Na zkoušku člověkem (4/5)
Původně bylo v plánu přivést Kiera ze školení dřív. Byli spokojeni s jeho výsledky a tak očekávali skvělého pomocníka v momentální krizové situaci. Jenže po jeho příchodu zjistili, že mají akorát starosti navíc. Kierosenne se odmítal stát andělem. Bránil se sloučení andělského a lidského já. Dočasně ho umístili do speciální cely a čekali, až si to rozmyslí. Jenže i po týdnu se nic nedělo, jeho mysl pořád zůstávala na dva kusy. Ačkoliv se jim to příčilo, věděli, že jediná možnost, jak zachovat Kierosenna alespoň částečně, bylo nechat obě části bojovat o nadvládu. Toho se Kiero bál. Bylo mu jasné, kdo by vyhrál. Anděl má nad člověkem prostě navrch. Nechtěl ztratit všechny pocity a vzpomínky, které by byly andělem zničeny. A hlavně se nehodlal vzdát Davida. Nešlo na něj nemyslet. Ani se s ním nerozloučil a teď tu umře zavražděný sám sebou.
„Nemuselo by to tak být, kdyby jsi nás nechal sfúzovat.“ ozval se anděl Kierosenne.
„Mlč!“ okřikl ho Kiero. Nepochyboval o tom, že by ho anděl dokázal zabít. I andělé se v zájmu vyššího dobra mohou uchýlit k ukončování životů.
„Jako anděl bys byl mnohem užitečnější.“ Copak nikdy nezmlkne? Už mu tím věčným otravováním lezl na nervy. Stejně si to nemíním rozmyslet, tak proč se tolik snaží? Zaslechl kroky a za dveřmi se ozval veselý hlas: „Ahoj, už jsem zase zpátky.“ To mi ještě scházelo, napadlo Kiera. Po celou tu dobu za ním neustále Mélentiel lezl.
„Jak je dneska? Pořád se nechceš sjednotit?“ pokračoval nově příchozí. Kiero radši mlčel, nechtěl na toho zabedněnce plýtvat cennou energií. Už tak mu věnoval času víc než dost. Během svého pobytu – jak je to vlastně dlouho? Dva dny? Týden? Měsíc? Netušil – mu vytrvale odpovídal na všechny otázky a tak se Mélentiel postupně dozvěděl jeho příběh.
„Víš, že tuhle bitvu jinak vyhrát nemůžeš. To kvůli němu klidně umřeš? K čemu to bude?“ nechápal.
„To ty nemůžeš pochopit. Nikdo z nich.“ Tím samosebou myslel osazenstvo nebe. „Ale ano, radši umřu, než abych na něj zapomněl, kvůli němu ano.“ dal důraz na němu. Dobře si pamatoval na andělovu reakci, když zjistil, že trpí kvůli muži. Aspoň že teď se už nešklebí pokaždé, když padne slovo „on“, oddechl si.
„Jak se vlastně jmenuje?“ zeptal se po chvíli Mélentiel zamyšleně.
„David.“ zašeptal Kiero na hranici slyšitelnosti.
„Tak já zase pudu. Stejně bys udělal líp, kdybys na něj zapomněl.“ Kiero se ani nestihl začít divit, Mélentil nikdy neodcházel dřív než po opravdu hodně dlouhé době, protože byl přerušen vnitřním andělem.
„Vidíš, i tvůj přítel ti to radí. Měl by jsi ho poslechnout.“
„Řekl jsem ti, abys mlčel, tak už to, ksakru, udělej!“ zakřičel na něj nevědomky nahlas Kiero. Mélentiel se tiše vytratil. Tahle hádka bude ještě na dlouho a on měl něco důležitějšího na práci než řešení jejich manželských sporů. Konkrétně jednoho opuštěného milence.
….................................................................................
David se rozhodl nechat si Kierův byt. Ještě do konce července měl zaplacený nájem a pak to snad nějak zvládne. Potřeboval být sám. Dlouho do noci ležel v posteli a koukal do stropu. Ještě pořád cítil jeho vůni. Byl to teprve týden, ale jemu se to zdálo jako celá věčnost. Přemýšlel, kde je asi Kiero teď. Zapomněl na něj? Nevěřil, že bez něj může žít dál. Nakonec se mu to podařilo, i když žil jen napůl a ze vzpomínek.
„Chybíš mi.“ zašeptal smutně. Prstem kreslil nad sebe do vzduchu neviditelné obrazce. Vtom se z obývacího pokoje ozval zvláštní zvuk.
„Zní to jako - “ vyskočil z postele. Ano, jako šelestění křídel. Vyběhl z ložnice a u okna spatřil anděla. Zalapal po dechu. Už už chtěl vykřiknout, ale na poslední chvíli se zarazil. Kiero měl vlasy světlé a v andělské podobě skoro bílé, vzpomněl si na jeho vypravování. Tenhle je měl téměř černé. Co tu může chtít? Konečně si ho anděl všiml.
„Nejsi ty čirou náhodou David?“ zeptal se s podezřením.
Člověk naproti přikývl.
„Já sem Mélentiel.“ představil se mu. Byl rád, že Davida tak rychle našel. Hledat ho v lidském světě by bylo značně komplikované.
„To ty jsi unesl Kiera?“
„Kierosenna? Dá se to tak říct.“ Tak on si tady nechává říkat Kiero, poznamenal si v duchu pro sebe. No, rozhodně je to kratší, zní to líp a -
„Co se s ním stalo?“ přerušil tok jeho myšlenek David
„Právě kvůli tomu sem tady. Vyprávěl ti, co se stane, když se vrátí tam nahoru, že jo?“
Přikývnutí.
„Tak to jejich sloučení neproběhlo dobře. Vlastně by se dalo říct, že neproběhlo vůbec.“
„Co tím myslíš?“
„Zkrátka pokud se mu to rychle nepovede, bude muset slabší část umřít a zajisté si domyslíš, která.“ David vyděšeně zalapal po dechu.
„Proč se mu to nedaří?“
„Protože nechce. Odmítá to, protože by pak ztratil tebe.“ vysvětlil Mélentiel, přestože tomu sám nerozuměl.
„Pitomec,“ ulevil si David. Třásl se a ruce zaťal v pěsti. „Je to moje vina. Musím to jít napravit.“ upřel spalující pohled na anděla.
„Přesně kvůli tomu jsem tady. Mám plán.“ zářil samolibě.
„Plán?“
„Um-hm.“ přikývl po lidském způsobu.
„Poslouchám.“ Posadili se ke stolu a Mélentiel ho začal pomalu do plánu zasvěcovat.
„Takže napřed tě tam musim dostat. To by nemělo být složitý, slyšel jsem, žes měl v rukou Kierovu“ převalil to nezvyklé slovo po jazyku, „Podstatu Světla.“
„To je pravda.“
„Tím pádem bys měl být schopný vyvolat tu vlastní. Neboj, k tomu se dostanem později.“ odbyl ho. „Pak se tou silou zahalíš a vnější senzory s menší výpomocí z mý strany nepoznají, že jsi jen člověk.“ Odmlčel se a čekal na ohodnocení svého plánu.
„A jak se dostanu nahoru?“
Anděl zklamaně odpověděl: „Já tě tam dopravim. Dál - až se tam dostanem, dovedu tě k jeho cele a pustim dovnitř. Pak to bude celý jen na tobě. Bohužel je to ta těžší část.“ povzdychl si. Davida to vyděsilo. Čemu on říká těžší!?
„Celý plán je totiž založen na tvrzení, že když anděl zhřeší, ztratí výsadu být andělem.“
„Počkat! Cos myslel tím zhřeší?“ zabrzdil ho.
„Myslel jsem tím, že se spolu musíte vyspat.“ oznámil na rovinu anděl.
David nejdříve zbledl, pak nabral nachový odstín.
„Myslel sem, že to pro vás dva nebude problém, když po sobě tolik toužíte.“ hájil se Mélentiel. „Horší by mělo být přinutit andělskou část, aby s tím souhlasila. Bez toho je všechno ostatní k ničemu.“
David ho poslouchal na půl ucha. Musíme se spolu vyspat. Poprvé. Kiero se tomu vždycky bránil. Tvrdil, že má v hlavě nějakou zábranu, která mu vždycky vezme chuť na sex. Díky tomu se nikdy nedostali dál než k mazlení. A teď se mají spolu milovat?
Byl vážně rád, že sedí. V tu chvíli by se pod ním nejspíš podlomila kolena. Jako v tranzu zvedl hlavu: „A když se to stane, vrátí se Kiero zpátky na zem?“ zeptal se.
„No, je to víc než logický, ale stoprocentní to není. Podívej, stejně by ho zabili, tak z toho hůř vyjít nemůže. Tobě samozřejmě nic nehrozí.“ doplnil pod silou Davidova pohledu.
Ten se ho po chvíli zeptal: „A co z toho budeš mít ty?“
„Já? Celkem nic. Rád pomáhám. Taky bych nerad viděl Kierosenna bez Kiera, jestli chápeš, co tím chci říct. Tak nějak mi přirostl k Podstatě. On... obdivoval jsem ho za jeho vlastní rozhodnutí. Aniž by to věděl, vytvořil si skupinu obdivovatelů, který taky nebavilo dělat, co se jim poručí.“ řekl. Znělo to trochu rozpačitě na obvykle sebevědomou osobu.
„Takže,“ vrátil se Mélentiel zase do přítomnosti, „začnem se cvičením síly?“
….................................................................................
David nečekal, že to bude jednoduché, ale trvalo mu celé odpoledne, než přišel na princip. Možná by to dokázal rychleji, kdyby se ho to snažil naučit někdo, pro koho to není stejně přirozené jako mrknutí oka. Andělé nepřemýšlení nad způsobem vyvolaní síly, prostě to udělají. Je to zkrátka reflex. Až pozdě večer se to Davidovi povedlo.
„Ještě jednou.“ přecházel Mélentiel po místnosti. „Soustřeď se na pocit, jaký si měl, když si držel Kierovu Esenci Světla v ruce. Mysli na to, proč ji chceš taky vyvolat.“ opakoval pořád dokola. David znovu zavřel oči a vybavil si ten hřejivý pocit. To nebyla jen podstata Světla, byla to podstata Kiera samotného, jeho štědrost, ochota, obětavost... Když to nezvládnu, tenhle skvělý člověk umře. Proto to dělám, chci zachránit Kiera, spasit svého přítele, svou lásku.
„A já ho zachráním.“ řekl nahlas a s tím jakoby v něm něco prasklo. Nad jeho dlaní se mu utvořila koule jasného bílého světla.
„Dokázal jsem to!“ vydechl David úžasem. Možná v tom to spočívalo, přestat pochybovat a začít si věřit.
„Výborně.“ pochválil ho Mélentiel. „Já teď musim letět a ty se na zítřek musíš pořádně vyspat. Vrátím se zítra před západem slunce, tou dobou je u Brány největší provoz. Zatím se s ní zkus naučit manipulovat, ano?“ Proskočil oknem ven a odletěl. David udělal, jak mu řekl. Ještě chvíli cvičil, ale pak si šel lehnout.
Další den využil ke cvičení. Ze začátku udržel světlo pouze na pár vteřin, odpoledne ho už bez potíží nechal tryskat kolem sebe jako tenkrát Kiero. Nervózně čekal na Mélentiela.
Už dnes večer... Tolik věcí se stane. Musím zachránit Kiera. Jenže způsob, jakým to mám udělat... Nikdy netušil, že se bude poprvé milovat s andělem a ještě k tomu v Nebi.
….................................................................................
Hodinu před západem slunce se konečně objevil Mélentiel. S sebou přinesl plášť podobný tomu svému.
„Obleč si tohle.“ hodil ho Davidovi. „Budeš pak míň nápadný. Ne že by to bylo potřeba, pokud všechno klapne, neměl by tě až do konce nikdo vidět.“
„Jak velká je šance, že to klapne?“ zeptal se během oblékání do pláště.
„No, pokud k tomu přemluvíš obě části Kierosenna a bude při nás stát štěstí, je to skoro jistý.“
Znovu probrali detaily plánu. Nezahrnoval zpáteční cestu, protože s žádnou nepočítali. Útěk by byl zbytečný, tak se o něj nebudou pokoušet. Rozhodli se zbytek nechat na Nich. Nakonec se pár minut před západem slunce přesunuli na střechu domu. David vyvolal sílu a nechal se jí obklopit. Mélentilem ho zezadu uchopil kolem hrudníku a vzlétl s ním vzhůru. Z pohledu neseného člověka to rozhodně nebyl nejpohodlnější a nejbezpečnější způsob přepravy.
„Jak dlouho ještě?“ zeptal se, když se se domy pod nimi slily do jednoho světelného fleku.
„Hm? Jen chvilku.“ odpověděl zamyšleně anděl a pak něco zašeptal. Před nimi se objevila Brána Nebeská – zářící, monumentální, zdobená brána uprostřed oblohy. Proletěli dovnitř a ocitli se v obrovské bílé místnosti, do které právě vlétali ze všech stran další andělé. Samotné stěny vyzařovaly tlumené hřejivé světlo, takže nikde nebyl ani kousek stínu. Mélentiel prudce uhnul stranou, proletěl několika chodbami, o poznání menšími než hlavní síň, a přistáli na zem. Zatím si jich nikdo nevšiml. Chvíli pokračovali pěšky kvůli nízkému stropu, poté zas kus letěli. Konečně se dostali k celám. Měli je tu jen tak, kdyby náhodou byly potřeba, což se stávalo zřídkakdy. Koho by také mohli v Nebi věznit? Spíš sloužily jako samotka pro mladé anděly, aby si nechali všechno v klidu projít hlavou.
U vchodu stál jeden strážný, hlavně kvůli administrativě než kvůli hlídání. David počkal za rohem a Mélentiel si s ním šel promluvit. Když pak za chvíli Davida zavolal, po strážném ani památky a na stole zůstaly ležet klíče. Vzal je tedy a odemkl dveře k celám.
„Cela číslo čtyři. Zlom vaz.“ popřál mu Mélentiel. „A poslední dobou je trochu podrážděnej. Taky nezapoměň, že nemluvíš jen s ním, ale s oběma.“
„Já vím.“ přikývl David. „Díky.“ A potichu vykročil dovnitř.
Nebudou na to mít moc času, snad to stihnou, doufal Mélentiel, povzdechl si a sedl si na místo strážného za stolek.
David došel až k cele číslo čtyři. Přitiskl ucho na stěnu. Ticho.
„Kiero?“ zašeptal opatrně. Uslyšel pohyb a pak:
„Kdo je tam?“
„To jsem já, David.“ Zalapání po dechu.
„C-co tu děláš?“
„Přišel jsem si pro tebe. Jdu dovnitř, ano?“ Vzal do ruky klíče. Vlastně ani nefungovaly jako obyčejné lidské. Tyhle stačilo jen držet v ruce a přát si, aby se dveře otevřely. Opatrně vstoupil do malé místnosti stejně bílé a prázdné, jako byly všechny ostatní.
„Davide!“ skočil mu Kiero kolem krku a málem ho porazil na zem. David ho pevně objal a přitiskl k sobě co nejtěsněji.
„Jak jsi se sem dostal?“ pokračoval Kiero. Nejraději by takhle zůstal navždy.
„Na to teď není čas.“ zakroutil hlavou David a pustil ho. „Máme plán, jak tě odtud dostat.“
„My?“
„Já a Mélentiel.“ pohodil netrpělivě hlavou. „Díky tomu plánu se zase vrátíš na Zem.“ začal nadšeně.
„Povídej.“ vybídl ho Kiero.
„Ono totiž, no...“ zarazil se. „Víš, anděl, který zhřeší, už nemůže být andělem, je to tak?“ zeptal se nejistě.
„Ano, to je. Obvykle bývají vyloučeni z nebes a – počkat! Ty máš v plánu přinutit mě k hříchu?“ vyděsil se. David přikývl.
„Vlastně jde o to, že se teď musíme spolu milovat.“ upřesnil. Byl si jistý, že se musí červenat nehorázným způsobem. Kiero stál s otevřenou pusou. Pak také zrudl.
„Teď?“ Celá ta situace se mu zdála naprosto absurdní
„Je v tom ještě jeden háček. Musíte s tím souhlasit oba. Musíte to oba prožít, jinak se to nepovede.“ Kiero byl, stručně řečeno, v šoku. Nedokázal ani promluvit. Samozřejmě si to vždycky přál, ale takhle... A vnitřní anděl na tom byl stejně, ale vzpamatoval se dřív.
„Ani náhodou!“ vykřikl nahlas. „Myslíte si, že bych měl asistovat té vaší nechutné činnosti? Na to zapomeňte!“ Kiero se omluvně podíval na Davida.
„Uklidni se, nejde o nic tak hrozného.“ sdělil andělovi už jen v duchu.
„Hrozného? Zatímco ty si budeš užívat, já budu trpět a nakonec to budu já, kdo to nepřežije!“ křičel mu hystericky Kierosenne v hlavě.
„Víš, ani jeden z nás si nepřeje toho druhého zabít. Ty chceš být tím, co se odsoudí k bezmyšlenkovému fanatismu?“
Anděl uvnitř mlčel.
„Ty si přeješ splynout, já být člověkem. Není tohle jediná cesta, jak zvládnout obojí? Proč bychom se nemohli sfúzovat na člověka?“
„A proč ne na anděla?“ nedal se. Kiero si povzdechl.
„Já ho neopustím, miluji ho.“ Znovu ticho.
„A musím se toho účastnit?“ zeptal se trochu kapitulovaně anděl.
„Bohužel ano. Bez tebe to bude k ničemu.“
„Ale i tak by jsi to zkusil, že ano? Nezapomínej, že sdílíme všechny myšlenky i ty nestoudné.“ nedokázal si odpustit Kierosenne. Kiero zrudl.
„Těšíš se na to, celou dobu jsi v to doufal.“ pokračoval v obviňování svého lidského já.
„Dobře, dobře, odhalil jsi mě. Stačí? Jdeš do toho?“ Snažil se na něj udělat psychické psí oči.
„No tak když jinak nedáš. Ale jestli se to nepovede, bez odmlouvání se staneme andělem.“
„Platí.“ Zvedl hlavu k Davidovi. „Souhlasí. S podmínkou, že když to nevyjde, vzdám se své lidskosti navždy.“
David věděl, co to pro Kiera znamená, proto celou svou bytostí doufal, že se Mélentiel nemýlí. Přitáhl si Kiera blíž. Snažil se nemyslet na to, že to bude poprvé a už vůbec ne na důležitost té chvíle.
„Stýskalo se mi po tobě.“ zašeptal mu něžně do ucha. „Nesnáším, když se ráno probouzím sám.“ Pohladil ho po zádech.
„Málem jsem zapomněl, jak chutnáš.“ šeptal dál co nejsvůdnějším hlasem. Dotkl se rty jeho krku a pomalu polibky přecházel na čelist, přes ní dál na tvář a u rtů se zastavil. Pak ho zlehka políbil. Kiero zareagoval okamžitě, dal mu ruce kolem krku a chopil se iniciativy. Vášnivě se líbali, a pomalu zapomínali kdy vlastně jsou a věnovali se jen jeden druhému...
„Bylo to dokonalé.“ zašeptal Kiero. Leželi na zemi, těla propletená a zhluboka oddychovali.
Jenže všechno dokonalé musí jednou skončit. V jejich případě to ukončil příchod andělů, které už Mélentiel nemohl déle zdržovat. Přišli zkontrolovat Kierosennův stav a když ho spatřili na zemi nahého s člověkem, zděšeně vykřikli a utíkali spustit poplach. Oba zneklidněli.
„Byl při tom.“ odpověděl Kiero na Davidův tázavý pohled. Měl Mélentiel pravdu? Naposledy se zoufale políbili a konečně se od sebe odpojili. Vteřinu na to je obklopilo světlo. Každý z nich stál uprostřed bílé nicoty mimo prostor a čas, takže bylo klidně možné, že stáli oba na stejném místě akorát o tom nevěděli. Začal čas soudit jejich čin.