Z plamenů se znovu zrodit (1/2)
Taito miloval očekávané uvolnění a ten klid, který vždycky po sexu následoval. Rozvaloval se po obrovské posteli v bytě svého milence a šťastně oddechoval. Se zavřenýma očima vychutnával poslední zbytky slasti, pak se převalil na břicho a podíval se na druhého muže. Zachytil jeho pohled a jedním koutkem úst si dovolil zašklebit se.
Jeho milenec se jmenoval Aoki Tomoya a nebyli milenci v pravém slova smyslu.
„Odcházíš?“ Taito se zarazil, ale nepodíval se na něj.
„Zítra od rána natáčíme, musím se trochu prospat, nebo mě zase budou hubovat, Aoki-san,“ odpověděl, zapnul pásek u kalhot a postavil se k němu čelem. Aoki žil velmi luxusním způsobem života a mohl si dovolit plýtvat penězi, Taito se ho nikdy ale nezeptal, jaká je jeho profese. Ani ho to nezajímalo, dokud ho mohl zahrnovat pozornostmi, jak se u vydržovaného milence patřilo, neměl důvod strkat nos do jeho osobních záležitostí.
„Třikrát je snad málo, Aoki-san?“ zeptal se laškovně a naklonil nad postel. Jedním kolenem vlezl na matraci a rukama se podepřel při dalším pohybu vpřed, až byl skoro u něj. Čekal, jestli si ho vezme, nebo ne. Nepotřeboval to, ale nebyl by proti dalšímu kolu. Byl hrdý na to, že je jeho milencem, ať si kdo chtěl co chtěl říkal.
Aoki přejel jedním prstem od čela, přes nos, rty, krk a hrudní koš až k okraji kalhot a jeho pohled se podobal scanneru, který ukládal celé Taitovo tělo do paměti.
„Ne, bylo to... dostačující.“ Znovu rukou přejel po jeho rtech a sklouzl za ucho, přitáhl si ho blíž a vzal si jeden polibek na rozloučenou. Pak se Taito beze slova odtáhl, sebral ze země košili, oblékl si ji a posbíral ještě zbytek svých věcí. U dveří se zastavil.
„Otsukaresama deshita.“ Aoki se pousmál, ale až když se za ním zavřely dveře. Začínající herecká hvězda, Kitakawa Taito. Nebyl tak známý, aby ho sledovali novináři, takže jejich poměr nikoho nezajímal. Jeho kariéra se teprve rozjížděla, sice dělal modela už od sedmnácti, ale hrát začal až po dosažení plnoletosti. Teď mu bylo dvaadvacet a měsíc předtím podepsal smlouvu na natáčení filmu určeného pro kino distribuci. Nebyl víc než vedlejší role, ale i tak to pro něj byl úspěch, protože pak v závislosti na jeho výkonu by mohly přijít další nabídky.
Aoki miloval ty chvíle, kdy vedle něj vyčerpaně ležel jeho milenec a na dokonalém těle se leskl pot. Pro jeho tělo si ho vybral. Ty křivky nedokázalo zakrýt žádné oblečení, přitahovaly ho, že se rozhodl ho získat. Nebylo to kvůli světle hnědým odbarveným vlasům, ani kvůli intenzivnímu pohledu, který používal Kitakawa v práci, chtěl jen jeho tělo.
K jeho údivu se nenechal ani dlouho přemlouvat, vlastně se nechal velmi rychle zatáhnout do hotelového pokoje, kde po první noci oba zjistili, že si fyzicky navzájem naprosto vyhovují a tak už víc jak rok pokračoval jejich vztah tímto způsobem.
Scházeli se většinou na Aokiho popud, přesto kdykoliv zavolal Taitovi, Kitakawa za ním přišel.
„Dobře, přijdu za tebou,“ odpověděl mu ve čtyřech případů z pěti, protože občas se stávalo, že mu práce dovolila jít až pozdě k ránu, takže se napřed zeptal, jestli to stačí. Aoki vstal, chvíli se se zvláštním pocitem zadostiučinění díval na zašpiněné prostěradlo a stáhl ho z postele. Jedna z mnoha nocí byla tímto ukončena a od té chvíle se oba znovu vrátili ke svým životům.
Taito se taxíkem vrátil domů a unaveně padl do vlastní postele. Aoki si dopřával horkou sprchu se spokojeným úsměvem, protože nemohl tušit, že na příští volání už Kitakawa neodpoví...
.....
Následující den uplynul pro Aokiho Tomoyu v poklidném duchu. Ticho před bouřkou, dalo by se říct, jenže Aoki nevěřil na předzvěsti a pověry. Ani ho nenapadlo, že by se něco v jeho životě mohlo změnit, když se to netýkalo práce, jeho majetku ani rodiny. Čekal ho akorát vyčerpávající den v práci, ale s vidinou vysokých zisků v budoucnu.
Další den ráno neočekával nic jiného, když si ve svém bytě četl u kávy ranní tisk. Společenskou rubriku obvykle jen přeletěl pohledem, tentokrát se však zarazil u jedné maličké zprávy. Všiml si ve změti znaků jména psaného hiraganou. Taito ji používal u křestního, protože jeho biologická matka měla zvláštní smysl pro humor. Když ho dávala k adopci, nechala mu na rozloučenou čtyřiaosmdesáti tahové jméno. Alespoň tak to Taito vysvětloval.
A opravdu, za hiraganou následovalo i rodinné jméno Kitakawa. Aoki si přitáhl noviny blíž nikoliv však se zájmem, protože byl jeho milenec v regionálních novinách denního tisku, titulek totiž hlásil nehodu v natáčecím studiu. Jedním dechem přečetl zprávu až do konce. Den předtím během dopoledních hodin natáčení ve studiu nedopatřením předčasně vybouchla nálož zrovna ve chvíli, kdy byl poblíž Kitakawa. On a pár dalších členů štábu bylo převezeno do nemocnice, kromě herce však byli všichni propuštěni pouze s lehkými popáleninami.
V novinách dále psali, že nehoda nejspíš vznikla zanedbáním povinností a okolnosti se stále vyšetřují, dále pak že Kitakawa leží v neurčené nemocnici mimo ohrožení života, přestože je zatím udržován v umělém spánku.
Aoki byl zaražený. A zůstal tak po celý den, než si uvědomil, co to znamená. Musel zjistit, v jakém stavu je tělo jeho milence. Na internetu si přečetl, že se herec probudil, další informace o jeho stavu se držely v tajnosti. Přes své kontakty byl schopný zjistit, ve které nemocnici leží, ale nepouštěli tam nikoho mimo rodinné příslušníky a jeho agentku. Kromě toho jen spolu spali, tak proč by měl za ním chodit?
Tři dny po článku v novinách se rozhodl zkusit mu zavolat.
.....
Taito Kitakawa pomalu otevřel oči, jako by víčka zrezivěla podobně jako dlouho neotevírané dveře, nebo místo nich odsouval obrovský kamenný blok. Necítil nic kromě náhlého světla do očí a všechny myšlenky se pomalu táhly kolem jeho vědomí aniž by dávaly smysl. Nevěděl, jestli když zavře oči, dokáže je znovu otevřít, přesto se mu to zdálo jako nejlepší řešení.
Když je později znovu otevřel, šlo to už o trochu snáze a v místnosti bylo méně světla. Stále však skoro nic necítil a těžko dokázal myslet, natož aby ho napadlo se pohnout. Když přišla do místnosti sestřička, poznal, že je v nemocnici. Natolik už byl schopný vnímat.
„Kitakawa-san, vydržte, zavolám Vám doktora.“ Než přišel další muž v bílém, stihl si Taito uvědomit odporný zápach, který připsal nemocnici.
„Vítám Vás zpátky mezi živými, Kitakawa-san,“ pozdravil ho. Taito nechápal, proč to říká. Měl snad umřít? Měl pocit, že se stalo něco vážného, ale nedokázal si vzpomenout.
„Ten výbuch byla velmi nešťastná událost, naštěstí na místě byli zdravotníci, jinak by Vaše popáleniny byly mnohem vážnější a vzhledem k zasažené ploše těla by Vám ani transplantace kůže nepomohla.“
„Po... pálenin-y?“ hlesl slabě, víc nedokázal.
„Ano, teď je necítíte, protože jste pod velmi silnými sedativy, což má za následek i zpomalené myšlení, únavu a možná i neschopnost vzpomenout si na incident. Od teď budeme pomalu snižovat dávky, takže se Vám vrátí bolest ale i cit do celého těla,“ řekl mu tenkrát doktor, ale Taito nebyl ani natolik při vědomí, aby si uvědomoval, co to znamená. To poznal až v následujících dnech, kdy v noci nemohl bolestí spát.
Vzpomněl si, jak najednou během natáčení vedle něj něco vybouchlo, cítil žár a jak mu vzplálo oblečení. Křik, hasící přístroje a pak ztratil vědomí. Zodpovědní technici čelili obvinění za zanedbání povinnosti s následkem ublížení na zdraví. To mu řekla jeho agentka, Mizuyama. Ona jako jediná měla právo ho navštěvovat. Byla za ním hned další den poté, co se probral.
Kitakawa viděl své popáleniny a ať doktoři říkali cokoliv, jeho kariéra skončila. Trvalé následky byly jisté, i když se mu kůže spraví, jizvy zůstanou. Vzdal se role a přestože nehoda nebyla jeho chyba, a omluvil se štábu, že budou muset scény přetáčet.
„Vážně je v pořádku, že si Vás ponechám o trochu déle, Mizuyama-san?“ ptal se agentky při její druhé návštěvě. Z jeho hlasu zněla beznaděj.
„Stále jste ještě pod našimi ochrannými křídly, agentura se o Vás postará až do dne, kdy se rozhodne o Vaší další spolupráci,“ odpověděla. Znamenalo to, že až bude jasný rozsah trvalých následků, pak teprve smlouva skončí.
„Děkuji Vám,“ zašeptal z postele. „Mohl bych Vás požádat o roli mého zástupce?“ Dohodli se, že za něj bude Mizuyama vystupovat jako mluvčí, převzala všechny jeho záležitosti po dobu pobytu v nemocnici a dokonce měla na starosti kontaktovat jeho rodiče a informovat je o jeho stavu. Kladl jí na srdce, aby to vyznělo, že se v pořádku zotavuje a aby je ani nenapadlo jet za ním do hlavního města přes půlku ostrovu.
Svěřil jí svůj mobilní telefon, kompletně se na ni spoléhal, protože neměl nikoho jiného. Nikomu jinému nedůvěřoval a věděl, že Mizuyama dokáže být diskrétní. Proto jí dal i další úkol.
„Kdyby volal Aoki-san, Aoki Tomoya, řekněte mu prosím, že za současných podmínek je nemožné pokračovat podle dohody. Tímto ruším svojí část závazku a přeji mu, aby brzy našel někoho s adekvátní úrovní spolupráce,“ zašklebil neobvázanou půlkou obličeje. Znělo to hodně úředně, spíš jako práce než vztah, ale přesně tak to Aoki bral, takže alespoň nikdo nebude vědět, jaký vztah mezi nimi byl.
Mizuyama si to zapsala, rozloučila se s ním a nechala ho samotného s prázdnotou uvnitř. Netušil, že ho bude tolik bolet, když se bude muset přestat scházet s Aokim. Ještě před pár dny byl začínající hvězdička s nadějnou budoucností. Neměl moc přátel, ani dívku, ale měl svůj život pevně ve svých rukou a nepochyboval, že s úspěchem pak přijde i zástup potenciálních manželek. Absenci vztahu si kompenzoval schůzkami s Aokim, dávaly mu pocit vnitřního klidu. Alespoň na ten večer se mohl cítit milován, i když jen kvůli svému tělu. Koupal se v lázni obdivného pohledu svého milence a teď tomu byl konec, protože už nadále nevlastnil tělo hodné toho pohledu. Tělo, které mu zajišťovalo celý jejich vztah a dokonce i práci.
Obvazy pokrývaly celou levou půlku těla. Spálenina se táhla od kotníku levé nohy, po stehna, bok, hrudník, celou levou paži až po krk k levé tváři. Než mu chytly vlasy, stihli ho uhasit, takže kromě slabého plamenu přes tvář zůstal jeho obličej nezasažený. Červeně spálená kůže měla prý zmizet bez následků. Zbytek těla skoro nepoznával.
Poprvé při pohledu na levou paži začal okamžitě zvracet a od té doby muset odvracet zrak a trval na tom, že musí být přikrytý obvazy, jinak by se zhroutil. Bylo mu špatně při pohledu na sebe, stálo ho veškeré síly nezešílet. Zhnuseně pozoroval svůj nový život a topil se v melancholii. Cítil se jako odporná kopka hnusu a rozhodně si nepřál, aby ho tak kdokoliv viděl.
Po následující tři týdny stejně měl zůstat v nemocnici, stále byl upoutaný na lůžko, protože kromě šíleného svědění měl při pohybu levou půlkou těla pocit, že mu kůže pukla a rozervala se na obrovský šrám. Shodil pět kilo hned první týden, protože se nedokázal přinutit jíst a i když něco pozřel, většinou se mu rychle zvedl žaludek při myšlenkách na svou budoucnost, takže se cítil brzy tak zesláblý, že nebylo těžké nemyslet vůbec.
Na myšlení měl jiné lidi. Mizuyama za něj vyřešila pojištění a agenturou najatý právník požadoval vysoké odškodné, takže po propuštění z nemocnice by měl mít peníze na nějaký ten měsíc bez práce.
Mizuyama za ním chodila skoro denně a čtvrtý den mu oznámila, že vyřídila vzkaz zmíněnému Aokimu.
„A... říkal na to něco?“ odvážil se zeptat.
„Byl trochu rozhozený a překvapený, ale nakonec poděkoval a zavěsil.“ Taito uhnul pohledem, protože měl pocit, že se mu začaly hrnout do očí slzy, ale byl to jen pocit, protože všech slz se už zbavil noc předtím.
Proč očekával něco jiného? Chtěl snad, aby se jeho rozhodnutí ukončit poměr Aoki bránil? Vždyť se zachoval přesně, jak by se dalo čekat. Jeho tělo už nebylo hodné Aokiho pozornosti a kdyby se hádal, akorát by to Taitovi komplikoval. Ze všeho nejméně chtěl, aby ho Aoki takhle viděl. Rodina a Mizuyama byli jediní, kterým měl dost sil se ukázat.
Věděl, že na něj někde venku číhají novináři ve snaze získat pár fotek, protože Mizuyama ho informovala, že právě nedostatek informací vytváří mediální zájem. Nakonec svolil, aby agentura potvrdila, rozsah jeho popálenin a jeho současné odložení všech aktivit v rámci rehabilitace na dobu neurčitou. Na jeho fanouškovské stránce, o které až do té doby netušil, že ji vůbec má, (ačkoliv to bylo očekávatelné, protože už párkrát měl menší role v méně významných druhořadých seriálech,) bylo několik lidí, kteří by zaprodali svou rodinu za pořádné informace. Museli se spokojit jen s tím, že mu nechali posílat na pokoj nehorázné množství květin.
Jednou se bude muset ukázat světu, ale zatím chtěl jen spát zalezlý mimo tvrdou realitu médií.
.....
Aoiki Tomoya zavěsil a v tu chvíli by pohledem dokázal vraždit. Jeho otec míval problémy se vztekem, takže byl malý Tomoya svědkem mnoha násilných výbuchů vzteku, a tak si přísahal, že ať bude jeho vztek sebevětší, nikdy se neprojeví na jeho chování. Proto si všechno uzavřel v sobě a nechal vyšumět. Zbytky se odplavily v potu dvakrát týdně při kondičním cvičení v posilovně.
Když vytáčel Kitakawovo číslo, měl připravený vyvážený klidný tón, jak by chtěl vědět informace o počasí. Hned po spojení ho zaskočil ženský hlas.
„Haló, osobní asistentka pana Kitakawy Taita, Mizuyama Maki, u telefonu...“
„Cože?“ nestihl se zastavit. Kitakawa svůj mobil nedával nikdy z ruky.
„Osobní asistentka pana Kitakawy, jak Vám mohu pomoci?“
„Chtěl bych mluvit s Kitakawou.“
„To bohužel není v tuto chvíli možné. Mohu vyřídit vzkaz, pokud mi sdělíte Vaše jméno,“ nabídl vstřícný hlas, jaký mívají telefonní operátorky. Nechtěl nic vzkazovat, chtěl jen vědět, co se děje. Jenže to mu nejspíš také odmítne sdělit.
„Jmenuji se Aoki, ale...“
„Aoki-san? Aoki Tomoya?“ zeptala se náhle.
„Ano.“
„Kitakawa-san Vám nechal zprávu.“
„Opravdu?“ Očekával, že mu zavolám, uvědomil si Aoki.
„Jistě, zněla: „Za současných podmínek je nemožné pokračovat podle dohody. Tímto ruším svojí část závazku a přeji Vám, abyste brzy našel někoho s adekvátní úrovní spolupráce.“ Chcete vyřídit nějakou odpověď?“ Aoki nebyl chvíli schopný slova.
„Ne, děkuji Vám,“ a zavěsil. Ani nepopřál brzké uzdravení. Byl rozčilený, přestože pořádně nevěděl proč. Protože se spolu rozešli takovým formálním neosobním způsobem a navíc přes asistentku? Ne, vždyť spolu ani neměli vztah, přesto očekával větší účast. Protože takhle jejich vztah zněl jako by si ho kupoval? Oba měli potěšení ze sexu, i když musel přiznat, že svého milence zahrnoval luxusem. Tak byl naštvaný, protože si myslel, že mu Kitakawa alespoň vysvětlí svoji situaci?
Uvědomil si, že by se rád s ním sešel, viděl následky nehody a pak se dohodli na řešení. To bohužel nebylo možné, ale mohl ho alespoň nechat navštívit v nemocnici. A pak mu došlo, co ho na tom ještě štve. Neznamenal pro něj ani tolik, aby mu speciálně povolil návštěvu. Na druhou stranu Taito byl člověk, který nikdy nikoho nenechal vidět jeho slabou chvilku a teď to nebyla jen chvilka.
Zarazil se. Proč si myslí, že pro Kitakawu něco znamená? Vždyť on pro něj taky je jen možnost tělesného potěšení, tak proč by Taito měl uvažovat jinak? Lámal si tím hlavu, až to uzavřel tím, že se mu líbí myšlenka Taitovy závislosti na něm.
Necelý týden potom se objevila na internetu zpráva, že agentura potvrdila rozsáhlé popáleniny levého boku Kitakawy. Z důvodů regenerace kůže nemohl hýbat paží a byl upoutaný na lůžko. Odborníci odhadovali tři týdny pobytu v nemocnici a následné rehabilitace v průběhu měsíců v závislosti na rychlosti hojení kůže. Při čtení článku pochopil, že jejich ukončení poměru bylo nevyhnutelné. Nejenže přišel o své tělo, navíc ani nebyl schopný pohybu, natož pak sexu.
Rozhodl se nechat to plavat, zapomenout a najít si někoho nového, jenže myšlenkám nedokázal poručit. Pořád se mu toulaly k němu, před očima se mu neustále vynořoval záběr, který unikl na internet. Incident byl natočený na kameru a někdo ho vypustil ven. Viděl, jak od výbuchu vyletěly uhlíky a Kitakawovo oblečení vzplálo na pár sekund plamenem. Nutno uznat, že pohotovost připravených poskytovatelů první pomoci byla ocenění hodná.
Jelikož si poté dokázal představit rozsah zranění, věděl, že by měl nechat svého bývalého milence jít vlastní cestou. Z nějakého záhadného důvodu to ale nedokázal. Dva týdny a dva dny po nehodě se přece jen rozhodl za ním zajít...
.....
Ani se nemusel ptát v recepci, předem věděl, kde má Kitakawa pokoj, stejně tak i že ho tam nejspíš nepustí. Jenže v hale chodilo příliš mnoho lidí, než aby si ho někdo všiml a tak se dostal až na chodbu, kde Kitakawa ležel. Chvíli poslouchal za dveřmi a dával si pozor, aby ho nikdo neviděl. Až se divil, že tam nikdo nehlídá.
„To je pro dnešek všechno, zítra proběhne další přelíčení a poté vám přijdu oznámit výsledky,“ říkala právě žena, ve které podle hlasu poznal osobní asistentku. Nejspíš neměla na práci jen jeho, tak moc si ho zase agentura nevážila, nebo alespoň do té nehody měla určitě na starosti více lidí.
„Děkuji Vám, Mizayama-san,“ poděkoval tichý, smutný a unavený hlas. Pak se agentka zvedla ze židle, rozloučila se a Aoki se rychle přesunul za roh. Když za sebou zavřela dveře, všiml si, že jsou zavírané na kód. Přišel k nim blíž, byly to obyčejné dveře, které se snadno daly vysadit, kdyby bylo třeba, a velkou část z nich tvořilo skleněné okno, aby mohly procházející sestry jedním pohledem zkontrolovat pacienty.
Opatrně nahlédl dovnitř a okamžitě si na posteli všiml zafačované osoby. Neviděl z něj nic než obvazy čouhající z nemocniční košile a peřiny. Uvědomil si, že je k němu natočený poraněnou stranou. S čímž však nepočítal byla ošetřující sestřička, očekával, že bude Kitakawa s asistentkou sám, proto zaklepal na dveře a zavolal přes ně. Neměl plán, doufal jen, že mu Kitakawa povolí jít dál.
Taito sebou škubl, ale věděl, že on sám přes obvazy nevidí na dveře, takže jen mírně pootočil hlavu, protože schovávat se nemělo smysl.
„Jak se sem dostal?“ nadávala sestřička. „Mám ho vyhodit?“ Taito slabě přikývl, ale když se přiblížila ke dveřím, zarazil ji.
„Neotevírejte dveře! Nechci, aby se dostal dovnitř.“ To zaslechl i Aoki a zmírnil tón hlasu.
„Pusť mě dovnitř, chci si jen promluvit,“ řekl klidně, ale osoba na lůžku se ani nehnula a tak mohl jen přihlížet příchodu přivolaných zřízenců a nechat se odvést. Neměl šanci se k němu dostat v nemocnici, rozhodl se to zkusit až ho propustí domů.
Taito byl rád, že nepřišel o chvíli později, kdy mu měli sundavat obvazy, pak by ho mohl vidět v celé jeho odpornosti. Proč vůbec přišel? Zachmuřeně pozoroval ošetřující personál při práci. Spáleniny se léčily pomalu, ale nebylo nutné je všechny obvázat, jenže Taito si to přesto vyžádal, protože při pohledu na zranění propadal beznaději.
Našel v sobě neuvěřitelnou sílu držet se na venek v klidu, přece jen byl herec z povolání. Jenže uvnitř se ve skutečnosti nemohl dočkat, až bude moct jít domů a přestat se přetvařovat. Kupodivu se docela těšil, až si zaleze do temného kouta a vypustí všechnu temnotu zevnitř ven. Bílé nemocniční zdi a k tomu zápach jen násobily jeho depresi. Bohužel si byl vědom, že ten odporný pach je jeho vlastní
Opět potlačil nutkání zvracet při pohledu na paži.
„Krásně Vám to srostlo, Kitakawa-san.“ Taito zamrkal a odehnal slzy. Kdyby si nekryl obličej rukou, neměl by transplantovanou kůži na paži, ale znetvořený obličej, takže svým způsobem měl štěstí. Vlastně měl štěstí, že vůbec přežil, ale tím si on sám nebyl moc jistý. Trpěl od chvíle, kdy mu začali ubírat dávky sedativ. Růst nové kůže prý způsoboval to nesnesitelné svědění a když si vyžádal prášky, během chvíle na půl dne usnul a plně vnímal až večer, což docela uvítal, protože pak alespoň nemusel přemýšlet.
Nenáviděl naprosto všechno kolem sebe. Bílou budovu, sestry, které ho litovaly každou chvíli, když si myslely, že je neslyší, a tak mu připomínaly jeho vlastní stav; optimistického a usmívajícího se doktora a nejvíc své tělo. Proto nechtěl, aby ho Aoki-san viděl, protože jeho názor by byl přesně mířený kopanec do jeho zbytků Kitakawovy sebeúcty. Poslední kopanec než by přišel o zdravý rozum. Najednou se mu zdálo, že Aoki určuje veškeré jeho mínění o sobě samém, tak trochu ho uklidňovalo, že v jeho očích bude stále tím krásným mladým mužem, jedině tam zůstane jeho ztracená krása zachována. Přestože dřív nebo později stejně na veřejnost proniknou fotky, nebyl taková hvězda, aby se to dostalo až k jeho ex-milenci.
Alespoň si to tak myslel, jenže nepočítal s tím, že Aoki neztratí zájem, když se sám přesvědčí o rozsahu popálenin. Viděl, že je Kitakawa obvázaný od hlavy k patě a stejně mu Mizuyama oznámila, že neustále přijímá žádosti od Aokiho, aby si s ním mohl promluvit.
„O čem chce se mnou mluvit?!“ nechápal Taito.
„To neříkal, pouze žádal o telefonát nebo setkání. Naléhal, že je to důležité.“
„Nechte zablokovat jeho číslo a nepřijímejte hovory z neznámého čísla,“ rozhodl.
„Dobrá. Co se týče Vašeho propuštění, dostanete nový telefon, na které budu znát číslo jen já a Vaše rodina, aby se zajistilo Vaše soukromí. Bude k Vám docházet denně sestra a budete v domácím ošetřování, takže žádné vycházky.“
„Jen pitomec by šel ven, když na jeho fotku je vypsaná odměna překračující normální standarty. Navíc ne že bych se toužil pohybovat, při sebemenším pohybu cítím nepříjemné napětí kůže.“ Kitakawa Taito byl mediálně oblíbený, tragický příběh celebrity živil tisk natolik dobře, že poprvé v životě musel čelit zájmu fotografů.
„Nepochybuji o tom, že zůstanete doma, jen jsem tím chtěla říct, že pokud by Vám cokoliv došlo, někdo Vám to skočí koupit. Dál bych chtěla probrat...“
Taito se konečně ocitl osamotě. Podařilo se jim zajistit nenápadný odvoz z nemocnice, dopravit ho do jeho bytu a během půlhodiny ověřit, že má vše potřebné, potom se taktně odporoučeli a nechali ho o samotě.
Kitakawův byt byl skromně zařízené 2+kk menší velikosti, takže do pokoje se mu vešla akorát matrace na podlahu. Polovinu druhé místnosti zabíral prostor kuchyně, zbytek byl vybavený narychlo stlučenými poličkami, malým stolkem a starou televizí. Nebyl zastáncem tradičního bydlení, ale k čemu platit za židle, když se dalo stejně tak dobře sedět na koberci na zemi.
Zhasnul osvětlení a jediným zdrojem světla se staly sluneční paprsky deroucí se skrz neprůhledné závěsy. Oddechl si a lehl si na vysoký koberec v prostoru kolem stolku. Musel se ukládat opatrně, spáleniny pálily při sebemenším nakrabacení kůže. Chvíli tak ležel a pak mu pohled padl na blikající záznamník. I když byl známý ignorací telefonu, zprávy si vždycky vyslechl. Natáhl pomalu ruku a konečky prstů zmáčkl tlačítko.
„Máte dvacet osm nových zpráv,“ oznámil hlas. Prvních asi deset byla směs agentury, nějaké nabídky a pár lidí s jednoduchým „To jsem já, ozvi se, až budeš doma.“ Všechny ignoroval, beztak už žádná z nich nebyla aktuální.
„Tady Aoki, vím, že naše dohoda skončila, ale stejně bych s tebou alespoň rád mluvil...“ Nějak se mu podařilo sehnat číslo ke Kitakawovi domů a celý zbytek zpráv žádal Taita, jestli by se nemohli sejít, nebo alespoň spolu mluvit po telefonu.
Taito neměl ani v nejmenším chuť mu vyhovět. Ztuhle poslouchal tak dobře známý hlas a myslel na všechno, o co přišel.
Telefonáty pokračovaly ve frekvenci dva denně a nově se do nich přidala další prosba. Aoki věděl, že je Kitakawa doma a poslouchá, proto na něj apeloval, aby zvedl telefon. A čím délé to trvalo, tím větší vztek a hořkost v sobě Taito dusil. Celé dny trávil potmě, nebránil negativním pocitům, aby převzaly kontrolu. Proč taky, nebylo nic, co by chtěl chránit. Jeho životní sen se zhroutil, tělo, na které byl pyšný, v něm vyvolávalo silnou nevolnost, byl bez práce a na neschopence, bez přátel a musel se rozejít s milencem, protože mu už nemohl dát, co si žádal.
Aoki byl pro něj víc, než si do té doby snažil namlouvat. Vždycky udržovali vztah na úrovni oboustranných výhod, tak proč mu to teď nešlo z hlavy? Byl s ním spokojený, vždycky mu na očích viděl touhu, která mu brala dech, to stačilo tak málo, aby mu muž zamotal hlavu, přestože se o to evidentně vůbec nesnažil? Dával si vždycky záležet, aby nezněl moc nadšeně, když mu Aoki zavolal, na něj si vždy udělal čas a vymlouval se, že je příliš unavený, aby mohl odejít z práce a vidět ho co nejdříve. To přičítal na vrub svému libidu, říkal si, že se jen těší na ten úžasný sex, ale teď když si mohl o sexu jen nechat zdát, stále ho kdesi uvnitř toužil vidět. A občas ho napadalo, jestli to tak nebylo i dřív, jenže pokud mu nešlo jen o sex, proč ho nikdy nezajímalo, co vůbec Aoki dělá? Nikdy se neptal na práci, jak se ten den měl, na kamarády nebo rodinu. Nevěděl o něm víc než jméno a co mohl vyčíst ze zařízení bytu. A stejně tak Aoki nic nevěděl o něm.
Proč tedy neustále volal? K dispozici už byla spousta informací o jeho stavu, takže musel vědět, že Kitakawa opravdu nemůže pokračovat ve vztahu. Někdo by mu měl říct, že kvůli trvalým následkům nejspíš nebude mít vztah s nikým, kdo nemá úchylku na spáleniny a šrámy a Taito si byl naprosto jistý, že to není Aokiho případ.
Došlo to tak daleko, že si toho všimla i Mizuyama.
„Prosím pokračujte,“ vyzval ji klidně, když během hovoru zazvonil telefon. Nervózně přikývla a pokračovala ve správě o pojistce a odškodném. Cvaknutí a pak nahraný záznamník, pípnutí. Očekávaný hlas spustil už mnohokrát opakovaná slova.
„To je...“ zeptala se opatrně Mizuyama.
„Ano, Aoki-san. Volá často,“ konstatoval s rádoby ležérním povzdechem.
„Můžu Vám nechat zablokovat jeho číslo, jestli chcete,“ navrhla.
„Není třeba, ono ho to přejde, nemůže mi přece volat až konce světa,“ pousmál se nejistě. S každým dalším dnem si říkal, že už to přece musí přestat a kvapem mu utíkala trpělivost, až mu došlo, že jestli okamžitě nepřestane, jednou mu to zvedne. A právě v to Aoki doufal.
.....
Taito neměl žádné přátele, kterým by důvěřoval. Měl pár kamarádů ze školních let, kteří se stále ještě tvářili, že ho rádi vidí, a dokonce i znal některé lidi od modelingu, kteří s ním občas rádi zašli na kafe tlachat o zbytečnostech, ale nikomu z nich se nikdy nesvěřoval s ničím osobním. Už na střední ho pomlouvali ze závisti, že přitahoval pohledy všech dívek na škole, a když vstoupil do světa modelingu, nepoznal nic než krutou jungli, kde každý bojoval o masku dokonalosti.
Dřív než si to Taito uvědomil, zvykl si na život bez přátel, protože za rodinou moc často nejezdil. Nepotřeboval kamarády, pohyboval se denně mezi lidmi, že byl občas rád, když mohl být doma sám. Poté co přešel k herectví, bylo zvykem se spřátelit s kolegy pro lepší náladu na place. Bohužel Taito zůstal od všech distancovaný, protože nedokázal ukázat svoji lidskou část. Zbytek obsazení si to vyložil jako pýchu a namyšlenost, vyčlenili ho z kolektivu a mluvili s ním jen z pracovních důvodů.
Kitakawa to považoval za samozřejmost, ale neuniklo mu, že spolu ostatní chodí po práci pít a bavit se. A tak to bylo i u dalších projektů. Když rok zpátky zapíjel celý štáb poslední klapku, seděl Taito sám stranou od ostatních a cítil se osaměle jako nikdy v životě. Kroužil lákavě volajíci tekutinou ve sklence, kterou už dvakrát vyprázdnil, přestože nepil nic slabého, a přemýšlel o práci, ve které dřel proto, aby zahnal samotu, která ho pronásledovala už od dětství. Nakonec se součástí práce staly i chvíle, kterým se vždycky vyhýbal, ale bylo mu naznačeno, že je jeho povinnost se jich účastnit.
„Proč hvězda seriálu sedí stranou jen se svojí sklenkou?“ oslovil ho příjemný hlas. Taito sebou škubl a s hraným úsměvem se otočil na neznámého.
„A vy jste kdo?“ zeptal se a prohlížel si ho.
„Aoki, jsem tu na pracovní cestě a chtěl jsem se zajít uvolnit do hotelového baru, než se vrátím do Tokya,“ nabídl mu ruku.
„Kitakawa Taito,“ přijal a měl pocit, že mu ruku nabídl jen kvůli dotyku, který proběhl s elektrizujícím mravenčením. Otočil do sebe sklenku a široce se usmál. Cítil každou křivku svého těla pod jeho pohledem a hodlal využít všech prostředků, aby mohl cítit víc než jeho pohled.
Později Taito zjistil od jednoho člena štábu, že se Aoki na něj vyptával, než si k němu přisedl. Náhodné setkání, jedna noc a pak Aoki zanechal vizitku, že mu má zavolat, až někdy bude v Tokyu. Nepočítal s tím, že tam Kitakawa bydlí. Zavolal mu dva týdny na to a od té doby byli stálými milenci.
Nebyl Taitův první muž, už předtím několikrát šel do postele s mužem. Volil známosti na jednu noc, protože si ponechali svoji totožnost včetně všech tajemství pro sebe a další den po osvěžení zapomněli. Nezáleželo mu na pohlaví toho druhého, ačkoliv jakmile si zvykl, volil radši muže, protože s nimi se nemusel starat o gentlemanské uspokojení toho druhého, protože se pánové uspokojili sami jeho tělem. A když přece, bylo to mnohem snažší než u žen. Takhle nabíral Taito zkušenosti, které pak uplatnil na Aokim.
Když začali spolu spát, Taito odmítal nabídky všech ostatních, protože nikdo mu nedokázal dát co on. Teď, když o něj přišel, si uvědomoval, že se mu i protivila představa sexu s kýmkoliv jiným. Chvíle s ním jako jediné zcela rozptýlily samotu, kterou obvykle zdařile ignoroval. Litoval, že se nevěnoval alespoň jednomu člověku, alespoň jedinému příteli, se kterým by mohl mluvit. S ošetřující sestrou prohodil jen pár frází a nechtěl Mizuyamu otravovat ještě víc, už tak kvůli němu nevěděla, kde jí hlava stojí.
Zrovna si četl noviny, když opět zazvonil telefon. Byl v nich detailní článek o jeho popáleninách doprovázený grafickým zobrazením rozsahu popálenin na lidském těle. Povzdychl si, že by radši vypadal jako modrý panák s bokem ve škále od žluté po červenou, vypadalo to mnohem lépe než skutečnost. Vysvětlivky poučovaly o stupních spálenin a jejich regeneraci. Článek byl zakončený výzvou, aby se zakročilo proti nebezpečným efektům, aby se tragédie, která zničila život mladému muži, neopakovala.
Zazvonění telefonu přerušilo Taitovy myšlenky o zničenosti vlastního života. Mlčky počkal na hlasovou schránku. V tu chvíli jeho touha po lidské blízkosti a osobním hovoru bez přetvářky dosahovala hranic snesitelnosti. Ale jen do chvíle, než se ozval Aokiho hlas. Ještě skousl jeho žádosti, ale zdánlivě jednoduchý dotaz, proč nezvedne telefon, spustil lavinu. Taitova pravá ruka vystřelila po sluchátku.
„Nemůžeš mi už konečně dát pokoj?“ zakřičel na něj a vztekle oddechoval.
„Kitakawa-kun?“ ozval se z druhé strany překvapený hlas.
„Každý den mi sem voláš dokonce dvakrát! To tě nenapadlo, že mám důvod? Že s tebou nechci mluvit?“ vztek vyprchal. Aoki byl zřejmě v šoku, Taito se k němu vždycky choval zdvořile a ani ho nenapadlo, že by někdo s tak perfektní kontrolou mohl křičet. I jeho hlas zněl jinak.
„Proč, proč to děláš?“ zeptal se zoufale Kitakawa. „Proč mě nenecháš na pokoji, když už ti k ničemu nejsem?“
Ticho.
„Teď mlčíš? Celou dobu škemráš o rozhovor víc než kterýkoliv tisk a teď mlčíš?“
„Chtěl jsem s tebou mluvit. Chtěl jsem slyšet, jak ti je,“ dostal váhavou odpověď.
„Máš toho plné noviny,“ odsekl Taito.
„Ne zdravotní stav, jak se cítíš,“ opravil ho.
„Proč?“ hlesl nechápavě.
„Protože... Protože vím, že někde sedíš sám jako tenkrát. Protože s nikým nemluvíš o sobě a dusíš všechno uvnitř.“ Aoki se bál, že řekne něco špatně a Kitakawa mu okamžitě zavěsí. Byl nervózní, protože sám neznal své důvody. Chtěl být ten, komu se Taito svěří, chtěl stát při něm. Nepotřeboval k tomu důvod.
„Aoki-san,“ hles tichý hlásek a trhaný dech mu prozradil, že se Kitakawa rozplakal. Nevěděl, co dělat a tak jen tiše čekal a nabídl mu svojí přítomnost. Po chvíli se Taito uklidnil.
„Omlouvám se za své nevhodné chování,“ řekl.
„Nemáš se za co omlouvat, já jsem tu pro tebe.“
„Já... Nechci abys mě viděl, pokud ti jde o tohle. Utekl bys. A nevyvracej mi to, sám bych od sebe nejradši utekl,“ přiznal hořce. Aoki nevěděl, jak by se zachoval, kdyby viděl znetvořené tělo, které kdysi miloval. Ano, miloval jeho tělo stejně jako třeba svojí obrovskou vanu. Co cítil k jeho vlastníkovi, bylo nejasné.
„Jestli nechceš, nemusím tě vidět,“ ustoupil.
„Tak co tedy s námi bude?“
„Co si ty přeješ?“ Taito chvíli přemýšlel. Neměl sílu nic předstírat, stejně už předvedl dost na to, aby bylo zbytečné hrát klid.
„Aby se mnou Aoki-san zůstal,“ přiznal tiše. Potřeboval ho, vlastně potřeboval ve svém životě kohokoliv a to, že tak neodbytně trval na setkání, už muselo něco znamenat. Nevěděl, jestli mu může věřit, ale poprvé v životě se to rozhodl risknout.
„Pak s tebou zůstanu, můžeš mi volat, jestli chceš, když už se nemůžeme sejít.“ Kitakawovi to nestačilo, chtěl se ho dotknout.
„Kdyby... Kdybych ti povolil přijít, byl bys... Dokázal bys... dodržet určitá pravidla?“ Aoki zadržel dech, mohli by se sejít!
„Jaká?“
„Musel bys po celou dobu mít zavázané oči. A odejít, když ti řeknu.“
„A kdybych to porušil?"
„Pak si seženu soudní příkaz, aby ses už nikdy ke mně nepřiblížil,“ odpověděl a doufal, že to znělo jako výhrůžka. Nejspíš by ho sám už pak nechtěl vidět.
„Dobrá, máš mé slovo,“ souhlasil Aoki.
„Zítra zavolej mé asistentce, dám jí další instrukce ohledně setkání.“
„Rozumím.“
„Na shledanou, Aoki-san,“ řekl Kitakawa a zavěsil dřív, než stihl Aoki cokoliv říct.
Bylo to vítězství, věděl, že mu to jednou zvedne. Přesto když se tomu tak stalo, byl Aoki rozrušený. Srdce divoce tlouklo a pomalu nevěřil, že se to stalo. Měl radost, ale zároveň se setkání bál. Znal Kitakawu jen jako sebevědomého mladého muže, který si je dobře vědom přitažlivosti svého těla a cokoliv udělal, vypadalo v jeho podání jako svádění. Co z toho Kitakawy zbylo teď, když přišel o své tělo? Jaký vůbec byl, když zrovna nebyl mezi lidmi? Jaký byl uvnitř?
Ačkoliv byla vyhlídka setkání jakkoliv děsivá, nemínil couvnout.
Parada
(Karin, 9. 1. 2020 13:19)