Bolestně zamilovaný (3/8)
Mám naději! Myslím, že se vyplatilo čekat. Měl bych ho nesnášet za to, že mě nechává čekat, ale vypadá to dobře. Věřím tomu, že se vrátíme k sobě. Mám takovou radost, že po příchodu domů na mě sestra jen vyděšeně zírala a nedovolila si cokoliv poznamenat. Však ona mi to dá u večeře vyžrat, ale napřed budu vyprávět o dnešním dni.
Ráno začalo pochmurně. Usnul jsem na židli u snídaně a pozdě doběhl do školy.
„Co se stalo? Vypadáš jak živoucí mrtvola,“ sykla na mě Taeko. Odbyl jsem ji mávnutím ruky a během chvíle jsem se propadl do bezesného spánku. O přestávce do mě Yuu bodl prstem.
„Vstávej chlape, co si dělal v noci?“ obdařil jsem ho jedním z krásně vražedných pohledů.
„Někdo vstával levou nohou,“ poznamenala Taeko. „Kocovina?“
„Ne, noční můry.“
„Jaký ty můžeš mít -“ začal Yuu a Taeko ho zarazila dloubnutím do břicha.
„Předpokládám, že tě nehonily mrkve, co?“ V tu chvíli přišel Kira a já okamžitě zvedl hlavu.
„Bože, ty vypadáš. Co se stalo?“ zeptal se všech, ale já na něj dál úpěnlivě zíral.
„Noční můry,“ odpověděla za mě Taeko.
„No, nejsi jediný. Shizuka dnes usnul o japonštině. Sensei ho za to dost sjel před celou třídou,“ řekl Kira.
„Shizuka je ve škole?“ ujistil jsem se.
„Neměl by být? Vypadal víc zatrápeně než obvykle, ale to mohlo být taky kvůli tomu tes-“ zbledl. „Do háje, test z dějepisu.“ Chvatem vyběhl ze třídy. Taeko se na mě ještě zkoumavě podívala, ale dál to nerozebírala. Shizuka byl ve škole, na tom jediném záleželo.
O velké přestávce jsem vyšel na střechu a čekal. Každou chvíli jsem vyndal mobil, otevřel ho, podíval se na čas, zaklapl a zase strčil do kapsy. Až mi bylo jasný, že nepřijde, přesto jsem čekal až do zvonění, než jsem se zkroušeně vydal do třídy. Čekal jsem tam i další přestávku. Zbytečně.
Další hodinu byla angličtina. Společná s Shizukou. Nechtělo se mi tam jít, nechtěl jsem ho ani vidět. Byl jsem naštvaný, že jsem mu nestál ani za to, aby přišel. Podvědomě jsem sice věděl, že jsme si žádnou schůzku nedomluvili, jenže nemohl jsem se zbavit dojmu, že se na mě vykašlal. Byl jsem v pokušení nejít na hodinu, ale rozmyslel jsem si to. Ne, nejsem jako on. Já tomu budu čelit.
„Ale, ale, Higashi-san. Přemýšlela jsem, jestli se hodláte ukázat.“ Říkal jsem už, jak letošní angličtinářku nesnáším? Neustále se po mě vozí a mívá jedovatý poznámky, který jí samozřejmě nemůžu oplatit. Asi jí vadí, že mluvím líp než ona. Ale díky její přísnosti se moje angličtina během posledního roku o dost zlepšila. Nechtěl jsem jí dát jakoukoliv možnost k dalším jízlivým poznámkám.
Neřekl jsem jí na to nic, s pohledem upřeným přímo před sebe jsem došel ke svému místu v první lavici a posadil se. Měl jsem nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje, až mi vstávaly vlasy na zátylku, ale to je u lidí v první lavici normální. Věnoval jsem se nové látce a ani jednou jsem se neotočil.
Ihned po zvonění jsem zmizel ze třídy. Nechtěl jsem slyšet omluvy nebo výmluvy. Nepřišel, tečka. Nechal jsem ho za sebou a myslel jsem si, že je doopravdy mezi námi konec. Pokud můžete milovat až to bolí, já byl důkazem.
O pauze na oběd, jsem zase došel na střechu. Neměl jsem vůbec ani pomyšlení na jídlo. A ještě míň se mi chtělo potkat v kantýně Shizuku. Sedl jsem si a koukal se na ten malý kousek města přede mnou. Možná nám to vážně nebylo přáno, možná to celé byl jen omyl. Musím už konečně zapomenout. Všechno to byl jen sen, krásný sen, ale přece jen sen. Nemožný a nedosažitelný.
Uprostřed temných myšlenek, jsem zaslechl, že se někdo blíží. Nebyl to Shizuka, toho bych poznal hned. Nejspíš nějaká dívka, ani jsem se nehnul a čekal, až zase odejde. Jenže ona šla přímo ke mně. Zamrkal jsem, abych vyhnal slzy z očí.
„Hej, ty!“ oslovila mě. Byla to Adokenai.
„Co chceš?“ zeptal jsem se hrubě.
„Mluvit s tebou. Jde o Shizuku.“ Dal jsem si načas s odpovědí.
„To se mě netýká.“ Povzdychla si.
„Vážně jsi takový pitomec, jako jsem si myslela.“
„Nápodobně.“
„Tak poslouchej! Shizuka-kun je už od rána vynervovaný. V noci vůbec nespal a vážně měl v plánu za tebou přijít. Sensei ho zastavil, mluvil s ním celou velkou přestávku. Proto nemohl přijít, i když chtěl.“ Nic jsem neříkal.
„Takže si myslím, že by od tebe bylo fér, kdybys mu dal možnos s tebou t mluvit. Nevím, co se s vámi dvěma děje, ať už je to cokoliv... Nebyla to jeho vina.“ Dál jsem mlčel.
„Jen jsem ti to chtěla říct. Jestli jsi stále jeho kamarád, přestaň se chovat jako uražený děcko.“ Po těchto slovech se otočila a odešla. Když jsem si byl jistý, že je z doslechu, tiše jsem zaúpěl.
Shizuko, ty jsi vážně chtěl přijít? Nevykašlal jsi se na mě? Měla pravdu, chovám se jako blbec. Shizuka by se na mě nevykašlal. Přijde za mnou, určitě přijde.
Po odpoledním vyučování jsem se vrátil na střechu. Než jsem odešel, řekl jsem partě, kam jdu. Takže kdyby Yuu, nebo Taeko potkali Shizuku, řeknou mu, kde jsem. A opravdu, nemusel jsem čekat dlouho a zaslechl jsem kroky. Pomalé a váhavé, ale byl jsem si naprosto jistý, že patří Shizukovi.
„Ahoj,“ řekl tiše. Měl bych být naštvaný? Nebyla to jeho vina, ale přece jen...
„Promiň, že jsem nepřišel,“ pokračoval nešťastně, když se nedočkal odezvy. „Sensei -“
„Vím, co se stalo. O polední pauze u mě byla Adokenai a vysvětlila mi to,“ slitoval jsem se a ušetřil ho omluvy. Posadil se vedle mě. Možná se mi to jen zdálo, ale seděl blíž, než posledně.
„Takže se nezlobíš?“ chtěl se ujistit. Sklopil jsem hlavu.
„Jako bych se na tebe mohl zlobit. Odpustil bych ti, i kdybys mě rozřezal na kousky,“ přiznal jsem a smutně se pousmál. Chtěl jsem mu to říct, tak moc jsem mu toužil říct, co cítím, i když se mi při těch slovech hnala krev do obličeje. Díval jsem se mu zpříma do tváře. Měl jsem pocit, že mi visí na rtech. Náhle uhnul provinile pohledem. Nechápal jsem to, ale nic jsem neříkal. Nechal jsem ho, ať sám začne mluvit.
„Jak daleko jsme spolu byli? Chci říct, spali jsme spolu?“ vypadlo ze něj po chvíli mlčení. Zaskočilo mě to, rozhodně jsem nečekal, že by se ptal na tak intimní věc.
„Jen jednou,“ odpověděl jsem po pravdě a díval jsem se mu přímo do očí. „Jedna jediná noc těsně před tou nehodou. Pro mě ta nejkrásnější ze všech.“ Znovu uhnul pohledem, nejspíš rozpaky. Dokonce se trochu červenal. Trochu mi poskočilo srdce, když se červená, znamená to, že mu to nepřijde odpudivý, nebo snad ano?
„Proč jsme náš vztah tak tajili?“ zeptal se dál.
„Dovedeš si představit, jak by na to reagovali ostatní? Většina přátel na to ještě nebyla připravená. Kromě toho ses vždycky při představě, že bychom se políbili na veřejnosti, začal šíleně červenat.“ Zachoval přesně, jak jsem předpokládal, zrudl jako rajče. Přece jen reaguje na škádlení. Nic se nezměnilo.
„Byl jsi mi celý život oporou. Bez tebe bych svojí sestru asi dávno zabil,“ vzpomínal jsem zasněně. „Pamatuju si, jak jsme je kdysi chtěli spolu seznámit, aby nám daly už konečně pokoj. Ty jsi pak najednou zlepšil svůj vztah s Mokuteki a od dohody couvl. Prý by jí mohla Tazu zkazit.“ Nerad jsem se vracel do přítomnosti, ale vzpomínat přece můžu kdykoliv. S Shizukou jsem byl jen teď.
„Můžu se zeptat zase na něco já?“ otočil jsem se na něj. „Proč Adokenai?“
„Měla se mnou tu trpělivost. Nebýt ní, asi bych se tu cítil cize ještě několik let. Navíc není tak špatná, jak vypadá,“ dodal, když viděl, že mu nevěřím ani slovo z jeho chabých argumentů.
„Ale Ado-chan?“ ušklíbl jsem se. „Celou dobu se kolem tebe motala, zakoukaná až po uši. Neustále si jí musel posílat do háje. Po tvé ztrátě paměti si nejspíš jen uvědomila svojí šanci,“ vysvětlil jsem mu zaníceně. Doufal jsem, že ho třeba přesvědčím, aby se na ní vykašlal.
„Ale Ado-chan nikdy-“ hájil ji zmateně.
„Ne? Opravdu nikdy neudělala nic nad hranice přátelství?“
„Ne, ona...“ Najednou se zarazil. Zmatení vystřídal výraz poznání.
„Ty žárlíš,“ obvinil mě. Ztuhl jsem a uhnul pohledem. To je to tak vidět?
„Shizuko,“ zašeptal jsem, neměl jsem jak se bránit. Napětí zhoustlo a najednou jsme byli obklopeni nepříjemným tichem.
„Povídej mi víc o nás dvou, prosím,“ požádal mě. S radostí jsem mu vyhověl. Vyprávěl jsem všelijaké zážitky, předtím, než jsme se dali dohromady, i potom, o těch obyčejných věcech, co jsme spolu dělali a mně chyběly. Všechny ty momenty, na které jsem nedokázal zapomenout, zase ožívaly. Vyprávěl jsem mu o partě i o rodinných výletech. Mlčky poslouchal, jako by se mě bál přerušit, aby neponičil kouzlo okamžiku. Opřel se o dlaně za zády, později o lokty a nakonec mě poslouchal v leže. A já mluvil a mluvil, protože kdybych přestal, museli bychom jít domů.
Proto jsem si to neuvědomil dřív než po hodině. Shizuka usnul. Zarazilo mě to, ale pak jsem se otočil čelem k němu, podepřel si hlavu o kolena a s úsměvem ho pozoroval. Vypadal tak roztomile. Neodvážil jsem se ho dotknout, abych ho nevzbudil, abych nezničil tu krásu. Mohl bych tak sedět klidně i hodiny, jen se dívat, to mi ke štěstí stačilo. Že mi věří natolik, že klidně usne. Copak se nebojí, že bych se mohl o něco pokusit? Nebo spíš jsem ho prostě unudil k odchodu do říše snů? Ne, Kira říkal, že byl už od rána nevyspalý, tím to bude.
Ve spánku pohnul hlavou a do obličeje se mu svezl pramen vlasů, který odhalil jizvu na spánku. Naklonil jsem se o trochu blíž, abych si ji prohlédl. Proto změnil účes, normálně byla jizva zakrytá vlasy. Ani bych si jí nevšiml. Cítil jsem se provinile, částečně to byla moje vina, že se nerozhlédl. Nejspíš mu tam už zůstane jako připomínka ztraceného života. Bude mu vždycky připomínat minulost, kterou nezná. A co je horší, když neznáte sami sebe? Když máte pochyby o tom, kdo jste? Chudák Shizuka.
Rodiče říkali, že byl prý celý pokrytý obvazy. Viděl jsem i jednu kresbu Tori-chan, muselo to vypadat hrozně. Tak rád bych tam byl tu dobu s ním. Ztratili jsme to nejcennější, co jsme měli, jen kvůli jednomu rozhlédnutí.
Z tašky vedle něj začal vyhrávat mobil. Potichu jsem ho rychle obešel a vytáhl ho. Nemohl jsem ho nechat zvonit, vzbudil by Shizuku a to by byl konec té magické chvíle. Přitiskl jsem ruku na repráček a odběhl stranou. Vždyť volala jen Adokenai, to vzít můžu.
„No konečně, Shizuka-kun, kde se touláš? Čekám tu už před školou deset minut a ty nikde! Stalo se něco? Co Tomodachi?“ vychrlila.
„Drží v ruce tenhle mobil,“ řekl jsem klidně.
„Cože?“ zakřičela. „Kde jsi vzal Shizukův mobil?“
„Vypadl mu z kapsy,“ zalhal jsem. „Přišel za mnou na střechu a mluvili jsme, jak jsi chtěla. Nejspíš zapomněl, že jste se měli sejít. Vypadal unaveně a zamyšleně, když odcházel. Toho mobilu jsem si všiml, až když začal zvonit. Skočím mu ho donést cestou ze školy.“ Znělo to hloupě, ale copak jsem jí mohl říct, že Shizuka spí na střeše a já ho nechci budit, protože vypadá roztomile, když spí? Ještě by sem osobně došla a odtáhla by mi ho pryč.
„Aha, dobrá. Řekni mu, ať mi zavolá. A co vůbec děláš ještě ve škole?“
„To je snad moje věc, ne?“ odpověděl jsem podrážděně.
„No jo, zapomněla jsem, že někteří mají střešní úchylku. Hlavně mu nezapomeň říct, že s ním chci mluvit, ano? Díky.“ Naštvaně jsem se podíval na mobil, pak se zase odplížil k Shizukově tašce, abych ho vrátil zpátky. Já jí dám střešní úchylku, slepici jedný.
Sedl jsem si zpátky, jako by se nic nestalo a nostalgicky jsem vzpomínal na dobu, kdy bylo normální, že se přede mnou Shizuka natáhl po namáhavém tréninku.
Když se Shizuka pohnul, sedl jsem si zase čelem k okraji střechy. Trhnutím se posadil a rozhlížel se zmateně kolem.
„Už si vzhůru? Asi sem tě měl vzbudit dřív, ale když tys spal tak roztomile...“ Škoda, že byl ještě tak rozespalý. Co by asi řekl na tenhle kompliment?
„K-kolik je hodin?“ vykoktal.
„Půl páté.“
„Do háje. Ado-chan,“ zamumlal. Chtěl se zvednou, ale zarazil jsem ho.
„Klid, před hodinou a půl ti volala.“
„Cože?!“ panikařil.
„Nechtěl jsem, aby tě to vzbudilo, tak jsem to vzal,“ pokrčil jsem rameny, jako by to byla ta nejpřirozenější věc.
„A co jsi jí řekl?“ Neodolal jsem, s jeho vyděšeným výrazem nešlo nevystřelit si z něj.
„Že jsme si povídali a já tě svýma kecama unudil natolik, že si usnul,“ a čekal jsem na reakci. Zbledl a otevřel pusu dokořán.
„Ne, to není pravda. Řekl sem, že si šel domů a zapomněl si tu svůj mobil,“ řekl jsem mu po pár vteřinách hrůzy pravdu. Otřepal se z šoku a protřel si oči.
„Promiň, že jsem usnul,“ omluvil se mi stydlivě. Chápal jsem ho, na jeho místě bych se taky cítil trapně.
„Pokud si to neudělal schválně, tak je to v pořádku. Ale teď bychom měli jít domů. Nebo budu muset odpovídat na další telefonát a tvý mamce tentokrát řeknu první verzi,“ zašklebil jsem se a zvedli jsme se k odchodu.
„Máš pravdu, je pozdě. Málem by nás tu zamkli,“ souhlasil a společně jsme odešli ze školy. V myšlenkách jsme došli až na místo, kde se naše cesty rozdělovaly. Rozloučili jsme se a já s vypětím sil odolal pokušení alespoň ho obejmout. Už jsem myslel, že je to všechno, když na mě zavolal. Otočil jsem se, ale zůstal jsem stát na místě.
„Já vím, že po mně chceš odpověď,“ řekl mi. „Ale teď ti ji ještě nemůžu dát, protože ji ani já sám neznám. Potřebuju ještě víc času,“ a z jeho hlasu jsem poznal, že mu na tom opravdu záleží.
„Já počkám,“ přikývl jsem. Dám mu kolik času bude potřebovat, protože jsem najednou věděl, že se jednou dočkám a nezáleželo na tom, kdy to bude.
„Díky,“ oddechl si.
„Na tebe budu čekat klidně celý život,“ ujistil jsem ho, otočil se a spěšně odešel, aby neviděl, jak rudnu. Co to se mnou je? Dřív jsem mu takové věci říkal denně. Proč se červenám jen z jedné věty? Vždyť je to pravda, na Shizuku bych čekal i celou věčnost. Už jen to, že hned neodmítl, znamenalo, že mám naději. A to jak roztomile rudne -
Musím teď přestat psát, volají mě na večeři. Prostě jsem strašně šťastný, jako by se to najednou překlopilo a vysvitlo slunce. Možná to přeháním, možná si dělám moc velké naděje, ale každopádně budu bojovat, abych ho dostal zpátky. O nic a nikoho jsem nikdy nestál tolik jako Shizuku. Bez něj můj život nemá smysl. Nemůžu se dál potácet prázdnotou, musím bojovat za to, co cítím. Nenechám si ho zase sebrat, nedovolím, aby mi znovu proklouzl mezi prsty. Nikdy.
........................................................................................................
Poslední dny jsou to takový zvláštní. Čekal jsem, že teď, když už to Shizuka ví, bude se mi vyhýbat, ale není to tak. Myslel jsem, že bude chtít být sám, aby o tom mohl přemýšlet, jenže skoro každou přestávku za mnou chodí na střechu a já se těch setkání nemůžu dočkat. Nechává mě po celou dobu mluvit, ptá se na naši společnou minulost a se zaujetím poslouchá.
Občas se zasním, zapomenu, kde jsem a vracím se ve vzpomínkách do těch časů. A když se pak podívám na Shizuku, mám pocit, že to znovu prožívá se mnou. Není vzácné, že se na něj otočím a on mě pozoruje s hlavou podepřenou a ten pohled... je to těžké ale svým způsobem nádherné. Už jen to, že můžu být s ním, je úžasné. I když jen mlčíme, jsme spolu a to pro mě znamená mnohem víc, než Shizuka tuší.
Je to jako bych byl něčím výjimečný, jsem jediný, u koho se nesnaží minulost ignorovat. Vlastně by to ani nešlo, pokud se se mnou chce bavit. Je to zvláštní. To, že opravdu chce být se mnou. Uvádí ho to do rozpaků a když ho nachytám, že na mě kouká tím pohledem, zrudne až po uši. Dokonce jsem se ho i zeptal, jak zjistil, že jsme spolu chodili.
„Já vlastně ani nevím,“ zamyslel se. „Myslím, že se mi v noci zdál sen. Doktor totiž říkal, že některé vzpomínky mohou přicházet z podvědomí během spánku. Ale ráno jsem si sen nepamatoval, vzpomněl jsem si, až když jsem slyšel tvojí sestru.“
„Jaký sen?“
„Byl jsem... myslím, že to byl tvůj pokoj. Sice jsem tam nikdy nebyl, ale v tom snu jsem prostě byl u tebe.“ Přikývl jsem, taky se mi občas zdálo, že jsem někde a i když to tam vypadalo úplně jinak než ve skutečnosti, byl jsem si naprosto jistý, že jsem právě tam.
„Byl jsem tam sám a slyšel jsem za dveřmi tebe, jak se hádáš se sestrou. Myslím, že to bylo něco kvůli tomu, že ti řekla, abys něco udělal a ty jsi se na to vykašlal... a pak v jednom momentu řekla... rande... rande s kámošem a já věděl, že tím myslí mě. Nejspíš se mi společně s tím vybavily i pocity. Každopádně najednou to všechno zapadlo do sebe. Ten sen, jak se chováš a ta fotka...“
„Jaká fotka?“ skočil jsem mu do řeči. Nevzpomínal jsem si na to, o čem mi vyprávěl, pravděpodobně proto, že se s Tazu hádám skoro každý den. A na náš vztah narážela taky docela často. Ale jakou fotku myslí?
„Doma mám ve stolku fotku. Z pouti. Jsme tam my dva, Kira, Miki a Kiki a další od tebe ze třídy. Tori-chan říkala, že jsem se na ní díval-“ najednou umlkl a zrudl. Pro sebe jsem se usmál. Že by si Shizuka zamilovaně prohlížel mojí fotku? Snažil se to rychle zamluvit, ale přihlouplý úsměv mi z tváře už nevyhnal.
Každou přestávku jsme si blíž, doháníme roky, které on ztratil. Občas vypadá, že se chce zeptat na něco osobnějšího, ale vždycky si to rozmyslí a já se tomu tématu radši vyhýbám. Nechci ho vyděsit. Místo toho mluvím o obyčejných věcech, o maličkostech, které jsem na něm miloval. Naslouchá mi se zatajeným dechem, skoro jako malé dítě v divadle. Někdy vypadá tak roztomile, že mě uvnitř trhá na kusy, když se ho nemůžu dotknout. Tak rád bych ho objal, držel v náruči a řekl mu, jak moc mi chybí... jak moc se cítím bez něj osaměle.
Nechci na něj spěchat, chci mu dát dost času a během toho ho k sobě připoutat, aby nemohl říct ne. Chci se stát zase součástí jeho života a tomu nepomůžu, když se na něj budu lepit. Je to těžké, ale musím to vydržet.
Zítra je školní turnaj v basketbalu. Začal jsem znovu hrát a tak mě automaticky zařadili do třídního týmu. Doslechl jsem se, že Shizuka bude hrát za svojí třídu. Nevěřil jsem tomu, ale prý hraje levou celkem obstojně a jejich třída na tom zas tak dobře není. Dneska jsem ho viděl trénovat. Vážně mu to jde. Jsem rád, že budu hrát proti němu.
Těším se jako na letní festival. Chtěl jsem ho letos oslavit s Shizukou. Vysnil jsem si, jak se spolu budeme procházet mezi stánky osvícenými lampiony, jenže ani letos to nevyjde. Amerika je domluvená i zaplacená, už mám dokonce datum odletu. Nějak se mi nechce opouštět Shizuku, ale už se nemůžu otáčet zpátky. Vždyť jsou to jen letní prázdniny, těch pár týdnů uplyne jako voda a budu zpátky ve škole.
Každopádně zítřejší zápas bude zajímavý. Později vám o tom napíšu, jsem si celkem jistý, že to vyhrajeme, ale nějak se mi to nezdá důležité, když hraje Shizuka. Uvidí se zítra...
:-)
(Davida666, 11. 8. 2009 22:21)