Nebesy opuštěn, lidmi přijat (1/2)
Nebesy opuštěn, lidmi přijat
Dávno časům, kdy lidé věřili v anděly. Tenkrát jich byla plná nebesa. Proháněli se po obloze a pomáhali dobrým lidem. Byl to naprosto běžný úkaz, jako duha – stejně častý, ale pokaždé tak nevšední svou vznešeností. Hlídali osudy vesnic i jednotlivců. Byli k nim připoutáni a mnohdy dávali na své svěřence pozor i po zániku vsi či po smrti stráženého. Takovým se říkalo Andělé - Strážci. Pak tu byli andělé honosní, budící úžas až strach svým vzezřením. Ti žili přímo v Nebeské říši a plnili vůli Boží. Tací se nazývali Andělé – Poslové. Bylo vzácné tyto anděly spatřit dokonce i tenkrát. Tento příběh vypráví o jednom z nich.
Jmenoval se Naëniel. V lidském čase byl stár pouze dvě a půl století. Možná právě díky svému nízkému věku našel zálibu v pozorování lidí. Obdivoval krásu světa, avšak slepě neviděl jeho krutost. Našel útes na pobřeží, kde mohl pozorovat nádherný západ a východ slunce. Chodil se na ně dívat pokaždé, když si našel volný čas.
Jenže jednou přišel pozdě, jeho oblíbené místo bylo již obsazeno. Několik metrů od útesu stál asi osmnáctiletý mladík. Hleděl směrem ze srázu dolů, kde se mohutné vlny rozbíjely o ostrá skaliska a vracely se zpět do moře. Naëniela ten člověk zaujal. Nechápal, proč tam stojí. Chtěl se dozvědět víc a tak použil empatii. Cítil jeho smutek, strach a samotu. Jenže to mu nestačilo, potřeboval vědět více. Očekávání, nervozita, blížící se velká změna...
Náhle zaslechl zalapání po dechu. Když se snažil co nejvíce soustředit na empatii, povolil zastírání své přítomnosti. Jinými slovy, ten mladík si ho konečně všiml. Stál teď čelem k němu a s vyděšeným výrazem, napůl bázlivým a napůl ohromeným, zíral přímo na anděla před sebou. Jenže Naëniel byl stále pod vlivem právě získaných pocitů. Použil empatii v takovém rozsahu poprvé a bylo to na něj moc silné. Neviděl mladíkův výraz, jako zaslepený přišel k němu blíž a objal ho. Cítil, jak se muž brání a snaží se vyškubnout.
„Přestaň odporovat, prosím, chci ti pomoci.“ zašeptal a využil svého andělského šarmu, vlastnosti, které umožňovala snadnější manipulování s lidmi. Mladý muž v jeho náruči zkrotl.
„To je lepší,“ pomyslel si anděl. Nechal šarm dál působit. Vtom ucítil dotek na zádech a jemné hlazení. Okamžitě si uvědomil, že to přehnal. Chtěl ho hned odstrčit, vždyť ten člověk pomalu nevěděl, co dělá, ale bylo mu to tak příjemné. Nikdy nic takového nezažil, žádného pohlazení se mu nikdy nedostalo. A pak se stalo něco zvláštního, anděl pocítil touhu. Dobře věděl, že je to jeden ze zakázaných pocitů, ale nedokázal se tomu ubránit. Nebyl na to připraven, nikdy nic takového nedělal, nikdy se nemusel bránit emocím, protože skoro žádné neměl. Odtáhl muže kousek dál od sebe a políbil ho. Omámený člověk bez odporu pootevřel ústa a nechal se líbat.
Ozval se výkřik, Naëniel ho rychle odstrčil. Kousek od nich stála dívka, prsty vyděšeně přitisknuté na ústa. Mladík, teprve teď s vlastní vůlí, vypadal stejně šokovaně jako ona.
„Jak jsi mohl?“ hlesla zklamaně, zavřela oči. „Sbohem, Matthew.“ Načež se, aniž by jí v tom mohl kdokoliv zabránit, vrhla z útesu dolů. Matthewovi až nyní došlo, co se vlastně stalo. Chtěl běžet za ní, skočit dolů a umřít s ní, ale nohy mu vypověděly službu. Klesl na zem a bušil do ní pěstmi.
„Néé, nééé!“ řval z plných plic. Křik pomalu přešel na vzlyky. Naëniel stál opodál.
„To jsem nechtěl.“ zašeptal. Zbledl a dostal strach. „Nechtěl jsem!“ vykřikl k nebesům. Obloha se zatáhla temnými mračny. Poté se ozval hromový hlas zaznamenatelný jen sluchem andělským: „Jak jsi se opovážil? Svým neuváženým činem jsi dohnal jednu čistou duši k sebevraždě. Jakožto sebevražedkyně bude muset zbytek věčnosti strávit v Pekle. A za to můžeš ty, Naënieli!“ Anděl hlasitě polkl, strachy se celý třásl.
„Svedl jsi ho, propadl jsi zakázanému pocitu. I on kvůli tomu bude trpět. A mnoho dalších bude muset snášet bolest díky tobě. Provinil jsi se smrtelným hříchem a za to budeš potrestán. Pouhé vymazání existence by nebylo dostatečným trestem. Budiž odsouzen k životu s vlastní vinou – jako člověk!“ zahřmělo. Naëniela přepadla ostrá bolest po celém těle, jako by ho probodávalo milion žhavých jehliček. Svezl se na kolena a lapal po dechu. Jeho tělo se začalo měnit na lidské. Zmenšilo se, zmizela dokonalá krása, dlouhé plavé vlasy se zkrátily a ztmavly na špinavý blond. Dokonce i obličej se změnil, rysy tváře zjemněly a zářivá modř jeho očí se též vytratila. Ležel schoulený na zemi a čekal, až bolest pomine. Ale teď teprve přišlo to nejhorší. Křídla za strašlivé agónie bolesti chytla plamenem a shořela na prach. Nyní byla přeměna dokončena.
Před užaslým Matthewem ležel na zemi nevýrazný, o pár let mladší kluk, v obličeji směs špíny, slz a potu. Bývalý anděl se poprvé za svojí existenci cítil strašlivě zranitelně. Měl strach, že se mu bude chtít Matthew pomstít, se svou nynější postavou by se ubránit nedokázal. Rychle se zvedl a utíkal pryč. Věděl, že si svůj trest zaslouží. Z celého srdce toho činu litoval, ale už se to nedalo odčinit. Co se stalo, stalo se a on ponese následky.
Běžel lesem daleko od útesu, snažil se utéct co nejdál. Vyděšeně si plný dosah následků uvědomil až později. Když sotva popadal dech, zhroutil se do trávy a vyčerpáním usnul.
….................................................................................
Matthew stál na okraji onoho útesu, který mu naprosto převrátil život. Povzdechl si, byly to už dva roky a na tváři se mu od té doby objevily četné vrásky. Sotva si pamatoval, co se tenkrát stalo. Někdy si ani nebyl jistý, jestli se to stalo doopravdy. Jen náhrobek Camille byl důkazem reálnosti jeho noční můry.
Tenkrát na ni čekal zrovna jako teď. Tajně se spolu scházeli, ale celé městečko o tom vědělo. Chtěli se vzít, až si vydělají nějaké peníze. Jenže on musel odjet daleko do učení. Ten den jí to měl oznámit. Doufal, že na něj počká, bál se, jak bude reagovat a pak následující samoty. Náhle měl pocit, že není sám. Otočil se a zalapal po dechu. Před ním stál anděl, hrdý, vysoký s dlouhými zářivě plavými vlasy, které spadaly až do pasu. V obličeji nenacházej jedinou chybičku, jediný nepěkný rys. Bělostná křídla měl složena na zádech. V momentě, kdy se na něj Matthew otočil, otevřel své zářivě modré oči a díval se na něj blankytným pohledem plným soucitu. V němém úžasu pozoroval vznešené stvoření před sebou neschopen se pohnout. Anděl přistoupil blíž a objal ho.
„Co to dělá?“ divil se a snažil se mu vytrhnout. Dál byly jeho vzpomínky jen velmi mlhavé. Tušil akorát, že si všiml andělovy krásy, pak uslyšel výkřik a byl od něj odstrčen. Realita se vrátila a čas se dal do pohybu. Před ním stála Camille, ruce přitisknuté k ústům. Pomalu mu docházelo, co se vlastně stalo. Na rtech cítil cizí chuť.
„Jak jsi mohl?“ hlesla. „Sbohem, Matthew.“ Naprosto šokován sledoval, jak se rozeběhla a skočila dolů z útesu. Až teď ho tvrdě udeřila skutečnost. Ona se zabila jen kvůli němu. Chtěl skočit za ní, život bez ní neměl smysl. Nohy se pod ním podlomily a klesl na zem.
„Néé, nééé!“ bušil do ní pěstmi. Nechtěl si to přiznat, nechtěl přijmout tu krutou pravdu. Z jeho zoufalství ho probral až křik anděla. Otočil se k němu a spatřil kdysi majestátní bytost škubat sebou bolestí na zemi. Najednou Matthewovi došlo, co se před ním odehrává. Anděl, který zhřešil, již nemůže býti nadále andělem. Měnil se na člověka. Pozoroval jeho přeměnu naprosto bez emocí, jen když z jeho křídel vyšlehl plamen, trochu ucukl. Poté se všechno uklidnilo. Téměř mu bylo toho chlapce líto, ale jen téměř. Bývalý anděl zvedl modrošedé oči prosící o odpuštění. Pak se rychle postavil a utekl do lesa.
Od té doby ho nikdo neviděl. Matthew občas přemýšlel, co se s ním stalo. Žije ještě vůbec? Napřed mu to kladl za vinu, ale nakonec se s tím smířil. Věděl, že byl potrestán krutěji, než si obyčejný člověk dokázal představit. Nemohl říct obyvatelům města pravdu. Zatajil jim anděla a dokonce i pravou příčinu její smrti. Cítil se vinen, alespoň takhle mohl své provinění vůči Camille zmírnit. Vyprávěl, že jí řekl o svém chystaném odjezdu, ona se rozčílila, začala chodit kolem srázu, až se s ní z nenadání kus útesu utrhl. Tímto nechránil sebe, všichni ho stejně podezřívali z vraždy, ale ji. Díky této lži bylo její tělo pochováno na hřbitově a ne za zdí mezi sebevrahy. Snad takhle zmírnil její utrpení.
Nedokázal déle zůstat na místě této tragédie, odcestoval na rok a půl pryč. Po návratu se nic nezměnilo, stále se na něj dívali skrz prsty. Přesto si postupně dobýval prestiž. Znovu už se již nezamiloval, jeho rána byla až příliš hluboká. Ještě jeden povzdech a potom šel zpátky do vesnice. Jeho život byl prázdný, jedinou náplní bylo být užitečný pro ostatní, alespoň částečně odčinit svoji vinu.
Keř kolem cesty se pohnul. Matthew polekaně nadskočil a připravil se na obranu před divokým kancem. Křoví sebou chvíli hýbalo a pak z něj vypadl, k překvapení mladého muže, člověk. Osoba na zemi zvedla z posledních sil hlavu, podívala se mu do očí a pak ztratila vědomí. Bylo to už dávno, ale Matthew na tu tvář nedokázal zapomenout. Měla stejný prosebný pohled jako tenkrát. Před ním ležel v prachu cesty bývalý anděl. Z jeho dávné vznešenosti nezbylo nic. Šaty měl otrhané a špinavé, přerostlé vlasy plné listí a hlíny. Dva roky potulování v lesích ho změnily skoro k nepoznání.
Vzal ho do náruče a odnesl k sobě domů. Nevěděl proč, prostě cítil, že by to měl udělat. Zavolal lékaře s tím, že uprostřed lesa našel neznámého člověka. Nechal ho ošetřit a čekal, až se probudí.
Naëniel si uvědomil, že spí, ale zároveň také, že není mrtvý. Už ani nevěděl zda-li je to dobře, nebo špatně, přežíval pouze z principu. Otevřel oči. Strop? Je v domě? Vyděšeně se rozhlédl po místnosti a zděšeně sebou škubl. Vedle něj seděl Matthew a prohlížel si ho. Chvíli se na sebe dívali. Zničehonic se bývalý anděl posadil a stáhl co nejblíže ke stěně na druhé straně.
„Neubližuj mi! Já nechtěl. Nechtěl jsem to!“ křičel zmateně. Majitel domu ho smutně pozoroval. Necítil vůči němu zášť, už jen soucit. Léta strávená o samotě uprostřed divočiny udělala z kdysi vznešené bytosti hromádku strachu jednající na základě instinktů a reflexů. Neubránil se myšlence, kdo z nich to měl těžší. Naëniel se zatím trochu uklidnil, ale strach z očí mu nezmizel.
„Proč jsem tady?“ zeptal se potichu.
„Našel jsem tě na lesní cestě. Byl jsi v bezvědomí, tak jsem tě vzal s sebou.“ klidně odpověděl Matthew.
„Ale proč? Proč po tom všem? Nebylo by logičtější, aby jsi mě nechal zemřít?“
„A ty snad chceš být mrtvý?“ Naëniel sklonil hlavu.
„Občas si přeji, aby to všechno skončilo.“ zašeptal. „Jenže nemám odvahu umřít.“ V šedých očích se zaleskla slza. „Nechápu, proč jsem to udělal. Ale budu se to snažit ze všech sil vynahradit, udělám cokoliv si budeš přát.“ nabídl se.
Matthew se beze slova zvedl a odešel. Nechal tam zmateného Naëniela o samotě. Posadil se venku na lavičku před domem. Ty smutné šedivé oči mu vracely vzpomínky, které měly zůstat ukryty. Jejich psí pohled v něm probouzel mnohé dávno zapomenuté pocity.
Vzal Naëniela pod svá ochranná křídla, nechal ho se pomalu začlenit do struktury a řádu města. A on se snažil. Pomáhal, kde se dalo, bez reptání dělal všechno, co mu bylo řečeno, a nikdy za to nic nežádal. Jediné, po čem toužil, byl jakýkoliv náznak Matthewovy náklonnosti. Jenže ten ho úmyslně přehlížel, naprosto ignoroval jeho úpěnlivý pohled prosící o odpuštění.
….................................................................................
Uplynul rok. Jejich vztah se nezměnil. Mluvili spolu pouze minimálně. Vůbec Naëniel promluvil jen pokud to bylo nutné. Pořád sice pomáhal, kde se dalo, ale nadšení bylo pryč. Shledával práci osvobozující, jelikož při ní neměl čas přemýšlet. Matthewova lhostejnost ho ubíjela. Cítil se zodpovědný za jeho změnu v chladného obchodníka s kamennou tváří. Zároveň toužil po pozornosti víc než kdy předtím. Netušil, že ta lhostejnost byla pouze hraná. Takovým zvláštním způsobem mu na Naënielovi záleželo. Byl jeho spřízněná duše, jediný, kdo znal pravdu. Ten kdo tu pro něj byl vždycky, kdyby potřeboval.
V den úmrtí Camille šli oba vzpomínat na místo incidentu. Nikdo na toto ponuré místo nechodil, všichni se mu obloukem vyhýbali. Naëniel se cítil ještě provinileji, když spatřil Matthewovy slzy. Přistoupil k němu blíž.
„Nevyčítej si to. Ty za to nemůžeš.“
„K polibku jsou potřeba dva.“ hořce se ušklíbl.
„Jenže ty jsi nechtěl.“ vysoukal ze sebe jeho společník dlouho tajenou pravdu. „Bránil jsi se, tak jsem trochu zmanipuloval tvé myšlení. Chtěl jsem jen, aby jsi sebou přestal házet a já tě mohl obejmout. Ale použitá moc byla příliš silná. Pak jsi mě najednou políbil. Nevěděl jsem, co dělat. Líbilo se mi to a nechtěl jsem, aby jsi přestal. Nezastavil jsem tě, i když jsem měl.“ potichu vyprávěl. Neodvážil se mu podívat do očí. Mučivé ticho bylo rušeno pouze větrem předcházejícím bouři.
„Vypadni.“ zavrčel chladně Matthew. „Vypadni odsud a už se nikdy nevracej! Jestli tě tu ještě někdy uvidím, pošlu tě tam, odkud jsi přišel.“ s těmito slovy se otočil a odešel. Naënielovi bylo do pláče. Musel mu to říct, nešlo to jinak. Čekal, že to bude bolet, ale tohle bylo mnohem horší, jako by mu někdo vyrval kus vnitřku. Taková prázdnota.
„Můžeš si za to sám.“ obviňoval se. Z temných mračen se začal snášet déšť, který velice rychle nabral na síle a on tam jen mlčky stál, ruce zatnuté v pěsti. Oděv mu nasákl vodou, jediná nitka na něm nezůstala suchá. Po půlhodině se konečně odhodlal vrátit do městečka. Cestou nikoho nepotkal, všichni byli schovaní doma a zpoza oken sledovali bouřku. Chtěl si jen vzít věci a zmizet, nevěděl, jak by se měl k Matthewovi chovat. Jenže vyhnout se mu nedokázal, seděl hned v hlavní místnosti. Sjel pohledem svého bývalého a naprosto promočeného spolubydlícího.
„Můžeš tu zůstat do rána, ale pak odsud zmiz, rozumíš?“ Naëniel beze slova přikývl a odšoural se k sobě do pokoje. Našel smysl života a teď ho znovu ztratil. Zalezl si do postele, kolena přitáhl k bradě a pozoroval kapky stékající po skle okna. Zítra ho bude muset opustit navždy. Nejspíš ho teď viděl naposledy. Dokáže vůbec odejít? Potřeboval ho, být mu nablízku, bez něj byl ztracený. Nakonec ho přemohl spánek.
Matthew se trhnutím probudil. Z vedlejšího pokoje zaslechl křik. Vyskočil z postele a běžel tam. Naëniel ležel na posteli se zavřenýma očima a házel sebou.
„Ne, já nechtěl. Nechtěl jsem ji zabít!“ křičel. Matthew správně pochopil, že právě v noční můře znovu prožívá nejhorší chvíle jeho života. Pak křičel něco, čemu nerozuměl. Přišel k němu blíž. Křik se náhle znovu změnil, tentokrát v tichý nářek: „Prosím, nevyháněj mě. Udělám všechno, co si budeš přát. Nenuť mě odejít, nechci být bez tebe, prosím.“
Zarazil se. Nepřekvapovalo ho, že nechce opustit jeho současný domov, spíš fakt, že to bylo zařazeno po boku nejhorších zážitků jeho života. Došel až k posteli. Nemohl ho takhle nechat. Pochyboval, že by ho bylo slyšet ven, ale on sám by se při tom nevyspal. Naëniel se mezitím trochu uklidnil. Ztěžka dýchal a obličej měl červený.
Není mu něco? Matthew s podezřením natáhl ruku a dotkl se jeho tváře. Horká, přímo rozpálená. Chtěl ji zase stáhnout zpátky, jenže z postele vystřelila paže a chytila ho za zápěstí. Z postele ho pozorovaly dvě vytřeštěné oči právě probuzeného mladíka. Nevypadal, že by ho chtěl pustit.
„Pusť mě, musím zajít pro bylinkářku.“ Žádná odezva.
„Nastydl jsi se v tom dešti a teď máš horečku. Jestli mě nepustíš, můžeš na to umřít.“ zkusil to znovu. Naënilovi se strachem rozšířily zorničky a pomalu povolil stisk.
„Hned jsem zpátky!“ křikl ještě Matthew než vyrazil ven.
Bylinkářka nebyla moc nadšena nočním vzbuzením, ale to prostě patřilo k jejímu povolání. Připravila pár nápojů a zábalů. Po několika hodinách práce se jim konečně podařilo srazit teplotu a Naëniel už zase dýchal o něco klidněji. Matthew se ho rozhodl po celý zbytek noci hlídat, kdyby se mu náhodou přitížilo. Kolem půl čtvrté ráno vyprovodil s díky bylinkářku a vrátil se ke svému svěřenci. Překvapilo ho, že je vzhůru. Pozoroval Matthewa zpod hromady peřin smutným, vyčerpaným pohledem. Přešel k jeho posteli a posadil se na stoličku vedle ní.
„Už to bude v pořádku, spi.“ řekl mu. Naëniel se pokusil pohnout rukou, ale byla až příliš těžká. Naštěstí si toho Matthew všiml a pochopil jeho úmysl. Natáhl paži a uchopil jeho dlaň do své. Odměnou mu byl slabý stisk a unavený úsměv. Nato nemocný usnul a on tam zůstal sedět sám.
Mohl jeho ruku klidně pustit a odejít, nevzbudil by se dřív než za pár hodin. Jenže se rozhodl zůstat. Nerad si to přiznával, ale měl o něj opravdu strach, větší než měl kdykoliv předtím. Ani nechtěl pomyslet, jak to mohlo dopadnout nebýt bylinkářky. Navíc jeho ruka tak hezky hřeje, usmál se na spícího přítele.
Kolem šesté si musel odskočit a když se vrátil, Naëniel už byl vzhůru.
„Jak se cítíš?“ zeptal se ho Matthew už ode dveří. Nechápal, proč se cítí tak provinile, neslíbil mu přece, že ho bude držet celou noc.
„Unaveně. A žíznivě.“ dodal.
„Skočím pro pití.“ nabídl se rychle. Nějak nesnesl jeho smutný pohled.
Naëniel osaměl. Natočil hlavu k oknu. Venku byl krásný, svěží den, ani památky po včerejší bouři. Žádné pozůstatky po dni, ve kterém ztratil půdu pod nohama a byl znovu odsouzen tápat v temnotě. Do místnosti vstoupilo jeho Světlo. Jestlipak měl o mě strach, napadlo ho. Mezitím Matthew položil na stolek sklenici s vodou a léčivými bylinkami a pomohl mu se posadit. Jen těch pár doteků stačilo, aby se Naënielovi rozbušilo srdce. Přál si to tak dlouho a teď byl z toho sklíčený, protože věděl, že bude muset odejít. Opustit tohle místo, všechnu tu nedodělanou práci...
Dopil hořkou medicínu a podal sklenici zpátky Matthewovi, pro kterého se nic výjimečného nestalo.
„Můžu... můžu tě o něco požádat?“ zeptal se nesměle Naëniel a zase si lehl.
„Co potřebuješ?“
„Já... totiž... slíbil jsem ševci, že mi pomůžu opravit střechu, jakmile se vylepší počasí, aby to měl hotové ještě než přijde zima.“ pohlédl směrem ven. „Jenže teď se nedokážu ani sám posadit.“ Trpce se usmál. „Mohl by jsi mu vzkázat moji omluvu?“
Matthew přikývl.
„Nevím, jestli budu mít ještě někdy čas.“ odtrhl pohled od okna. „Promiň, slíbil jsem, že hned ráno odejdu.“
„Na to zapomeň.“ rázně zamítl Matthew, když spatřil jeho odhodlaný pohled. „V takovémto stavu tě nikam nepustím. Zůstaneš tady, dokud nebudeš zcela v pořádku.“ Naëniel sklopil hlavu.
„Promiň, jen ti přidělávám starosti. Děkuji, že jsi mě nenechal umřít.“ špitl.
„Žádný člověk si nezaslouží zemřít, ať už provedl sebeohavnější čin.“ zakroutil hlavou. Nechápal ho. Jak může vůbec takhle myslet, divil se. Dával si pozor, aby nedal najevo své pocity.
„Jdu dělat něco k jídlu.“ oznámil a odešel z pokoje. Naëniel by lhal, kdyby tvrdil, že mu chladný tón Matthewova hlasu nepůsobil bolest. Ale dovolil mu zůstat a to bylo to hlavní. Bude s ním moci být ještě o něco déle. Ležel a byl rád, že nemusí odejít. Jednou půjde, ale teď na to ještě nechtěl myslet.
Asi za půlhodiny se Matthew vrátil i s tácem jídla, který opatrně položil na noční stolek. Přešel k posteli, aby pomohl Naënielovi posadit se. Naklonil se k němu a uchopil ho pod pažemi. Naëniela ovanula jeho vůně a slastně zavřel oči. Ještě chvíli, ještě malinkatou chviličku zůstaň blízko, prosil v duchu. Ruce se mu samovolně zvedly a objaly Matthewa kolem krku. Ten překvapeně hlesl: „Naënieli, co...“ Oslovený se přitiskl ještě blíž. Věděl, že nesmí a možná tím všechno zkazí, ale nemohl si pomoci. Po tváři sklouzla slza.
„Nenávidíš mě?“ zašeptal bolestně. Proč se vlastně ptal? Odpověď bude bolet...
Matthewem ta slova projela jako rozžhavený nůž. Celou dobu si namlouval, že Naëniel chce jeho pozornost jen jako důkaz, že mu již odpustil a tím ulevit svému svědomí. Ignoroval jeho zoufalé výrazy, protože ho pak mohl snáze nenávidět. Ale teď už se mu to nedařilo. Poprvé za celou dobu si uvědomil, že vlastně nechce, aby odešel. Přál si, aby zůstal tam, kam patří – v jeho náruči. Zvedl ruce a objal ho také.
„Matthew?“ špitl Naëniel. Poskočilo mu srdce, sotva se odvažoval dýchat a křečovitě držel svou lásku. Přesto věděl, že se neuklidní, dokud to neuslyší
„Ne.“ Bylo těžké to vyslovit, jako by tím popřel všechno, o co se za poslední rok snažil. Ale potom cítil úlevu. Sevřel ho ještě pevněji. „Nedokážu tě nenávidět. Snažil jsem se, ale nešlo to. Už dávno jsem ti odpustil. Nechci, abys odešel.“ přiznal. Naënielovi se znovu začaly koulet po tváři slzy, tentokrát štěstím.
„Matthew!“ vydechl. Nezlobí se na něj, co víc nemusí odejít, může tu zůstat. Povolil křečovitě sevřené ruce. Teď ho držel jemně, protože pokud chytíte světlo moc silně, rozplyne se. Pak ho pustil úplně a oddálili se od sebe. Matthew s úsměvem setřel slzy z obličeje zářícího štěstím.
„Teď se najez. Potřebuješ nabrat sílu. Zvládneš to sám, ne?“ nebyl si jistý.
Ex-anděl byl v pokušení odpovědět záporně, představa, že by ho Matthew krmil, byla až příliš lákavá, ale ovládl se a přikývl. Matthew mu podal tác s jídlem, sedl si vedle postele a když dojedl, zase si tác odnesl.
„A spát. Nechceš přece, aby švec čekal na svou střechu dlouho, že?“ řekl s úsměvem než odešel. Ve dveřích na něj Naëniel zavolal.
„Ještě něco?“ zeptal se aniž by se otočil.
„Mám tě rád.“ ozvalo se z pokoje. Pro sebe se pousmál a pokračoval v cestě.
….................................................................................
Nechal ho ležet dva dny, déle ho v posteli udržet nedokázal. Přece jen ho nemohl hlídat čtyřiadvacet hodin denně. Hned první den Naëniel opravil slíbenou střechu. Zjistil, že si o něj dělalo starost celé městečko. Dojalo ho to. Nastalo pro něj klidné období. Matthew s ním teď již mluvil normálně. Celé dlouhé večery spolu po práci prodiskutovali a poznávali se. Oba cítili, že mezi nimi není jen obyčejné přátelství, ale nechali to tak. Vyhovovalo jim to. Naëniel byl rád, že si konečně získal jeho pozornost a Matthewovi zase ke štěstí stačilo vidět Naëniela usmívat se a dokonce i vesele se smát.
Až jednou večer nemohl Naëniel spát. Nakonec se zvedl z postele a šel do vedlejšího pokoje. Zaťukal a potichu vstoupil.
„Děje se něco?“ zpod peřiny ho pozorovaly dvě plně probuzené oči. Že by také nespal?
„Nemohu usnout.“ odpověděl tichounce s pohledem sklopeným k zemi. Připadal si jak malé dítě, které přišlo za rodiči. I Matthewovi to tak připadalo. Posunul se stranou a odkryl kus postele. Snažil se nevnímat přítelovy zářící oči, když k němu lezl do postele. Přikryl ho a přitáhl blíž. Naëniel se mu stulil v náruči, nikde na světě mu nemohlo být lépe. Musel se hodně držet, aby nezačal štěstím vrnět po kočičím způsobu. Jen tak tam leželi, ale spánek stále nepřicházel.
„Jaké je to být andělem?“ přerušil ticho Matthew.
„Je to… jiné. Takové ostřejší.“ snažil se popsat. „Andělé nemají žádné tělesné potřeby, vždycky jsou naprosto zdraví, všechno je stoprocentní. Tady dole není nikdy dostatek světla, lidé nikdy nejsou zcela syti, vyspáni, čisti – všechno je pouze napůl.“
„Bolelo to? Chci říct, tvá křídla...?“
„Myslel jsem, že na světě nemůže být nic horšího. Ale tenkrát, když jsem měl odejít, to bylo ještě horší.“ Matthew si ho přitiskl ještě o kousek blíž.
„Zvláštní.“ řekl po chvíli ticha. „Ty jsi zaplnil místo v mém srdci, které mělo náležet pouze ženám. Doufal jsem, že to bude Camille a po tom incidentu jsem se rozhodl nikoho dovnitř nevpustit. Nikdy by mě nenapadlo, že to budeš právě ty, s kým budu tři roky nato ležet v posteli.“ usmál se. Možná to bylo tou tmou, že se najednou nebál vyjádřit své myšlenky.
„Jestli ti to vadí tak -“
„Ne, to ne.“ rychle zamítl a pohladil Naëniela po hlavě. „Já jsem s tebou rád.“ zašeptal. Naëniel byl blahem bez sebe, tolik mu toužil říct, co cítí, ale bál se. Věděl, že sám by tak rychle na Camille nezapomněl. Nejspíš se ti nahoře snažili zmírnit Matthewovu bolest tím, že nechali zmizet jeho city vůči ní. A já toho využívám, obvinil se. Vzdychnutí vyvolané pohlazením zamaskoval zívnutím. Matthew si to vyložil jako známku únavy.
„Dobrou noc, Naë.“ popřál mu a zavřel oči. Naë? Zdrobnělina? Nikdy mu takhle nikdo neřekl. Snažil se také usnout, ale povedlo se mu to až mnohem později.
Zato se probudil první. Nepotřeboval spánek, žil z lásky k němu. K muži, který ležel vedle něj. Ačkoliv nebylo zrovna nejteplejší počasí, Matthew spal jen ve spodní části oděvu. V noci z něj navíc sklouzla pokrývka, takže si teď Naëniel mohl prohlédnout jeho tělo. Na obchodníka měl celkem slušné svaly – ani málo ani moc, zdálo se mu. Přejel po něm pohledem tam a zpět. Zastavil se u rtů. Jak asi chutnají, jaké to je políbit někoho? Už zapomněl.
Znovu se v něm vzedmula touha, ta která, ho dostala do jeho současné situace. V podstatě přímo k němu do postele. Ale muselo to být přes smrt jeho dívky? Dost! Neudělal to přece úmyslně. Znovu obrátil svou pozornost k jeho rtům. Nestačilo mu se pouze dívat, natáhl ruku. Kousek od obličeje zaváhal, ale pak se zatajeným dechem dokončil pohyb a jemně, úplně zlehounka se dotkl. Probudí se? Ne, naštěstí ne. Znovu se dotkl a tentokrát prstem po rtech přejel. Zároveň automaticky přejel jazykem i po svých rtech. Pořád spí.
Ale Matthew nespal. S rostoucím vzrušením čekal, co bude dál. Věděl, že Naë není tak nevinný, jak by se mohlo zdát, stejně tak jeho včerejší návštěva. Čekal.
Mezitím si Naë užíval ten dotek. Tak jemné. Vzpomněl si a neodolal, neovládl se. Musel to udělat i kdyby to měl být poslední polibek v jeho životě. Naklonil se blíž, krev se nahrnula do tváře, srdce zběsile bušilo kdesi v útrobách. Chtěl ho jen zlehka políbit. Nedokážu to, nedokážu přestat, uvědomil si a ponořil se do vášnivého polibku. Nezáleželo na potom, teď bylo teď a v tuto chvíli ho směl líbat. Škoda, že je to jen z jedné s – cože? Matthewovy rty se taktéž daly do pohybu, rozevřely se víc a vpustily Naënielův chtivý jazyk dovnitř. Ležící zvedl ruce, jednou mu zajel do vlasů a druhou hladil po zádech. Naë mu vzdychl rozkoší do úst: „Miluji tě.“ zašeptal a vrátil se k ústům. Nechal se hýčkat těmi kouzelnými prsty, naprosto propadl kouzlu momentu. Znovu si připadal neuvěřitelně příjemně, skoro jako by byl znovu andělem.
Matthew ho hladil a vychutnával si teplo lidského těla, které už tři roky necítil. Bylo to jiné než s Camille. Sevřel v náruči roztoužené Naënielovo tělo. Nebudou spěchat, mají čas. Mladík se uklidnil a naposledy ho políbil na rty, na krk a na místo, kde krk přechází v rameno. Položil si hlavu na jeho hrudník a jen tak na něm ležel.
Ano, s ním je to jiné než s Camille. Ji toužil mít, u Naëniela mu stačilo jen se na něj dívat a už cítil spokojenost. Nebylo nebylo pro něj důležité vlastní uspokojení ale jeho. Prohrábl mu rukou vlasy. Bylo to tím jeho odevzdaným pohledem? Nebo tím zbožňujícím? Záleží na tom? Najednou si uvědomil, že mu opomněl říct, co cítí.
„Naë, ať je skutečnost jakákoliv, pro mě budeš vždycky můj malý anděl.“ zašeptal něžně. Ne, takhle to je neúplné. „Miluji tě.“ Teď už to bylo správně. Přejel prsty po jeho horké kůži. Říkal, že nebudou spěchat? K čertu s tím! A znovu se ponořili do víru vášně.