál, abys odešel a už se nikdy v životě nevrátil, udělal bys to?“ zeptal se nakonec. Sevření zesílilo. Až po chvíli se ozvalo: „Ano, pokud by sis to opravdu přál, tak ano.“ Sakari zvedl hlavu za hlasem, který byl právě nucen slíbit nejbolestivější věc ve svém životě.
Nevěří mi to, řekne, že si to přeje a já budu muset odejít, uvědomil si Akaru. Sakari, tak krásný ve své samotě, byl si tím jistý víc než kdykoliv předtím, miluje ho.
Možná chtěl Sakari něco říct, možná ne. V tu chvíli totiž zaslechl houkačku policejního auta a uvědomil si, kde stojí. Ohlédl se k domu – matčina tvář ho starostlivě pozorovala z okna.
„Sakra!“ vykřikl. Obrátil se zpět k Akaruovi: „Musíš zmizet, honem!“
Přikývl a strčil mu do ruky papírek: „Tady, schovej to.“ Rychle ho políbil na čelo a zmizel. Ale Sakari tam nestál dlouho sám, za pár vteřin se kolem vyrojili policisté.
„Kde je?“ ptali se ho.
„Kdo?“ opáčil vzdorně.
„Běžel tudy.“ To se ukázala matka.
„Jak mohla?“ nechápal Sakari. „Jestli ho chytí..“ šlehl po všech nenávistným pohledem. Odebrali se čekat na výsledek zásahu do obývacího pokoje.
„Bohužel se nám ho nepovedlo chytit,“ oznámil asi po půlhodině vedoucí policista. Sakarimu poskočilo srdce.
„Kde je?“ obrátili se na něj znovu rodiče. Sakari vytrvale mlčel ani u Mority-sensei nepromluvil. Necítil strach jako obvykle, z neznámého důvodu si byl jistý sám sebou.
„Proč ho kryješ?“ nechápala Morita-san. Nikdy ho neviděla takhle – v očích mu plál žár a vzdor, až z něj šel strach. Nakázala rodičům ho hlídat. Přece nemůže dopustit, aby se to stalo znovu.
Půl měsíce ho rodiče nepustili ani na chvilku z očí. Byl pod dozorem čtyřiadvacet hodin denně, všude ho vozili, dokonce i doma ho hlídali. Začínal toho mít plné zuby. Jakoby nestačily vytrvalé otázky Mority-sensei, které už mu pořádně lezly na nervy, ani rodiče nepřestávali vyzvídat a vést mu kázání. Skoro jako Romeo a Julie, napadlo Sakariho, zakázaná láska. Jenže Romeo Julii neznásilnil, poznamenal jeho sarkasmus. Potřeboval ho znovu vidět. Jenže jak? S tělesnou stráží kolem sebe se to zdálo nemožné. Dál v sobě hromadil pocity, nakonec mu k řešení dopomohli samotní rodiče.
Jednou odpoledne mu matka opět promlouvala do duše: „Co od něj vlastně čekáš? Je to jen ubožák ovládaný chtíčem, nenamlouvej si, že mu jde o něco víc,“ vyslovila jeho největší obavu. V Sakarim to vřelo, neustále házeli na hlavu jeho přítele špínu, ale snažil se to na sobě nedat znát.
„Proč ho už konečně neprozradíš? Budeš ho krýt, dokud to neudělá znovu!“ přisadil si otec.
„A víte co? Já jsem to ochotný risknout!“ vykřikl. Věděl, že to přehnal, ale nemohl si pomoci. Vyskočil na nohy, vyběhl z obýváku, v předsíni ještě stihl popadnout bundu a vyrazil ven. Utíkal co nejrychleji pryč, daleko od domova. Nevědomky se mu povedlo setřást policisty. Od toho incidentu se podařilo Yonakovým sehnat pomoc od policejního sboru. Nebyli si jistí, jestli dokážou svého syna ohlídat sami.
Sakari se chvíli bezcílně loudal městem. Nakonec se posadil na lavičku v dostatečné vzdálenosti od silnice. Vztek už dávno vyprchal a běh ho unavil. Co dál? Kvapem se stmívalo a s tmou se ochladilo. Zastrčil ruce do kapes a zachumlal se až po bradu do bundy. I tak mu byla zima.
„Ty jsi ale pitomec,“ oznámil si nahlas. „Co budeš dělat? Stejně se musíš vrátit, protože jinak tady akorát promrzneš na kost.“ Vzpomněl si na teplo Akaruovy náruče. Tam by teď chtěl být. To, co řekl rodičům, byla pravda, tak moc si přál být s ním, že by to byl ochotný podstoupit znovu. Radši přestal rozebírat své pocity, cítil se provinile, když to dělal. Místo toho přemýšlel o něm. Byla pravda, co mu říkal? Opravdu mu na něm záleží?
Povzdechl si. Čím déle tam seděl, tím více si uvědomoval, že by byl nejradši s ním. V kapse nahmatal malý papírek. Automaticky ho vyndal a rozložil. Přečetl si ho a zalapal po dechu. Úplně na něj zapomněl, kvůli všem výslechům se ani nepodíval, co mu to tenkrát Akaru dal. Na papírku bylo telefonní číslo a poznámka: „Volej dvakrát, napodruhé to zvednu.“ Sakari stáhl ruce zpět do kapes a bolestně si uvědomil, že nechal mobil na stole ve svém pokojíku. Naštěstí našel drobné a tak zamířil k nedalekému telefonnímu automatu.
........................................................................................................
Akaru zrovna myl nádobí po večeři. Na chvíli zakolísalo světlo. Škubl sebou. Pokaždé když někdo použil telefonní budku před domem, zeslábl příjem elektřiny. Stočil pohled z okna ven na budku. Nikdo v ní nebyl, to mohlo znamenat jen jediné. Skokem byl u dveří a schody bral po čtyřech. Před budkou narazil na starší ženu.
„Mohla byste mě, prosím Vás, pustit?“ požádal ji, co nejslušněji dovedl.
„Ani náhodou, mladej, já tu byla dřív. Trocha čekání tě nezabije,“ odpověděla rázně. Kousl se do rtu, na tohle neměl čas. Za chvíli zavolá podruhé. Během dohadování s důchodkyní opravdu začal telefon uvnitř budky zvonit.
„Vidíte? To je pro mě. Použijte tohle!“ hodil jí do ruky svůj mobil a protáhl se kolem ní dovnitř. Polkl, může to být past. Ale co když je to doopravdy Sakari? Jen z pouhé myšlenky na něj mu žaludek udělal salto. Musím to zvednout.
„Haló? A. R. u telefonu.“ Potřeboval se představit, ale zároveň nechtěl říct jméno.
„To jsem já, Sakari,“ vyhrkl hlas na druhé straně.
„Sakari!“ tak moc byl rád, že ho slyší. „Co se děje?“
„Totiž... víš... já... pohádal jsem se s rodiči,“ vypadlo z něj. „Mohl bys...?“ nedokončil.
„Kde jsi?“ Sakari mu nadiktoval svou polohu.
„Vydrž, hned si pro tebe přijedu.“ Odolal pokušení říct mu ona zakázaná slova. Spíš by ho tím vyděsil, než uklidnil. Položil sluchátko, před budkou sebral důchodkyni svůj mobil a okamžitě nasedl do postaršího auta. Mohla by to být past, třeba se tím takhle prozradím, napadlo ho. Ale opravdu by ho Sakari udal?
„Vždyť tě nenávidí. Proč by neměl?“ řekl nahlas s nepotlačovanou hořkostí. Znovu si v duchu přehrál celý telefonát. Zněl tak zranitelně, osamoceně, měl strach. Zatnul zuby a bezděky přidal rychlost. Během pár minut dojel na místo. Sakari tam už čekal, ve snaze se alespoň trochu zahřát poskakoval na místě. Otevřel mu dveře u spolujezdce: „Naskoč si, probereme to na bezpečnějším místě.“ Sakari na malou chvilku zaváhal, ale opravdu jen na vteřinu, pak nastoupil a rozjeli se pryč.
Jeli mlčky. Akaru pro jistotu jel oklikou, aby tak ztratili případné pronásledovatele. Sakari si dýchl na promrzlé prsty a opatrně se podíval na vážnou tvář řidiče. Neudělal chybu, když ho zavolal? Co když opravdu – dost! Věřím mu. Co jiného mi zbývá. Radši přerušil tíživé ticho otázkou.
„Kam jedeme?“
„Kousek odsud mám pronajaté bydlení. Nic extra, jsem tam pouze dočasně a nechci zbytečně utrácet peníze,“ odpověděl s očima stále upřenýma na silnici. Riskl krátký pohled na spolujezdce.
„Bojíš se?“ zeptal se ho.
„Trochu,“ přiznal Sakari. Akaru se mu nedivil, přesto to bolelo. Ještě mi nevěří. Zaparkoval auto, mlčky vyšly po schodech a do bytu vešli stále v naprosté tichosti. Akaru uvařil horký čaj a oba se usadili k malému stolku u stěny hlavní místnosti. Starší z nich čekal, až začne mluvit sám, nechtěl ho do ničeho tlačit. A opravdu, po chvíli Sakari promluvil.
„Já... utekl jsem z domova,“ šeptl. „Nevydržel jsem to. Oni neví... nechápou.“ Očima hledal pomoc dokončit větu.
Akaru přikývl. Styděl se, že je rád, že utekl právě k němu.
„Oni od té doby... jsou... daleko. Jako by tu pro mě nebyli,“ hledal vhodná slova, která dokázala zachytit jeho pocity. „Nikdo tu nebyl. Ne tam uvnitř, zůstal jsem sám,“ pokračoval tiše. Akaru ho zatoužil obejmout, přitisknout k sobě a slíbit mu věčnou lásku. S vypětím sil se ovládl. Ale jak tam smutně sedí, tak sám... dost, okřikl se. Nesmím. Nesmím nic, dokud si to Sakari nebude opravdu přát. Takhle bych to jen zhoršil.
„A pak jsi se vrátil.. Předtím jsem byl... jako město ohraničené zdí – s jednou branou pro každého. Dřív byly brány otevřeny dokořán. Ty jsi projel dovnitř s buldozerem a cestou zpátky jsi v té rychlosti prorazil skrz zeď díru. Ve strachu jsem uzavřel všechny ostatní brány, aby se to nemohlo opakovat, ale ta tebou proražená už zavřít nešla. Ty jediný víš, co se stalo. Můžeš mě pochopit...“ utichl docela, hlavu sklopenou, aby zakryl slzy. Ví, jak se cítím? Těžko, nemůže vědět, jaké to je. On si to užíval. Zaslechl pohyb a cítil ruku na tváři. Bez odporu si nechal zvednout tvář.
„Jsem rád, že jsi za mnou přišel. Ale teď si potřebuješ odpočinout. Měl by ses pořádně prospat.“
Sakari sebou trhl.
„Sám,“ zdůraznil Akaru. Vstal, jemně ho chytil za ruku a zavedl do ložnice, stísněné malé místnůstky hned vedle. Sakari dostal strach, když byl naposledy v jedné místnosti s ním a postelí, skončilo to katastrofou. Akaru však nevypadal, že by se chtěl o něco pokoušet.
„Můžeš spát tady. Já se vyspím na gauči,“ nabídl a doufal, že si nestihl moc prohlídnout byt. Sakari rozpačitě přistoupil k posteli, svlékl si mikinu a zul boty. Víc se neodvážil. Ne tady a s ním. Lehl si do postele a nechal se přikrýt a pohladit po hlavě. Myslel, že odejde, místo toho se na něj upřeně díval.
„Děje se něco?“ zeptal se ho neklidně. Akaru polkl a trochu zčervenal.
„Mohl bych...?“ sjel pohledem ke rtům ležícího. Ten ihned pochopil a také změnil barvu tváře. Mám mu to dovolit? Když to udělám, třeba nepřestane... Ale přiznej si, že po tom stejně tajně toužíš, tak co. Kývl na souhlas. Oběma bušilo srdce jako splašené, divili by se, kdyby jeho tlukot nebyl slyšet až na ulici.
Akaru se pomalu naklonil a přitiskl své rty na jeho. Pár vteřin setrval a užíval si ten skvělý pocit. Nechtěl se vzdát jeho rtů, ale musel. Tohle byla zkouška jeho sebeovládání. Když neuspěje, už nikdy nebude mít možnost, ale takhle má šanci na další polibky. Odtáhl se, podíval se do Sakariho modrých hlubin a málem se na něj vrhl. Touha?? Co ta dělá v jeho očích? On vážně chce...? Pohladil ho po tváři a mladík slastně přivřel oči. Pohledem prosil, aby neodcházel. Musíš, opakoval si dokola Akaru. Narovnal se úplně.
„Teď by ses měl prospat. Dobrou noc,“ popřál mu a radši rychle odešel. Opřel se o dveře a zhluboka oddechoval. Toužil po něm přímo nehorázně. Musí se uklidnit. Ale první polibek. Tak sladký, něžný, chtěl víc, jen ochutnat rty mu nestačilo. Jel rty po jeho těle níž a níž až by... to stačí. Potřebuje sprchu a hezky studenou. Samozřejmě, touhu by radši uklidnil jinak, jenže teď nemohl. Zalezl do sprchy a pustil na sebe proud studené vody.
Sakari mezitím přemýšlel. Byl tak blízko a přece si připadal sám. On doopravdy sám byl, ale po celé ty tři roky mu to ani trochu nevadilo. Teď toužil po lidském teple, přesněji po to Akaruově. Dobrá, dneska usnu bez něj, ale příště... zavřel oči a usnul.
........................................................................................................
Probudila ho tichá hudba z vedlejší místnosti. Ještě vleže se protáhl. Potom ho udeřila tíha vzpomínek. Utekl, zavolal Akaruovi, leží v jeho posteli a teď přišel čas se k tomu celému postavit zodpovědně. Rázem měl po náladě. Beze slova se odšoural do koupelny a pak se posadil ke stolu.
„Dobré ráno, vyspal ses dobře?“ přivítal ho majitel bytu a hned mu naservíroval snídani. Sakari na ni bezmocně koukal. Přinutil se jíst, ačkoliv neměl vůbec hlad. Najednou přišel na to, co mu tady nehraje.
„Akaru? Jak jsi mohl spát na gauči, když -“
„Kávu nebo čaj?“
„Co – kávu.“ Přerušil ho schválně? Zkusil to znovu: „Tady není žádný gauč, jak jsi -“
„Sladíš?“ Tentokrát to určitě úmyslné bylo. Vzdal se.
„Dvě lžičky,“ povzdechl si. Dostal svoji kávu a Akaru se se svou snídaní posadil naproti. Byl rád, že se dál nevyptává. Pohlédl na nástěnné hodiny. Bylo něco po půl deváté. Rodiče už o něj musejí mít starost. Zavolal jim hned, jak Sakari usnul. Cítil povinnost informovat je, kde je jejich syn, a byl rád, že získal číslo k nim domů ze složky od Mority.
„Haló? Yonaková u telefonu.“ Akaru byl na rozpacích, netušil, jak se představit.
„Tady přítel Sakariho,“ zvolil nakonec.
„To jste vy? To vy jste ho unesl! Kde je? Ihned nám ho vraťte zpátky!“ ječela na něj.
„Ano, je u mě,“ přiznal a odtáhl mobil od ucha, aby ho svým křikem nepřipravila o sluch. Když nabírala dech k dalším nadávkám, pokračoval.
„Je v pořádku. Právě usnul. Nechci ho budit, potřebuje se v klidu vyspat. Ráno ho přivezu, do té doby se o něj postarám. Nemusíte mít o něj strach,“ řekl a ukončil hovor.
Rodiče sice neuklidnil, ale alespoň jim řekl, kde je Sakari a nemusí se bát, že by ho někdo přepadl a zmlátil do bezvědomí. I když oni by ho radši viděli zmláceného ve škarpě než u mě doma, usmál se smutně. Vrátil se myšlenkami do přítomnosti.
„Nemůžu si tě tu nechat dlouho, budeš se muset vrátit domů. Rodiče si určitě dělají starosti,“ upozornil Sakariho. Ten vzhlédl od jídla, právě na to také myslel. Ač nerad musel přiznat, že se mu domů ani v nejmenším nechce. Mlčel.
„Slíbil jsem tvým rodičům, že tě ráno vrátím.“
„Cože?“ vyjekl Sakari. Nevěřícně zíral přes stůl na Akarua a napadlo ho, jestli se mu to jen nezdálo. „Jak -?“
„Volal jsem jim. Řekl jsem, že jsi v pořádku a přespíš u mě,“ pokrčil rameny, jako by to byla ta nejprostší věc na světě. Sakari nenacházel slov.
„Proč?“
„Protože si tě přece nemůžu zabrat pro sebe a nechat je vyhlásit po tobě pátrání,“ odpověděl klidně. Mladík naproti se marně snažil zůstat klidný.
„Tohle mi už nedělej.“ Akaru se na něj nechápavě podíval.
„Mohli tě odhalit, mohli podle telefonátu najít, odkud jsi volal. Už nikdy takhle neriskuj!“ Akaru se s úlevou usmál: „Nejsem hloupý, z tak krátkého hovoru nemohli zjistit, odkud volám. Ani kdyby měli váš telefon rovnou napíchnutý. Neboj se.“
„Já se nebojím!“ odsekl Sakari. Připadal si jako malé hloupé dítě. Akaru mu položil dlaň na ruku.
„Já vím, že ne. Promiň.“ Sakari se celý třásl. Netušil, jestli vztekem, rozhořčením nebo bezmocí. Každopádně ho dotek Akaruovy dlaně uklidnil. Položil přes ní ještě svojí druhou ruku.
„Proč jsi mi to udělal?“ Jednoduchá otázka, přesto bylo tak těžké ji vyslovit. Chtěl znát odpověď, celé ty roky po ní tak zoufale prahl a teď se konečně mohl zeptat. Nemusel nic víc říkat, Akaru to pochopil. Smutně vymanil svoji ruku z příjemného sevření, tohle musí zvládnout sám.
„Známe se spolu už hodně dlouho, ale živě si pamatuji naše první setkání. Bylo mi dvanáct, potloukal jsem se po městě jako mnohokrát předtím...“ Sakari poslouchal, hltal každé jeho slovo. Nikdy nemluvil o tom, co cítí, ale když to vzal tak zeširoka, chystal se nejspíš říct hodně věcí. Věděl, jaké měl dětství, Akaru byl jedním z mnoha dětí, které matka nestíhala vychovávat. Aby se vyhnul povinnostem doma, trávil čas venku s kamarády. Nebo spíš častěji bez nich.
„...Šel jsem kolem starého staveniště a zaslechl hlasy. Nakoukl jsem za plot a tam parta dětí. Hrály si, smály se a já jim to tiše záviděl. Náhle jsem si všiml uvolněného trámu.
„Pozor!“ zakřičel jsem a ukázal na něj. Lekly se a utekly, až na jednoho. Trám začal padat. Vyběhl jsem a na poslední chvíli tě zachránil. Podíval jsi se na mě svýma velkýma, vděčnýma, modrýma očima a já bych v tu chvíli vyměnil všechny své sourozence za tebe,“ zasněně se usmál.
„Nehnul jsem se od tebe na krok. Přijal jsem tě za svého malého brášku. Jenže čas šel dál a my jsme na sebe najednou neměli tolik času. Kvůli tobě jsem vlastně začal pořádně studovat, aby ses za mě nemusel stydět. Rok před tím se něco změnilo. Vídali jsme se málokdy a já se pokaždé šíleně těšil na další setkání. Našel jsem si sice partu, ale i tak jsi mi zůstal nejbližším člověkem,“ odmlčel se.
„Ten den pršelo a oba promočení až na kost jsme přiběhli do mého nového bytu, kam jsem se nastěhoval hned po osmnáctinách. Během převlékání jsem se na tebe ohlédl, nevím už proč. Pohled na tvé nahé tělo ve mě vzbudil zvláštní pocity, které mi nedaly spát. Nechápal jsem to, až pár měsíců na to jsem si uvědomil, co to znamená.“ Mluvil tiše s hlavou skloněnou. „To zjištění mě vyděsilo, ale čím dál hůř jsem dokázal se svými pocity bojovat. Nakonec jsem se svěřil jednomu člověku z party. To on mi poradil, ať tě svedu.
„Možná se bude ze začátku bránit, ale pak se mu to bude líbit,“ říkal,“ napodobil nenávistně s ironií hlas. Byl naštvaný sám na sebe, že tomu uvěřil. „Nakonec jsem už nedokázal stát stranou. Připravil jsem vhodné podmínky, uvařil jídlo, všechno šlo podle plánu,“ polkl. Musí to říct, musí.
„Byl jsem strašně nervózní, bál jsem se, jenže touha byla silnější. Když skončila první vlna protestů, už nebyla cesta zpátky. Druhou jsem přešel, že zmizí stejně jako ta první. Musel jsem zavřít oči, abych si nepřipadal tak provinile, abych neviděl tvé slzy.
„Pak se mu to bude líbit,“ opakoval jsem si dokola. Jenže to se nestalo. Zbaběle jsem utekl do koupelny smýt ze sebe svojí vinu, jako by sprcha dokázala vymazat, co se stalo. Udělal jsem strašnou chybu a pořádně jsem se za to styděl. Chtěl jsem se ti omluvit a pokusit se to nějak napravit, ale už jsi tam nebyl. Zazmatkoval jsem, sbalil jsem to nejnutnější a odjel. Myslel jsem, že na mě pošleš poldy. Odjel jsem daleko odtamtud začít nový život. Po celou dobu jsem doufal, že jsem ti neublížil příliš, že tam někde zase rozdáváš své veselé úsměvy...“ zlomil se mu hlas. I Sakari měl sevřené hrdlo.
„Já jsem tam byl,“ hlesl. Pláč se ani potlačit nesnažil. „S-schoval jsem se... do s-skříně.. s-slyšel jsem... t-telefonát.“ Akaru zvedl hlavu.
„Z-zůstal jsem... tam... a p-pak... k-když jsi o-odešel... v-... j-já... Nedokázal jsem se ani dostat domů.“ Trochu se předklonil a objal se rukama. „Co je na mě špatného? P-proč? Co jsem udělal?“ vzlykal. Akaru se zvedl ze židle a objal ho.
„Na tobě není nic špatného. Ty za to nemůžeš, to já jsem ten špatný, já jsem to zavinil. Odpusť mi to,“ šeptal mu do vlasů. Sakari se třásl pod náporem pláče, nevnímal okolí. Poznal, že potřebuje léky, jenže žádné neměl a zavolat Moritě-sensei také nemohl. V duchu zaklel a ještě víc napnul svaly.
Akaru ho dál držel. Takhle vypadají jeho záchvaty úzkosti, vzpomněl si. Možná by měl... Sám to přece nezvládne... Měl by zavolat...? Nebo mu dokáže pomoci sám? Povolil sevření a narovnal se, aby si došel pro mobil.
„Neopouštěj mě,“ pípl slaboulinký hlásek schouleného chlapce.
Akaru se zastavil a nerozhodně těkal pohledem mezi ním a telefonem.
„Prosím.“ Bylo rozhodnuto. Vzal chlapce do náruče a odnesl do ložnice. Sedl si s ním na postel, opřel se o pelest a jen tak ho držel.
„A to všechno kvůli mně,“ zamumlal, věděl, že ho Sakari nemůže slyšet. „Protože jsem takový pitomec a nedokážu dát najevo své pocity správně.“ Něžně políbil kštici tmavých vlasů. „Směješ se někdy? Chtěl bych vidět tvůj úsměv. Přál bych si vykouzlit ho na tvé tváři vlastním přičiněním.“ Ze Sakariho postupně opadala úzkost, znovu začal vnímat okolí. Zaposlouchal se do hlasu.
„Chtěl bych, abys byl šťastný, měl spoustu kamarádů, milující rodinu a jednou i dívku, která tě bude milovat... Ne, máš pravdu, lžu. Nechci, abys měl dívku. Nechci, aby tě držel v náruči někdo jiný než já, abys patřil někomu jinému. Jsem sobec, že? Chci tě jen pro sebe, měl bych se ptát, co chceš ty. Nebudu ti bránit, pokud budeš stát o dívku. Nemůžu ti stát ve štěstí, jen ti ubližuji svojí přítomností.“ Sakari už dávno přestal plakat..
„To není pravda,“ chtělo se mu křičet, ale potřeboval slyšet víc.
„Slíbil jsem, že odejdu, já vím. Odešel jsem. V té nemocnici jsem byl náhodou. Matka měla nádor a byla tam na operaci. A když jsem tě potkal, nedokázal jsem zase zmizet. Chci se o tebe starat, rozmazlovat tě, dát ti péči a lásku o kterou jsem tě připravil.“ Další odmlka.
„Víš, bolí mě dívat se na tebe v tomhle stavu, ale já si to zasloužím. Zasloužím si, abys do mě kopal a opovrhoval mnou. Jestli chceš, můžeš mě klidně zabít, nebudu se bránit... Ne, budu, nechtěl bych, aby se z tebe stal vrah. Člověka to změní, byl bys pak ještě horší než jsem já.“ Jemně ho hladil po vlasech. Nevšiml si, že je Sakari už v pořádku a jen tiše poslouchá jeho zpověď. Pokračoval: „Nejhorší na tom je, že po tobě pořád toužím. Myslím na tebe každý večer, někdy i celou noc. Přemýšlím, co asi děláš, jak jsi se měl celý den... Vlastně jsem nikdy nepřestal. Podívej, co se se mnou stalo, jak ubohé, když se tak poslouchám... Taky ti to tak přijde?“ Sklonil hlavu a zjistil, že se dívá přímo do Sakariho očí.
„Ne,“ odpověděl mu. Akaru polkl.
„Ty jsi...“ Přikývnutí. Zrudl, nejraději by někam utekl, ale to by bylo zbabělé a navíc na něm Sakari ležel. Teď se mi vysměje, ví, co k němu cítím. Bude toho moct využívat, jak mu bude libo. Ale on si místo toho jen položil hlavu na jeho hrudník. S klidem na tváři zavřel oči.
„Tohle mi v noci chybělo,“ zašeptal blaženě. Tak moment – chybělo? Chyběl jsme mu já? Mám tomu věřit? Je tak sladký, když spí. Cože? Jo, je sladký... Celý zmatený netušil, co si o tom má myslet. Podíval se na budík na nočním stolku.
„Měli bychom už jít,“ zašeptal, aby skryl rozpaky.
„Mě se nechce,“ na oko zakňoural Sakari, ale zvedl se. Oba měli zvláštní pocit ztráty. Podívali se na sebe, jako by zvažovali, jestli se nemají vrátit do postele. Nakonec odešli do kuchyně, dojedli, uklidili, oblékli se a vyrazili.
Kousek od domu řekl Sakari: „To stačí, vyhoď mě tady.“
„Určitě? Jestli se ti něco stane-“
„Domů trefím,“ přerušil ho trochu hlasitěji než měl v úmyslu. Ticho.
„Promiň,“ omluvil se Akaru.
„To je dobrý.“ Otevřel si dveře a zastavil se. „Já.. nechci, aby tě chytili,“ přiznal přes rameno, vystoupil, zavřel za sebou a vykročil k domovu. Za sebou slyšel startující motor a pak kolem něj projelo Akaruovo auto. Vydal se pěšky směrem k domovu a začínal si přát, aby se rozloučili líp. Třeba polibek na rozloučenou by... Zakroutil hlavou. Může mu věřit. Bál se cítit, znovu někoho pustit blíž, ale už se stalo. Pomalu došel domů. Otevřel dveře a v tichosti pověsil bundu na věšák, ale jemným uším matky to stejně neušlo.
„Sakari?“ zavolala nejistě a vešla do předsíně. „Sakari, zlatíčko, ty jsi zpátky!“ neovládla se a vrhla se mu kolem krku. Z ostatních místností zvědavě vystrkovali hlavy ostatní příslušníci rodiny. Poprvé viděli, že si někdo troufl obejmout Sakariho a báli se následků.
Sakari zatnul pěsti. Vydrž to, přemlouval se v duchu. Vzpomněl si na jiné, příjemnější objetí. Ano, představ si, že je to Akaru. Pomalu se uvolnil.
Konečně matce došlo, co dělá, ale taky, že Sakari neprotestuje. Stejně ho radši pustila. Nakrčila nos, táhnou z něj cigarety. To určitě ten hajzl.
„Kde jsi celou dobu byl? Včera jsme měli divný telefonát a -“
„U něj,“ přerušil ji. „Sám jsem mu řekl, ať si pro mě přijede a byl to on, kdo mi řekl, abych se vrátil,“ popřel jakékoliv domněnky o únosu. „Promiň, že jsem utekl,“ sklopil hlavu k zemi.
„S tím si nedělej starosti, jedl si už?“ zeptala se vlídně, omluva ji úplně odrovnala.
„Jo, něco jsem už měl. Já... rád bych byl teď na chvíli osamotě,“ požádal.
„V pořádku. Kdybys něco potřeboval, stačí říct,“ propustila ho. Jako jediná z rodiny si neuvědomovala, že Sakari už dávno není dítě a ostatní neměli to srdce jí to vyvracet. Její už dospělý syn se tiše odebral do svého pokojíku, vzal do ruky skicák a začal malovat...
........................................................................................................
Akaru vyndal cigaretu a napůl cesty ke rtům se zastavil. Proč? Nepotřebuji to. Byl sice v těžké situaci, ale zvládá to i bez toho. Kouřil už bezmála čtyři roky a teď nechápal proč.
Sakari to nesnáší, upozornil ho malý hlásek uvnitř. Zastrčil cigaretu zpátky a celou krabičku hodil z okna. Vzápětí toho litoval, takových peněz vyhozených pryč. Příště si musí vzpomenout, kolik stojí jedna jediná krabička, než za ní utratí peníze.
Nikdy mu nevadilo, že z toho dostane rakovinu a pomalu se tím ničí. Napřed mu smrt připadala až moc daleko, než aby se jí měl zabývat, a pak to bral jako svůj trest. Ale takhle se akorát zabije a ublíží tím Sakarimu. Přestane s tím, pro jistotu vyhodil z okna i zapalovač. Přesně tak, přestane.
Chtěl si udělat oběd, jenže zjistil, že si nemá čím zapálit plynový sporák. Vyběhl tryskem ven, naneštěstí zapalovač už zmizel i s cigaretami do kapsy nějakého kolemjdoucího šťastlivce. Zanadával si do absolutních pitomců a pak se vydal koupit si zápalky do nejbližší trafiky. V neděli. Musel se tomu začít smát. Radši si zajel na oběd do centra.
........................................................................................................
Sakari čekal v parku. Jako na každé schůzce s ním byl nervózní, jenže tohle nebylo jen tak obyčejné setkání, tentokrát si ho vyžádal sám Sakari. Během posledních pár týdnů spolu byli jen, když si ho Akaru někde odchytil. Často na něj čekal odpoledne kousek od školy a pak se k němu přidal na cestě domů. Dnes ne. Akaru trval na tom, že ho naučí své číslo na mobil nazpaměť, aby mu mohl kdykoliv zavolat, když už si ho odmítl napsat. Sakari pochyboval, že ho někdy použije, ale dnes se mu hodilo. Před pár hodinami mu zavolal z telefonní budky, že se s ním chce sejít. Proto teď stál v parku u kašny a čekal na něj.
Poslední dobou se počasí trochu umoudřilo, i když do jara bylo ještě daleko. Ideální podmínky na procházky. Jeho cesty domů se protahovaly, až musel poslední úsek cesty běžet, aby to nebylo rodičům podezřelé.
„Čekáš tu dlouho?“ ozval se za ním Akaru.
„Ani ne, před chvílí jsem přišel,“ otočil se k němu. Snažil se skrýt rozrušení, nechápal, jak se dostal tak blízko k němu aniž by si ho všiml.
„Opravdu? Už tu stojíš minimálně půl hodiny,“ usmál se.
„Vážně? Nechtěl jsme přijít pozdě, tak -“
„Jsi radši přišel o půl hodiny dřív,“ přikývl. K Sakarimu se to hodilo. Za ty týdny, co byli spolu, i když vždycky jen na chvilku, stihl Akaru poznat, jak moc se za ty tři roky změnil. Byl víc přemýšlivý, rozvážný, nedělal takřka nic spontánně, nesnášel slovo „musíš“ a jakoukoliv formu nucení nebo vázání se. Vždy si nechával únikovou cestu. Jenže to všechno přestávalo platit, když byli spolu.
„Když víš, že jsem tu už půl hodiny, musel jsi tu být taky. Proč jsi tedy za mnou nešel?“ zeptal se trochu vyčítavě Sakari.
„Promiň, potřeboval jsem se ujistit, že tě nikdo nesleduje.“
„Tím, že jsi ty sledoval je?“
„No jistě, šmírák vidí ostatní šmíráky nejlépe,“ mrkl na něj. Sakari se vzdal, na tohle nenacházel protiargumenty.
„Co máš v plánu?“ zeptal se ho Akaru.
„Myslel jsem, že bychom se mohli trochu projít...“ začal. Jeho starší přítel přikývl. Trochu se projít po vzdálenějších místech, kde by je nikdo neviděl. Už ho to schovávání unavovalo, ale Sakari na tom trval. Líbilo se mu, jak se o něj bojí. Když si to přeje, kdlidně se bude dál držet v tajnosti. Bez přemýšlení vyšli neurčitým směrem a nechali nohy, ať je vedou.
Vzal černovlasého mladíka za ruku. Tedy pokud se tomu dalo říkat černá, odrůstala mu a on nejevil sebemenší snahu s tím něco udělat. Sakari k němu zvedl hlavu a slabě se pousmál. Vzpomněl si, jak ho chytil za ruku poprvé. Strašně se pohádali.
„Co kdyby to někdo viděl!? Mohlo by mu dojít, že jsi to ty, a za chvíli se to tu hemží policajty!“ křičel na Akarua.
„Když budeš takhle křičet tak určitě. Podívej se kolem, není tu ani noha! Zbytečně se bojíš.“
„Já se nebojím!“
„Tak proč tak vyvádíš?“ Sakari se zarazil. Má pravdu. Sklonil hlavu a nechal se obejmout.
„Krásně voníš,“ zašeptal. Akaru zčervenal a rozpačitě odpověděl: „Díky.“
„Jsem rád, že jsi přestal kouřit.“
Ticho.
„Nechci o tebe přijít. Nechci, abys šel do vězení. Nechci, abys byl za mřížemi jako opice v zoo. A nechci, abys trávil čas s vrahy a zloději.“
Další odmlka.
„Ale máš pravdu. Přeháním to,“ odtáhl se. „Vždycky jsem si přál jen tak se procházet ruku v ruce s milovanou osobou.“ Chytil ho za ruku a rázně vykročil. Akaruovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Napřed ten kompliment, potom přiznal, jaký má o něj strach, a nakonec mu nepřímo řekl, že ho miluje.
Od té doby se víceméně drželi při procházkách za ruce. Párkrát si sice šli sednout do kavárny, ale nic víc.
„Jak je na tom vlastně tvoje máma?“ přerušil jeho myšlenkový proud Sakari.
Ušklíbl se: „Hned jak ji doktor oznámil, že operace proběhla úspěšně, vyskočila čile z postele a když jí odmítli pustit domů, alespoň všechny řádně buzerovala po telefonu. Pořád stejně otravná, jako bývala...“ Sakari tiše poslouchal, jen občas přikývl. Poté se role prohodily a on vyprávěl Akaruovi o škole a všem kolem.
„Teď před zkouškami nám dávají zabrat. Máme šíleně moc domácích prací, naštěstí skoro nikam nechodím -“ zasekl se a praštil do čela. „To mi připomnělo...“ Stáhl ze zad batoh a chvíli se v něm přehraboval. Už předtím jeho společníkovi vrtalo v hlavě, proč má batoh, když radši chodí jen s peněženkou v kapse.
„Tady!“ vykřikl nadšeně a podal mu podlouhlou kulatou schránku. Ten na ni překvapeně koukal. Vypadala jako černá trubka na obou koncích uzavřená plastem stejné barvy.
„Co to -“
„Rozbal to a uvidíš,“ hořel nedočkavostí Sakari. Poslechl ho, odšrouboval víčko a vytáhl stočený list papíru. Opatrně ho narovnal a čelist mu poklesla o pár centimetrů níž.
„Všechno nejlepší k narozeninám!“ ozvalo se vedle něj, ale on pořád stál neschopen slova. Sakariho obraz, pro něj.
Uprostřed byly černou barvou vyvedeny siluety dvou objímajících se postav. Krajina kolem nich byla jen lehce naznačená a zářila pestrými barvami. Nejblíž postavám byly použity teplé pastelové odstíny, jako nachová, oranžová, rumělková, fuchsiová a fialová, které pomalu přecházely v modrou a ta byla na okrajích okusována jedovatě žlutou, křiklavě zelenou a jinými ostře vystupujícími chladnými odstíny kontrastních barev.
Akaru tiše stál. Malba na něj silně zapůsobila. Nebyl obdivovatel umění, nikdy nechodil na výstavy ani do muzeí, ale tohle mu doslova vyrazilo dech. Ne kvůli provedení, důvodem byla síla pocitů z obrazu vyzařujících. Sklouzl pohledem ke spodnímu okraji.
„Když jsem já s tebou... Sakari.“ Poznal sdělení i bez nápisu. Dojatě vzhlédl a spatřil něco ještě úžasnějšího – Sakariho úsměv.
„Líbí?“ Jako zhypnotizovaný přikývl. Sakarimu to stačilo. Věděl, že se musí držet, aby nevypustil slzy dojetí. Viděl, jak ho to úplně sebralo. S úsměvem mu vytáhl obraz z neodporujících rukou a uklidil do pouzdra. Teprve když mu ho pověsil za tkaničku přes rameno, Akaru se vzpamatoval.
„Já... jak ti mám poděkovat?“ hlesl.
„Nemusíš, je to dárek k narozeninám.“
„Jak...?“
„Vzpomněl jsem si. Nevím, proč jsem to už dávno nezapomněl,“ pokrčil rameny s úsměvem.
„Dík.“ zašeptal. Sakari čekal, že ho obejme nebo tak něco, jenže Akaru jen stál a zíral na něj.
„Děje se něco?“ zeptal se nervózně.
„Tvůj úsměv...“ Až teď Sakarimu došlo, že se usmívá poprvé za ty roky opravdu od srdce a bez přetvářky.
„...je krásný.“
........................................................................................................
„Není tu, vzal ho s sebou,“ zašeptala Yonaka-san do sluchátka.
„Rozumím, máme ho dát vyhledat podle signálu mobilního telefonu?“ Krátce se zamyslela. Je to pro jeho dobro.
„Ano, udělejte to. Až je najdete, dejte mi vědět,“ ukončila hovor a rozhlédla se po místnosti. Pohled jí spočinul na prázdném stojanu. Už delší dobu trávil její syn čas nad tím zatraceným obrazem. Okamžitě jí došlo, oč běží. A když dnes Sakari odešel ven s tím, že se nejspíš trochu zdrží, ihned utíkala do jeho pokoje. Obraz zmizel, takže musel být s ním. Tentokrát ho chytí. Zpropadený hajzl. Už nikdy nedovolí, aby vztáhl ruku na jejího syna, nikdy. Jaký pěkný chlapec to byl, smutně potřásla hlavou.
Ale co když se změnil? Vždyť jsou teď spolu a Sakari vypadá skoro stejně tak šťastně jako předtím. Dokonce i záchvaty úzkosti se zmírnily. Míval je jen občas a měně silné, jak ji informovala Morita-sensei. Právě jí se Sakari občas neúmyslně svěřil s některými věcmi. Například prý dokázal přemoci záchvat bez prášků díky němu.
Zavrtěla hlavou. Stejně bude lepší, když se nebudou scházet. Tak, rozhodla se. Spěšně za sebou zavřela dveře od pokoje a nervózně čekala na volání. Jak asi vypadá osoba, která uchvátila jejího syna? Sakari bude vyvádět, úplně tomu muži propadl, ale takhle to pro něj bude lepší. Určitě dělá správnou věc.
........................................................................................................
A co třetí část???
(Ekoupír, 1. 5. 2009 22:13)