Pestrobarevná šeď dní (1/3)
Jsem úplně obyčejný člověk jako miliardy jiných na světě. Nikdy se mi nestala jediná zvláštní věc, vedu naprosto běžný život. Po škole jsem si nemohl dovolit chodit na vejšku, takže jsem musel začít pracovat. Tady v továrně trávím já, nenápadný průměrný třiadvacetiletý pracovník, většinu svého času. Kdybych se někdy ucházel o jiné místo, můj životopis by zabral sotva dva odstavce i s osobními údaji. A to bych se ještě musel hodně snažit.
Takhle bych se popsal předtím. Předtím, než jsem se naučil vnímat krásu všedního dne. Ale popořádku. Budu vám vyprávět svůj příběh, abych pomohl ostatním. Aby se i jiní dokázali najít a nezapírali své pocity. Pro mě jen další den v řadě, pro jiné pondělí, začátek povinností. Doběhl jsem tak tak před začátkem pracovní doby a v duchu jsem proklínal svůj zatracený budík. Zběžně jsem přejel seznam příchozích, ale jedno jméno jsem nenašel. „Kde sakra je?" zabručel jsem. „Jestli nepřijde, bude mít průšvih, vždyť má kvůli pozdním příchodům podmínku." Kousl jsem se do rtu. Zaváhal jsem, takhle bych z toho mohl mít problémy i já, ale nakonec jsem svého kamaráda zapsal. Za celou tu dobu se nestalo, že by nepřišel, pokud zrovna neměl dovolenou, určitě přijde i tentokrát. Převlékl jsem se, postavil na své místo a pustil se do práce. Nic těžkého, jen montovaní součástek k sobě. Mechanická práce - vzít, smontovat a položit na pás. Rutinní nudná práce, ale mě tohle zaměstnání vyhovovalo. Ruce pracují samy a myšlenky se mohou loudat do dáli. Deset minut po začátku se náhle vedle mě objevil Trix. Beze slova chvíli smontovával součástky, mnohem rychleji než bych kdy dokázal já. „Díky," podíval se na mě po chvíli. Pod očima měl tmavé kruhy, ale jinak vypadal naprosto čile. „To nestojí za řeč," utrousil jsem. „Máš to u mě," usmál se a zmizel na svůj post. Povzdechl jsem si a montoval. Vlastně se nejmenuje Trix, to zůstalo ještě z klukovských let na střední, kdy jsme si říkali přezdívkami, protože jsme se tak cítili víc cool. Uznejte sami, že je to lepší než Karel. Sklopil jsem pohled na hromadu součástek. Během té chviličky mám díky němu hotovou hodinovou práci. Jak to sakra dělá? Celé noci se někde fláká po klubech a ráno má stále energie na rozdávání. Nevydrží chvíli na místě, i ninjové by mu jeho rychlost záviděli. K tomu neustálý úsměv, doslova zářil štěstím. Známe se už od druháku a za celou tu dobu jsem ho neviděl s vybitou baterií ani bez úsměvu. Když jsme spolu odmaturovali, společně jsme zkejsli tady. Já kvůli penězům a on protože byl líný se učit a všechna povolání mu připadala stejná. Tak šel prostě se mnou. O polední pauze jsme spolu jako vždycky obědvali. Trix s divokou gestikulací vyprávěl zážitky z celo víkendové pařby. „Dohromady jsem naspal asi tak tři hodiny, domů jsem přišel až v půl sedmé, takže jsem musel celou cestu běžet," vysvětloval nadšeně. To snad není možné! prskal jsem v duchu, on si klidně paří celý víkend v kuse a přijde do práce, jako by místo toho spal? Genki, genki až na půdu, jak by řekla moje sestra. „Přespříští víkend se jede k Hackymu na chatu, nechceš jet taky?" zeptal se nadějně. Hacky byl náš bývalý spolužák, jenže on stejně jako ostatní chodil na vejšku. Všichni šli dál studovat, jen my dvě paka dřeme. Nemám ho rád, myslí si, že je něco víc jen kvůli tomuhle. „Promiň, nemůžu. Tetička má narozeniny," vymluvím se a až pozdě mi dojde, že je měla před dvěma měsíci. To si musí přece pamatovat. „Aha," řekl zklamaně. „Ale na další pařbu přijdeš, ne?" a tady ho máme, zase široký úsměv. Povzdechnu si: „Pokusím se." „Platí! Říkal jsem ti už, že..." Večer se vyčerpaně vracím domů. Potichu nakouknu do sestřina pokoje. Zase se dívá na anime. To jsou takové ty japonské animované seriály, jak mojí dívky oči přes půlku obličeje. Sedí u toho skrčená na židli a očima hltá míhající se obraz. Chvíli pozoruji s ní. Nějaká růžovovlasá holka ve psím převleku pobíhá kolem chladného blond týpka, ale s ním to kupodivu ani nehne. Jak se na něco takového může dívat? Radši se seberu udělat večeři. Se zlomyslným šklebem osmahnu maso s kroketami. Moje obvyklá zábava – vymýšlím sestře jídla, která nedokáže sníst. „Itadakimasu!" prohlásí, popadne hůlky do rukou a pouští se do večeře. Snažím se nepuknout smíchy, když vystřelí kroketu přes místnost. Naštvaně pohledem praží talíř, ale odmítá uznat, že to nezvládne. Nakonec s vítězoslavným pohledem jednu nabodne a vyplázne na mě jazyk. Je jen o rok a půl mladší, jenže kvůli anime chce vypadat roztomile a tudíž i trochu dětinsky. Alespoň že teď nemá ty kočičí uši. Kdyby ji matka viděla... Naštěstí tu žijeme jen my dva. Dost jsem se pohádal s rodiči a udržujeme spolu víceméně jen formální vztah. Kašlou na mě a já si nevšímám jich. Ale když potřebovali sestru někde ubytovat, protože tady chodí do školy a musela by několik hodin dojíždět, byl jim jejich osamostatněný syn dobrý, to jo. Ještěže mi za ni platí půlku nájmu. Navíc mi sestra dělá po večerech společnost, ona a Trix jsou jediní přátelé, kteří mi zbyli. Zatímco jsem se zamyslel, stihla jakýmsi způsobem sníst všechno a vylízat talíř. „Ňááá," udělala na mě. Ne, ona není nespolečenská, ona je kočka a kočky normálně vylizují talíř. Poděkuje za jídlo další z mnoha děsivých frází a odejde. Vzhlédnu nad dveře. „Oyasumi nasai," přečtu z taháčku přilepeného nad rámem dveří. „Oyasumi, nii-chan," odpoví mi už z pokoje. Umývám nádobí a přemýšlím, jaké by to bylo mít normální rodinu. Vlastně co se týče japonštiny, nezbývá mi než jí věřit. Mohla by mi klidně nadávat a já bych si toho nevšiml. Ona si ani občas neuvědomuje, že mluví japonsky a míchá to s češtinou. A pak se to přenáší i na mě. Hbitě dokončím povinnosti a jdu spát. Ráno v práci mě čeká šok. „T-trixi..." vydechnu. „Co si o tom myslíš?" ptá se celý nesvůj. „Já vím, je to trochu extravagantní ale -" „T-trochu?" uklouzne mi. Trix si nervózně prohrábne svůj nový rozcuch. Střih se vlastně ani moc neliší o jeho obvyklého všemi směry trčícího, ale ta barva... „To je fialová?" konečně nacházím řeč. „Jen černá do fialova. Líbí?" Rozkašlu se. „No, je to originální," připustím, nerad bych mu přiznal, že je to děsný. Jemu to kupodivu stačí. „Díky," usměje se zářivě. Nechce se mi věřit, že jsme vlastně stejně staří. Fakt je, že si lidi často myslí, že je můj mladší bráška. Možná ho tak i trochu beru. Zastavil se psychicky někde v šestnácti, v podstatě se vůbec nezměnil od doby, co jsem ho potkal. Teda teď až ty vlasy. Možná mu vzhledově trochu přidaly... kdyby k nim neměl svůj štěněcí výraz. Počkat – štěněcí? V hlavě se mi vybavila růžovovlasá holka z anime a napadlo mě, že se vlastně Trixovi podobá. Oba jsou stejně ztřeštění. Usměji se na něj: „Tak pojď už nebo dostaneme padáka." „Huááááá!" stojí sestra naproti dveřím a šokovaně ukazuje na Trixe. „Ritsuka!" dokončí křikem sdělení. Každou středu k nám chodí můj kámoš na večeři, protože bydlí sám v podkrovním bytě nedaleko nás. Jeho rodiče často cestují a nestarají se o svého syna. Jemu to prý nevadí, je zvyklý bydlet sám. Navíc si bezvadně rozumí s mojí sestrou, ale s kým také ne. Přesto teď koukal stejně zaraženě jako já. „To je nějaký nový pozdrav?" zeptal jsem se nechápavě. Hořečnatě kroutila hlavou. „Ne, ne. Já jen myslela... Vypadáš trochu jako Ritsuka z Loveless," zadívala se omluvně na kamaráda. „Jako kdo?" zeptal se dřív, než jsem ho stihl zastavit. K mé smůle začala ihned vypravovat celý život své oblíbené postavy. Během večeře se na chvíli nezastavila a převyprávěla nám snad celé anime. Moc jsem ty kecy o bojovnících a obětech neposlouchal. Už jsem slyšel spousty takových a všechno se mi to zdálo na jedno brdo. Zbystřil jsem, až když začala vysvětlovat princip oušek a ocásků. „Takže když nosíš ty svoje ouška, znamená to, že jsi s nikým ještě nespala?" zeptal jsem se rádoby nevinně. Okamžitě zrudla a snažila se to zamluvit. Začínal jsem se bavit. Ještě chvíli jsem poslouchal a pak jsem se do toho musel znovu vložit. „Takže ty říkáš, že se tam najednou objevil nějaký chlápek a přímo řekl, že chce Ritsuce odstranit ouška? Neříkala jsi náhodou, že té holce je dvanáct? " Z nepochopitelného důvodu se najednou začala dusit a celá zrudla. „Co? Co se děje?" nechápal jsem. „Jo, říkala jsem dvanáct, ale neřekla jsem, že je to holka," vysvětlila mi, když znovu nabrala dech. Zmateně jsem střídavě pozoroval ji a Trixe, ale ani jeden z nich se nesmál. Takže to asi musela být pravda. „Ritsuka je ten? A ten druhý – Soubi – taky?" Přikývnutí. „Pokud to dobře chápu, za chudinkou depresivním dvanáctiletým Ritsukou přišel o osm let starší chlap a řekl mu, že se s ním chce vyspat?" nešlo mi se z té představy nešklebit. „Ano, v tom je právě ta pointa." „Ty se díváš na anime o pedofilovi, který je na chlapečky?" ptal jsem se znechuceně. „On není úchyl!" postavila se a skoro křičela. „Měl to přikázaný od jeho bratra!" „Kdyby měl alespoň trochu rozumu, byl by se na ten příkaz vykašlal!" křičím taky. „Vždyť je už mrtvý tak ho nemusí poslouchat." „Ty nevíš nic o síle partnerství," zasyčela nenávistně. „Zato ty jsi expert co? Taková hovadina." „Alespoň se snažím," odsekla a odešla. „Co to mělo znamenat?" zeptal jsem se už normálně. „Nejspíš to mělo skrytý smysl," pípl Trix. Spustil jsem zrak ze dveří a podíval se na něj. Koukal se do země a vypadal sklesle. „Co je s tebou?" zeptal jsem se ho klidně. „Já... prostě nesnáším hádky," řekl. „Když se lidi hádají, mám strach. Ale vy se zase usmíříte, ne?" pokusil se usmát. „Určitě," potvrdil jsem a usmál se nazpět. Když Trix po večeři odcházel, otočil se na mě ve dveřích. „Víš, co ti tou poslední poznámkou chtěla říct?" zeptal se vážně. „Abych pravdu řekl, tak ani ne," přiznal jsem. „Žiješ moc sám, měl by sis najít druhou polovičku," řekl a odešel. Ráno byla hádka zapomenuta, protože jsme oba věděli, že jsme to tak trochu přehnali. Přemýšlel jsem o tom, co řekl Trix. Měl pravdu, nemůžu zůstat celý život sám, je nejvyšší čas si někoho najít. Navíc jsem začal častěji kontrolovat, na co se sestra dívá. Dokonce mi jednou ukázala Ritsuku a musel jsem přiznat, že se vzhledem Trixovi trochu podobá, charakterem však ani omylem. Povahově byli naprosté protiklady. Většinou se ale stejně dívala na tu ukřičenou růžovovlasou holku. Nedivím se, že jí občas dali po držce. Pokud jsem to správně pochopil, byla zpěvačkou v jakési hudební skupině společně s dlouhovlasým mladíkem a ještě něčím, u čeho jsem si nebyl jistý pohlavím. Nejspíš další chlapec. Uznal jsem, že nejen hlavní hrdinka je ujetá, vlastně i její idol a pak takový chlápek se zbraněmi. V pátek jela sestra na víkend k rodičům. Přemýšlel jsem co víkendu podniknout. Zavolal jsem Trixovi, jestli nemá čas. Bohužel jel kamsi mimo republiku a ještě mi ani neřekl kam. V sobotu se u mě stavil bratránek. Poseděli jsme u kafe a probírali, co se děje v rodině a tak. „Ty jsi ještě neviděl, jak teď vypadá Alči nejstarší, co?" Zakroutil jsem hlavou. „Pořídila si takový ty vysoký masivní opřezkovaný boty a nosí je k minisukním. A to líčení, děsně zmalovaná," popisoval. „To mi povídej. Dnešní mládež je šílená. Třeba ségra nosí falešný kočičí uši. Prý to má snad nějak symbolizovat nevinnost či co. A kámoš si zase obarvil vlasy na fialovočernou. Šílenec. Už tak mu to trčelo do všech stran," rukama jsem naznačil účes. „Mohl jsem tušit, že Trix udělá něco takového." „Počkej, nemáš někde jeho fotku?" Zarazil mě. „Jo mám," vyhrábl jsem jednu starší, „znáš ho?" zeptal jsem se podezřívavě. Bratránek pomalu přikývl: „Viděl jsem ho v jednom baru." „To je možný, chodí ven docela často," souhlasil jsem. Nakonec u mě bratranec přespal a společně jsme vyrazili do kina. Vlastně jsem už pár let nebyl v kině, Trix tam chodí skoro pořád, měl bych jít někdy s ním. Byl jsem rád, když se sestra s typickým řevem: „Tadaima!" vrátila. Začínalo mi chybět její mňoukání. A taky ten hloupý zvyk na mě kňourat "jukííí" vždycky když něco chce. Jednou jsem si zjistil, že "yuki" znamená sníh. Dlouho jsem nechápal, proč "snííííh" a ne třeba "prosííím". Potom mi vysvětlila, že se tak jmenuje ten žloutooký blond "bišík", jak říká svým oblíbencům, co po něm jede ten růžovovlasý zmetek jmenující se "Shuichi". V pondělí jsem zjistil další věc, která otřásla mým ideálním světem. Potichu jsem se zase jednou připlížil k sestře. Jako obvykle měla zvuk zapnutý do sluchátek. Zásadně se dívala na anime v původním znění a titulky používala většinou anglické, protože málokdy se jí chtělo shánět české, když ty anglické měla přímo ve videu. Opřel jsem se o rám u dveří a díval se s ní. Četl jsem, co ten zmetek říká, jinak se ta holka nazvat nedá, a snažil jsem se to pochopit. Nějaký kecy o tom, že Yukiho miluje a tak. Potom pronesla osudnou větu: „Je to snad tím, že jsem kluk?" Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Hledal jsem vhodná slova, ale jediné, co mě napadlo, taky pocházelo ze sestry slovníku. „No to mě poser Kurama," vypadlo ze mě. Sestra se cuknutím otočila na židli. „Co tu děláš?" vypálila. Nevšímal jsem si jí. „Ty se díváš na anime o teplouších? Co s tím poslední dobou mají? Napřed ta Zkrocená hora a teď tohle." Nikdy mě nenapadlo, že by to byl kluk, u angličtiny se to opravdu nepozná, když nemají koncovky. „Náhodou je to romantický, protože musí překonávat předsudky okolí i své vlastní. A když se ti to nelíbí, nedívej se na to. Osmnáct už mi bylo dávno, takže se můžu dívat, na co chci," řekla ostře. Pořád ještě v šoku jsem vycouval ven. Takže ona je muž... To zní jak ten český seriál. To na co jsem se díval, ty nevinné polibky... Zhoupl se mi žaludek a proto jsem se snažil myslet na něco jiného. Přesto jsem se k tomu musel pořád v duchu vracet. „Co je s tebou?" zeptal se Trix dalšího krásného odpoledne, když jsem po třetí v řadě projel souboj na playstationu. Další pozůstatek školních let, další z mnoha věcí, kterých se Trix nebyl ochotný vzdát. „Nic, jen mi nějak visí v hlavě to sestry anime." „Které?" Kupodivu poslouchal každou sestry přednášku a ačkoliv se sám nedíval, celkem se v anime vyznal. „To s tím růžovým zmetkem, něco s gravitací. Nedokážu pochopit, co na tom vidí," řekl jsem mrzutě. Trix si prohrábl své pečlivě nagelované vlasy. „Tobě vadí gayové?" zeptal se vyčítavě. „Ne, to ne. Tak jsem to nemyslel," bránil jsem se. „Nic proti nim nemám, vážně ne. Jen nechápu, proč by... Ale zapomeň na to. Měl bych to nechat plavat," mávl jsem rukou. Trix se na mě chvíli podezřívavě díval a pak náhle vykřikl s zářícím úsměvem: „O co že tě porazím pětkrát v řadě!" „Ani náhodou," nechal jsem se vyhecovat. Málokdy se stává, že potkáte živou anime postavu, ale kdyby to bylo možné, řekl bych, že se kamarádím s Shuichim. Kromě vzhledu a jedné zásadní maličkosti to byl on. Trix totiž neuháněl žádného blondýna s vražedným pohledem. Teda alespoň doufám. Téhož týdne ve čtvrtek se stala další výjimečná událost. Trix nedorazil do práce, aniž by dal předem vědět mně nebo komukoliv jinému. Volal jsem mu během polední pauzy, jenže bez úspěchu. Radši jsem skončil dřív a vydal se k němu domů. Ze zvyku jsem zazvonil tajný signál a šel dál. Jo, taky mi to připadá dětinské, ale zvyk je zvyk. Zvoním jen abych upozornil, že jdu. Mám totiž vlastní klíče, které mi Trix dal, protože je líný chodit mi odemknout. Opatrně jsem vešel dovnitř. Podle bot jsem poznal, že je doma. Sám. Jednou se mi stalo, že jsem omylem k němu vpadl, zrovna když tam někoho měl a musel jsem hodně rychle vycouvat. Nerad bych, aby se to opakovalo. „Trixi?" zavolal jsem do ticha. Žádná odpověď. Volám znovu a tentokrát slyším šelest z ložnice. Opatrně vstoupím. „Trixi?" zašeptám. „Jdi pryč, prosím," ozve se zpod peřiny. Ani hlava mu nekouká ven. „Co se děje?" nevzdávám se. „Nechci s tebou mluvit." „A s kým tedy?" „S nikým, nech mě o samotě." Nepoznával jsem ho. Kam se poděl jeho veselý úsměv? Kde je věčný optimismus? Vždyť on přece nesnáší samotu, proto se snaží být co nejčastěji venku. Tohle není normální. „Nemůžu odejít dokud se nedozvím, co se stalo." „Nic," odsekl hlas. „Kvůli ničemu bys nezůstával doma." Ticho. Pomalu jsem se přiblížil a opatrně stáhl peřinu. Zůstal jsem zděšeně stát. To, co jsem spatřil, mnou hluboce otřáslo. Trix se ani nezmohl na odpor. V klidu se nechal odkrýt a díval se na mě svým čokoládovým pohledem plným smutku a bolesti. Nikdy předtím jsem ho takhle neviděl, nikdy jsem ho neviděl brečet. Oči měl červené od pláče, ale slzy už dávno došly. „Nekoukej se na mě. Nechci, abys mě takhle viděl," řekl vyčítavě a odvrátil se ode mě. „Co se stalo?" zkusil jsem to ještě jednou. „Já jsem takový pitomec," hlesl. „Proč?" „Já... Nemůžu to říct." „Stalo se někomu něco?" Zavrtění hlavou. „Způsobil si někomu problémy?" Znovu zavrtění. „Rozchod?" zkusil jsem. Zaváhání a pak přikývnutí. Zvedl se do sedu a objal kolena. „Šlo jen o sex. Žádná láska a já idiot naletěl. Na spaní jsem byl dobrý," vysvětlil. „Nestojí ti za to, aby ses trápil, no tak, najdeš si jinou. Svět přece nekončí, ne?" chlácholil jsem ho. „Když já... naletím pokaždé, vždycky to končí takhle. Tentokrát jsem doufal... Klapalo nám to, byli jsme spolu už dva týdny..." „To bude dobrý, jednou určitě najdeš někoho, komu nepůjde jen o jedno," snažil jsem se ho uklidnit. „Vážně?" zeptal se a v očích mu opatrně vysvitla naděje. „Určitě," přikývl jsem sebevědomě. „Díky," zašeptal a spontánně mě objal. Držel se mě pevně, jako by čerpal sílu a optimismus. Zůstali jsme v obětí trochu delší dobu, než bývá zvykem u přátelských objetí. Nakonec udělal něco zvláštního, z čeho mi přejel mráz po zádech a něco uvnitř mě udělalo kotrmelec. Zlehka mi přejel rukou od zátylku přes záda a pak se odtáhl. Vypadal už zase šťastně a uvolněně. „Je krásné být s někým, kdo se mě nesnaží dostat do postele," usmál se. Zajímalo by mě, kam to pořád chodí, když říká tohle. Nebo radši ne. „Tak co si dáš, kafe? Nebo něco ostřejšího?" zeptal se zvesela. Ten den se choval, jako by se nic nestalo, ale trochu se změnil. Neustále se na něco vyptával a v pátek jsem byl rád, že končí týden. Asi bych déle jeho zvýšený zájem nepřežil. Na víkend totiž odjel někam za rodiči. Já zůstal doma jako obvykle se svou sestrou. Na večeři přišla až na páté zavolání naprosto uslzená ale jinak šťastná. „To bylo táááák dojemný!" a následující půlhodinu jsem musel poslouchat, jaký úžasný závěr mělo její anime. Už jsem si myslel, že je konec, když najednou vytáhla ještě další dvě bonusové epizody. Nějak jsem vypnul a přemýšlel. V myšlenkách se mi slil Trix s tím růžovovlasým zmetkem. Jenže na rozdíl od mého kamaráda, ten zmetek brečí dost často. Najednou to nebyl Shuichi brečící kvůli Yukimu, ale Trix. I hned se mi vybavilo ono pohlazení, jestli se to tak dá nazvat. Zarazil jsem se uprostřed pohybu, myšlenky se rozjely naplno. Mohl by být...? Proč ne? Proč by mi jinak neřekl, že někoho má? Ženám přece většinou nejde tolik o sex, ale nadrženým gayům... Tak proto mi nikdy neřekl jediný jméno baru. Počkat – bary. „Promiň musím si zavolat," omluvil jsem se sestře. Popadl jsem mobil a vyběhl na balkón. Ihned jsem vytočil číslo bratrance a netrpělivě čekal. „Ahoj, to jsem já, hele potřebuji nutně vědět jednu věc," vypálil jsem. „Je mi jedno, co jsi tam dělal nebo proč jsi tam byl, ale chci vědět, jestli ten bar, kde jsi viděl mého kamaráda Trixe, nebyl náhodou pro homosexuály." Napětím jsem přestal dýchat. Vteřiny ticha se nekonečně táhly. „Ano," odpověděl neochotně bratranec, „ale jak to -" „Díky moc," a ukončil jsem hovor. Opřel jsem se zády o prosklené dveře a snažil se uklidnit. Klid, nic to neznamená, tak má tvůj kámoš rád muže, říkal jsem si v duchu. Nepřítomně jsem se vrátil ke stolu. Přešla mě chuť jíst. „Co je s tebou?" zeptala se sestra. „Nic," hlesl jsem „Usotsuki!" Zvedl jsem k ní tvář. „Ty jsi vždycky chtěla znát nějaký čtyřprocentní, co? Tak voilá, já jednoho znám," oznámil jsem kysele. „Hontou? Dare? Znám ho?" a vychrlila na mě ještě spoustu dalších otázek. Nakonec jsem se vzdal a řekl jsem jí to. „Huááááá! To se musím pochlubit kamarádkám. Má přítele? Neříkej, že vy dva -" „Ani omylem!" vyvrátil jsem jí to ihned. Udělalo se mi špatně už jen z té představy. Najednou sestra zvážněla. „Nepošleš ho kvůli tomu do háje, že ne?" „Jsme spolu kamarádi už od druháku. Nemůžu se na něj jen tak vykašlat," odpověděl jsem zoufale. Měl jsem chuť utéct pryč, abych se mu už nikdy nemusel podívat do očí. Proč mi to neřekl? Vlastě ho chápu, když slyšel jaký scény jsem udělal sestře kvůli anime. Musí se bát, jak budu reagovat, až to zjistím. Jednou mi řekl, že jsem jeho jediný opravdový přítel. Možná mi to neřekl, protože se bál, že mě ztratí, že ho zavrhnu. A já to teď málem udělal. Nejradši bych si jednu vrazil. Ne, nemůžu ho opustit, zvládnu to. Měl jsem celý víkend na to, abych si na ten fakt zvykl, přesto jsem byl v pondělí nervózní. Už automaticky jsem ho zapsal, protože jsem věděl, že dorazí později. Prací jsem se na chvíli rozptýlil. Zničeho nic se vedle mě objevil Trix a automaticky se zapojil do montování. Okamžitě ve mě hrklo, on si naštěstí ničeho nevšiml. „Díky," utrousil, než zase zmizel. Během následujících dní jsem začal pozorněji vnímat jeho chování a stejně tak různé nepatrné náhodné doteky, které jsem předtím vůbec neregistroval. A jemu to neušlo. „Co je s tebou?" zeptal se mě jednou u oběda. „Poslední dobou jsi nějaký nervózní." „Ale, zjistil jsem, že můj bratranec je na muže," vzpomněl jsem si na výmluvu. „Aha, vážně?" vypadal naprosto klidně, jako by se ho to netýkalo. Třeba se mýlím, napadlo mě. „No, chodí do klubu pro takový a předpokládám, že tam nedělá barmana." „A vadí ti to?" tentokrát jsem zaslechl zájem a trochu i úzkost. „Ani ne, je to jeho volba. Když se tak rozhodl, nebudu mu do toho kecat," snažil jsem se znít tolerantně. „Takové věci si člověk nevybírá. Jediné, co se dá rozhodnout, je jestli to přijmout, nebo celý život popírat," řekl tiše. „Kdybychom všichni měli na výběr, kdo by si svoji šanci na partnera snížil z padesáti procent populace na dvě?" zeptal se. „Máš pravdu," přiznal jsem. „Ví už to rodina?" zeptal se, aby řeč nestála. „Ještě ne." „Nejtěžší je přiznat si to nejen sobě ale i okolí," pronesl moudře. „Měl by to udělat, uleví se mu. Neustálé tajemství a skrývání je namáhavé. A bude lepší, když se to dozví od něj, než od někoho jiného," radil. „Vyřídím mu to." Mlčeli jsme. Na malou chvíli Trix vypadal, že chce něco říct, ale rozmyslel si to. Chtěl se mi svěřit, nebo si to jen představuji? Tu středu jsem musel předem sestru varovat, aby nepředváděla nic podezřelého. Na rovinu jsem jí řekl, že si tím nejsem jistý. „Mám ti to zjistit?" naklonila se zájmem hlavu s chlupatýma kočičíma ušima. Zaváhal jsem. „Radši se chovej jako obvykle, nic nezkoušej," odmítl jsem. „Haai, wakarimashita," zasalutovala. Nevěřil jsem jí už od začátku a rozhodl jsem se nespustit z ní oči. Zazvonil zvonek a ona se málem přerazila, jak se snažila rychle zvednout ze židle a zapomněla, že má zamotané nohy pod sebou, jen aby mohla Trixovi otevřít. „Konbanwa," pozdravila a jako bych ji slyšel dodat: „Ritsuka-chan." Večeře probíhala v obvyklém duchu, povídali jsme si a smáli se ségře, která vymýšlela způsob, jak sníst špagety hůlkami. Úplně jsem zapomněl na všechen stres, naprosto uvolněně jsem pozoroval ty dva. Oni byli moje pravá rodina. Ta ouškatá slečna žijící svým anime a ten fialovovlasý mladík vedle ní. Zní to možná divně, ale bez jeho úsměvu je to, jako by přestalo svítit slunce. Dokud se usmívá, naděje neumírá, ale když je to tak špatné, že to postihne i jeho... Trix si prohrábl svůj rozcuch a se smíchem se otočil na mě. Až v té chvíli mi došlo, že už se hodnou chvíli dívám jen na něj. Jenže z nějakého neznámého důvodu jsem nedokázal uhnout pohledem. Jako zhypnotizovaný jsem se ponořil do hloubi jeho čokoládových očí. Našel jsem něco zvláštního, něco nového. Nedokázal jsem to popsat, protože jsem nikdy nic takového neviděl. Vtom mi zavibroval v kapse mobil a propojení se přerušilo. Bratranec, moje spojka s rodinou. Omluvil jsem se a odešel telefonovat do svého pokoje. Vlastně to nebylo ani nic soukromého, ale nesnáším telefonování před ostatními. V jídelně mezitím nastalo ticho. Trix zamyšleně přesouval masovou kuličku z místa na místo. „Slyšela jsem, že jsi měl dost ošklivý rozchod," nadhodila opatrně sestra. Na chvíli ztuhl a pak se uvolnil. „Jo, to je pravda." „Jestli o tom nechceš mluvit -" „V pořádku, už je to za mnou," pokřiveně se usmál. „Říká se, že mluvení pomáhá." „Brácha mi toho moc neřekl. Proč jste se rozešli?" „Neshoda v názorech. Oba jsme čekali od vztahu něco jiného. Nebo spíš já chtěl vztah. V tom je ten rozdíl mezi milencem a přítelem. Nechci sex bez lásky. Bohužel existují lidé, kteří to vidí obráceně. Nestačí mi jen být milencem a být po ruce, kdy se druhé straně zamane." „Miloval jsi ho?" „Předtím se mi zdálo, že ano. Ale měl jsem růžové brýle, úmyslně jsem přehlížel všechny známky toho, že mě jen využívá," odmlčel se. Chtěl se nadechnout a pokračovat, jenže náhle ho něco přinutilo přehrát si znovu rozhovor v hlavě. „Počkat, jak víš, že to byl muž?" zeptal se šokovaně. S úsměvem si zastrčila pramen vlasů za své lidské ucho. „Ženská intuice," prohodila. „Bratranec tě viděl v jednom baru a tak náhodou se zmínil," prozradila, protože nevypadal, že by jí to věřil. „A... on to ví?" kývl hlavou ke dveřím nervózně. „Nevím, nebyl u toho, když to bratranec říkal, ale jestli o tom nemluvili jindy, nevím," lhala. Podíval se na svůj skoro prázdný talíř. „Bojím se, co na to řekne. Mám pocit, že jestli mě kvůli tomu zavrhne, nepřežiji to," řekl tiše. „Neboj se. Teď když ví o bratranci... Smíří se s tím, uvidíš, že to vezme. Ale," mrkla na něj, „je skvělý se někomu svěřit, ne?" „To jo, nevěřila bys, jak těžké je držet tajemství," souhlasil. „Asi nemáš moc šanci si s někým takhle popovídat." „Ani ne. Rodiče pořád někde lítají, ani by je to nezajímalo." Sestra si povzdychla. „Chtěla bych, aby si brácha taky už konečně někoho našel a je mi jedno jakého pohlaví. Dobře, kluka bych viděla radši," přiznala a maličko zrudla. „Chci říct: každý se nějak snaží, zkouší vztahy, ale jeho jsem už pěknou řádku měsíců s nikým neviděla." Trix byl vděčný za změnu tématu. Zase ožil a věnoval celou svojí energii do rozhovoru. „Celou dobu se ho snažím vzít někam ven, ale vždycky se na něco vymluví. Chápu, že občas nemůže, ale lidi přece nemají svátek dvakrát za rok." „Třeba jen nemá rád kluby, zkus navrhnout něco jiného." „Co?" „Cokoliv bude dobrý, když ho to rozptýlí. Pro začátek ho vezmi třeba do kina na nějaký film, aby si zvykl chodit ven. Kromě práce nic nedělá." V tom okamžiku jsem se vrátil já. Bratranec se ze mě snažil vytáhnout, jak vím jeho tajemství. Potom jsme chvíli klábosili o rodině. „Škoda že nebudeš na narozkách babi," řekl mi na závěr. „Bude sranda, chystám se jim to říct." Upřímně jsem začal litovat, že jsem se s rodinou rozešel, ty šokované tváře bych chtěl vidět. V dobré náladě jsem vstoupil do jídelny, až jsem úplně zapomněl, že jsem chtěl poslouchat za dveřmi. Ihned zmlkli a spiklenecky se po sobě dívali. „Říkal Dan něco zajímavého?" zeptala se a začala sklízet ze stolu. „Jo, prý si užiješ narozeninovou oslavu," odpověděl jsem a pomohl jí. „Proč to?" „Chystá se jim to říct." „Hontou?" „Jasně." „Kawaii!" Normální lidé říkají "hustý" nebo "to je nářez", ona říká "roztomilý". Nekomentoval jsem to, radši jsem šel vyprovodit Trixe dolů před vchod. Byl nějaký podivně zamlklý. „Nad čím přemýšlíš?" zeptal jsem se ve výtahu. „Ani nevím," zamumlal. „Ty, vážně, co si myslíš o té barvě?" zeptal se, jako by na tom vážně záleželo. Nervozně si prohrábl vlasy a zadíval se na jeden fialový koneček. „Je strašná, že jo." „Ne, to není pravda. Přiznávám, trvalo mi, než jsem si na ni zvykl, ale teď mi k tobě nějakým způsobem sedí. Je neobvyklá, originální a tím tě charakterizuje, protože ty jsi jedinečný." „Hontou?" vyhrkl šťastně a hned se chytil za pusu. „Chvíli tě s ní nechám samotného a už mluvíš jako ona? Ono je to nakažlivé?" nadzvedl jsem s úsměvem obočí. „Ještě začni křičet "jukííí" a rovnou tě vezmu do blázince." Vystoupili jsme ven a já mu odemkl vchodové dveře. „Tak zítra v práci," rozloučili jsme se a poprvé za ty léta mi to připadalo zvláštní. Jakoby to bylo málo. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a vrátil se nahoru. „O čem jste si povídali?" vtrhl jsem k sestře do pokoje. „Ňáá... Sem už spinkala," naoko zívala, ale mě neoblafla. Jen se chtěla předstíraným spánkem vyhnout výslechu. „No tak, odpověz. Nebo z tebe stáhnu peřinu." „Hidoi, nii-chan!" zakňourala. „Mohl bys pracovat pro FBI." „Díky a teď mluv!" „Měl jsi pravdu, nech mě spát." „Cože?" „Jo, je na kluky," zopakovala a zkoumala moje reakce. Pustil jsem peřinu a nechal ji přikrýt se. Beze slova jsem odešel, otevřel lednici, bezmyšlenkovitě vyndal ze sestry přihrádky zbytek pití, které nesla na poslední párty spolužáků a pořádně si lokl. Promiň, sestři, ale já teď potřebuji něco ostřejšího. Takže Trix je... Najednou jsem se zarazil. Proč mě to tak bere? A co, tak ho nepřitahují ženy. Nikdy mi nevadilo, že nerandí s dívkami, tak proč by teď mělo? Nic se tím nemění. Ale uvnitř jsem chápal, o co jde. Totiž teď existovala šance, že bude chtít mít něco se mnou. Od této chvíle budu přemýšlet nad každým pohledem, gestem nebo náhodným dotykem, jestli to neznamená něco víc. Jenže jedinou věcí jsem si byl naprosto jistý a to tím, že nechci přijít o svého nejlepšího přítele. Upřímně, nedokázal jsem si představit život bez něj. Takže jsem se rozhodl udělat cokoliv, abychom i nadále zůstali přáteli. Konec konců je to jen odlišnost názorů, ne?