Na zkoušku člověkem (3/5)
Spal celkem asi dvě hodiny. Za tu dobu se David stihl očistit od prachu z výbuchu a prozkoumat celý byt. Opravdu nic zvláštního na obydlí výměnného studenta, který si nemusel dělat starosti s penězi. Posadil se do křesla a v klidu čekal. Zavolal domů, aby si matka nedělala starosti. Řekl, že chce využít volno a stavit se u kamaráda nainstalovat mu počítač. Po třech hodinách konečně uslyšel z ložnice šramot, pak dveře od koupelny a tekoucí vodu. Byl nervózní. Právě se chystá odhalit Kierovo tajemství. S čím asi přijde?
Kiero si dával se sprchou na čas. Snažil se dostat ze sebe všechen prach z výbuchu a zaschlou krev. Nechal dopadal slabý pramen chladivé vody na bolavá záda. Jen tak stál a užíval si ten pocit. Nevěděl, jak mu to má říct. Přímo to nepůjde, vysmál by se mu. Oblékl se do čistého oblečení a vyšel z koupelny.
„Konečně. Málem ti vystydlo kafe.“ nadhodil David rádoby bezstarostně. Kiero se nasunul na židli a uchopil hrnek.
„Díky.“ zamumlal. Upřeně se díval do hrnku, bál se pohlédnout Davidovi do očí. Nechtělo se mu mluvit. David ho nenutil, věděl, že ho musí nechat, aby začal sám.
„Ty asi nevěříš v Boha.“ začal po delší chvíli.
David zavrtěl hlavou.
„Nedivím se ti, nenechal tu žádné důkazy, které by to potvrdily.“ řekl spíš pro sebe.
„Cože? Chceš mi snad říct, že mám věřit, že existuje?“ Dosud se mu dařilo být naprostým ateistou.
„Neříkám, abys tomu věřil.“ ohradil se Kiero. „Ale pokud to odmítáš, nebude mít tahle debata smysl.“ David radši zmlkl. Rozhodně nechtěl, aby si nechal své tajemství pro sebe.
„Existuje místo vámi zvané Nebe. Místo, kde žijí andělé a z výšky dávají pozor na smrtelníky. Jenže občas se objeví jeden, který pochybuje o svém údělu. Toho pošlou na nějakou dobu na Zemi, kde má přijít k rozumu.“ Davida už napadlo, kam tím míří, ale odmítal tomu věřit.
„Měl jsi mě vidět, když jsem se tu poprvé objevil. Odmítal jsem pomáhat už jen z principu.“ ušklíbl se nad vzpomínkou, pořád zírajíc do kávy.
„Chceš tím snad říct...“ začal David, vědom si absurdnosti své úvahy.
„Ano.“ Kiero zvedl hlavu a střetli se pohledy. „Jsem jeden z nich.“ Davidův mozek to odmítnul přijmout.
„To není možné.“ vstal od stolu a šokovaně shlížel z výšky na anděla.
„Ale zní to logicky ne? Všechny ty neobvyklé jevy kolem mě, které ostatní přehlíželi. A není snad Kierosenne divné jméno i na Evropu? Byl ten plech v mých zádech jen výplod tvé fantazie? Tomu bys věřil raději?“ David si občas představoval, že je Kiero nadpřirozená bytost, přesto možnost, že by měl pravdu, byla prostě k smíchu. Kiero se však nesmál. Raději se posadil a nechal si vyprávět celý příběh. Začal o andělech všeobecně, o řádu, pravidlech, o výchově andělů, svém „školení“ na Zemi a pak i o sobě. David celou dobu bedlivě poslouchal a pomalu, pomalinku začínal věřit.
„Rozhodl jsem se pomáhat, už jsem se na to nedokázal dívat. Od té doby se snažím reagovat na každou budoucí vzpomínku.“ usmál se smutně. „Stačilo vždycky jen poupravit lidem vzpomínky, aby neměli otázky. Takhle jsem to dělal po celou dobu.“ Dávno dopil kafe. Bylo těžké vysvětlit nutnost změny myšlení. Natáhl před sebe ruku a vyvolal jemné bílé světlo, nechal ho vznášet pár centimetrů nad dlaní. Dodávalo mu jistotu. Záměrně při vypravování vynechal část, kdy mu přestal lézt do hlavy a nechal ho mít podezření.
„Až dneska to nešlo. Kdybys mi nepomohl, nejspíš bych umřel.“ Záře se změnila ve vodotrysk. Jednotlivé prameny světla padající k dlani se spirálovitě otáčely kolem hlavního, než se spojily v jeden a zamířily zase vzhůru. „Do nemocnice by se to nestihlo a sám bych to nedokázal. Ani bych nedošel stranou, natož pak se ještě ošetřit.“ Vděčně se mu podíval zpříma do obličeje.
„Vždyť jsem nic neudělal.“ lehce zrůžověl David.
„Víc než tušíš. Díky tobě jsem se držel, abych neomdlel, a potom během uzdravování jsem z tebe čerpal sílu. Každý člověk v sobě nějakou sílu světla má, jenom ji neumí využít.“ vysvětlil.
„Ale já myslel, že když jsi teď člověk, nemáš žádnou sílu. Přitom ty dveře a pak ta rána...“ Zhypnotizovaně pozoroval světlo nad Kierovou rukou. Nakonec se odvážil přiblížit k němu tu svou. Okamžitě začalo reagovat, z vodotrysku se oddělil slabší pramen, vznesl se ve spirále nahoru dvacet čísel nad zbytek a pak se rozprskl na tisíc malých vloček lehce se vznášejících zpět na dlaň.
„Jak jsem řekl, každý člověk má v sobě sílu, tedy i já. I když ze začátku mi ji radši sebrali úplně a pak postupně vraceli. Nicméně jsem ji stejně nemohl používat. Tak jako u ostatních byla zamčená branou, která se otevírá až v době nejvyšší nouze, u nás dočasných lidí stoprocentně. U normálních lidí se otvírá jen některým. Tak jako tak když se jednou otevře, už nikdy nejde zcela zavřít. Teď můžu své síly používat naprosto bez problémů.“ usmál se Kiero zrovna, když se vodotrysk změnil na mnohé tenké pramínky proplétající se navzájem. Jeden zamířil k natažené ruce Davida. Chvíli se kolem ní obtáčel, poté se zastavil pod dlaní. David otočil ruku dlaní vzhůru a pozoroval, jak se mu nad ní světélko zlehounka levituje. S trochou soustředění se hýbalo, jak chtěl.
„Co to vůbec je?“ zeptal se.
„Esence Světla.“ odpověděl s úsměvem Kiero.
„Je nádherná.“
„Nejdůležitější součást všech božských bytostí, bez ní bych byl ďáblem.“
„A to mi jí jen tak svěříš do ruky?“ zvedl obočí.
„Nedávám ti ji celou a i kdyby, věřím ti.“
David si povzdechl a vrátil Esenci zpátky Kierovi. Ten ji nechal splynout se zbytkem a opět vnořil zpátky do svého těla. Místnost značně pohasla, ale to světlo jako by tam pořád bylo někde mimo úroveň lidských smyslů. Neskutečná atmosféra se pozvolna vytratila.
„Co bude teď? Vymažeš mi vzpomínky? Už tenkrát jsi porušil Zákon, proč? Proč se namáháš s vysvětlováním?“ chtěl vědět David.
„Možná jsem už nechtěl být sám.“ začal potichu Kiero.
„Nebyl bys sám. I tak jsme všichni pořád s tebou-“
„Pamatuješ, co jsi mi tenkrát řekl? „Proč se se vším pereš sám? Proč se někomu nesvěříš?“ Přesně to jsi řekl.“ skočil mu do řeči.
„To znamená...“
„Ano, přesně to.“ přikývl rozhodně.
„Ale to je proti Zákonu!“ namítl. Kiero natáhl paži a položil dlaň na hřbet jeho.
„Vadí ti to?“ David se zarazil. Mluví o tom dotyku, nebo o naší situaci? Nato si uvědomil, že mu vlastně nevadí ani jedno. Zavrtěl hlavou.
„Potom ani mně ne.“
„Ale co když na to přijdou?“ zkusil to naposledy.
„Nepřijdou. Slib mi, že nikomu neřekneš, ani se slůvkem nezmíníš o tom, co jsi se dnes dozvěděl.“ upřel na něj psí oči. David si byl vědom, jak moc tím Kiero riskuje. Tohle bylo až moc velké tajemství, než aby se ho mohl někdo dozvědět a prořeknutí by mohlo mít nedozírné následky.
„Slibuju.“ Svým způsobem byl hrdý, že se svěřil právě jemu. „Slibuju, že to nikomu neřeknu ani kdyby mě chtěli rozřezat na kusy.“ Kiero se usmál, už nebude sám.
„Díky.“ zašeptal.
Bylo dost pozdě a tak se David rozhodl jít domů. Automaticky si sedl ke svému stolu a popadl deník. Nechtěl to zapomenout. Zarazil se s propiskou půl centimetru nad papírem. Jenže tohle napsat nemůžu. Je to riskantní, mohl by si to kdokoliv přečíst a pak...
Zaklapl deník, vstal a zády napřed sebou hodil na postel. Takže anděl... můj malý anděl... zčervenal. Stejně držet jeho Esenci Světla bylo stejně krásné, jako držet ho v náruči. Styděl se za takové myšlenky, ale nemohl si pomoct. Kiero byl víc než jeho přítel. Anděl...
Anděl ležel na své posteli stejně jako jeho kamarád. Koukal do stropu a přemýšlel. Snad neudělal chybu. Ale od teď budou moci být víc spolu. Sdílí s ním jeho tajemství a tím se stal nejcennější osobou na celém světě.
Pro oba začala nová část života i když trochu krátká....
….................................................................................
Od toho incidentu trávili svůj čas skoro pořád spolu. Dokonce se společně snažili odvracet budoucí události. Teď navíc dokázal Kiero používat své síly, protože jako u každého člověka, jednou otevřený přívod sil už zavřít nejde. Otázka, nakolik je Kiero člověkem, hlodala Davida po celou dobu.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se jeho společník, když delší chvíli jen seděl na gauči a zíral do plechovky pití.
„To nic.“ zamumlal a napil se.
„Těžko můžeš přemýšlet nad ničím. No tak, svěř se mi.“ přisedl si k němu. David zakroužil tekutinou v plechovce. Hledal vhodná slova.
„Kdyby tenkrát... kdybys to nestihl, co by se stalo? Chci říct, můžeš v lidské podobě doopravdy zemřít?“ zeptal se. Kiero se na chvíli zamyslel, než odpověděl.
„Když je anděl vyslán na zem, jeho mysl je rozpolcena. Vzniknou tak dvě odlišná vědomí. První zůstane na nebesích a druhé v lidském těle sestoupí dolů. Po skončení mise zase splynou v jedno.“ řekl po chvíli rozmýšlení. „Jenže rozdělení znamená přísné oddělení všech nadpřirozených schopností včetně nesmrtelnosti. Takže ano, lidská část může umřít. Anděl jako takový však zůstává pod vedením té druhé. Ale nikdy z něj nebude plnohodnotná bytost. Bude, jak vy říkáte, bezduše dělat všechny úkoly bez sebemenšího zájmu, kromě Posedlosti. To je vlastnost kterou tím získají. Ztráta sama sebe je dost bolestivá a anděl ji neunese. Snaží se bez ohledu na okolnosti postarat o to, aby nikdo neumíral stejným způsobem jako jeho lidské já. V lehčích případech jde jen o ochranu. Například pokud umře během požáru, hasí všechny nekontrolovatelné plameny a zachraňuje před nimi ostatní. Horší je, když ho třeba přejede opilý řidič. To se pak z anděla stává maniak a žádný řidič se nesmí na alkohol ani podívat, jinak ho hned čeká očistec. Je smutné pozorovat někoho měnit se tímhle způsobem.“ uzavřel tiše. David si uvědomil, že svůj smutek přenesl na Kiera. Usmál se na něj.
„Neboj se nedopustím, aby se ti něco takového stalo.“ Položil pití a objal ho.
„Díky.“ špitl šťastně Kiero.
„Teď se musíme soustředit na maturitu.“ snažil se David odvést myšlenky jinam.
Čas zkoušky z dospělosti se nezadržitelně blížil. David často přespával u Kiera, protože bydlel sám a tím pádem tam byl větší klid na večerní studium. Poslední týden se spotřeba kávy zvýšila dvojnásob. Až se nakonec po maturitě oba vyčerpaně zhroutili na postel a v okamžiku spali.
Kiero se probudil jako druhý. Zamrkal do osvětlené místnosti.
„Už jsi vzhůru?“ zeptal se David.
„Nejsem si jistý.“ Vstal z postele a zamířil do koupelny, aby se osprchoval. Vrátil se víceméně probuzený. David k němu přiběhl a šťastně mu skočil kolem krku.
„Udělali jsme to!“ zakřičel mu do ucha. Až teď jim to oběma došlo.
„Co takhle to zajít někam s ostatníma oslavit?“ navrhl Kierovi, který se mezitím nakazil jeho dobrou náladou.
„Že váháš.“ souhlasil.
Slavili celý večer a noc. Zpátky se vrátili až nad ránem, oba mírně opilí. Plácli sebou na gauč v obýváku. Kiero odkudsi s šibalským úsměvem vyndal ještě jednu lahev a začal jí rozlévat do sklenic. Alespoň převážně do nich.
„Neměl bys to přehánět, budeš mít ráno pořádnou kocovinu.“ upozornil ho David.
„Nikdy jsem žádnou neměl, tak si to dneska užiju, ne?“ ozval se rozjařený Kiero.
„Jak myslíš. To si povíme ráno.“ pokrčil rameny.
„V nejhorším pobliju celý pokoj. No tak to potom budu muset uklidit. Nemám žádnou holku, která by sem ráno přišla a pak se se mnou kvůli tomu rozešla.“ Pořádně se napil a pokračoval.
„Nikdy jsem o žádnou nestál, víš? Byly by s ní jen potíže. Furt by se na něco ptala a tak. Plánovala by naší společnou budoucnost.“ řekl trochu znechuceně. „Nakonec by ještě chtěla odjet se mnou. Proto jsem vynaložil slušný úsilí, abych je všechny od sebe odehnal.“ zakončil svůj monolog, během kterého se flaška sama od sebe vyprázdnila. Smutně se podíval do prázdné sklenky a položil ji na stolek. David udělal to samé.
„Víš, měl jsi tolik práce s odháněním holek, až jsi něco přehlédl.“
„Co tím chceš říct?“ nechápal Kiero. Vliv alkoholu se začínal značně projevovat na jeho myšlení i na Davidově chování.
„Zapomněl jsi, že nejen holkám připadáš přitažlivý.“ díval se hypnotizujícím pohledem na Kiera. Začal se k němu naklánět blíž a Kiero se začal odtahovat o odklánět od něj. Nervózně polkl, když zjistil, že vlastně na gauči leží a David klečí nad ním. Ihned vystřízlivěl. Dostal strach. David se mezitím nahnul až k němu. Cítil jeho dech na tváři, zavřel oči a -
David usnul. Plynule se položil na Kiera a jednoduše usnul. Ten si oddechl. Ale necítil úlevu, kupodivu byl spíš naštvaný, že se nic nestalo. Nechápal to a nechtěl se tím zabývat. Po chvíli se také propadl do říše snů.
….................................................................................
Bylo již skoro poledne, když se David probral. Otupěle se rozhlédl kolem, aby zjistil, kde to vlastně leží. Tady to poznávám, to je Kierův obývák. Co tu dělám? Pak se o slovo přihlásila akutnější otázka: Na čem vlastně ležím? Sklopil pohled a koukal přímo do probouzejícího se obličeje svého přítele. Oba z toho byli stejně v šoku. Chvíli se na sebe mlčky dívali.
„Jsi těžký.“ poznamenal konverzačním tónem Kiero. Teprve v tom okamžiku Davidovi došlo, že by měl vstát. Odskočil jako spálený, jenže zapomněl na bolest hlavy, která se tím rychlým pohybem ozvala, a vykřikl. Tím se mu podařilo spustit bolení hlavy i Kierovi.
„Musíš tak ječet? To bolí.“ ozval se ublíženě z pohovky.
„Co se dělo? Co jsme dělali?“ panikařil David.
„Nevím, strašně mi třeští hlava.“ Jak jsem mohl být tak hloupý a tolik pít? Litoval, že mu nestačilo o kocovině jen poslouchat vyprávění.
„Takhle to nepůjde.“ oznámil Davidovi. Přiložil si ruce na spánky a pokusil se soustředit sílu. Pomalu mírnil kocovinu, až se zbavil důsledků přehnaného pití docela. Poté celý proces zopakoval na Davidovi. Oba si sedla zpátky na pohovku, tentokrát na opačné konce, a přemýšleli.
„Vzpomínám si, jak jsme byli včera na party.“ nadhodil Kiero.
„A pak jsme přišli sem.“ doplnil David.
„A já vytáhl flašku. Varoval jsi mě abych tolik nepil.“ ušklíbl se.
„Jenže ty jsi neposlechl a pil dál.“ souhlasně přikývl.
„A potom jsme začali mluvit.“ vybavil si Kiero. „O kocovině a o holkách a ty jsi pak...“ svraštil čelo, jak usilovně vzpomínal.
„Já jsem...“ Oba věděli, co řekl, ale ani jeden to nedokázal vyslovit nahlas.
„Neudělal jsem dál něco... příliš osobního, že ne?“ zeptal se v obavách David.
„Ne, nestihl jsi to. Usnul jsi dřív, než k tomu došlo.“ Zarytě mlčeli.
„Myslel jsi to vážně s tím, že tě přitahuji?“ přerušil ticho Kiero.
„Nejspíš jo, jinak bych to asi neřekl. Alkohol prý přiměje člověka říkat pravdu.“
Nevěděli, jak z toho ven. Jediná noc jim převrátila životy naruby. Dali by cokoliv na světě, aby ji mohli vymazat a tím odstranit vzniklé napětí. Ale kdo říká, že je to změna k horšímu, napadlo Kiera. Podíval se na Davida. Bojí se. Bojí se, že mě díky tomu, co řekl, ztratil, uvědomil si. Přisunul se k němu blíž a položil mu dlaň na ruku. David se na něj překvapeně otočil.
„Z téhle situace existují jen tři cesty.“ vysvětlil. „Zaprvé zjistíme, že k sobě nic necítíme a že to byl jen alkohol a přehnaná samota. Potom zůstaneme přáteli a pokusíme se zapomenout. Nebo jeden z nás bude cítit něco víc, ale ten druhý ne. V tom případě naše kamarádství skončí. Poslední možnost je, že budeme něco cítit oba a pak budeme oba šťastní. Chceš zjistit, která to bude?“ zeptal se.
„Zkusíme to.“ odpověděl po chvíli váhání. Kiero se naklonil blíž. Rukama uchopil Davidovy. Bál se druhé verze. Bál se, že tím, co chce udělat, vzbudí v Davidovi city, ale v sobě nikoliv. Bál se, že se David neovládne. Naposledy se mu nejistě podíval do tváře a políbil ho. Chvíli nechal rty spojené a pak se odtrhl. Cítím něco? Zkoumal své pocity tak intenzivně, že si nevšiml, že mu chce David polibek oplatit. Tělem jako by mu projel elektrický proud. Už už ho chtěl odstrčit, když si uvědomil, že to vůbec není nepříjemné. Právě naopak, moc se mu to líbilo. Zapojil se také do polibku. Zvedl ruce a obtočil mu je kolem krku, zatímco ucítil jeho ruce kolem pasu.
„Takže číslo tři.“ zašeptal David když přestali. Kiero se šťastně usmál a přitiskl se k němu. Nikdy nedoufal, že se mu podaří nalézt lásku. A už vůbec by ho nenapadlo, že to bude právě David.
….................................................................................
Pokud spolu už předtím trávili veškerý volný čas, tak teď se od sebe nehnuli na krok. David se ke Kierovi prakticky nastěhoval. Snažili se nekazit si společné chvíle myšlenkami na budoucnost. Přesto se zoufale snažili vymyslet nějaký plán, aby mohl Kiero zůstat. Bez úspěchu a den D se nezadržitelně blížil. Přesně věděli, kdy to bude, protože Kiero si datum příchodu po počáteční panice zaznamenal, aby mohl odpočítávat dny do odchodu. Nenapadalo je nic účinného, před Bohem, jak se říká, zkrátka neutečeš. Jediná naděje spočívala v domluvě, byla sice dost chabá, ale měla rozhodně větší šanci na úspěch než boj.
Týden před Tím dnem, jak mu říkali, šel David nakoupit jídlo do zásoby. Plánoval nehnout se od Kiera na krok, nechtěl ho nechat odejít jen tak. Rozhodně odmítal tvrzení, že to dělá jen kvůli tomu, aby se společně sprchovali.
Kiero mezitím čekal doma a snažil se dát byt trochu do pořádku. Naprosto nečekaně se za ním ozvalo mávnutí křídel a do místnosti vletěl tmavovlasý anděl. Kiero leknutím upustil na zem talíř, který právě uklízel do skříně. Poznal ho, byl zhruba stejně starý jako on, občas ho potkával během školení na nebesích.
„K-kdo jsi? Co mi chceš?“ zeptal se ho vyděšeně. Anděl si se zájmem prohlížel byt.
„Velvyslanec z nebe, jestli se to tak dá nazvat.“ Obrátil svou pozornost k nástěnným hodinám a s nataženým ukazovákem se k nim pomalu nejistě přibližoval.„Ale můžeš mi říkat Mélentiel.“ Dotkl se hodin a hned ucukl. Zašklebil se.
„Teda povim ti, ty si tu teda žiješ.“ zhodnotil místnost. Konečně se otočil na Kiera: „Pokud se nepletu, ty musíš být ten pověstný Kierosenne.“
„Co je na mě pověstného?“ zeptal se podrážděně Kiero.
„Takže jsi to ty. Takový vyhlášený rebel a tady na Zemi začal sekat dobrotu. Zajímalo by mě, co tě změnilo.“ Se zájmem na něj koukal, jakoby zvažoval, jestli se má taky nechat vyhnat.
„Co je ti do toho?“ vyjel na něj.
„Ale, ale, my jsme nějaký podrážděný.“ poznamenal anděl jízlivě.
„Proč – jsi – tady?“ procedil člověk mezi zuby.
„Poslali mě sem.“ řekl prostě. „Víš, voni tam maj docela fofr, jinak by přišli osobně, ale takhle to musim oddřít já. Zkrátili ti o týden dovolenou. Mám tě vzít s sebou nahoru.“ V Kierovi by se krve nedořezal. Teď? On si sem přijde tenhle zmetek bez špetky respektu a arogantně svým nechutně hraným slangem mi říká, že mě chce odvést? Ani náhodou! Zaujal bojovou pozici.
„Hej, co chceš dělat?“ V odpověď k němu přiletěl proud magie.
„Proč to děláš? Víš dobře, že na mě je to neúčinný!“ nechápal Mélentiel.
„Protože nemám jinou možnost.“ zavrčel Kiero výhrůžně. Nenechám se připravit o své štěstí.
„V tom případě já také ne.“ povzdechl si anděl a luskl prsty. Kierovo tělo náhle ochablo, zhroutil se na zem, sotva udržel oči otevřené.
„Davi-de.“ zašeptal, než ztratil vědomí. Mélentiel se na něj chvíli nechápavě díval. Proč? Proč nechtěl odejít? Rozhlédl se po místnosti a pohled mu padl na rozbitý talíř. Mávnutím ruky ho spravil a vrátil do dřezu. Napadla ho podivná myšlenka, ale radši ji hned zahnal. Zvedl bezvládné tělo ze země a vyletěl oknem ven.
David se tou dobou vracel z nákupu. Byl naprosto zabrán do svých myšlenek, když vtom mu něco přistálo na tváři. Setřel to prstem. Kapka vody? Ale vždyť jsem několik dní neviděl ani mráček. Ochutnal ji. Slaná. Slza? Zvedl hlavu právě, aby spatřil siluetu odlétajícího anděla nesoucího bezvládné lidské tělo. V panice doběhl nahoru do bytu a rozrazil dveře. Nic kolem sebe nevnímal. Prohledal všechny místnosti, i když věděl, že je pozdě. Zhroutil se na zem a vyděšeně na ni zíral. Je pryč. Navždy, už ho nikdy neuvidí, nepolíbí ani nepohladí...
Až po pár minutách se rozvzlykal zoufalstvím. Plakal až do večera, kdy usnul vyčerpáním. Nevěděl, co bude dělat. Jak dál žít bez něj? Bez jeho smíchu? Už teď mi chybí.
„Kiero, ať jsi kdekoliv, miluji tě!“ zakřičel z plných plic, než ho zase pohltil smutek.
Parada
(Karin, 3. 1. 2020 14:13)