Na zkoušku člověkem (1/5)
Na zkoušku člověkem
Pověstí o andělech je v historii lidstva mnoho. Přesto během posledních století ubývají. A tak se ptáme: čím je to? Vyhynuli snad? Nebo jich lidstvo již není hodno? Ne, to není pravda. Stále existují i když Zemi navštěvují jen zřídka. Pozorují nás z výšin a zasahují pouze v případech nejvyšší nutnosti. Náš svět se pro ně stal příliš nebezpečný. Přesto existují výjimky.
Mladí andělé občas opouštějí nebesa, aby se poučili o lidech, poznali jejich hodnoty a rozeznali opravdovou křivdu od zhýčkaných stížností.
Když vysílali anděla Kierosenna, báli se, že nedokáže žít mezi lidmi.
„Proč bych měl lidem pomáhat?“ ptal se drze.
„To tě tam právě naučí,“ odpověděli mu.
„Těžko,“ ušklíbl se. Ignorovali ho.
„Strávíš mezi nimi 2 roky...“
„Cože?! To snad ne!“
„... bez svých Svatých sil,“ dokončili.
„A k čemu tam asi budu? Takhle mě tam akorát někdo zabije!“ Vypadal vyděšeně. Povzdechli si.
„Nepřijdeš samozřejmě o všechno. Zůstane ti šestý smysl a schopnost regulovat myšlenky a vzpomínky lidí kolem, aby nikdo neodhalil tvou identitu.“
„To asi půjde těžko s mými křídly,“ utrousil ironicky.
„Při odebrání tvé andělské části vytvoříme lidskou, což samosebou znamená i jiný zevnějšek. Současně s tím dostaneš lidské vědomosti důležité k -“
„Tak počkat! O změně vzhledu nikdo nemluvil.“ Ale to už se na něj snesl magický oblak a začal ho měnit.
„Néé, počkejte!“ křičel, ale už bylo pozdě. Zmenšil se o dobrých dvacet čísel, zároveň s tím ztratil všechny andělské rysy včetně křídel a dlouhých, zářivě světlých vlasů. Jako by mu někdo oderval část mysli a prázdnotu něčím zaplnil – to byly znalosti potřebné k...
„...lidskému životu,“ dořekli. Kierosenne se začal zděšeně prohlížet.
„Odteď jsi žákem střední školy, kam za měsíc nastoupíš jako výměnný student. Finance potřebné k přežití budeš dostávat na svůj účet, zbylé informace už máš,“ oznámili mu. Mladík před nimi k nim zvedl pohled plný strachu, pak se předním setmělo a on ztratil vědomí.
Probral se až ve svém novém bytě. Hrůzou se sotva odvážil dýchat. Cítil se tak zranitelný a slabý. Najednou se vynořily uměle vytvořené vzpomínky a informace o okolním světě. Uklidnil se, všechen ten rámus je v Los Angeles normální. Nemá se čeho bát, tady uvnitř mu naprosto nic nehrozí. Konec konců L.A. je úplně obyčejné město jako stovky kolem. Lidi tady klidně žijí tak proč ne on. Zvedl se a šel napít.
„Však já jim ukážu.“řekl si.
A oni si povzdechli. Tohle bude opravdu těžký případ...
….................................................................................
O 3 týdny později:
Kierosenne utíkal deštivými ulicemi. Bylo mu jedno, že je promočený na kost. Měl protrhlou nohavici a lehce nasáklou krví. Ani si toho zranění nevšiml, chtěl být prostě jen co nejdál. Nakonec už nemohl, zakopl o jakýsi předmět na zemi a zůstal ležet na břiše v kaluži. Zhluboka dýchal, slzy se přidaly k dešťovým kapkám a společně cestovaly dolů z jeho obličeje. Teprve teď se naplno rozvzlykal. S hlavou skloněnou jen pár centimetrů od špinavé země této tmavé uličky vzpomínal na poslední týdny.
Napřed bylo všechno v pořádku, „doma“ měl všechno, co potřeboval. Po týdnu se začal nudit a jídlo bylo také skoro všechno pryč. Zkusil zapnout televizi, ale v vzápětí toho litoval. Všechny programy byly plné násilí. A venku to nebylo o moc lepší. Hned první den byl svědkem přepadení jedné ženy na ulici. Nejhorší na tom bylo, že on to věděl předem, vždycky věděl předem, co se stane natolik, aby tomu mohl zabránit. Ale on to neudělal, jen tam stál ztuhlý strachy a sledoval to.
Šlo to s ním z kopce. Bál se vycházet z domu, kdykoliv na něj lidé promluvili, ucukl strachy, a co nejrychleji koukal zmizet. Byl v tom nehostinném světě ještě dva týdny, jen jeho hrdost mu bránila v uzoufání se k smrti. Jenže dneska už ne. Pro anděla, který nikdy předtím nezažil bolest nebo utrpení, to bylo příliš.
Šel v dešti po ulici a najednou přišla „vzpomínka na budoucnost“, jak tomu říkal. Rozklepal se, zbledl, pohledem těkal ze strany na stranu a hledal bílou dodávku. Měl utéct, nebyla to jeho starost, jenže on se nedokázal pohnout. Konečně ji našel, řítila se po silnici přímo k ženě přecházející silnici. Ta se momentálně věnovala svému objemnému nákupu, takže si blížícího se auta nevšimla. Potom už bylo všechno, jak anděl předvídal. Řidič si zapaloval cigaretu, vzhlédl na poslední chvíli, skřípění brzd, tupý náraz a plesknutí doprovázené křupnutím a výkřikem.
Všichni se seběhli kolem, přesto Kierosenne, který byl v době nehody nejblíž, stihl spatřit celý ten výjev. Objemnější paní, kolem čtyřicítky, ležela na zemi v nepřirozeném úhlu. Oči vypoulené, na spánku stékala rudá krev. Kolem ležel rozsypaný veškerý nákup, letem rozmačkaný a vodou nasáklý. Ovšem i ve světlech aut a výloh obchodů bylo vidět hlavní zranění – rozervané břicho, protržené skrz veškeré svaly až byly vidět i vnitřní orgány, do kterých bičovaly kapky deště. Voda se slévala s krví a stékala na silnici, kde utvořila obrovskou temnou lesklou plochu.
To už Kierosenne nevydržel. V šoku, obklopený aurou děsu utekl pryč. Utíkal, nevnímal kam, prostě pryč od strachu, násilí, krutosti, smrti, od neupřímných a zlých lidí, pryč od lidské zkaženosti.
„Už nemůžu dál,“ vzlykl. Zoufale vzhlédl ze země: „Prosím dostaňte mě odsud. Udělám cokoliv, jen mě tu prosím nenechávejte.“ Žádná odezva, přesto si byl jistý že ho slyší. Zase sklopil tvář: „Už to déle nesnesu, nedokážu v tomhle žít... prosím,“ šeptal. Pak mu povolily nervy úplně.
„Chci domů, prosím, vezměte mě zpátky,“ brečel. Bylo mu všechno jedno, jen když se dostane zase do Nebe. Pohřbil veškerou svoji hrdost a vzdor. Od pláče ho bolela hlava. Těžké kapky dopadaly v hojném počtu na jeho unavené tělo. Štípavá bolest na noze zesílila. Uvědomil si, že už několik dní nespal, děsem oči nezamhouřil. A teď ho to všechno začalo přemáhat, vyčerpáním spustil hlavu na zem do kaluže a usnul.
Stál v té samé uličce, ale tentokrát jakoby mimo prostor a čas. Před ním byl sloup bílého světla.
„Co žádáš je nesplnitelné,“ oznámili mu nekompromisně.
„Ale -“ namítl zoufale.
„Musíš to vydržet 2 roky.“ Sklopil hlavu.
„Prosím,“ zašeptal.
„Proč žiješ takhle?“ náhle se na něj obořili.
Polekaně zvedl tvář: „Jak?“
„Proč jim nepomáháš? Měl jsi tolik šancí tomu zabránit. Na rozdíl od televize, realitu můžeš změnit. Tolik lidí jsi mohl zachránit a neudělal jsi to. Proč? Proč plýtváš tak vzácným darem?“
Kierosenne se cítil provinile. Proč vlastně? Protože to kdysi slíbil? Že ho nic nedonutí pomáhat lidem, kteří jsou natolik zkažení, že si to nezaslouží? Mlčel.
„Brzy zjistíš, že ne všichni lidé jsou špatní,“ řekli už o poznání vlídněji.
„Nedokážu se na to dívat,“ hlesl sotva slyšitelně.
„Takže?“
„Budu se snažit pomáhat,“ slíbil zklíčeně.
„Tak je to správné,“ pochválili ho a pak zase všechno ztmavlo.
….................................................................................
Tentokrát se neprobudil ve svém pokoji. Tenhle byl celý bílý. Nemocnice.
„Sestro?“ zavolal na paní v bílém.
„Á, tak vy už jste vzhůru? Jak se cítíte?“
„Jako by mě přejel vlak. Co se stalo?“ Snažil se zvednout na lokty, ale sestřička ho zarazila.
„Našli vás předevčírem ležet na zemi asi kilometr odsud. Měl jste vysokou horečku, celý den jste blouznil, ale pak včera večer se vám nečekaně ulevilo. Měl jste pěkné štěstí, že vás nikdo neokradl a ani jste se neutopil. Kdyby bylo na zemi jen o trochu víc vody...“ nedořekla.
„Co jste tam vůbec dělal?“ zeptala se. Teprve teď si vzpomněl.
„Ta žena. Tam na ulici porazila jí bílá dodávka...“ dostal ze sebe.
„Smutný případ,“ pokývala hlavou soucitně zdravotní sestra. „Na místě mrtvá, nikdo neví, proč ten řidič jen tak rychle v tom psím počasí a proč nebrzdil dřív. Vy jste ji znal?“ Pomalu zakroutil hlavou.
„On... zapaloval si cigaretu.“
„Cože?“
„Viděl jsem ho,“ řekl tiše
„Bastard jeden,“ ulevila si sestra. „Měl by jste to jít nahlásit.“
To bych měl, napadlo ho. Ještě ten den za ním přišli policisté a on jim podal svědectví, samosebou pomlčel o vzpomínce na budoucnost.
Ještě několik dní zůstal v nemocnici. Zvláštní, to ticho ho uklidňovalo. Nakonec mu došlo, že není proč si zoufat. On tady bude jen dva roky, ale ostatní celý život a to se mají hůř. On má alespoň plný účet a střechu nad hlavou. A také své „štěstí andělů“, které odvracelo různé nepříjemnosti jinak každodenně kazící životy lidem. Po propuštění se pokaždé snažil zabránit uskutečnění vzpomínek na budoucnost, napřed jen kvůli sobě, pak i kvůli lidem samotným. Díky pomoci ostatním v okolí se stal oblíbený, a život mu už nepřipadal zas tak strašný.
V září začal chodit do školy. I tady ho měli rádi. Věděl, že za to může nejspíš jeho štěstí. Jen si musel dávat pozor na jistá témata. Jakmile z něj chtěli vytáhnout něco z jeho minulosti, musel jim poupravit myšlenky a nechat zapomenout. A také si musel dávat pozor, aby ho dívky braly jen jako kamaráda. Vždycky jim tvrdil, že nemá cenu si tvořit vztah, když se stejně bude muset za dva roky vrátit domů. Raději se tím chce vyhnout bolesti, kterou by rozchod způsobil. Pravý důvod byl jiný. Měl to jednoduše zakázané a rozhodně nestál o trest. I tak trpěl absencí svých sil.
A čas plynul...
….................................................................................
Parada
(Karin, 3. 1. 2020 13:48)