Na zkoušku člověkem (2/5)
„Už je to víc jak rok, co k nám přišel do třídy výměnný student z Evropy, přesněji ze Španělska. Jmenuje se zvláštně: Kierosenne, ale nechává si říkat Kiero. Však mi taky dlouho trvalo, než jsem zjistil jeho celé jméno. Když jsem ho poprvé použil, Kiero sebou škubl a divně se na mě podíval. Ostatní mají ve zvyku jeho jméno zapomínat, ale já ne. Pro jistotu jsem si ho napsal. Radši jsem ho před ním nezmiňoval.
Stejně je to zvláštní kluk. Mezi těmi všemi čahouny měří jen kolem sto šedesáti pěti centimetrů, což je dokonce o 10 čísel míň než já a to patřím spíš mezi ty menší. Má krátké blond vlasy, nikdy ne rozcuchané. Nedá se říct že by mu na vzhledu nějak záleželo, přesto chodí vždycky strašně upraveně. Celkem rychle zapadl do kolektivu. Je všemi oblíbený, i když není žádným idolem holek. Sice o něm říkají, že je „takové zlatíčko“, ale žádná s ním nikdy nechodila a, jak se zdá, nechybí mu to. Vážně podivný, žije tu sám, jen občas se prý vidí s otcem, ale jinak nějakým zvláštním způsobem netouží po blízkosti lidí. Rád se s nimi baví, to ano, ale ve svém volném čase společnost moc nevyhledává. Zeptal jsem se ho, jestli mu nechybí láska. A on... co vlastně odpověděl? Nevzpomínám si. Vím jen, že se na mě podíval tím svým rentgenovým pohledem a pak mi bylo všechno jasné.
Když nad tím přemýšlím, stává se to docela často. Proto jsem si radši začal své myšlenky zaznamenávat písemně. Proč teď píšu o něm? Něco na něm není v pořádku, něco tu nesedí. Třeba jsem ho nikdy neviděl smát se, jen se usmívat. A poslední dobou to byl navíc ještě smutný úsměv. Musím vypátrat, co za tím vším je. Zatím se mi podařilo stát se něco jako jeho nejlepší kamarád. Ale ani tak se mi moc nesvěřuje.
Proč se, sakra, nikdy nesměje? Tak moc by mu to slušelo.“ dopsal David a radši poslední větu rychle přeškrtal. Tohle není normální, zčervenal. Jasně, měl ho rád, jenže to všichni. Proč nikoho netrápil Kierův skrytý smutek? Možná ho nikdo nevidí, povzdechl si a zavřel deník.
Netušil, že ostatním Kiero pravidelně měnil myšlení, aby se o něj nestarali. Zpočátku se mu nelíbilo, zasahovat do jejich myslí, ale pak si zvykl. Jen u Davida to bylo trochu jiné. Mrzelo ho pokaždé, když to musel udělat. Nechápal to. Nejdivnější na tom bylo to, že se David i bez vymazání vzpomínek přestal ptát. Byl mu za to vděčný. Rád byl alespoň s někým nezmanipulovaným.
Jenže už tu byl skoro rok a zjišťoval, že se mu tu líbí. Začal si budovat postavení i učit se na maturitu a připravovat na zkoušky na vysokou školu. Najednou si přál být na Zemi ještě o trochu déle. Předtím se mu dva roky zdály nekonečně dlouhé, teď cenný čas utíkal nezadržitelně pryč. Čím dál tím míň se mu chtělo zpátky.
Až se jednou v noci sám vracel z večírku. Měl dobrou náladu, skvěle si ho užil. Celou dobu se šťastně usmíval. Vzpomněl si, jak se ho David po pár skleničkách zeptal: „Ty se nikdy nesměješ?“ Zrudl a začal koktat odpověď, než mu došlo, že vlastně nemusí odpovídat. Tahle myšlenka byla až příliš nebezpečná, raději jí vymazal. A potom Eric předvádějící kuře, zašklebil se nad vzpomínkou. Rád by se smál s ostatními, jenže nemohl. To všechno mu připomínalo, že to není navždy.
Začalo poprchávat. Přidal do kroku a trochu litoval, že odmítl odvoz domů. Nechtěl, aby spolužáci věděli, kde bydlí. Ještě by k němu chodili a zvali ho někam ven. Těžko by se mu odmítalo. Najednou se před ním vynořilo světlo. Vznášelo se uprostřed prázdné ulice přímo naproti němu, popošel blíž a čas se zastavil. Kiero užasle sledoval kapky deště zastavené uprostřed pádu. Došel před světlo a lehce se uklonil. Tohle nebyli Oni, tohle byla přítomnost samotného archanděla – nejvyššího z jejich řádu.
„Kierosenne! Už je to tak dlouho, co jsem o tobě slyšel naposledy.“ zvolal zvučný hlas. „A dokonce jsi se naučil slušnému chování a respektu. Já žasnu.“ pokračoval. „Posledně jsi ve zrovna takové uličce prosil o návrat zpátky. Pořád to ještě chceš?“ Kierovi bylo jasné, že se tenkrát choval děsně a tak mu to teď dává archanděl znát. Nerad vzpomínal na tu noc před rokem.
„Ne.“ odpověděl a zatnul zuby. Hrdost, kterou tenkrát pohřbil, se ozvala.
„Ne? No, stejně bych tě k nám nevzal. Přesně dva roky – ni méně, ni více. Tak to bylo dáno, že?“
„Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli bych nemohl zůstat déle.“ tak trochu mu skočil do řeči Kiero. Světlo samozřejmě obočí nemá, ale kdyby mělo, určitě by ho povytáhlo hodně vysoko.
„Déle?“ zopakovalo.
Přikývl
„Vyloučeno.“
„Proč ne? Cílem je přece poznat lidi a já bych na jejich studium potřeboval víc času a-“
„Popravdě, už teď toho víš akorát na to, aby ses vrátil.“
Kiero zbledl. Vrátit se, teď?
„Jenže to samozřejmě není možné.“
„To není fér.“ neudržel se mladík.
„Život není fér. Myslel jsem, že to za ten rok poznáš.“
„Ale proč bych tu nemohl být dýl?“ Uvědomoval si, že začíná znít dost zoufale, nicméně mu to bylo jedno.
„Zákon je zákon. Měj se za rok.“ a světlo zmizelo. Čas se pomalu vrátil do chodu a kapky dokončily svoji cestu jak jim kázala gravitace. Kiero zůstal stát, němě zíral na prázdný prostor před sebou. Už jen rok. Po tváři sklouzla slza. Proč se netěší? Vždyť se vrátí do Nebe, kde není žádná nenávist, žádná bolest, chlad ni hlad. Tak proč teď brečí? Svezl se na kolena a opřel dlaněmi o zem. Déšť mezitím zesílil. Žádné mžení, velké kapky zasypávaly celé ztemnělé město, jako milióny malých diamantů – stejně krásných a stejně tak tvrdých při dopadu.
Pak Kierovo sebeovládání povolilo a on se rozplakal naplno. Nechal tělo otřásat se vzlyky. Bylo to opravdu stejné jako tenkrát. Znovu brečel bezmocí v neosvětlené ulici za deštivé noci.
Jenže tentokrát nebyl sám. David ho sledoval už od klubu. Nechápal, proč Kiero odmítl odvoz, vždyť to měl ze všech domů nejdál. Ztratil se mu z dohledu a když ho zase našel, klečel na zemi a plakal.
„Kiero.“ zavolal na něj. Oslovený sebou škubl. Nesmí vidět slzy. Sklonil tvář ještě níž. Co se se mnou děje? Místo toho, abych se bál odhalení, strachuji se, aby mě neviděl brečet. Ucítil ruku na svých zádech.
„Co se stalo?“ zeptal se David starostlivě. To ti tak budu vyprávět, poznamenal sarkasticky v duchu Kiero. Nahlas nic neřekl.
„Proč se se vším pereš sám? Proč se někomu nesvěříš?“ zeptal se ho David nechápavě. Proč? Příliš mnoho proč jako vždycky, ale má pravdu. Jenže já nemůžu. Mezi ústy se mu prodral tichý vzlyk.
„Ty nejsi sám. Máš všechny lidi kolem sebe, kteří tě mají rádi. Neuzavírej se před nimi.“
To už Kiero nevydržel. Otočil obličej plný slz k Davidovi, kterého z toho smutku a bolesti bodlo u srdce. Pak se mu vrhl kolem krku. Opět dal volný průchod svým pocitům, ale tentokrát to byli jiné. Někdo s ním sdílel jeho pocity. Nikdy ho nenapadlo, jak je to příjemné být u někoho v náruči.
„Já, já nechci. Ne-nechci odsud odejít. Navždy.“ Konečně věděl, která bije. Jemně pohladil Kiera po promočených vlasech.
„Tam... u nás...nikdy jsem neměl přátele.. ne takové.“ pokračoval. Bude mu muset vymazat paměť, ale to až potom, teď na to nechtěl myslet.
„Nemusí to přece být navždycky, kromě toho, proč bys nemohl zůstat déle?“
Kiero se rozplakal nanovo: „Ty to nechápeš. Já nesmím, musím odjet a nikdy se nevrátit. To nepochopíš, nemůžeš, nesnaž se o to, prosím.“ David nechtěl naléhat a tak mu vyhověl. Zlehka ho hladil po vlasech a zádech dokud se neuklidnil.
„Měli bychom jít nebo to oba odstonáme.“ zašeptal. Oba promáčení chlapci se postavili. Kiero se mu podíval do očí. Musíš to udělat, jinak se bude ptát. No tak, na co čekáš? Řekl mu víc než měl, přesto váhal. David si všiml, že je něco v nepořádku.
„Co se děje?“ zeptal se a udělal krok blíž.
„Slib mi, že o tom, co se teď stalo, nebudeš nikdy s nikým mluvit. Ani se mnou.“ David otvíral pusu na protest, ale Kiero ho zastavil.
„Prosím, slib mi to.“ zoufale prosil. Nedokázal tomu pohledu odolat.
„Dobrá.“ odsouhlasil nakonec.
„Děkuji.“ řekl tiše jeho spolužák a vydali se domů. Proč mu nevymazal paměť? Možná proto, že už ho nebavilo lhát. Nebo to možná byl první pokus o vzepření se pravidlům. Nebo to prostě jen nepotřeboval. David své slovo dodržel. I když teď dával na Kiera pozor víc než jindy. Jemu se kupodivu jeho pozornost líbila. A poznal nový pocit – sdílení tajemství.
David si byl jistý, že mu něco tají. Byl rád, že ví, kam vanou Kierovy myšlenky, když náhle posmutněl. Snažil se ho rozptýlit, ale občas to prostě nešlo. Na druhou stranu už nic nezapomínal. O to víc si všímal jistých podezřelých náhod. Například jednou se Kiero rozeběhl ke skupince japonských turistu stojících na ulici. Zastavil průvod a zeptal se průvodkyně na něco ohledně japonských zvyků. Trvalo to sotva dvě minuty, než zase zamířil k Davidovi, popadl ho za ruku a táhl pryč. Nejspíš nechtěl, aby viděl následující událost. Tak jako tak, když Japonci došli ke přechodu, vyřítil se ze zatáčky kamion, šílenou rychlostí projel kolem a zmizel. Večer bylo ve zprávách, že řidič byl opilý a usnul za volantem. Kdyby tenkrát Kiero skupinku nezdržel, nehoda by měla podstatně víc obětí. A takových případů bylo víc.
K tomu jeho zvláštní vztah se zrcadlem. Pokaždé od něj nedokázal odtrhnout oči. Zblízka si prohlížel svůj obličej a byl čím dál víc smutnější. Odtrhl se od něj až s depresí. Ve skutečnosti to bylo proto, že mu to připomínalo, že je člověk, jak je zranitelný a bezbranný. Zároveň jak málo času má.
….................................................................................
Tak plynuly měsíce. Jednou na jaře se spolu procházeli po školní chodbě a vedli debatu na jedno z obyčejných témat, které používali na zahnání tísnivého ticha – maturita.
„Podle mě máme oba dost velkou šanci na úspěch. Řekl bych, že příprava byla víc než dostačující.“ řekl Kiero.
„Tvoje možná. Ty jsi trávil celá odpoledne učením.“ nesouhlasil David.
„V tom máš pravdu, ale byla to ztráta času. Je úplně zbytečné vědět, že - “ najednou se zarazil. Celý bledý těkal očima po přeplněné chodbě po stranách lemované skřínkami.
„Děje se něco?“ zeptal se David. Poznal ten pohled, věštil budoucí pohromu. Kiero ho nevnímal. Konečně našel hledaný objekt. Tryskem vyrazil a skočil po jedné dívce. Oba spadli na zem. Vteřinu se nic nedělo, dívka nechápavě valila oči, ostatní se na ně otáčeli. Pak skřínka poblíž dvojce ležící na zemi explodovala.
„Kiero!“ vykřikl David a vrhl se do vzniklého oblaku prachu. Výbuch zranil několik z přihlížejících, nikoho však vážně. Kiero se odsunul z dívky.
„Nestalo se vám nic?“ to už se objevili profesoři a po zjištění stavu se shlukli kolem nich, jelikož byli v době výbuchu nejblíže k epicentru. David se protáhl mezi nimi. Všichni pozorovali dívku, která se zvedala ze země a snažila se vylíčit jim, co se stalo a přitom nezapomenout dýchat. V nastávajícím zmatku, kdy zbytek kantorů vyháněl zvědavce pryč a raněné ven k přivolané sanitce, chytil Kiero Davida silně za paži.
„Musíme jít. Rychle!“ naléhal tiše se zatnutými zuby. Musel připoutat pozornost všech k ní, ale Davida teď nutně potřeboval. Ten od ní s obtížemi odtrhl pohled.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě
„Musíme... pryč.“ znovu procedil mezi zuby. Jeho výraz mluvil za všechno. Pomohl mu dojít stranou.
„Támhle.“ ukázal Kiero na dveře od skladu. David zkusil kliku – zamčeno.
„Do háje!“ Jako anděl nikdy neklel, tak teď k tomu mě skvělou příležitost. Vztáhl ruku ke dveřím a v zámku cvaklo. Jeho kamarád se na něj překvapeně podíval.
„Dovnitř.“ zavelel Kiero. Uvnitř udělal sotva pár kroků a pak se pod ním podlomily nohy. David si konečně všiml důvodu. Ze zad mu čouhal, asi tak patnáct na patnáct centimetrů velký, ostrý kus plechu ze vybuchlé skřínky.
„Sakra, proč si nic neřekl? S tímhle musíš na pohotovost!“ vykřikl.
„Nestihlo by se to, tohle je jediná možnost.“ ztěžka odpověděl.
„Co je jediná možnost?“ nechápal David napůl hysterický strachem o svého přítele.
„Poslouchej mě. Můžu se z toho dostat, ale musíš mi pomoct. Věříš mi?“ Přikývl. „Tak sežeň židli.“ Splnil jeho rozkaz během během dvou vteřin a posadil ho obkročmo na ní. Kiero se pevně chytil opěradla.
„Teď ten střep vytáhni.“ Třásl se mu hlas, chtělo se mu z toho všeho zvracet a pokoušely se o něj mdloby. Tady šlo o každou sekundu.
David neváhal a opatrně plech vytáhl. Sledoval Kierův obličej zkřivený bolestí. Netušil, co dál. Roztrhl mu košili, aby viděl na ránu. Raněný mezitím zavřel oči a soustředil se. Je to vážné, mám moc málo síly a času také. Navíc ztratil hodně krve. Nesmím tu umřít! Dal do toho všechny své síly. Nestačí to. Zpod víček se prodrala slza. David nevěděl, co se děje, přesto si jí všiml. Položil svou dlaň na jeho paži. Do Kierova těla se vlila nová síla.
Ano, to je ono. Povolil sevření rukou, kterýma se křečovitě držel židle, aby nekřičel bolestí, chytil Davida ze ruku a znovu pevně stiskl. Čerpal sílu z jejich propojení. Postupně zaceloval ránu a mírnil bolest. Po minutách, pro něj dlouhé jak století, to bylo konečně hotovo. Uvolnil zatnuté svaly a zklidnil dech. David byl zmatený. Co se děje? Proč je najednou tak v klidu? Omdlel snad? Odvážil se podívat na jeho záda. Rána byla pryč! Viděl pouze zkrvavenou, přesto neporušenou kůži. To není možné! Natáhl volnou ruku a nevěřícně se jí dotkl. Kiero sykl bolestí.
„Promiň.“ rychle se omluvil. Podíval se zpátky na vysílenou tvář svého kamaráda. Nevypadá nijak udiveně na to, že se mu právě zahojila hluboká rána. Dluží mi vysvětlení, napadlo ho.
Dokázal jsem to! Neumřu, bolest ustupuje, radoval se Kiero. Zasykl bolestí jak jím projela bodavá bolest.
„Promiň.“ zaslechl za sebou horlivou omluvu, která ho sesadila z výšin štěstí, kde se právě nacházel. Tohle nijak logicky nevysvětlí. Znovu už ho mlčet nepřinutí. Ztěžka otevřel oči a alespoň na chvíli doufal, že si David ničeho nevšiml. Bohužel, stál přímo před ním a neústupný výraz smetl všechny plané naděje. Pustil jeho ruku. Sklopil pohled.
„Vysvětlím ti to, ale tady ne.“ Proč by měl? Chtěl vědět, jak bude reagovat, pak mu to vymaže, musí, takový je zákon. David přikývl. Tady opravdu není nejvhodnější místo. Kiero se pokusil postavit. Zatočila se mu hlava. Přece jen ztratil hodně krve a – počkat! Krvavé stopy! Stočil pohled na podlahu. David ho následoval. Přemýšlel, jak by krvavé skvrny odstranil, ale Kiero ho přerušil: „O to se postarám později.“ Vyšel ke dveřím. O vteřinu později už ho David držel v náruči. Snažil se potlačit výkřik. Znovu se mu zatočila hlava a tentokrát ztratil rovnováhu. V pádu ho David zachytil, naneštěstí se přitom dotkl poraněných zad.
Kiero poznal, že sám jít nemůže. Nechal se Davidem podepřít a společně šli pryč. Jen se zastavili, aby mohl zapečetit místnost. Sice byla nepoužívaná, ale co kdyby do ní náhodou někdo vlezl a objevil na zemi krev. Škola byla až na týmy specialistů prázdná, které si jich díky Kierovi nevšímali. Došli k Davidovi, bylo to blíž a navíc vlastnil starší auto, kterým se mohli dopravit ke Kierovi.
„Opravdu si myslíš, že bys neměl zaskočit do nemocnice?“ ujišťoval se během jízdy majitel vozidla, přestože už předem znal odpověď.
„Ano.“ potvrdil skrze zatnuté zuby. Musel ležet na břiše, kvůli podrážděným zádům.
„Jak myslíš.“ pokrčil rameny.
Konečně se dostali ke Kierovi. David tu byl poprvé, vlastně byl jediný ze třídy, kdo měl to štěstí. Kierův byt byl pro všechny něco naprosto neznámého a tajemného. Nejeden z jeho kamarádů přemýšlel, proč tolik tají jeho polohu. Vždyť to byl celkem normální byt. Pravda měl trošku nadstandardní vybavení, jinak nic neobvyklého. Dovedl Kiera do ložnice a nechal ho si lehnout. Byl zvědavý na vysvětlení, ale zdraví jeho přítele bylo důležitější.
„Nebude ti vadit, když se teď prospím? Obávám se, že na vysvětlování nemám dost sil.“ řekl slabě Kiero.
„Počkám.“
„Jako doma.“ usmál se a usnul.